20. Druhá světová válka a její vliv na 2. polovinu 20. století
Druhá světová válka (1. 9. 1939 – 2. 9. 1945) zůstává nejrozsáhlejší a nejničivější válkou lidských dějin. V mnoha směrech rozvinula tendence První světové války.
Bojující strany (ne všechny státy byly ve válce po celou dobu):
1. Osa (fašistické a militaristické diktatury): Německo (rozšířené o Rakousko /anšlus 1938/ a České země /Mnichov 1938 + okupace 15. 3. 1939/), Itálie s koloniemi (rozšířenými o Etiopii/Habeš /dobyta 1936/), Japonsko (rozšířené o Koreu /anexe 1910/ a SV Čínu /dobyta od 1931/, Maďarsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovensko, Thajsko;
2. Spojenci (základem demokratické státy, účastnili se však také komunisté: Sovětský svaz a komunistická větev odboje okupovaných národů): Velká Británie (s koloniemi a dominii; vynikly Austrálie, Nový Zéland, Kanada – bojovaly mimo svá území), Francie (s koloniemi), Spojené státy (bojovaly mimo své území), Sovětský svaz, Čína, Polsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Československo, Jugoslávie, Řecko…; řada států (zejména latinskoamerických), se účastnila jen v posledních měsících války, a to pouze diplomaticky, tedy formálně.
Vojenství: totéž jako za 1. SV, ale vše větší, kvalitnější a účinnější (zejména letadla, lodě včetně ponorek a tanky; válka již bez vzducholodí), navíc rakety (sovětské taktické kaťuše, německé strategické V1 a V2), letadlové lodě, radary, vysílačky, atomové bomby (US),
Předstupně války: Japonský vpád do Číny (1931), německé a italské úspěchy na mezinárodním poli (mj. vítězství Itálie na italském MS ve fotbale 1934 /2. ČSR, 3. Něm./ a úspěšné německé pořadatelství LOH Berlín 1936), německé vojenské obsazení demilitarizovaného německého Porýní 1936 (pásmo bez vojska existovalo podle Versailleské smlouvy 1919), Pakt proti Kominterně 1936 (iniciován Německem, účastnily se jen diktatury, zárodek Osy), italské dobytí Etiopie (1936), Španělská občanská válka 1936 – 1939 (klerofašisté vedení generálem Franciscem Francem využili protikomunistickou hysterii a porazili vládu demokratické duhové koalice: pomohly jim – zbraněmi i nálety – Německo a Itálie, španělská demokratická vláda ovšem měla podporu světové veřejnosti: bojovníci interbrigadisté, Pablo Picasso: obraz Guernica, Ernest Hemingway: román Komu zvoní hrana, Karel Čapek: hra Matka…), anšlus Rakouska (březen 1938), Mnichovská dohoda (září 1938), rozbití zbytku Československa (březen 1939), italská okupace Albánie (duben 1939), německo-sovětský pakt o neútočení (Molotov-Ribbentrop v Moskvě; srpen 1939).
1. etapa války: Dobytí Polska (září 1939): Němci zinscenovali údajné přepadení německého vysílače Glivice polskými vojáky a vpadli do Polska: první útok byl veden z moře, hrdinný odpor polské pobřežní pevnosti Westerplatte, pád Varšavy, sovětská okupace i anexe V Polska, německo-sovětský pakt o přátelství, Z Polsko anektováno Německem, Stř. Polsko proměněno v německý Generální gouvernement (ještě horší než protektorát), v r. 1940 sovětská likvidace zajatých polských důstojníků v Katyni, Němci vybudovali ve svém Polsku další koncentráky.
2. etapa války: Podivná válka + sovětská expanze na Z (Zimní válka aj.) (podzim 1939 – jaro 1940): Ačkoli hned po útoku na Polsko Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku, jejich vlády (u moci stále mnichované Neville Chamberlain a Édouard Daladier) nenařídily žádnou válečnou operaci a boje se omezily na nesoustavná letecká a námořní střetnutí = Phoney War / Sitzkrieg. Sovětský svaz se pokusil dobýt Finsko, ale byl poražen a získal jen minimum finského pohraničí (Zimní válka 1939 – 1940), na jaře 1940 inicioval komunistické převraty v pobaltských republikách (Litvě, Lotyšsku, Estonsku) a tyto země okupoval a anektoval, stejně jako severovýchodní Rumunsko (Besarábie/Moldavsko).
3. etapa války: Německé dobytí západní Evropy a Bitva o Británii (1940): Na jaře 1940 německá armáda blitzkriegem (bleskovou válkou) dobyla během několika týdnů B+NL+LUX+DK+Nor.+ severní polovinu Francie (v jižní Francii vznikl proněmecký režim – sídlo vlády ve Vichy). Francouzský generál Charles de Gaulle zahájil odboj v severoafrických francouzských koloniích, ovšem zároveň Osa (Italové a především Němci – Afrikakorps vedený maršálem Erwinem Rommelem) tam zahájila proti Britům boj o přístup k Suezskému průplavu (podíl Čechoslováků na obraně libyjského přístavu Tobrúk: plukovník Karel Klapálek). Letecká bitva o Británii (léto 1940): německé letectvo poraženo při snaze připravit podmínky pro německou invazi na Britské ostrovy (v britském letectvu významná role ČS letců: František Fajtl, František Peřina, Josef František…).
Vznik protifašistického odboje v okupovaných částech Evropy: Západoevropané včetně ČS a Poláků koordinovali své akce s exilovými vládami v Londýně: vyzvědačství pro plánování náletů, získávání plánů nových německých opevnění (Atlantický val, zčásti vyzbrojen z vybavení v unikátní síti československých protiněmeckých opevnění z 30. let) apod. V čele exilového československého státního zřízení stál prezident Edvard Beneš (abdikoval 1938 po Mnichovu, doma byl nahrazen Emilem Háchou, který byl nyní protektorátním prezidentem, jenž ovšem fakticky podléhal německému říšskému protektorovi – prvním byl Konstantin von Neurath). Předsedou exilové vlády byl lidovec Jan Šrámek, ministrem zahraničí Jan Masaryk.
Český občanský (= nekomunistický) odboj měl centrum ÚVOD a skládal se z Obrany národa (nejúčinnější česká odbojová struktura, politicky konzervativní; důstojníci – zpravidla poslaní do civilu; také sokolové, skauti…; generál Alois Eliáš – v čele protektorátní vlády!, Tři králové: Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek); Politického ústředí (ČS politici: Přemysl Šámal aj.) a Petičního výboru Věrni zůstaneme (petice z 1938; středoví intelektuálové Milada Horáková aj.)…
Český komunistický odboj: vedení sídlilo v Moskvě (Klement Gottwald, Jan Šverma) a pěstovalo kontakty se Stalinem. Domácí odboj (novinář Julius Fučík aj.) těžil z toho, že vznikl již za ultrakonzervativní 2. republiky (mezi Mnichovem a okupací), která komunisty zakázala; soustředil se na distribuci necenzurovaných zpráv (ovšem komunisticky laděných) a skrývání osob pronásledovaných německou tajnou policií gestapem apod.
Při pražské demonstraci 28. 10. 1939 Němci zastřelili medika Jana Opletala a dělníka Vojtěcha Sedláčka. Na Opletalův protestně laděný univerzitní pohřeb (rektor Bedřich Hrozný) reagovali (17. 11.) zavřením českých vysokých škol (posléze VŠ v celé okupované Evropě) a uvězněním i zastřelením studentských vůdců.
4. etapa války: Vpád Osy do Sovětského svazu (1941): Na jaře 1941 Italové, ale hlavně Němci dobyli Jugoslávii a Řecko. 22. 6. 1941 Německo se svými evropskými satelity přepadlo Sovětský svaz, s nímž se dostávalo do sporů o strategicky i surovinově cenné Pobaltí. V srpnu 1941 americký prezident Franklin Delano Roosevelt a nový (od 1940) britský premiér Winston Churchill vydali Atlantickou chartu o odhodlání porazit Osu a obnovit světový mír. Rusové utrpěli sérii porážek, která skončila až vítěznou bitvou u Moskvy (konec 1941), která německý postup načas zastavila. Zároveň však Japonci přepadli a zničili americký válečný přístav Pearl Harbor na Havajských ostrovech a zahájili dobývání Tichomoří; Spojené státy vstoupily do války: kromě bojů v Pacifiku začaly přesouvat armádu do Británie (pro budoucí nové boje v Z Evropě) a podporovaly ostatní Spojence hospodářsky (zásada Cash and Carry již od 1939).
5. etapa války: Vrchol moci Osy (1. polovina 1942): V Sovětském svazu Osa změnila směr útoku z V na JV k ropným polím u Kavkazu a rychle pronikla až k jihoruské řece Volze. Japonci ovládli prakticky celé Tichomoří: obsadili dokonce část US Aleutských ostrovů u Aljašky a podnikli nálety na Austrálii a Indii. Prominentní mladí nacisté Reinhard Heydrich (zastupující říšský protektor) a Adolf Eichmann zahájili v lednu 1942 na konferenci ve Wannsee u Berlína plný provoz vyhlazovacích koncentračních táborů (Osvětim 1-3 aj.). Heydrich v letech 1941 – 1942 rozbil český odboj, ale jeho smrt na jaře 1942 z rukou československých parašutistů (Jan Kubiš, Jozef Gabčík aj.) vyslaných z Británie měla celosvětový symbolický význam: ani v centru okupované Evropy si Osa nemůže být jista svou mocí (na tomto poselství nezměnilo nic ani následné nacistické vyhlazení českých obcí Lidice a Ležáky).