Dějiny světa – úvodní přehled

 

     Pod pojmem dějiny se rozumí vývoj lidské společnosti. Dějiny světa (obecné dějiny) se obvykle dělí na čtyři až pět epoch:

     Pravěk: zahrnuje nejdelší dějinný úsek, od vzniku člověka či (v jednotlivých oblastech) od počátku lidského osídlení až po vznik státu. V těch částech světa, jejichž pravěký vývoj se ubíral vpřed nejrychleji (zejména v Africe a na Blízkém východě), můžeme pravěk časově určit rozmezím od doby před téměř 3 miliony let do poloviny 4. tisíciletí př. Kr. V pravěku byl prakticky dokončen dosavadní fylogenetický vývoj člověka. Drtivá většina pravěku je naplněna érou přisvojovacího hospodářství, založeného na lovu a sběru (jež představovaly první dělbu práce) a spojeného s kočovným životem, jenž však dospěl i k počátkům náboženství a umění. Neolitická revoluce v mladším pravěku zahájila éru hospodářství výrobního: základem obživy učinila zemědělství a vedla k usedlému způsobu života. Následující eneolit znamenal přechod od kamenných industrií k metalurgii a přinesl druhou dělbu práce: rozdělení společnosti na zemědělce, řemeslníky a obchodníky a vzápětí vznik privilegované vrstvy vládců. Základní ekonomickou jednotkou této tradiční společnosti se stala samostatně hospodařící domácnost.

      Starověk: zahrnuje období nejstarších států (od městských států až k prvním velkým říším). Proces vzniku starověkého státu z eneolitické společnosti se někdy označuje jako městská revoluce. Je spojen i s počátky písma a vědy. Do světa starověku patří jednak teokracie na Blízkém východě a jim obdobné státy v Indii, Číně, africkém vnitrozemí i ve Střední a Jižní Americe, jednak antická civilizace ve Středomoří (a Černomoří). Časově se starověk nejšířeji vymezuje obdobím asi 3 500 let př. Kr. – (tradičně) 476 po Kr. 

     Středověk: jeho charakteristickým rysem je stát založený na tradiční, hierarchicky uspořádané společnosti, v níž existuje jen velmi omezená forma veřejného prostoru. Pro sociální zařazení jednotlivce má rozhodující význam pozice jeho rodičů. Nejplnější rozvinutí těchto tendencí přinesl socioekonomický systém feudalismus. Jeho vznik byl podnícen zejména agrární revolucí, jež posunula zemědělské hospodaření k pravidelným a výrazným přebytkům produkce.  Feudalismus přežil (postupně modifikován) až do novověku. Středověk se tradičně chápe jako období let 476 – 1492.

     Novověk: vyznačuje se vznikem širokého vývojového propojení Evropy s ostatními kontinenty a nahrazováním feudalismu demokracií spojenou se svobodou trhu. Periodizace novověku není jednotná: epochu lze dělit například na raný novověk (1492 – 1789) a moderní dějiny (od r. 1789). V průběhu novověku se většina světa ocitla pod koloniální nadvládou evropských velmocí. Zásadní zlom v sociální struktuře (přechod od uzavřené společnosti tradiční k otevřené společnosti industriální) přinesla průmyslová revoluce. V Evropě vyplnila zejména 19. století, odstartovala rozsáhlou exploataci přírodních zdrojů, základní ekonomickou jednotkou učinila podnik (firmu) a většinu obyvatelstva připoutala k námezdní práci. 20. století pak přineslo v dějinném vývoji ještě jiná témata, a proto se zpravidla označuje jako začátek již další epochy.

     20. a 21. století: Dvacáté století bylo naplněno konfliktem mezi otevřenou společností založenou na tržní demokracii a totalitarismem jako moderní formou ryze nedemokratické vlády. Hospodářsky nejvyspělejší státy přešly od společnosti industriální k postindustriální, v níž se nejvýznamnějším ekonomickým odvětvím stal sektor služeb. Došlo také k rozpadu kolonialismu. Na přelomu 20. a 21. století se jako nový důležitý a rozporný fenomén objevil pojem globalizace. Porážka evropského totalitarismu a růst globalizačních rizik (především světová moc vlastníků nadnárodního finančního kapitálu) vedou k úvahám, že období kolem r. 2000 představuje další zásadní dějinný mezník.

        

Obrázek (bitva u Hastings roku 1066 znázorněná na tapiserii z Bayeux) je převzat ze stránky: http://larsbrownworth.com/blog/2010/08/11/is-the-bayeux-tapestry-reliable/.