3. Synchronní pohled na vývoj antického světa

     Lat. anticus (též antiquus) = starý, starobylý, dřívější; antika = antická civilizace = kultura i období nejstarších evropských států, tedy států existujících v oblasti a éře starověkého Řecka i Říma (jenž leží v Itálii). Abychom antiku dobře pochopili, musíme mít na paměti 5 skutečnosti:

     1. Dějiny starořecké a starořímské se odvíjely jako v zásadě navzájem synchronní.

     2. Rozsah obou zemí byl jiný než dnes: Řecko bylo větší (o maloasijské pobřeží Egejského moře a o ostrov Kypr), Itálie naopak menší (původně se k ní nepočítaly ostrovy Sicílie a Sardinie).

     3. Kultury starořecká a starořímská čerpaly své základy i rychlý start z kulturního přínosu ještě starších populací, které ani s Řeky, ani s Římany etnicky nesouvisely, ale patrně přišly z Blízkého východu, jehož vyspělou kulturu Evropě zprostředkovaly. V Řecku to byla především minojská kultura na Krétě (mohutné pobřežní paláce s freskovou výzdobou apod.), v Římě (střední Itálii) to byla kultura Etrusků (kvalitní metalurgie, města se šachovnicovou sítí ulic, atriové domy, hrobky s figurálními sarkofágy, vodovody a kanalizace…) v kraji Toskánsku.

     4. Ohniskem prolnutí kultury indoevropských řeckých pastevců a expandující mínojské kultury se stal městský stát Mykény na řeckém poloostrově  Peloponnésos. Ohniskem prolnutí kultury indoevropských Italiků a Etrusků se stal samotný městský stát Řím.

     5. Ačkoli politické dějiny antického světa jsou mnohotvárné a atraktivní, v dnešním světě z toho mnoho nezbývá. Zato antická kultura tvoří dodnes naprosto základní zdroj všech vědních oborů (včetně těch zdánlivě nejmodernějších), uměleckých slohů i technik, politických systémů apod.

     Nejstarší období (především 2. tisíciletí př. Kr.):

     Řecko: (1) Příchod řeckých kmenů do Řecka (Achájové – známí z Homérových eposů, Iónové – střední Řecko = pozdější Athéňané aj., Dórové – Peloponnésos = pozdější Sparťané aj.); rozkvět Mykén; Trójská válka: 13. století, úspěšný vpád Achájů do Malé Asie. Řecky Řecko = Hellas.

     (2) Temné (homérské) období (kolem r. 1000): Vznik homérských eposů Ílias a Odysseia, spojených s Trójskou válkou, ovšem obě díla zachycují řeckou společnost až této doby, tedy několik staletí po pádu Tróje; vznik a rozvoj řeckého náboženství: polyteismus, nejvyšší bůh Zeus (Dia atd.), božským sídlem je nejvyšší řecká hora Olymp. 

     Řím: Příchod Etrusků a rozvoj jejich kultury, dálkový obchod s etruskými produkty dokonce až (ovšem zprostředkovaně) do Českých zemí.

     Vznik městských států:

     Řecko: Archaické období: (asi 800 – asi 500): Byly založeny městské státy (sg. polis, pl. poleis). Vzniklo řecké písmo (první hláskové písmo se znaky i pro samohlásky) a peníze (mince; převzaty jako novinka z Malé Asie), zaveden řecký letopočet (od r. 776 př. Kr.; tehdy se také začaly konat celořecké sportovní – a umělecké – soutěže olympijské hry). Pojem polis (odtud slovo politika) znamenal nejen stát, ale také obec veřejně aktivních občanů, jimiž byli osobně svobodní domorodí muži (vyřazeny tedy byly ženy – jejich práva zastupovali muži –, cizinci a otroci); polis můžeme postavit do protikladu k orientální teokracii. V řeckých poleis se vyvinuly 3 typy státního zřízení: 1. monarchie (království; v čele král, jehož moc je odvozena od vojevůdcovské role); 2. aristokracie (vláda urozených, tedy privilegovaných a dědičně profilovaných velmožských rodů), 3. tyrannis (přechodová vláda politicky antisystémového aristokratického rodu, dosazeného lidovým povstáním). Probíhá řecká kolonizace na středomořském a černomořském pobřeží.     

     Řím: Doba královská (tradičně: 753 – 510): Městský stát Řím vznikl po umělém odvodnění oblasti mezi 7 pahorky kolem řeky Tibery v kraji Latium. Mytickými zakladateli Říma byli bratři Romulus a Remus z rodu trójského hrdiny Aenea. Římu nejprve vládli králové etruské národnosti. Římské občanství bylo vymezeno podobně jako v Řecku, navíc se občané dělili na privilegované patricie (údajní potomci zakladatelů města) a plebeje (potomci pozdějších přistěhovalců). Římané hojně přebírali řeckou kulturu (výtvarné umění, náboženství…) od řeckých kolonií v jižní Itálii.

     Rozkvět demokracie:

     Řecko: Klasické období (asi 500 – 338): Demokracie = vláda lidu; uskutečňována prostřednictvím 3 složek státní moci, jimiž byly: sbor úředníků (volených na 1 rok; moc výkonná = vláda), rada starších (poradní sbor vlády, příprava návrhů zákonů) a lidové shromáždění (všech občanů; moc zákonodárná); moc soudní bývala rozdělena podle povahy provinění. Neexistoval parlament (volení zákonodárci). Vzorem demokracie byly Athény, demokracie kombinovaná s aristokracií existovala ve Spartě (udrželo se tu také předřecké, nyní diskriminované obyvatelstvo).

     V Řecko-perských válkách v 5. století Řekové odrazili 3 vpády Peršanů (Perská říše, zřízením patriarchální despocie, byla sice poněkud liberálnější než teokracie, ale tvrdě ovládala podmaněné národy) – vítězství u Marathónu, porážka u Thermopyl, vítězství u Salaminy (námořní bitva), Platají aj. Největší zásluhy na výsledku měly Athény, které toho využily k vytvoření Athénského námořního spolku (fakticky Athénské říše) a dosáhly všestranného rozkvětu – především zásluhou vojevůdce Perikla (mj. výstavba na Akropoli: chrám Parthenón aj.).

     Soupeření se Spartou (a jejím Peloponnéským spolkem) vedlo ke vzájemné Peloponnéské válce (sklonek 5. století), v níž vyhrála Sparta, když s perskou pomocí vybudovala silné loďstvo. Poražené Athény sice ještě zažily kulturní rozvoj (filozofové Sókratés, Platón, Aristotelés), ale celkově oslabené Řecko bylo r 338 dobyto severním sousedem Makedonií (král Filip Makedonský).      

     Řím: Rozvoj republiky (5. – 3. století): Z římských úředníků byli nejmocnější 2 consulové (v čase ohrožení je mohl na půl roku nahradit dictator). Rada starších – senát – se vedle své poradní role navíc dělila o zákonodárnou moc s lidovými shromážděními. Vnitřní politika se dlouho odehrávala ve znamení emancipace plebejů: postupně pronikali do senátu (nejprve tam prosadili jako své zástupce tribuny lidu se zapovídacím právem veta), ve 3. století byly obě vrstvy formálně zrovnoprávněny. Vzniklo ovšem (asi ve 4. století; podle tzv. reforem Servia Tullia) rozdělení občanů do 5 majetkových tříd (+ nemajetní proletarii): základem daňové povinnosti byla vojenská služba na vlastní náklady, hlasy nejbohatší menšiny (jezdců) měly při hlasování lidového shromáždění největší (zprvu většinovou) váhu, takže tito superboháči fakticky měli aktivní i pasivní volební právo, zatímco ostatní třídy se dlouho musely spokojit jen s aktivním volebním právem.

     Řím rozšiřoval své území výbojnými válkami. Do začátku 3. století dobyl celý Apeninský poloostrov: podmaněné obyvatelstvo bylo označováno jako spojenci, muselo poskytovat vojsko, ale Římané velmi šetřili s udělováním římského občanství – dávali je jen těm nejspolehlivějším.

     Úpadek demokracie:

     Řecko: Helénistické období (338 – 30 př. Kr.): Filipův syn a nástupce Alexandr Makedonský (Veliký) dobyl impozantním tažením celou Perskou říši a některé sousední oblasti ve střední Asii a na západním okraji Indie. Po jeho časné smrti se sice tato Makedonská říše rozpadla na nástupnické státy (Říše Seleukovců v Sýrii, Palestině apod., Říše Ptolemaiovců v Egyptě, Říše Antigonovců v Řecku…), ale jako nadčasový výsledek těchto událostí se rozvinula helénistická kultura, založená na propojení kultury antické a orientální (a dnes označovaná za první globalizaci v dějinách).     

     Řím: (1) Vznik Římské říše (3. – 2. století): Římané svedli 2 trojice válek: války Punské (proti fénické kolonii Kartágu, ležící v severní Africe – dnešní Tunisko – a mající silné loďstvo a své vlastní kolonie na pobřeží Sicílie, Španělska atd.) a Makedonské (proti Řecku, ovládaném Makedonci). Všechny tyto války skončily římským vítězstvím a konečným dobytím nepřátelských zemí (byť ve 2. punské válce Římany zdolával – bitva u Cannae aj. – kartaginský vojevůdce Hannibal, jenž vpadl Římanům do zad spektakulárním přechodem Alp z Francie do Itálie i s válečnými slony). Tak vznikla Římská říše, zaujímající velkou část Středomoří.

     (2) Krize římské republiky (2. – 1. století př. Kr.): Římská společnost ovšem za tento velmocenský vývoj zaplatila oslabením středních tříd (nejvíce postižených válečnými ztrátami), a tedy vnitřní krizí. Z nastalé situace hledali východisko samovládci (Sulla, Pompeius, Caesar) orientovaní na ukořistění bohatých cizích zemí, přičemž se Římská říše rozložila kolem celého Středozemního moře. Trvalejší stabilitu však přineslo až nahrazení republiky císařstvím (31/27 př. Kr. – 476 po Kr.), ukázalo se, že velkou říši je možné spravovat jen promyšlenou vládou silné ruky.