6. Státnická koncepce Lucemburků

     Dnes je zřejmé, že jestliže Svatá říše římská představovala počáteční etapu evropské integrace, pak svůj smysl zcela naplnila právě (a pouze) ve 14. – 15. století pod vládou západoevropské dynastie Lucemburků, která geografickým základem své politické aktivity učinila České království.    

     Vše začalo, když Francie pod vládou dynastie Kapetovců získala v 11. – 13. století přibližně dnešní podobu. Král Filip IV. Sličný tuto pozici ještě posílil ve vztahu k církvi: svým vlivem dosáhl toho, že začala téměř stoletá éra francouzských papežů (namísto dosavadních italských), kteří navíc sídlili v jihofrancouzském Avignonu. A papežská diplomacie prosadila, že uherský trůn získali Anjouovci – vedlejší větev Kapetovců; posléze vládli také v Polsku. 

     V této situaci Filip Sličný navázal strategické spojenectví s mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu, všestranným intelektuálem velkého rozhledu, jenž pocházel z Lucemburska a před lety byl osobním lékařem Rudolfa I. Habsburského a pak kancléřem („šéfporadcem“) Václava II. Filip a Petr usilovali o obnovu univerzální říše západního křesťanstva. Šlo samozřejmě o velkorysejší navázání na někdejší říši Karla Velikého. Avšak byli si vědomi, že německá dominance ve Svaté říši římské brání jak skutečné evropské jednotě, tak i francouzské kandidatuře na římský trůn.

     Proto se rozhodli postupovat oklikou: na římský trůn prosadili Jindřicha VII. Lucemburského jako kompromisního (vlastně „francouzsko-německého“) kandidáta z dynastie Lucemburků (spřízněné s Kapetovci). Vzápětí se rozhodli získat – jako pevnou základnu v říši – osiřelý český trůn. V pozadí tohoto záměru byla také kalkulace s kurfiřtskými hlasy. Ze 7 kurfiřtů (arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský) by jich francouzsko-lucemburský blok ovládal slibný počet tří, neboť Aspeltovi se ještě podařilo prosadit Jindřichova bratra Balduina za arcibiskupa trevírského.

     Česká politická scéna se zatím otřásala válkou o český trůn (1306 – 1310) mezi rakouskými uchazeči Rudolfem Habsburským (vnukem vítěze z Moravského pole) a Jindřichem Korutanským. Začalo – v českých dějinách vůbec poprvé a podle Zlaté buly sicilské – svobodné hledání nového českého krále. Zásluhou především opatů cisterciáckých klášterů (řád pocházel z Francie) byly navázány kontakty s Jindřichem VII. a Petrem z Aspeltu a vzápětí český stavovský sněm rozhodl, že česká koruna bude nabídnuta Jindřichovu synu Janovi a že její přijetí bude stvrzeno Janovým sňatkem s Eliškou Přemyslovnou, sestrou Václava III. (zavražděného v Olomouci). To se také v r. 1310 stalo a Jan Lucemburský, doprovázen Petrem z Aspeltu, se ujal vlády v Českém království. 

     Jan Lucemburský (*1296, vládl 1310 – † 1346, ale od 1333 jej často zastupoval jeho syn Karel), se zprvu opíral o tým zahraničních rádců a o nově vybudované žoldnéřské vojsko. Tento postup vyvolal povstání české šlechty, které skončilo kompromisním Domažlickým mírem (1318): Jan ponechal vysoké úřady české šlechtě, a ta mu přísahala věrnost. Jan se však ani poté s českým prostředím nesžil; příčiny tkvěly již v disharmonickém manželství (navíc věkově netypickém: Eliška byla o 4 roky starší): střetávaly se tu sebevědomá pýcha nového, raketově stoupajícího západoevropského rodu s hrdostí staré, kdysi slavné, ale nyní již zanikající středoevropské dynastie. Odtud pochází Janovo české přízvisko Král cizinec; jeho příkrá pejorativnost však postrádá vědomí evropské dimenze Janovy politiky: spíš by se hodilo Král diplomat. 

     Vážnou překážkou v postupu Lucemburků se stala časná smrt Jindřicha VII. (od 1312 císař, ale † již 1313). To znamenalo, že mladičký Jan nemůže (zatím) pomýšlet na římský trůn. Angažoval se tedy významně v podpoře nového římského krále Ludvíka Bavora. Janovo žoldnéřské vojsko, jež – v rozporu s tehdejšími zvyklostmi feudálního válčení – bylo prakticky neustále k dispozici, se stalo důležitým nástrojem mezinárodní vlivové politiky. Jan z toho vytěžil 2 významné územní zisky. Nejprve – Ludvíkovým přičiněním – definitivně připojil k Českému království Chebsko (ztracené po pádu Přemysla II. Otakara) a potom nejprve deklaroval vážný zájem o polskou korunu a pak se nechal odradit a uspokojit ziskem hospodářsky i strategicky cenného Slezska, které tvořilo součást Českých zemí po příštích více než 400 let. Jan Lucemburský ještě posiloval svůj vliv v italských státech. Věnoval tomu značné úsilí diplomatické i válečnické, přičemž zacvičoval do vysoké politiky svého nejstaršího syna Karla (křtěného jako Václav). Lucemburkové však v Itálii dosáhli úspěchů pouze dočasných (Karel se tu dokonce jen shodou okolností vyhnul atentátu).

     Silné zahraniční angažmá českého krále nakonec přimělo české stavy k tomu, že si vymohly jmenování Karla Janovým zástupcem v Českém království (s titulem markrabě moravský od 1333/1334). Janova politika byla velmi nákladná, takže ji zcela nepokryla ani kutnohorská stříbrná těžba a král si musel půjčovat od královských měst; revanšoval se jim velkorysým udělováním městských práv, takže výrazně napomohl posílení měšťanského stavu v království. 

     Janovy další ambice zhatilo jeho oslepnutí. Podařilo se mu však prosadit Karlovo zvolení za římského krále. Oba se pak zúčastnili (1346) na francouzské straně bitvy u Kresčaku ve vypuknuvší Stoleté válce (1337 – 1453) mezi Anglií a Francií: v bitvě Anglie drtivě zvítězila a Jan padl.   

     Karel IV. (*1316, vládl od1333/1334 jako markrabě moravský, od 1346 jako římský a pak český král, od 1355 jako římský císař, † 1378) se stal nejvýznamnějším panovníkem nejen českých dějin, ale i celého evropského pozdního středověku.

     Karel byl mimořádná osobnost, vynikal vzděláním (byl vychováván na francouzském královském dvoře a studoval na pařížské univerzitě Sorbonně), fyzickou zdatností (účastnil se, byť inkognito, rytířských turnajů po Evropě), diplomatickou obratností (mimořádného rozšíření svého území i dalšího vlivu dosáhl bez válek), ekonomickou rozvahou (z Českých zemí učinil křižovatku evropsky významných obchodních cest), smyslem pro rozvoj kultury (angažoval přední zahraniční tvůrce a sám se podílel na rozvoji českého jazyka a literatury). Byl mistrem sňatkové politiky; postupně měl 4 manželky: Blanku z Valois (francouzskou princeznu), Annu Falckou (s níž získal Horní Falc na obchodní cestě do německého Norimberka a vliv na kurfiřtský hlas falckraběte rýnského), Annu Svídnickou (díky níž zcelil slezské území a která mu porodila nejstaršího syna a dědice Václava IV.) a Elišku Pomořanskou (polskou princeznu). Měl 12 dětí, jimž nacházel výhodné partnery, dcerám mj. krále uherského (Ludvík I. z Anjou) i anglického (Richard II.).

     Karlovým základním cílem bylo sjednocení křesťanské Evropy ve všech rovinách: diplomatické, politické, hospodářské, vzdělanostní, kulturní. Základem tohoto úsilí byla pozice Českých zemí jako středu křesťanského světa ve smyslu geografickém i duchovním. Praha byla středobodem transkontinentální Norimberské cesty (ve směru Z-V: Karlův most; evropskou trasu S-J se vybudovat nepodařilo), rozvoji jihozápadních Čech napomohlo rozvětvení solné Zlaté stezky z Alp (terminály Prachatice, Vimperk, Kašperské Hory); Karel založil nebo obnovil 10 univerzit: Pražská (Karlova) univerzita založena 1348 (první univerzita ve střední Evropě a tehdy jedna ze 3 nejoceňovanějších v Evropě – po Oxfordu a Sorbonně). Karel založil řadu hradů: zejména reprezentativní Karlštejn (s jedinečným cyklem obrazů svatých od Mistra Theodorika) pro úschovu říšských korunovačních klenotů, šumavský Kašperk, ale i např. jihočeský Karlův hrádek.  

     Zásadní rozšiřující přestavby se dočkal Pražský hrad: vznikl nový královský palác s kaplí Všech svatých, r. 1344 v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství (první arcibiskup Arnošt z Pardubic) začala výstavba katedrály svatého Víta (architekti Francouz Matyáš z Arrasu † 1352, a pak Němec Petr Parléř, † 1399, jenž tvořil i jinde v Praze). V r. 1348 Karel založil řemeslnickou čtvrť Nové Město pražské, díky němuž se Praha stala 3. nejrozlehlejším městem v Evropě (po Římě a Cařihradu) a jehož půdorys včetně širokých ulic a velkých obdélníkových náměstí bohatě postačuje i dnešním nárokům. Tehdy se začalo se stavbou také Týnského chrámu na Staroměstském náměstí a kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě.

     V Německu Karel začal vytvářet Nové Čechy – pás českých koupených či zděděných lokalit, jež vytvářely pruh vlastnicky českých území mezi Čechami a Lucemburskem. Vrcholem Karlovy územní expanze byla koupě kurfiřtského Braniborska a rovněž koupěmi dokončil získávání země Lužice, přiléhající na západě ke Slezsku. Stal se také králem burgundským (v dnešní JV Francii).

     Karel IV. napsal latinskou autobiografii Vita Caroli, podněcoval českou kronikářskou tvorbu v češtině a latině, přátelil se s významným renesančním básníkem Francescem Petrarcou. Po císařské korunovaci Karel IV. zkonsolidoval vnitřní poměry ve Svaté říši římské: r. 1356 vydal Zlatou bulu Karla IV. – základní („praústavní“) zákon říše (platný až do jejího zániku 1806).