22. Československo 1945 – 1980
Československo bylo v r. 1945 – stejně jako v r. 1918 – počítáno mezi vítězné státy, ačkoli jeho území bylo v obou případech po drtivou většinu předchozí světové války v rukou poražené strany. Československo se po 2.SV stalo součástí prosovětského bloku států středovýchodní Evropy; ovšem mělo a udržovalo si řadu cenných symbolů meziválečné demokratické éry. To vedlo komunistické vládce k tomu, že obsah těchto ikonických skutečností naplňovali naopak komunistickou realitou tak rigidní, že kromě Sovětského svazu zpravidla neměla v jiných bolševických státech obdoby – tato kombinace vytvářela v československé společnosti zvláštní atmosféru sahající od tragických momentů až k jevům dosti bizarním.
Komunistický převrat v Československu se odehrál v letech 1946 – 1948 a odehrával se podle instrukcí z Moskvy, předávaných (jako v případě i jiných států) prostřednictvím sovětských diplomatů. Zásadní etapy tohoto postupu byly tyto:
a) Komunistický tisk vyhledával a prezentoval četné kontakty komunálních a regionálních politiků s představiteli německé okupační moci v letech 1939 – 1945 jako doklad zavrženíhodné kolaborace, ačkoli šlo zpravidla o sebezáchovné aktivity; tak se ovšem podařilo dosáhnout toho, že agrární strana – vůdčí síla československé pravice – nebyla po válce obnovena;
b) Komunistický tisk interpretoval válečné operace sovětské armády na čs. území jako doklad odvěkého přátelství československého a ruského lidu, zatímco škody způsobené angloamerickým bombardováním byly nahlíženy jako součást špinavého konkurenčního boje.
c) Komunisté podpořili plány konzervativní pravice na vysídlení čs. Němců do Německa a Rakouska: původně racionální strategické opatření se zvrhlo v akty odplaty – divoký odsun; ten řádný podle Postupimské konference přišel v r. 1946, tedy až po parlamentních volbách, jež KSČ vyhrála s 38 % hlasů. Předtím se totiž podařilo prosadit, že čs. Němci byli nyní (v souladu s Mnichovskou dohodou aj.) považováni za německé státní příslušníky, a neměli čs. volební právo. Z politické soutěže tedy byly vyřazeny snad až 2 miliony nekomunistických hlasů; celkový počet odsunutých činil asi 3,5 milionu Němců (mohli zůstat antifašisté, experti a lidé ze smíšených manželství): asi 6 000 Němců bylo během let 1945 – 1946 zavražděno, mnoho dalších spáchalo sebevraždu, jiní nevydrželi pobyt ve sběrných táborech, ztráty na životech celkem asi 35 000 osob = 1 % odsunutých – v měřítku světových dějin byl odsun úspěšnou operací.
d) KSČ prosadila snížení plnoletosti z 21 na 18 let. K volbám tak přišli prvovoliči z generace, která zažila hlavně chudé dětství za předválečné krize a příjezd sovětských osvoboditelů 1945.
e) Komunisté s odvoláním na společný úspěch odboje prosadili ideu Národní fronty: ve vládě budou všechny strany (srovnej: komunisté za celou éru evropské politiky byli ve vládě pouze krátce v It a Fr (mj. po 2.SV; jinde nikdy ne). Za KSČ premiér Klement Gottwald, ministr vnitra Václav Nosek aj.
f) V r. 1945 ve všech nekom. stranách (socdem., lidovci, nársoc.) vzniklo levicové vedení (celý svět se posouval doleva). Po komunistickém triumfu v těchto stranách došlo ke změně – nastoupili pravicoví funkcionáři; z odvolaných levicových si však Gottwald učinil tajné spojence.
g) Vláda odstraňovala válečné škody (dvouletka = Plán národní obnovy 1947 – 1948), KSČ přesvědčovala, že jejím cílem není zestátnění veškeré ekonomiky.
h) Když Západ ohodnotil vývoj jako spuštění Železné opony napříč Evropou (Churchill 1946), Spojené státy vytvořily Marshallův plán (1947; podle ministra zahraničí; Program evropské obnovy na léta 1948 – 1953): za výhodné americké půjčky evropské státy mohou rekonstruovat ekonomiku: kritériem finanční pomoci bude pouze míra válečných škod (Německo!) a splácet se bude ekonomickým rozvojem na základě široké mezinárodní spolupráce v podmínkách svobody a lidských práv (= kdo přijme ERP, nemůže budovat komunismus). Gottwaldova vláda na Stalinův nátlak ERP odmítla (pomáhat bude SSSR), čímž potvrdila začlenění do vznikajícího komunistického bloku, a ministr vnitra provedl personální čistky v policii (vyházel západní odbojáře). Nekomunističtí ministři protestovali a Gottwald Noska podržel. Téměř všichni nekomunističtí ministři podali v únoru 1948 demisi: zda padne celá vláda, záleželo na postoji Jana Masaryka: ten emisi odmítl, aby přiměl Gottwalda doplnit vládu o své skryté spojence z jiných stran a aby jej tím diskreditoval před nadcházejícími volbami. Komunisté však podpořili – s pomocí svých nově vzniklých ozbrojených Lidových milic – převraty v ostatních stranách a Gottwaldova vláda dostala důvěru. Jan Masaryk za nejasných okolností zahynul a prezident Beneš abdikoval, když odmítl podepsat novou, komunistickou ústavu.
KSČ nastolila svou diktaturu (stranický vůdce a prezident jedna osoba, rozhodující moc mělo nepočetné politbyro = nejužší vedení strany). Byla znárodněna veškerá ekonomika (vznikly národní podniky + formální zemědělské družstevnictví), byly obnoveny a nově vybudovány kapacity těžkého průmyslu. Úspěšná výroba spotřebního zboží (dopravní prostředky aj.) navazovala na předválečné dispozice. Zavedena cenzura, omezen náboženský život, ze společenských zájmových, sportovních apod. organizací vytvořeny centralizované instituce pod komunistickým vedením. Podle sovětské instrukce komunistické strany pohltily sociální demokracii (všude jinde nový název Sjednocená dělnická strana, jen v ČSR pouze KSČ). Byly prakticky uzavřeny hranice směrem na Západ (ovšem ČSSD fungovala v exilu). Oponenti z řad velkopodnikatelů nekladli účinný odpor: mladší emigrovali, starší rezignovali (atmosféra generačního přelomu).
Politické procesy: popraveni generál Heliodor Píka, nársoc. poslankyně a ženská aktivistka Milada Horáková (jediná popravená žena v sovětském bloku), Gottwaldův stranický konkurent Rudolf Slánský, komunistický intelektuál Záviš Kalandra… Celkem bylo v letech 1948 – 1989 z politických důvodů popraveno asi 250 lidí. Došlo k personálním čistkám v celé zemi, politickými vězni se naplnily důlní a jiné těžké provozy. V armádě vznikly především pro politicky nespolehlivé brance Pomocné technické prapory (PTP) se službou beze zbraně – fakticky oddíly nucených prací.
Československo bylo zakládajícím členem Rady vzájemné hospodářské pomoci, ekonomické organizace prosovětských komunistických států (ČSR, Pol., Maď., Vých. Něm. = DDR, Rum, Bulh.), založené na těžkopádném principu výměnného obchodu a zajišťujícím základní soběstačnost bloku pro případ války.
V r. 1949 se Německo rozdělilo na většinovou demokratickou Spolkovou republiku Německo (BRD; okupační pásma US+GB+Fr; zakladatelská osobnost kancléř Konrad Adenauer) a komunistickou Německou demokratickou republiku (DDR). podobně byl rozdělen i Berlín.
V r. 1949 vznikla vojenskopolitická Severoatlantická aliance (NATO).
V 50. letech Korejská válka 1950 – 1953: komunistický sever napadl militaristickou diktaturu na jihu, návrat k předchozímu rozdělení poloostrova byl dosažen americkou armádou pod vlajkou OSN; komunistické státy S Koreu (vůdce Kim Ir-sen) ve válce propagandisticky a materiálně podporovaly. Stát je dnes jediným otevřeně komunistickým režimem na světě, ovšem v totální sebeizolaci a s monarchistickými prvky (3 generace dynastie Kimů).
V r. 1953 zemřel Stalin (a Gottwald J). V r. 1955 vznikla vojenskopolitická organizace Varšavská smlouva, sdružující pod taktovkou Moskvy celý sovětský blok. 1953 – 1956 v SSSR nepřehledné boje o moc, zvítězil Nikita Chruščov: v čele strany a státu 1956 – 1964, liberalizace uvnitř (propuštění politických vězňů) a tvrdý kurs navenek: Berlínská zeď 1961, karibská krize 1962 (nápad s umístěním sovětských jaderných raket na Kubě proti USA; na Kubě byla od 1959 komunistická vláda vedená Fidelem Castrem), roztržka s Čínou.
V čele ČSR Antonín Zápotocký (1953 – † 1957; Měnová reforma 1953: konec přídělového systému – jako i jinde v Evropě + znehodnocení individuálních úspor) a Antonín Novotný (1957 – 1967KSČ/1968prez.).
Liberalizace 60. let: celosvětový jev, na Západě vliv poválečného babyboomu + vůdčí role generace z 30. let, zpožděné válkou: jak učinit tržní demokracii i komunismus přitažlivé pro mladou generaci? Nová československá ústava 1960 (z ní dodnes zbytky krajského uspořádání). V Československu hospodářská krize způsobená nepružnými pětiletými centralizovanými plány hospodářského rozvoje, východisko se našlo v demokratickém socialismu (vyústil v Pražské jaro).