4. Idea římského císařství a prvopočátky evropské integrace
Vznik starověké Římské říše po válkách Punských a Makedonských vnesl také do evropského prostoru ideu jediné, světové říše (antická kultura byla totiž nyní rozšířena již po celém Středomoří).
Budování nadnárodního státu ovšem vedlo k poklesu jeho demokratického charakteru. Střední třídy římských občanů, jež nesly hlavní tíhu dobyvačných bojů, byly totiž oslabeny válečnými ztrátami a jejich zadlužená hospodářství byla pohlcována majetnějšími sousedy, takže se vytvořila superbohatá vrstva velkostatkářů (latifundistů), jejíž jádro tvořila nobilita (politicky vlivné rodiny), zatímco chudnoucí střední vrstvy (odcházející do měst) se propadaly k sociálnímu dnu (relativně vyrovnaná „společnost cibule“ se změnila v nestabilní „společnost hrušky“). Tím se ovšem snižoval objem daňové povinnosti, takže výsledkem bylo vážné početní oslabení římského vojska.
K řešení se nabízely (kolem r. 100 př. Kr.) 3 základní reformy, jež však vždy skončily neúspěchem kvůli odporu latifundistů: (1) pozemková reforma spočívající ve stanovení stropu pro pozemkové vlastnictví rodiny a v rozdělení přebytečné půdy zpět zchudlým občanům (Tiberius Gracchus – zavražděn), (2) rozšíření římského občanství, a tedy i vojenské povinnosti na všechny spojence (Gaius Gracchus – zavražděn) a (3) vytvoření žoldnéřské (státem placené) armády nabízející existenční zajištění chudým dobrovolníkům (Gaius Marius v čele strany popularů: poražen v 1. římské občanské válce Luciem Sullou, jenž stál v čele strany optimatů a pak se stal dictatorem na neurčito – první případ samovlády v republikánském Římě).
Následné mohutné povstání otroků (73 – 71), vedené gladiátorem Spartacem, ukázalo – přestože skončilo krutou porážkou –, že se krize republiky dále prohlubuje. Další pokus o její řešení podnikli 3 významní vojevůdci: Gnaeus Pompeius, Gaius Iulius Caesar a Marcus Licinius Crassus. Uzavřeli (r. 60) strategické spojenectví 1. triumvirát, jenž měl charakter kolektivní vojenské diktatury. Jejich cílem byly výbojné války, jimiž chtěli významně rozšířit území i vliv Římské říše a její ekonomické problémy vyřešit na úkor dobytých zemí a jejich národů.
Pompeius úspěšně válčil ve východním Středomoří a Caesar v západní Evropě proti Keltům (dobyl Gallii, vtrhl do Britannie). Když Crassus padl v Mezopotámii, Pompeius se pokusil nastolit druhou samovládu v Římě (jako consul bez kolegy), ale tím na sebe přivolal Caesarovo nepřátelství. Došlo k 2. občanské válce, v níž Pompeius prchl před Caesarem do Egypta: tam byl zavražděn a Caesar učinil z Egypta římského spojence, když zachránil egyptský trůn pro mladou královnu Kleopatru a oženil se s ní.
Caesar se vrátil do Říma a nastolil třetí samovládu v Římě. Užíval titul dictatora na neurčito a zastával řadu dalších úřadů. Uskutečnil několik sociálně citlivých reforem (včetně zavedení juliánského kalendáře, snižujícího moc kněží). Usiloval však o proměnu své vlády směrem k teokratické monarchii, a proto jej obhájci republiky v r. 44 zavraždili.
Po Caesarově smrti se původní myšlenku vojenské diktatury v republikánských kulisách pokusili vzkřísit členové 2. triumvirátu (od r. 43 př. Kr.): Octavianus, Antonius a Lepidus. Když však Antonius spojil svou budoucnost s Kleopatrou, došlo ke 3. občanské válce – mezi ním a Octavianem. Ten v r. 31 zvítězil, Antonius a Kleopatra spáchali sebevraždu a Octavianus dobyl Egypt a nastolil čtvrtou samovládu v Římě.
V římské společnosti ovšem přetrvávaly pozitivně laděné reminiscence na Caesarovu vládu a Octavianus je dokázal obratně využít. Přijal nové jméno Augustus (Rozmnožitel) a římskou republiku proměnil v trvalou samovládu, tedy v monarchii, již nazýváme císařstvím (podle jména Caesarova). Císařství v Římské říši začalo v r. 27 př. Kr. a trvalo až do r. 476 po Kr. v západním Středomoří a do r. 1453 ve východním Středomoří. Starověké římské císařství má 2 fáze:
1. Principát (27 př. Kr. – 284 po Kr.): císař se nazývá princeps (první z občanů), jeho moc spočívá v tom, že zastává komplex republikánských úřadů. Octavianus zahájil masivní udělování římského občanství obyvatelům provincií, tedy dobytých mimoitalských zemí. Posílil armádu, zkonsolidoval státní finance a podpořil kulturní rozkvět (básníci Vergilius, Horatius, Ovidius aj.).
Do vývoje principátu zasáhl vznik nového, křesťanského náboženství, jehož zakladatelem je židovský prorok Ježíš Nazaretský. Křesťanství navazuje na judaismus, přináší ovšem přelomovou zásadu, že vztah k milujícímu Bohu (Otci všech lidí) se projevuje skrze láskyplné (bratrské a sesterské) jednání vůči druhým lidem. Cílem křesťanského života je vytváření Božího království (obecného stavu blízkého Bohu) a očekávání konce dějin se vzkříšením mrtvých a se spravedlivým Božím Posledním soudem. Římané Ježíše popravili ukřižováním (asi r. 30 po Kr. za vlády císaře Tiberia), ale křesťané jej považují za Božího syna a věří, že vstal s mrtvých do blízkosti Boha Otce, s nímž působí jako duchovní vládce i dnešního světa. Křesťanství se ocitlo v rozporu s ideologií starořímské společnosti: prosazovalo jednobožství, rovnost všech lidí, úctu k lidské práci…; proto jeho vyznavači dlouho čelili pronásledování (předhazováni lvům v aréně Colosseu apod.).
Někteří císaři principátu byli problematickými osobnostmi, zneužívajícími svoji moc až na hranici duševní abnormality (Caligula, Nero), nebo tvrdými dobyvateli (Vespasianus a jeho syn Titus zlikvidovali v Židovské válce zbytky židovského protiřímského odporu v Palestině), jiní však znamenali přínos pro historii: Traianus (Římská říše dosáhla největšího územního rozsahu), Marcus Aurelius (filozof směru stoicismu, poněkud blízkého křesťanství, podnikl tažení mj. na Slovensko), Caracalla (udělil římské občanství všem osobně svobodným obyvatelům říše).
2. Dominát (284 – 476): panovník má titul dominus et deus (pán a bůh), což podtrhuje teokratické ambice jeho vlády; tento záměr se však dostal do konfliktu s rostoucí popularitou křesťanství, jehož Bůh není z tohoto světa. Císař Constantinus Veliký vydáním Ediktu milánského (313) křesťanství legalizoval. Stěhování národů (375 – 568) znamenalo mohutný příliv skupin kočovných kmenů (především indoevropských Germánů) do Římské říše. Za těchto podmínek se křesťanství začalo jevit jako žádoucí nástroj k ideovému sjednocení etnicky velmi různorodého římského lidu a císař Theodosius povýšil (380) křesťanství na státní (jediné povolené) náboženství. Tento vývoj napomohl vynikajícím teologickým výkonům (svatý Jeroným: překlad Bible do latiny = Vulgata; svatý Augustin: spis O Boží obci – zásady spojení křesťanské politické a náboženské autority); zároveň ovšem došlo k tomu, že církev – organizace křesťanů vedená římským biskupem papežem – splynula s mocenským establishmentem státu. V r. 395 byla Římská říše rozdělena na říši Západořímskou (latinská kultura, hlavní město Řím) a Východořímskou (řecká kultura, metropole Konstantinopolis = dnes Istanbul). Západořímská říše zanikla v r. 476 pod náporem Germánů, Východořímská (Byzantská) říše, zanikla definitivně r. 1453 dobyta Turky.
V evropských dějinách bývají 5. – 8. století označována jako temná staletí, vyplněná budováním raněstředověkých (barbarských) států. Největším z nich se stala Franská říše. Její nejvýznamnější panovník Karel I. Veliký ji rozšířil na většinu kontinentální západní Evropy (dnešní státy Francie, Německo, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, severní polovina Itálie, Rakousko, nejsevernější Španělsko). Taková říše byla obklopena samými nekřesťanskými národy (Vikingové, Slované, Arabové…), a jevila se tedy jako jednotný stát všech (latinských) křesťanů. Karel Veliký tuto skutečnost symbolicky vyjádřil obnovením titulu římského císaře (z jeho hlediska starověká Římská říše byla především křesťanský stát). 25. prosince 800 (Boží hod vánoční = den Ježíšova narození) se Karel Veliký dal v Římě korunovat od papeže Lva III. na římského císaře a tento titul – jenž byl ve skutečnosti konkurenční vůči císařskému titulu byzantských panovníků – se udržel ještě v další generaci. Karel Veliký učinil Franskou říši – a zejména své sídlo Cáchy (Aachen) – centrem karolinské renesance: cílevědomého kulturního úsilí zprostředkovávajícího (opisováním) středověké Evropě poklady antické literatury. Pak však císařský titul opět zanikl, když se Franská říše rozpadla: nejprve Verdunskou smlouvou z r. 843 na Západofranskou říši (pozdější Francii), Východofranskou říši (Německo) a Středofranskou říši (Porýní + severní Itálie), a později na velký počet menších států (v Německu přibližně odpovídajících dnešním spolkovým zemím atd.).
V 10. století jeden z německých panovníků Ota I. Veliký obnovil středověké římské císařství, když se r. 962 dal v Římě korunovat na římského císaře od papeže Jana XII. Toto císařství však již nebylo jednotným státem, ale – moderně řečeno – mezinárodní organizací: nazývala se Svatá říše římská. Již do ní nenáležela Francie: říše se zhruba dělila na oblast severní, německojazyčnou, a jižní, italskou. Panovník – s titulem římský král – byl volen nejvýznamnějšími členskými vladaři a pak potvrzován císařskou korunovací od papeže: tak bylo vyjadřováno sepětí „trůnu a oltáře“.
.