12. Vrchol a zánik evropského absolutismu
Ačkoli v běžném povědomí má absolutismus pejorativní nádech, musíme připustit, že ve skutečnosti základní rysy absolutistického státu (státní armáda, kariérní úřednictvo, všeobecné daně, hospodářská politika,,,) patří mezi atributy také moderních států v dnešní Evropě.
Kde a jak absolutismus vznikl, není úplně snadné zjistit. Často se uvádí vliv Stoleté války ve 14. – 15. století, kdy nebývale dlouhý konflikt způsobil, že na anglické i francouzské straně bylo třeba udržovat permanentní armádu a zároveň ji zajišťovat setrvalými platbami do státní pokladny.
Hlavním soupeřem absolutistického státu byla stavovská monarchie. Síla absolutistických režimů pramenila do značné míry z toho, že neomezeně vládnoucí monarchové měli ambice vytvářet a udržovat nadnárodní říše: Tudorovci a po nich Stuartovci v Anglii, Bourboni ve Francii, Habsburkové ve střední Evropě a ve Španělsku, v Rusku Rurikovci (první ruský car Ivan Hrozný) a po nich Romanovci.
Některé pokusy o zmírnění či odstranění absolutismu byly neúspěšné: v r. 1572 během Bartolomějské noci francouzští katolíci s podporou krále Karla IX. z dynastie Valois a jeho italské matky Kateřiny Medicejské povraždili vůdčí osobnosti hugenotů (francouzských kalvinistů, politicky liberálních) u příležitosti svatby hugenotského šlechtice Jindřicha Bourbonského s Karlovou sestrou Markétou. Jindřich se posléze stal králem (Jindřich IV.) a Ediktem nantským (1598) zrovnoprávnil hugenoty s katolíky, ale Francie zůstala státem s katolickou politikou.
Jinde se ovšem boj s absolutismem vyvíjel úspěšněji. Platí to především o Nizozemí, které patřilo Španělsku. Zde kolem r. 1600 trval dvacetiletý odboj proti nadvládě španělských Habsburků a byl završen vznikem liberálního státu Spojené provincie nizozemské (dnešní Nizozemsko, podle nejvýznamnější provincie někdy neoficiálně nazývané Holandsko). V čele státu stáli – s titulem místodržících – panovníci z domácí oranžské dynastie.
Velkou epochou rozvoje absolutismu se stala Třicetiletá válka. Vytvoření Katolické ligy pod dominancí Bavorska bylo motivováno snahou – nakonec ve Falcké válce úspěšnou – Maxmiliána Bavorského získat na úkor Friedricha Falckého kurfiřtský hlas pro Bavorsko.
Prvky absolutismu uplatňovali ve své politice i dánský král Kristián IV. a švédský král Gustav II. Adolf, když chtěli úspěšně dobývat německé oblasti (severské země jinak byly ostrovem stavovské moci). Dánská a švédská invaze za Třicetileté války měla ovšem také objektivní příčiny: zejména ochlazování klimatu v souvislosti s nástupem malé doby ledové (trvala až do poloviny 19. století). Proti oběma armádám se postavil jako vrchní velitel habsburských vojsk český šlechtic Albrecht z Valdštejna. Pocházel ze starého českého rodu, který kdysi sympatizoval s husity a pak s protestanty, ovšem sám Valdštejn hledal nejpřímější cestu ke kariéře a bohatství: přestoupil na katolictví a oženil se s bohatou vdovou. Pak snadno nakoupil levné pobělohorské konfiskáty a podpořil Habsburky. V severovýchodních Čechách (kolem Frýdlantu a Jičína) vybudoval rozsáhlé panství a v Praze pod Pražským hradem dal později postavit vyzývavě honosný Valdštejnský palác.
Po vítězství nad Dány (bitva u Desavy aj.) Valdštejn dobyl část Dánska a baltského pobřeží a Ferdinand II. jej jmenoval meklenburským vévodou a admirálem Baltského moře. Když boje na severu obnovil svou invazí (přes německý ostrov Usedom) švédský král Gustav II. Adolf (poslední panovník evropských dějin, který válčil s taseným mečem v čele svého vojska), Švédové rychle postupovali až do Mnichova. Katolický odpor (ligistický vojevůdce Johann Tilly aj.) jim však znemožnil táhnout Podunajím na východ, a tak se Gustav Adolf obrátil k severu s cílem obejít Čechy a přes polské a moravské roviny proniknout k Vídni. Katolíci se ovšem urputně bránili: Tillyho armáda vydrancovala protestantský Magdeburg na Labi (patrně největší masakr celé války) a Valdštejn zastavil Švédy u Lützenu (1632): Gustav Adolf v bitvě padl. Valdštejn nebyl vynikající vojevůdce, ale soupeře válcoval početností a silou svého vojska. V r. 1633 mu předáci české nekatolické emigrace nabídli českou korunu výměnou za přechod na protestantskou stranu. Valdštejn nabídku výslovně neodmítl, a když se celá věc prozradila, Ferdinand II. jej zbavil hodnosti generalissima a skupina důstojníků jej v r. 1634 zavraždila v Chebu v oprávněném přesvědčení, že absolutistický císař nebude příliš želet smrti ambiciózního šlechtice.
Válečné operace pak zeslábly (Pražský mír 1635, který ukončil válku mezi Habsburky a Němci). Do střední Evropy ovšem vtrhli znovu Švédové, tentokrát ve spojenectví s Francouzi. Katolická Francie (králové Ludvík XIII. a XIV.) se přidala na protestantskou stranu v obavě z vlivu Habsburků v Německu. Dnešní zájemci znají celou tuto éru hlavně prostřednictvím románové ságy Tři mušketýři od Alexandra Dumase. Zbeletrizovaný námět ovšem skrývá i historické jádro: tři/čtyři mušketýři se svou chutí do (zakazovaných) soubojů reprezentují svobodomyslného ducha mizejícího stavovství (podobně jako Shakespearův rytíř Falstaff ve Veselých paničkách windsorských) a mimořádná pozice kardinála Richelieu souvisí s tím, že pro krále byl důležitý jako diplomat, který francouzské válečné angažmá po švédském boku obhajuje před papežskou kurií.
Švédové podnikli poslední masivní útoky celé války: v r. 1645 obléhali Brno a v r. 1648 vydrancovali levobřežní Prahu. Celá Třicetiletá válka pak skončila Vestfálským mírem, jenž aplikoval zásadu Augsburského míru. Katolická strana, která v závěru války citelně ztrácela, se tak musela smířit se ztrátou habsburského vlivu v severních německých státech, ovšem České země a Uhry Habsburkům zůstaly. To se z českého pohledu jevilo jako národní tragédie: Habsburkové zde již r. 1627/1628 upevnili svoji moc Obnoveným zřízením zemským (Habsburkové dědičnými českými králi, katolictví jediným vyznáním, němčina zvýhodněna vůči češtině), a exulantský učenec Jan Amos Komenský nyní musel přiznat neúspěch svých diplomatických misí u protestantských politiků (reagoval Kšaftem umírající matky Jednoty bratrské), ovšem je fakt, že vyvážený mír položil základy ke stoletému klidu zbraní ve střední Evropě.
Brzy po skončení Třicetileté války se Anglie stala dějištěm revolučních událostí, jež můžeme rozdělit do 2 fází:
1. Anglická občanská válka (kolem r. 1650): vojsko Parlamentu (stavovského sněmu), vedené Oliverem Cromwellem, porazilo královskou armádu (král Karel I. byl dokonce popraven) a stavy dosáhly toho, že Parlament se proměnil – poprvé v Evropě – v trvalý zákonodárný sbor;
2. Slavná revoluce (1689): hlavním výsledkem byl zákon Bill of Rights, výslovně omezující moc krále vůči Parlamentu.
Hlavní konflikty mezi absolutistickými státy v letech 1648 – 1740:
Ve 2. polovině 17. století série válek mezi císařem Ferdinandem III. a následně Leopoldem I. a francouzským králem Ludvíkem XIV.: výsledky prakticky žádné, ovšem bylo tu zahájeno francouzsko-německé soupeření o porýnské země Sársko, Alsasko a Lotrinsko, které trvalo – s přestávkami – až do r. 1945. Ludvík XIV. se stal symbolem až teokratické polohy absolutismu (král Slunce; mimořádné sídlo v zámku Versailles), ovšem jeho vláda měla i racionální rysy: hospodářská strategie merkantilismus (ministr Jean Colbert), založená na aktivní bilanci zahraničního obchodu.
Rozmach Ruska: Severní válka 1700 – 1721: car Petr I. Veliký porazil Švédy a zajistil ruský přístup k Baltskému moři; zahájil okcidentalizaci Ruska – nové hlavní město Petrohrad (1703), vybudované podle západoevropského vzoru. Na Petra Velikého navázala později Kateřina Veliká: vítězstvím nad Turky získala přístup k Černému moři (Krym aj.).
Vymřela španělská větev Habsburků (na vině byly nepochybně příbuzenské sňatky v obou větvích rodu), a tak vypukla válka o dědictví španělské (1700 – 1714): vedli ji císařští bratři Josef I. a Karel VI., válčili především proti Francii a výsledkem bylo obsazení španělského trůnu francouzskými Bourbony s poněkud kompromisní podmínkou, že nedojde k personální unii.
Výmluvným svědectvím o úpadku stavovství se stal osud Polska. Posledním mocným polským králem byl Jan Sobieski, jenž r. 1683 v čele mezinárodního vojska vysvobodil Vídeň z tureckého obklíčení: znamenalo to po 3 staletích definitivní konec turecké expanze v Evropě. Polské stavy se však poté neshodly na žádné pevné dynastii, země se propadla do vleklé kríze a nakonec zanikla v Trojím dělení Polska mezi Rusko, Rakousko a Prusko (ve 2. polovině 18. století).