4. Arabská říše

     a) Arabové

 

     Arabové tvořili skupinu semitských kmenů na Arabském poloostrově. Věnovali se především kočovnému pastevectví, ale i obchodu. Vyznávali kmenová polyteistická náboženství. Např. kmen Kurajšovců, sídlící v oblasti, jejímž centrem bylo město Mekka, uctíval především Černý kámen (asi úlomek sopečné horniny bazaltu nebo meteoritické horniny) uložený v mecké svatyni Kaaba.

 

     b) Mohamed a vznik islámu

 

http://www.xtimeline.com/__UserPic_Large/72344/evt101211072900017.jpg     Na počátku 7. století kurajšovský obchodník Muhammad (jednodušeji Mohamed; žil asi 570 – 632) založil nové náboženství, islám. Podnětem mu byla skutečnost, že mnozí Kurajšovci nedávno velmi zbohatli obchodem a zcela se soustředili na další vydělávání peněz na úkor chudších příslušníků kmene (čímž byla v kmeni porušena předchozí kočovnická solidarita); navíc se mezi Araby začalo formovat přesvědčení, že existuje jediný Bůh (bůh = al-Láh, odtud Alláh), ale na rozdíl od sousedních, byzantských křesťanů a židů neměli Arabové žádný svatý text, který by o Bohu svědčil a jeho existenci vykládal.

     Muhammad pod vlivem složitých duševních prožitků v pouštní pustině dospěl asi v roce 610 k poznání, že jediný Bůh – všemocný, milosrdný a slitovný Alláh – je stvořitelem a svrchovaným vládcem i soudcem všech lidí. Mohamed se považoval za posledního z proroků, kteří v různých dobách o Alláhovi svědčili z vůle Boží před svým méně vnímavým okolím: předcházeli Ádam (Adam), Núh (Noe), Ibráhím (Abraham), Músá (Mojžíš), Dáwúd (David), Ísá (Ježíš Nazaretský).

 

Mohamed (moderní, fiktivní portrét)

 

     Islám (= odevzdání se Bohu) je postaven na 5 sloupech víry:

     1. Vyznání víry (šaháda): Není božstva kromě Boha a Mohamed je posel Boží (pronesením této formule se člověk může stát muslimem – vyznavačem islámu –, protože islám nezná iniciační obřad podobný křtu).

     2. Pět denních modliteb (jsou jedinými pravidelnými bohoslužbami, protože islám nezná žádný obřad podobný např. křesťanské mši): při západu slunce, nejdříve 2 hodiny po setmění, za svítání, v poledne a v pozdním odpoledni (salát al-asr); muslim přistupuje k modlitbě ve stavu čistoty (čistotu místa symbolizuje modlicí koberec) a obrácený směrem k Mekce.

     3. Postní měsíc ramadán (neboť v něm Alláh poprvé Mohameda oslovil): půst obrací pozornost muslima k nadčasovým tématům – k věčnému Bohu i k solidaritě s chudými, kteří nedostatkem potravy trpí po celý život – a trvá 30 dní (o nocích se tu ovšem nepraví nic).

     4. Pravidelná almužna: je výrazem touhy po Božím odpuštění za lidskou hříšnou touhu po vlastnictví (neodvádějí ji lidé chudí), její podoba v průběhu dějin osciluje mezi spíše náboženskou daní a naopak zcela volným příspěvkem.

     5. Pouť do Mekky (hadždž): měl by ji vykonat každý muslim alespoň jednou za život.

 

     Hned pod těmito sloupy stojí další významná povinnost: účast na džihádu. Džihád (= úsilí) je činnost směřující k individuálnímu duchovnímu zdokonalování a k posilování i rozšiřování muslimské obce věřících. Džihád má několik podob: od duchovních (větších) po tělesné (menší). Podle tohoto pořadí se tedy rozlišuje 1. džihád srdce (niterné přemáhání hříchu v sobě), 2. džihád jazyka (podpora a šíření islámské misijní činnosti), 3. džihád ruky (pomoc potřebným), 4. džihád meče (svatá válka na pokyn náboženské autority).

     Muslimové věří v Poslední, Boží soud a ve věčný posmrtný život. Dobří Alláhovi vyznavači se dostanou do ráje (džanny), který má podobu kvetoucí zahrady kolem Alláhova trůnu, v níž je hojnost skvělé potravy, všestranného přepychu i erotických příležitostí.

     Muslimští hříšníci a nevěřící (vyznavači jiných vyznání) musejí ovšem počítat s peklem (džahannou), které má podobu strašlivé ohnivé jámy. Pokud muslim lituje svých hříchů, bude v pekle pobývat jen dočasně a Alláh jej – až sám uzná za vhodné – vyzdvihne do ráje. Nevěřící však zůstanou v pekle navždy.

 

     Mohamed byl od svých 25 let ženatý s bohatou vdovou Chadídžou (asi 555 – 619), která si jej vybrala za manžela a pozdvihla jej do vyšších vrstev kurajšovské společnosti. Měli spolu několik dětí, ale dále jejich rod pokračoval jen díky dceři Fátimě. Chadídža a Fátima uvěřily mezi prvnimi, že Mohamed je Alláhovým prorokem, a všemožně jej podporovaly.

     Když Mohamed začal v Mekce hlásat nové náboženství, získal sice malý počet přívrženců, ale předáci Kurajšovců v r. 622 Mohameda s nimi (celkem asi 70 rodin) vyhnali z města. Výprava odešla z Mekky do oázy Jasrib a tato emigrace (hidžra) se později stala počátkem islámského letopočtu. V Jasribu Mohamed usmířil tamější znesvářené kmeny a ty přijaly islám jako záruku své příští jednoty. Jasrib získal své dnešní jméno Medína (Osvícená), neboť obě události dostaly zásadní symbolický význam: hidžra se stala příkladem odchodu věřících z modlářské společnosti a medinský mír zahájil ztotožňování muslimské obce věřících s politickým uspořádáním. 

http://www.cluborientalle.com/Saudi%20Arabia/images/the-kaba-02-500.jpg     Islám se rychle šířil mezi beduíny (pouštními pastevci) a v r. 630 muslimové vedení Mohamedem vítězně vtáhli do Mekky a zničili sochy místních bůžků v Kaabě. Aby však získali stoupence dosavadních kultů na svoji stranu, rozšířili pověst, že Kaabu vybudoval prorok Ibrahím (Abraham Hebrejský) se svým prvním synem Ismáílem (Izmaelem), jenž je odtud považován za praotce Arabů. Uctívání Kaaby tak učinili součástí islámu: černý kámen prý získal svou barvu tím, že očistně vstřebal hříchy muslimů, kteří se mu přišli kajícně poklonit. 

 

Kaaba v Mekce, obklopená davem poutníků

 

     V r. 632 Mohamed zemřel jako vůdce islámské obce, zahrnující středozápadní Arábii. Mekka je dodnes hlavním poutním centrem islámu a nemuslimové do ní vůbec nemají přístup.

 

     Shrnutí:

     Na počátku 7. století arabský obchodník Mohamed založil nové monoteistické náboženství islám. Má leccos společného s judaismem i křesťanstvím: víru v jediného, všemohoucího Boha-Alláha, a představu Posledního soudu i posmrtné existence. Jednoduché rituály zdůrazňují sounáležitost s Alláhem i nezištnou solidaritu věřících, od křesťanství se však odlišují zdůrazňováním přehrady mezi muslimy a vyznavači především nebiblických náboženství. Již za Mohamedova života začalo mohutné šíření islámu, jehož poutním centrem se stala Mekka. 

 

     Otázky a úlohy:

     1. Která umělecká díla připomínající svět islámu najdete ve svém okolí?

     2. Představte spolužákům nějakou beletristickou nebo cestopisnou knihu o islámském světě.

 

     Výběr z odborné literatury: Michael Cook: Muhammad. Praha 1994. Luboš Kropáček: Duchovní cesty islámu. Praha 2003. 

 

 

     c) Arabská mocenská i kulturní expanze (7. – 8. století)

 

     Protože Mohamed neměl mužské potomky, rozpoutal se po jeho smrti (632) boj o následnictví v čele muslimské obce věřících (arabsky umma islámíja). V jeho průběhu se vytvořil arabský islámský stát v čele s chalífou (Mohamedovým nástupcem). Chalífa byl vůdce politický i náboženský a Arabská říše se tedy stala vlastně prvním středověkým státem, kde došlo k úplnému prolnutí světské i duchovní moci. Tento islámský stát zašel ještě dál než křesťanská Byzantská říše se svým césaropapismem: v něm totiž císař byl formálně pouze hlavou státu, a nikoli vysvěceným knězem, a patriarchové (kněží v čele církve) mu jen byli v mnoha oblastech podřízeni. V chalífátu však kněžskou i vladařskou autoritu soustřeďoval do svých rukou jediný muž, aniž by někdo obě složky jeho moci vůbec rozlišoval: být nejvyšším islámským duchovním přirozeně znamenalo být zároveň i hlavou státu a naopak. Prvky tohoto systému existují v některých muslimských státech i dnes.

     Prvním chalífou byl zvolen Mohamedův přítel Abú Bakr, také kurajšovský obchodník. Sjednotil arabské kmeny a za jeho vlády Arabové zahájili rychlé dobývání Blízkého východu s cílem šířit islám, a získat tak k dosavadním spíše pouštním územím příhodnější oblasti. Během dvou let Arabové obsadili celý Arabský poloostrov a v r. 634, kdy se chalífem stal další Mohamedův přítel Umar, začali porážet armády Perské a Byzantské říše. V r. 638 dobyli Jeruzalém (který se stal po Mekce a Medíně třetím svatým městem islámu) a v r. 655 – necelé čtvrtstoletí od Mohamedovy smrti – již ovládali rozsáhlé území od libyjského pobřeží po afghánské hory a od Kavkazu až po jižní Arábii. Pokud porobené obyvatelstvo přijalo islám, bylo přičleněno (bez ohledu na svou dosavadní národnost) k vítězům, což usnadňovalo anexi dalších a dalších území.

                                                                                                                                                   Korán

http://leguideduhijab.com/wp-content/uploads/2008/05/coran.jpg?w=300     V polovině 7. století byla sepsána svatá kniha islámu Korán (arab. kur´án = to, co má být čteno). Jedná se o sbírku původně ústních výroků, tradovaných jako závazné životní pravdy, které v průběhu dlouhých let Alláh zjevoval Mohamedovi pro všechny své vyznavače. Korán obsahuje příběhy dřívějších proroků (viz V.B.4.b.), eschatologická líčení a rady pro náboženskou praxi i život vůbec (v tomto směru je Korán námětově mnohem jednostrannější než Bible).

     Posléze se vytvořila sbírka Sunna (Cesta) obsahující výkladové poznámky ke Koránu. Muslimové, kteří sunnu uznávají jako pomůcku pro pochopení Božího slova, se označují jako sunnité, hlásí se k chalífovské tradici Abú Bakrově a tvoří většinu muslimů. Odpůrci sunny se nazývají šíité a tvrdí, že chalífovská linie měla vyjít od Mohamedova zetě Alího.      

     Přibližně z téže doby jako korán pocházejí i další známé rysy islámu: např. zákaz alkoholu a možnost mít harém (skupinu žen v oddělené části domu). Muslim může dodnes mít až 4 manželky najednou, avšak v harémech mohly žít také milenky, které vlastně představovaly druh sexuálního otroctví, jež bylo v této podobě zrušeno až ve 20. století.

 

     Arabští chalífové během pouhých sto dvaceti let (do r. 750) dobyli a islamizovali rozsáhlá území. Arabská říše (Arabský chalífát) sahala tehdy od atlantského pobřeží severní Afriky až po Indus a od úpatí Pyrenejí (do Evropy Arabové vpadli přes Gibraltarskou úžinu r. 711) po Jemen. Byzantskou říši Arabové zredukovali na Malou Asii a přilehlá evropská území. Arabská říše dosáhla rozlohy asi 12 milionů km2, což převyšuje rozlohu celé Evropy (avšak pokud jde o počet obyvatel, byl samozřejmě ovlivněn vysokým podílem řídce obydlených oblasti pouští a polopouští). Říše byla feudálním státem: chalífovi patřilo celé její území, které formálně pronajímal svému lidu.

http://boylehist9.phoenix.wikispaces.net/file/view/Ummayad_Empire/167468263/Ummayad_Empire

Růst arabského (muslimského) světa

 

     Arabské výboje vybudovaly a rozšířily vyspělou arabskou kulturu: arabské lékařství, chemie, matematika i filozofie patřily k vrcholům světové vědy (např. slovo chemie k nám doputovalo z řečtiny přes arabštinu a prakticky celá Evropa převzala díky Arabům indické číslice, které pod nepřesným názvem arabské používáme dodnes). Arabové vytvořili jedinečnou syntézu složenou z pozůstatků antické kultury a z živých prvků kultury arabské, perské a byzantské. Někteří muslimští učenci se stali mnohostranně vzdělanými osobnostmi: např. Peršan Ibn Síná (v Evropě známý jako Avicenna, žil kolem r. 1000) nebo španělský Arab Ibn Rušd (Averroes, 12. století): oba byli filozofy, lékaři, teology, matematiky, astronomy aj.

     I v atmosféře šíření islámu Arabové zachovávali na dobytých územích zřetelnou toleranci k vyznavačům dalších dvou náboženství knihy – judaistům a křesťanům.

     Vynikajících výsledků dosáhlo i arabské umění. Chrámové stavby mešity s válcovými věžemi minarety, z nichž muezzinové svolávají věřící k modlitbám, se staly obdivovaným symbolem celého Orientu. Islám zakazuje – podobně jako judaismus – zpodobňování živých bytostí, ale arabské výtvarné umění si našlo cestu, jak vyniknout v ornamentální dekorativnosti. Arabská hudba se zařadila mezi inspirační zdroje i evropských skladatelů a sbírku pohádkových Příběhů tisíce a jedné noci zná celý svět (některé jsou situovány do časů slavného bagdádského chalífy Hárúna ar-Rašída, kolem r. 800).   

http://184.154.38.107/images/cities/18389.jpg     Na arabském kulturním rozvoji nezměnil nic ani rozpad Arabské říše na několik samostatných islámských států (v 8. – 10. století): docházelo totiž k tomu, že některé oblasti odmítly poslušnost celoarabskému chalífovi a jejich velmožské rody se osamostatnily jako dynastie s chalífou z vlastních řad.

 

                   Arabské památky v uzbeckém Samarkandu

 

     Shrnutí:

     Mohamedovi nástupci vytvořili arabskou islámskou říši, jejíž zřízení označujeme jako chalífát: hlava státu (chalífa / kalif) byl vládcem světským i duchovním. Během pouhých 120 let Arabové dobyli celý Blízký východ kromě Malé Asie a ovládli i drtivou většinu Pyrenejského poloostrova. Jejich kultura zprostředkovala Evropanům antické (zejména aristotelské) i orientální vědění a vynikla také jako zdroj výtvarné apod. inspirace. Arabská říše se sice rozdělila na menší státy, ale udržela si mj. toleranci vůči křesťanům a judaistům.

 

     Otázky a úlohy:

     1. Která původem arabská slova se používají v české slovní zásobě a jaký mají význam?

     2. Přečtěte si některé pohádky Tisíce a jedné noci a najděte v nich příznačné prvky arabského života.  

 

     Výběr z odborné literatury: Karen Armstrongová: Islám. Praha 2008. Miloš Mendel: Džihád. B

     7. Křížové výpravy ve Středomoří (11. – 13. století)

     a) Příčiny

 

     Na konci 10. století se národ Turkůturkotatarské větve altajské jazykové rodiny začal ze svého  území ve střední Asii stěhovat směrem na jihozápad. Turci, vedení od 11. století panovníky z dynastie Seldžuků, rychle dobyli Írán, Mesopotamii, Arménii, Sýrii i Palestinu. Ovládli velkou část arabských území v jihozápadní Asii a přijali islám. Začali útočit na Byzantskou říši a ukořistili část jejího asijského území. V letech 1070 – 1071 dobyli Jeruzalém a na rozdíl od jeho předchozích arabských vládců přestali tolerovat výpravy křesťanských poutníků, mířících do Palestiny (Svaté země) k místům Ježíšova ukřižování a Božího hrobu.

     Turecká říše vznikala jako výrazně decentralizovaná, její formální metropolí se přechodně stal Bagdád. Od závěru 11. století se však jednotlivé části tureckého impéria chovaly jako zcela nezávislé pod vládou místních náčelníků. V dobytých zemích Turci tvořili vládnoucí vrstvu, většinu populace tu ovšem nadále představovalo předchozí obyvatelstvo (Arabové aj.). 

     Turecká expanze se odehrála v době, kdy se v Evropě již naplno projevovaly důsledky feudálního uspořádání společnosti i agrární revoluce. Vzrostl význam vztahu k půdě pro společenské zařazení jednotlivce a výrazně přibylo obyvatel (počet Evropanů se v období 8. – 11. století více než zdvojnásobil, z necelých 20 milionů na více než 40 milionů). Řešení sociálních rozporů se tedy hledalo především v osídlení nové půdy. Úrodné a z historie proslulé oblasti východního Středomoří (označovaného jako Levanta) se pro tento záměr přímo nabízely, ale vpád Turků tyto plány zkomplikoval.

 

     b) Motivace

 

     Záhy však někteří evropští politici přece jen našli způsob, jak tureckého (islámského) nebezpečí využít k řešení vnitřních problémů evropského kontinentu:

     V r. 1095 papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu proti muslimům za osvobození Svaté země. Název křížová výprava znamenal, že tažení má povahu svaté války, je vyhlášeno katolickou církví a těší se zvláštní podpoře ze strany duchovenstva. Účastníci se nazývají křižáci a na své zbroji používají znamení kříže.

     Na určená shromaždiště křižáků dorazil každý, kdo jen trochu mohl. Monarchové a hlavy šlechtických rodů si jeli pro větší slávu a nová léna. Mladší členové aristokratických rodin toužili po ukořistění nového, vlastního panství, protože věděli, že doma bude zvýhodněn prvorozený syn. Leckterý šlechtic si chtěl svým hrdinstvím vysloužit i povýšení do prestižnějších pater urozené společnosti. A poddaní měli naději na skromný podíl z kořisti či se dokonce hodlali usadit v dobytých územích. Všichni dohromady pak věřili, že si ozbrojenou ochranou křesťanské víry zajišťují odpuštění trestů za spáchané hříchy. Muslimové byli považováni za ďáblovy spřežence, a tak si křižáci nedělali starosti s Božím přikázáním Nezabiješ.

     Inspirací pro myšlenku křížové výpravy do Palestiny se staly první úspěchy počínající křesťanské reconquisty proti Arabům na Pyrenejském poloostrově (viz V.B.4.c.). 

 

     c) Průběh

 

     1. První křížová výprava: Dobytí Jeruzaléma

 

     První křížová výprava se uskutečnila v letech 1096 – 1099 a postupovala především po souši. Byla úspěšná. Početné vojsko, jehož jádro tvořily sevřené útvary útočících obrněných rytířských jezdců, těžko hledalo přemožitele. Pěchota svými kušemi dokázala překonat turecké lučištníky. Ke zdolávání městských hradeb křižáci budovali mohutné dřevěné obléhací věže, podporované stroji na vrhání kamenů. A všichni účastníci křížové výpravy věděli, že jedině vítězství je pro ně záchranou, protože v nepřátelské zemi se nemohou spoléhat na strategický ústup do zázemí.   

 

crusades22     Křižáci ovládli klíčové části Levanty včetně samotného Jeruzaléma. Svaté město bylo dobyto r. 1099 křižáckým vojskem o síle asi 1 200 jezdců a asi 12 000 pěšáků, nepočítaje v to neozbrojené poutníky, ženy a děti. Křesťanští vítězové propustili jen ty muslimy, kteří se rychle vzdali, a proti ostatním rozpoutali dvoudenní vraždění, jemuž dokázali uniknout jen nemnozí.

     Křižáci vytvořili na dobytém území 4 státy: nejvýznamnějším bylo Jeruzalémské království. Jeho prvním králem se stal francouzský šlechtic Balduin z Bouillonu (nyní král Balduin I.), pocházející z rodu Karla Velikého. Území zbývajících tří křižáckých států pokrývalo syrské pobřeží (Knížectví antiochejské, Hrabství tripoliské), avšak zasahovalo dokonce do oblasti horního Eufratu (Hrabství edesské). V křižáckých státech byl zaváděn feudalismus evropského typu, domorodé muslimské obyvatelstvo bylo přinuceno plnit úlohu poddaných. Křižáci bránili existenci svých států bojem proti Turkům i Arabům. V Levantě budovali své hrady, jež se staly významným milníkem ve vývoji pevnostního stavitelství: největším z nich byl Crac de Chevaliers v Sýrii, který dokázal pojmout posádku v síle 2 000 mužů. 

     Souběžně s úsilím křižáků vyvíjeli aktivní vojenskou činnost i Byzantinci: z turecké moci vymanili jižní pobřeží Malé Asie, avšak nezabránili usídlení Turků ve vnitrozemí tohoto poloostrova. Malá Asie se tak stala jediným územím, kde jsou Turci (dodnes) většinovou národností. Tento vývoj ukázal, že obchodní cesty mezi Evropou a Asií povedou napříště spíše přes Levantu než přes Malou Asii a jen povýšil význam křižáckých států v oblasti.  

 

     Shrnutí:

     V 11. století turkotatarský národ Turků ovládl klíčové oblasti Blízkého východu včetně Levanty (východního pobřeží Středozemního moře) a přijal islám. Evropa, která v důsledku rozvoje feudalismu a agrární revoluce čelila rostoucí potřebě nové půdy, podnikla v 11. – 13. století proti muslimským Turkům i Arabům sérii 7 křížových výprav (nábožensky zdůvodňovaných tažení). Hned při 1. výpravě křižáci dobyli Jeruzalém a v Levantě vybudovali 4 feudální státy, opevněné křižáckými hrady a bráněné mj. členy nově vzniklých rytířských řeholních řádů.          

 

     Otázky a úlohy:

     1. Připomeňme si: Kdy přibližně vzniklo náboženství islám? Co má společného s křestanstvím a v čem se od něj liší?

     2. Najděte důvody (ideové i ryze praktické), pro něž byl právě osud Palestiny a zejména Jeruzaléma tak důležitý.

         

     Výběr z odborné literatury: Antony Bridge: Křížové výpravy. Praha 1995. Alfred Duggan: Křižácké výpravy. Praha 1973. Věra a Miroslav Hrochovi: Křižáci ve Svaté zemi. Praha 1996.

 

 

     2. Vznik rytířských řádů

 

     V dalším období se křižáci soustředili na obranu svých států a na ochranu poutníků, kteří nyní sem opět začali přicházet. K naplnění obou těchto cílů vznikly rytířské mnišské řády. Jejich charakteristickým prvkem byla vojenská, strážní služba.

     Nejvýznamnějšími rytířskými řády se staly:

     a) Rytířský a špitální řád svatého Jana Jeruzalémského (johanité; v 16. století se jejich centrem stala ostrovní Malta ve Středomoří, odtud též zváni maltézští rytíři);

     b) Chudé rytířstvo Kristovo Šalomounova chrámu (templáři, tj. rytíři jeruzalémského templu);

     c) Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě (od 13. století byly jejich centrem kraje v Pobaltí, odtud zváni řád německých rytířů).

     Některé rytířské řády působí v různých zemích dodnes: zabývají se zejména zdravotní službou.

 

7 křížových výprav křesťanů proti muslimům.

Crusades_Map

    

     3. Vznik erbů a heraldika

 

     Během křížových výprav proti muslimům začal rozmach erbů: osobních a posléze dědičných rodových znaků šlechticů (něm. das Erbe = dědictví). Erby sloužily k rychlé identifikaci svého nositele, což bylo během divokého průběhu bitvy až životně důležité. Erby vznikaly podle závazných pravidel, jež lze zjednodušeně popsat takto: Úplný erb byl stylizovaným (výtvarně zjednodušeným) zobrazením rytíře. Ústřední část zobrazení představoval štít, tvořený geometrickým nebo figurálním (případně kombinovaným) motivem.

     Barevnost štítu byla dána použitými tinkturami („barvami“), které se rozdělují na světlé, nazývané kovy (stříbro a zlato), a tmavší, nazývané barvy (červená, modrá, zelená, černá). Aby byl erb snadno identifikovatelný i zdálky, uplatňuje se zásada, že na něm nesmí sousedit barva s barvou ani kov s kovem, ale jen kov s barvou. V úplném znaku je štít doplněn zejména přilbou, klenotem (opakujícím hlavní motiv štítu) a přikryvadlem (stylizovaným pláštěm rozedraným v bitvě). Význam i popularita erbů vedly k tomu, že později reprezentovaly rod svých majitelů i v jiných než vojenských souvislostech. Jejich výtvarné řešení se stalo dekorativnějším. Mnoho šlechticů dosáhlo polepšení erbu (od panovníka apod.): nejčastějším výsledkem bylo rozdělení štítu na více polí.

 

zHradce     Erb pánů z Hradce (Jindřichova) patří k nejstarším v Českých zemích. Rod náležel k větvím jihočeského rodu Vítkovců, kteří se rozdělili na 5 rodů vždy s pětilistou růží ve štítu: byli to páni z Hradce (zlatá růže v modrém poli), z Krumlova (zelená růže ve stříbrném poli), z Rožmberka (červená růže ve stříbrném poli),  z Landštejna a Třeboně (stříbrná růže v červeném poli) a ze Stráže nad Nežárkou a Sezimova Ústí (modrá růže ve zlatém poli).

 

     Od šlechtických erbů vedl vývoj ke státním znakům, často odvozeným od erbu vládnoucí dynastie. Přemyslovci  původně používali erb s orlicí (černou ve stříbrném poli). Ve 13. století ji nahradil stříbrný, zlatě korunovaný, dvouocasý lev ve skoku s červeným jazykem a v červeném štítu. V dnešním velkém státním znaku České republiky je doplněn orlicemi: moravskou (stříbrno-červeně šachovanou) a slezskou (černou).

 

     Vznikaly (a dodnes vznikají) také městské znaky (v Českých zemích se jejich rozvoj datuje od 13. – 14. století). Jeden z nejzajímavějších městských znaků náleží Plzni.

 

     Jak se oslabovala vojenská funkce znaků, tak se rozvolňovala původní pravidla pro jejich vytváření. Nejprve se tolerovalo porušování pravidla o sousedství tinktur u detailů, pak i u celých motivů. Také se rozšířil rejstřík používaných barev. Nauka o erbech a podobných znacích se nazývá heraldika (heroldi byli středověcí organizátoři důležitých jednání i šlechtických slavností).

 

     Shrnutí:

     K obraně území, která křižáci v Levantě dobyli, a k ochraně křesťanských poutníků, kteří tam přicházeli, vznikly rytířské mnišské řády. Postupně se rozšířily i do Evropy. Éra křížových výprav přinesla také rozvoj erbů: rodových šlechtických znaků, jež posléze podnítily i vznik znaků státních či městských. Zkoumáním erbů se zabývá heraldika.

 

     Otázky a úlohy:

     1. Zjistěte, kde nejblíže ve vašem okolí existuje nějaká lokalita spojená s působením rytířských řádů (nejen těch, které jsme již vyjmenovali).

     2. Povšimněte si podoby heraldických zvířat na českém státním znaku: čím je zřejmě  motivována? Zjistěte, jak se v evropské heraldice liší orlice od orla.

     3. Vytvořte si svůj osobní erb. Dodržujte tradiční heraldická pravidla, můžete však štít rozdělit do několika polí. Dbejte na to, aby zvolené barvy i motivy odrážely vaši osobnost.

 

     Výběr z odborné literatury: Milan Buben: Encyklopedie heraldiky. Praha 1994. Jiří Pořízka: Řád maltézských rytířů: z Palestiny na Via Condotti. Praha 1997.

 

     4. Ústup křesťanské moci v Levantě, druhá a třetí křížová výprava

 

     Na obranu před křižáky se začaly různými způsoby úžeji spojovat některé části tureckého i arabského  území. V r. 1144 Turci dobyli křižáckou Edessu: tamější východní (byzantské) křesťany ponechali na pokoji, ale katolické muže pobili a jejich ženy i děti prodali do otroctví.  

     Latinská Evropa odpověděla druhou kruciatou (1147 – 1149). Ta byla vyhlášena papežem Eugenem III. a pro její uskutečnění se mimořádně angažoval francouzský opat Bernard z Clairvaux, významný teolog, zakladatel mnišského řádu cisterciáků (viz V.B.8.d.) a někdejší Eugenův učitel. Procestoval několik evropských zemí a plamennými slovy, diplomatickým jednáním i korespondencí vyzýval k co nejširší účasti na boji proti nevěřícím.

     Druhá křížová výprava však nebyla úspěšná. Účastnil se jí i německý král Konrád III. a český kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.). Konrád záhy utrpěl porážku, a české vojsko proto mohlo operovat jen na jihovýchodní byzantské hranici. Za zmínku stojí, že Vladislav nezapomněl na východní politiku svého státu: v Cařihradu jednal s byzantským císařem Manuelem I. a domů putoval se svými vojáky přes ruské území.

 

     V Orientě se situace ještě více vyhrotila, když se hlavní muslimskou základnou pro boj proti křižákům stal Egypt. V 70. letech 12. století na egyptský trůn dosedla kurdská dynastie Ajjúbovců (Kurdové jsou indoevropský národ žijící v Kurdistánu – hornatém pomezí Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu a Arménie). Ajjúbovci však ovládali kromě Egypta též rozsáhlé syrské oblasti, jež je spojovaly s jejich kurdistánskou domovinou, a sídlili v Damašku. Zakladatelem ajjúbovské dynastie se stal egyptský sultán Saladin. Vynikl jako prozíravý hospodář, obratný politik i zdatný vojevůdce. V r. 1187 porazil u severopalestinské vesnice Hattinu (v někdejším Ježíšově kraji u Genezaretského jezera) osmnáctitisícovou křižáckou armádu a vzápětí přitáhl k Jeruzalému, který se mu po několikadenním marném boji vzdal. Saladin pak několik tisíc obyvatel města vzal do otroctví, ale majetné křesťany propustil za výkupné a nejchudším obyvatelům vrátil svobodu bez podmínek; hromadnému vraždění se vyhnul. Pak ještě snadno dobyl další významné křižácké opěrné body.

 

     Jakmile zpráva o pádu Jeruzaléma dorazila do Evropy, rychle následovalo třetí křižácké tažení (1189 – 1192), jehož předními osobnostmi byli římský císař Friedrich I. Barbarossa a anglický král Richard I. Lví srdce. V císařově vojsku bychom našli i český oddíl, vedený Děpoltem z vedlejší, nevládnoucí větve Přemyslovců. Téměř sedmdesátiletý Friedrich se však v Malé Asii utopil v řece a tíha tažení spočinula na Richardovi, mladším o více než generaci.

     Richard nejprve ovládl Kypr (dobyl jej však na Byzantincích) a pruh palestinského pobřeží včetně významného přístavu Akko.

 

     Ibn al-Atir (1160 – asi 1233): Úplná historie:

     Autor je muslimský historik. Úryvek líčí křižácké dobývání města Akkonu pomocí obléhacích věží.

     Aby křesťany oklamal, vrhl muž z Damašku na jednu z věží nejprve hrnec s naftou a jinými nezapálenými látkami, které neměly žádný účinek. Tu hned vyšplhali křesťané důvěřivě na věž a zasypali muslimy posměšky. Mezitím muž z Damašku počkal, až se látka, která byla v hrnci, dobře rozšířila. Když přišel pravý okamžik, vystřelil další hrnec, který byl zcela v plamenech. V okamžiku se oheň všude rozšířil a obklopil celou věž. Oheň vznikl tak rychle, že křesťané neměli čas sestoupit; lidé i zbraně, všechno shořelo. Bůh chtěl, aby křesťané hořeli nejprve v ohni tohoto světa, než budou hořet na onom světě.

 

     Po získání Akkonu se Richard I. pokusil ještě dobýt Jeruzalém, přestože tu byl proti Saladinově armádě v početním oslabení. V rozhodující bitvě prokázali Richardovi křižáci mnoho statečnosti (a Saladin to ocenil: když pod Richardem během boje padl kůň, Saladin poslal svému anglickému protivníku dva své koně). Avšak křižákům se nepodařilo hradby svatého města překonat a Jeruzalém zůstal v muslimských rukou. Přesto  Evropané dosáhli významného úspěchu. Richard a Saladin uzavřeli smlouvu, na jejímž základě křižáci uhájili pobřeží, neozbrojení křesťané mohli navštěvovat svá svatá místa v Palestině a neozbrojení muslimové mohli obchodovat v křižáckých přístavech.

 

Jezdecká socha Richarda I. Lví srdce z 19. století stojí před Westminsterským palácem (sídlem parlamentu) v Londýně.

 

     Richardovo dobrodružství pak mělo ještě nečekanou dohru. Když se anglický král vracel domů, ztroskotal u italských břehů a musel pokračovat po souši přes střední Evropu. Putoval v přestrojení, ale v rakouském Podunají jej poznali a byl zajat rakouským vévodou Leopoldem V. Babenberským, svým někdejším spolubojovníkem ze Svaté země, s nímž však měl při dobývání Akkonu spory. Richard byl pak vězněn se souhlasem římského císaře Jindřicha VI. (Barbarossova syna) na hradě Dürrnstein u Kremsu (nedaleko českých hranic). Propustili jej teprve r. 1194 za tučné výkupné.

     Podle pověsti právě Leopold V. Babenberský stál u zrodu štítu na rakouském státním znaku, jehož barvy přejímá i současná rakouská státní vlajka. Kombinace tří vodorovných pruhů, červeného, bílého a červeného, prý vznikla podle toho, že při dobývání Akkonu se Leopoldovo roucho, které nosil přes zbroj, zbarvilo pohanskou krví, jen pod pásem látka zůstala bílá. Údajně na paměť vítězné bitvy pak Leopold přijal tuto barevnou kombinaci do svého erbu.

 

     Shrnutí:

     Na konci 12. století egyptský sultán Saladin dobyl Jeruzalém zpět pro muslimy a odrazil následné křižácké pokusy o zvrat. Anglický král Richard I. Lví srdce však upevnil křesťanské pozice na palestinském pobřeží (mj. dobytím přístavu Akko) a uzavřel se Saladinem  smlouvu o mírovém využívání Jeruzaléma i palestinských přístavů pro příslušníky obou náboženství.  

 

     Otázky a úlohy:

     1. Co Čechům patrně přinesla účast jejich vojáků v křížových výpravách do Orientu?

GRAaac2c1880_Kralovstvi_nebeske     2. Pokuste se zdůvodnit, proč se Richard I. Lví srdce stal jednou z nejpopulárnějších osobností středověku.

     3. Co všechno mohlo motivovat Richarda I. a Saladina k uzavření vzájemné smlouvy?

 

     Výběr z odborné literatury: Georges Tate: Křižáci v Orientu. Praha 1996. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura:  Torquato Tasso: Osvobozený Jeruzalém (italský epos), asi 1580. Zofia Kossaková: Křižáci, 1 – 4 (polský román), 1935. Film: Království nebeské (Spojené státy, 2005, režie Ridley Scott, hrají Orlando Bloom, Eva Greenová, Liam Neeson, Jeremy Irons aj.).    

                                                                                       

                       

     5. Čtvrtá až sedmá křížová výprava: marné pokusy o mocenský zvrat

 

85px-COA_of_Egypt     Po 3. výpravě tedy v Levantě nastal kompromisní mír. Změnu nepřinesla ani Saladinova smrt r. 1193, neboť v jeho duchu vládli i další Ajjúbovci. Situace přála rozvoji obchodu a Evropané  usazení v Levantě si ani další boje nepřáli. V Evropě se na to ovšem dívali jinak.

 

                              Saladinův znak – zlatý orel – je dnes ve státním znaku Egypta.

    

     Další čtyři křížové výpravy se snažily muslimskými pozicemi ve Svaté zemi otřást, ale bez úspěchu. Hlavními slabinami křižáckých vojsk byly:

     1. vzájemná řevnivost mezi jednotlivými částmi mnohonárodnostní armády;

     2. konkurenční soupeření mezi katolickým (papežským) a pravoslavným (byzantským) světem;

     3. obavy papežské politiky z rostoucí moci římských císařů, kteří se do kruciat zapojili;

     4. rozdílné kvality vojenských oddílů sestavených ze šlechtických profesionálních rytířských bojovníků i z nevycvičeného davu prostých vojáků.

 

     Čtvrtá kruciata (1202 – 1204) se od začátku potýkala s finančními těžkostmi. Křižáci si objednali u Benátčanů flotilu pro 4 a půl tisíce rytířů, 9 tisíc panošů a 20 tisíc pěšáků, ale když lodě dostali, nesehnali dost peněz na splátky, neboť vinou konkurenční atmosféry v křesťanské armádě se mnohé její oddíly mezitím vydaly na cestu samostatně. Řešení však křižáci našli, když na benátských lodích přepadli a vyplenili byzantský Cařihrad (obchodního konkurenta Benátek) a z bohaté kořisti dluh vyrovnali.

 

     Výmluvným svědectvím o tom, jak otázka křížových výprav zvedala v latinské Evropě až vlny fanatismu, se stala křížová výprava dětí. V r. 1212 se ve Francii a německém Porýní našli zhruba třináctiletí chlapci, kteří si hráli na kazatele a dokázali získat nejméně 20 tisíc dětí pro myšlenku tažení do Svaté země. Vnukli jim představu, že dětská nevinnost přemůže muslimy spíše než dosavadní zbraně křižáků. S dopravou do Orientu si hlavu nelámali: nepochybovali o tom, že moře se před nimi rozestoupí jako kdysi před Mojžíšovými Izraelity a oni že snadno přejdou po jeho dně až do Levanty. Když se na mořském břehu nic nestalo, začali se vracet domů. Během celého putování jich ovšem mnoho zahynulo. Podle některých zpráv se několik dětí opravdu nalodilo na koráby obchodníků: ti však své mladé pasažéry prodali v Orientě do otroctví.

180px-Al-Kamil_Muhammad_al-Malik_and_Frederick_II_Holy_Roman_Emperor

     Žalostná dětská výprava nebývá do sedmera kruciat vůbec počítána, takže jako páté křižácké tažení se chápe až to, které se odehrálo v letech 1228 – 1229. Jeho klíčovou postavou se stal římský císař (a zároveň sicilský král) Friedrich II. Ajjúbovský sultán Al-Kámil právě čelil odstředivým vzpourám ve své mohutné říši (sahající od severního Súdánu přes Egypt, Palestinu a Sýrii až po Jemen), a tak navrhl Friedrichovi smlouvu, již římský císař rychle přijal. Výměnou za prodloužení míru získali křesťané Jeruzalém, byť pod podmínkou, že muslimové v něm zůstanou a budou bez překážek praktikovat své náboženství. Pro dynastii Ajjúbovců neměl Jeruzalém klíčový význam, ale smlouva přesto znamenala prohloubení křesťansko-muslimské tolerance.

 

 Friedrich II. a Al-Kámil

    

     Po Friedrichově odplutí do Evropy však vypukly vzájemné rozpory i mezi křižáky.občanské válce se tu střetli stoupenci úspěšného císaře (nově příchozí) s již usedlou šlechtou. 

     Situace se dále zkomplikovala přílivem nových kočovných kmenů z východu.  Na přelomu 12. a 13. století se totiž na území dnešního Mongolska sjednotily mongolské kmeny (ze stejnojmenné větve altajské jazykové rodiny; viz V.A.).  Jejich sjednotitelem a následným nejvyšším vládcem (od r. 1206 až do své smrti r. 1227) byl Temüdžin, zvaný Čingischán. Jeho Velká mongolská říše se rychle rozšířila po velké části Asie, od Tichého oceánu až po Kaspické moře. A právě zde, na své nové západní hranici, uvedli Mongolové do pohybu islamizované indoevropské kmeny z oblasti Íránu a okolních zemí. Tyto kmeny v r. 1244 překvapivě dobyly chabě bráněný Jeruzalém: tamější křesťané sice pak mohli město opustit, ale mnozí z nich byli během cesty k pobřeží pobiti nebo zajati. Křižácké území se opět omezilo na úzký pruh levantského pobřeží.

 

     Poslední dvě kruciaty podnikl francouzský král Ludvík IX. (později svatořečen).

     Šestá výprava (1248 – 1254) zaútočila z nezvyklého, jižního směru, když nejprve vpadla do Egypta. Ludvíkova ofenziva však byla zastavena dočasným královým zajetím a vzápětí došlo (r. 1250) v Egyptě ke státnímu převratu. Ajjúbovci tam byli svrženi a moci se chopila dynastie tureckých mamlúků (jako mamlúkové se označovali elitní vojáci z řad někdejších egyptských otroků cizí národnosti). Mamlúci byli tvrdými odpůrci křižáků a Ludvík proti nim neuspěl.

     Ve 2. polovině 13. století dorazili Mongolové až na Blízký východ. Dobyli dokonce Mesopotamii a útočili na Sýrii i na Egypt. Křižáci nyní čelili několikanásobnému ohrožení a v neustále se měnící politické situaci si nevěděli rady s hledáním nejvýhodnějších spojenců. Takže když se neúnavný křižák Ludvík IX. vydal na sedmou křížovou výpravu (1270), zamířil pro jistotu do klidnější severní Afriky, do Tunisu. Během tažení však zemřel a křižáci se brzy obrátili zpět.

 

     Následovala vlna drtivých útoků mamlúckého Egypta proti křižákům v Levantě. Mamlúci dobyli v r. 1268 Antiochijské knížectví, v r. 1289 Tripoliské hrabství a v r. 1291 po úporném obléhání padla nejvýznamnější pevnost Jeruzalémského království – přístav Akko: muslimové podkopali část jeho hradeb a po jejím zřícení vydrancovali celé město. Pád Akkonu je považován za konec křižáckých válek v Levantě.  

     Následovala důsledná likvidace všeho, co křižáci v Levantě vybudovali: muslimové obrátili jejich hrady v trosky, vykáceli jejich ovocné sady, zničili jejich zavlažovací zařízení. Křesťané byli – jak pravila dobová muslimská fráze – zahnáni do moře. 

 

     V oblasti však přesto zůstala dvě křesťanská území: ostrov Kypr a Malá Arménie (království založené na jihovýchodním pobřeží Malé Asie již r. 1080 arménskými uprchlíky před Turky a stojící spíše mimo oblast bojů). Malá Arménie padla do tureckých rukou až r. 1375 a Kypr r. 1571.

 

     Shrnutí:

     Prohlubovaly se rozpory mezi křižáky již usedlými v Levantě a bojechtivou Evropou. Křížové výpravy však byly stále nákladnější a nemohly mít úspěch, tím spíše, že na Blízký východ vpadli ještě Mongolové. V r. 1244 křesťané ztratili ve prospěch muslimů Jeruzalém a r. 1291 Akko. Pak se celé křižácké panství v Levantě rychle zhroutilo.

 

     Otázky a úlohy:

     1. Najděte v moderní době či v současném světě příklady, kdy děti byly nebo i dnes jsou manipulovány pro zištné cíle dospělých.  

     2. Zjistěte, jak dlouho zůstal Jeruzalém po r. 1244 výlučně pod politickou správou muslimů (poradíme, že budete muset postupovat hodně daleko až k nedávné minulosti).

 

     Výběr z odborné literatury: Věra Hrochová: Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha 1982.

    

 

     d) Důsledky

 

KrakdeChevaliers     Křížové výpravy do Levanty nesplnily ani jeden ze svých vytčených cílů. Křesťanům se trvale nepodařilo ani osídlit novou půdu v zámoří, ani  udržet symbolický Jeruzalém. Přesto měly kruciaty velký význam svými širšími důsledky:

      1. Na bezmála dvě staletí byla vysoká politika prakticky celé Evropy spojena (přes všechny dílčí konflikty) rámcem společného zájmu.

      2. Rozšířily se kontakty mezi kulturami islámskou a křesťanskou (dosud se obě kulturní sféry prolínaly jen ve Španělsku a na Sicílii).

      3. Zaalpské národy se prostřednictvím křížových výprav lépe seznámily s vyspělou kulturou Středomoří, zejména s kvetoucími městy, jejichž počátky často sahaly až do antiky.

      4. Byl rozšířen dálkový obchod mezi Evropou a Asií (hlavní trasy ovšem nadále vedly mimo Levantu: přes Cařihrad a Alexandrii);

      5. Evropané přejali z Orientu nové produkty: koření, některé plodiny (cukrovou třtinu, meruňky, melouny, pohanku aj.), lehké látky (jemné plátno, hedvábí), barviva, luxusní zboží; osvojili si i několik prvků orientálního životního stylu (vyšší hygienické nároky, pohodlnější vybavení příbytků, náročnější stolování apod.);

      6. Rozvoj nových, feudálních společenských vztahů dostal cenné impulsy: diferencovala se šlechtická složka křižáckých armád, někteří neurození osadníci z Evropy získali postavení blízké měšťanským privilegiím. 

      7. Vytříbil se charakteristický obraz evropské šlechty: sepětí křesťanské víry s válečnictvím,      obrněný rytíř jako základní typ bojujícího aristokrata, vznik rodových erbů. 

      8. Křižácké hrady, vybudované ve východním Středomoří, představují významnou etapu ve vývoji fortifikační architektury Evropanů.

      9. Vznikly a rozvíjely se rytířské mnišské řády;

     10. Dobrodružné příběhy křižáků se staly mohutným zdrojem umělecké inspirace, od výtvarného umění po literaturu.

 

     e) Evropa

 

     Kdo se nechtěl trmácet až do Orientu, mohl se podílet na potírání pomýlených jinověrců takřka za humny:

     1. Ve 12. století se uskutečnily menší křížové výpravy proti Pobaltským Slovanům: přispěly k jejich asimilaci s Germány.

     2. Ve 13. století mířily křížové výpravy proti stále pohanským Prusům: podílel se také řád německých rytířů, který přesídlil k Baltu, účastnili se i Češi s Rakušany, vedení králem Přemyslem II. Otakarem.

     3. Ve 13. století byla vyhlášena křížová výprava proti jihofrancouzskému hnutí albigenských. Albigenští patřili ke skupině kacířských hnutí, která se soustřeďovala na život v asketické chudobě a odmítala svátosti. Francouzský král Ludvík VIII. využil kruciaty pro posunutí francouzské hranice dále k jihu.

     4. Od 11. století malé křesťanské státy ze severu Pyrenejského poloostrova zatlačovaly Araby jižním směrem (reconquista = znovudobývání).