4.3 Vytváření totalitního systému

Události v únoru 1948 znamenaly pro Československo nastolení totalitní moci Komunistické strany

Československa, respektive jejího vedení. Proběhla po nich rozsáhlá čistka ve státním aparátu,

hospodářství, společenských organizacích, vědě, kultuře i školství. Pluralitní parlamentní systém se nyní

stal ryzí formalitou. Sociálně demokratická strana byla v červnu 1948 přímo sloučena s KSČ, další

politické strany Národní fronty sice nezanikly, ale byly zbaveny vlivu i většiny členstva a do jejich čela

byli postaveni funkcionáři ochotní naprosto se podřídit KSČ. Podobný osud čekal i masové společenské

organizace, spolky a různé stavovské organizace. Zčásti byly zrušeny, zčásti „očištěny“, sloučeny

a přeměněny na „převodové páky“ komunistické moci. Národní shromáždění schvalovalo zákony, které

byly předtím připraveny a schváleny komunistickým vedením. Soudnictví přestalo fungovat jako

nezávislá složka státní moci, z masových sdělovacích prostředků se staly nástroje propagandy.

Ve volbách v květnu 1948 byla voličům předložena tzv. jednotná kandidátka Národní fronty, na

níž si KSČ vyhradila 70 % zastoupení. Jakákoliv protikomunistická agitace byla přitom pronásledována

a trestána. Stejným způsobem pak byly organizovány i další volby až do pádu komunistického režimu

v roce 1989. V květnu 1948 schválilo Národní shromáždění tzv. Ústavu 9. května, která prohlašovala

Československo za lidově demokratickou republiku a jednotný stát Čechů a Slováků.

 

K velkým změnám došlo i v oblasti kultury a školství. V dubnu 1948 se konal tzv. sjezd národní kultury,

který vyhlásil orientaci na socialistickou kulturu a program socialistického realismu v umění. Nad

oblastí kultury byla nastolena nadvláda jediné ideologie - dogmaticky chápaného marxismu-leninismu.

Vše, co této orientaci odporovalo, muselo být odstraněno. Dosud nezávislé umělecké

a kulturní spolky zanikly a na jejich místě byly vytvořeny centralizované instituce (např. Svaz

československých spisovatelů). Bylo zastaveno vydávání demokraticky orientovaných kulturních

a politických časopisů (např. Kritického měsíčníku Václava Černého, Dneška Ferdinanda Peroutky atd.).

Kulturní vazby se západními státy byly takřka úplně zpřetrhány, organizace československé vědy byla

přestavěna podle modelu SSSR - např. v roce 1952 byla zřízena Československá akademie věd.

Řada osobností československé vědy a kultury byla na dlouhá léta umlčena, emigrovala nebo byla

vězněna. Ve školství došlo k přijetí zákona o jednotné škole, po němž byla mj. zrušena osmiletá

gymnázia a zavedena jednotná soustava základních a středních škol. Vysoké školy postihla po únoru

1948 rozsáhlá čistka, při níž bylo vyloučeno asi 4,5 tisíce studentů. Základními kritérii při přijímání ke

studiu, ale i do řady zaměstnání se nyní staly třídní původ a politická uvědomělost. Jinak smýšlejícím

občanům kladl režim řadu překážek při studijním i pracovním uplatnění.

Zahraniční i vnitřní politika Československa se dostala do naprosté závislosti na SSSR.

Československo se stalo pevnou součástí sovětského mocenského bloku ve střední a východní Evropě

a členem jak ekonomické Rady vzájemné hospodářské pomoci (založena 1949), tak i vojenskopolitické

Varšavské smlouvy (založena 1955). Takřka do všech oblastí života československé společnosti

zasahovali v letech 1949-1956 přímo či nepřímo poradci vyslaní ze SSSR.

Pro ekonomický vývoj po únoru 1948 byla charakteristická takřka úplná likvidace soukromého

sektoru. Na konci roku 1948 pracovalo už ve státním sektoru 95 % zaměstnanců průmyslu, ale

hromadná likvidace postihla brzy i soukromý maloobchod, řemesla a živnosti. Řízení ekonomiky se

uskutečňovalo z jednoho centra a podle ústředního plánu, přičemž politické cíle měly většinou

přednost před hospodářskými. Hospodářství bylo řízeno rozsáhlým byrokratickým aparátem v čele se

Státním plánovacím úřadem prostřednictvím pětiletých hospodářských plánů, z nichž první z nich

byl zahájen v roce 1949. I v ekonomické oblasti se dominantně projevovala československá orientace

na SSSR a další státy Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Mimořádný důraz byl kladen

zejména na rozvoj těžkého průmyslu, což vycházelo zejména z vojenských potřeb celého sovětského

bloku. Výrazná orientace zejména na těžké strojírenství s sebou přinášela zaostávání spotřebního

průmyslu a služeb a neblaze se projevovala jak v životní úrovni obyvatelstva, tak i ve stavu životního

prostředí.

Přes původní opačné sliby se brzy po komunistickém převzetí moci rozběhly přípravy ke kolektivizaci

zemědělství - opět podle sovětského vzoru. V únoru roku 1949 byl přijat zákon o jednotných

zemědělských družstvech (JZD), který zahájil první vlnu kolektivizace. Další fáze této kampaně byla

na počátku 50. let provázena tvrdým politickým a ekonomickým tlakem na rolníky, kteří měli být

přinuceni ke vstupu do JZD. Cílem často brutální soudní i mimosoudní perzekuce byli zejména větší

vlastníci zemědělské půdy, kteří představovali podle komunistického režimu hlavní překážku

kolektivizace. Po třetí fázi združstevňování, ke které došlo v druhé polovině 50. let, dominovaly už

zemědělské výrobě v Československu JZD a státní statky.

 

 

 

4.3.1 Protikomunistický odpor, odboj a emigrace

Nejmasovějším projevem odporu vůči komunistického režimu se stala emigrace na Západ. Odhaduje

se, že jen v letech 1948-1951 uprchlo ilegálně do zahraničí přes 25 tisíc obyvatel ČSR. Do emigrace

odcházeli politici (např. Petr Zenkl, Jaroslav Stránský, Vladimír Krajina, Hubert Ripka atd.), žurnalisté

(Pavel Tigrid, Ferdinand Peroutka), spisovatelé a umělci (Egon Hostovský, Ivan Blatný, Rafael Kubelík,

Rudolf Firkušný) atd. V exilu vznikla nebo byla obnovena řada politických stran, spolků a organizací,

které v Československu nemohly působit.

 

4.3.2 Perzekuce a politické procesy

Upevňování komunistického režimu v Československu bylo doprovázeno rozsáhlou perzekucí jeho

skutečných nebo jen domnělých a potenciálních odpůrců, jejímž cílem bylo vynucení absolutní kontroly

nad společností. Zejména v období 1948-1953 měly tyto represe zvláště brutální podobu a dotkly se

velkého počtu lidí. Perzekuční tažení se stupňovala i v souvislosti s mezinárodním vývojem, který byl ve

znamení zostřující se studené války mezi Západem a Východem i komplikacemi uvnitř sovětského

bloku (roztržka s Jugoslávií).

Výrazným příkladem mimosoudního postihu se staly tábory nucených prací (TNP), do nichž byli

zařazovány režimu nepohodlné osoby na základě rozhodnutí komisí jmenovaných národními výbory.

Podle odhadů prošlo TNP v letech 1948-1954 přes 80 tisíc československých občanů. Podobnou roli

hrály i tzv. pomocné technické prapory (PTP), zvláštní vojenské útvary, k nimž byli na libovolně

prodlužovanou dobu povoláváni „politicky nespolehliví“ branci. Příslušníci PTP byli nasazováni k těžké

práci v hutích, dolech, na stavbách atd. Celkem prošlo PTP kolem 60 tisíc osob.

Formálním prostředkem pro soudní postih odpůrců komunistického režimu se stal zejména již zmíněný

zákon na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/48 Sb.), výkonné nástroje perzekuce pak

představovaly represivní složky státní moci v čele se Státní bezpečností, jejíž příslušníci často využívali

provokací i nezákonných a násilných metod vyšetřování.

Politické soudní procesy byly zahájeny brzy po únoru 1948. Většina z nich byla uměle

vykonstruovaná, od roku 1949 se v řadě z nich angažovali poradci ze SSSR. Obžalovaní byli často

tvrdým psychickým i fyzickým nátlakem nuceni k nepravdivým výpovědím jak při vyšetřování, tak při

samotném soudním projednávání. O jejich vině a trestu fakticky nerozhodovaly soudy, ale politické

orgány KSČ. Mezi první postižené patřili důstojníci československé armády, zejména ti, kteří se

v průběhu 2. světové války účastnili domácího nebo zahraničního odboje. Tak byl v roce 1949 k trestu

smrti odsouzen generál Heliodor Píka, za války velitel čs. vojenské mise v SSSR. Mezi postižené

dlouholetým vězněním patřili dále generálové Karel Kutlvašr, Karel Janoušek, řada partyzánských

velitelů, letců, účastníků domácího odboje atd. Jen do konce roku 1950 bylo z armády propuštěno přes

36 % původního stavu důstojnického sboru.

Dalšími oběťmi politických procesů se stali bývalí vysocí funkcionáři nekomunistických politických stran.

V roce 1950 proběhl proces s tzv. „záškodnickým vedením spiknutí proti republice“, při němž byly

vyneseny čtyři rozsudky smrti, mezi nimi i nad Miladou Horákovou, funkcionářkou národně

socialistické strany. Přes protesty světové veřejnosti (mj. Bertrand Russell, Albert Einstein) byly

rozsudky vykonány.

Cílem represí se stala i katolická církev, zejména vysocí církevní hodnostáři, řeholní řády a katoličtí

intelektuálové. Pražský arcibiskup Josef Beran, který se otevřeně postavil proti zvůli režimu, strávil

dlouhá léta v internaci pod dohledem Státní bezpečnosti. Procesy s dalšími vysokými církevními

představiteli - biskupy a představenými církevních řádů - probíhaly zejména na začátku 50. let.

V dubnu 1950 došlo k tzv. „akci K“ - násilné likvidaci mužských řeholních řádů. Ve stejné době byla

zrušena i řeckokatolická církev, která působila zejména na východním Slovensku. Na dlouhá léta

skončila ve vězeních řada katolických spisovatelů a intelektuálů - Jan Zahradníček, Václav Renč, Zdeněk

Rotrekl a další. Politicky motivované procesy se staly i nástrojem násilné kolektivizace zemědělství.

Ovzduší všeobecné podezřívavosti a snaha objevit „nepřátele uvnitř vlastních řad“ obrátily ostří represí

i dovnitř komunistické strany, paradoxně i proti lidem, kteří se předtím sami výrazně na vytváření

totalitního systému podíleli. Vyvrcholením se v tomto směru stal proces s tzv. „vedením protistátního

spikleneckého centra“ v listopadu 1952, při němž bylo odsouzeno k trestu smrti 11 vysokých

komunistických funkcionářů v čele s bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Ještě

v roce 1954 proběhl proces s tzv. slovenskými „buržoazními nacionalisty“ - funkcionáři

Komunistické strany Slovenska Gustavem Husákem, Ladislavem Novomeským a dalšími.

Celková bilance politicky motivovaných procesů je otřesná - odhaduje se, že jimi postiženo bylo až 280

tisíc osob. Jen v letech 1948-1952 bylo Státním soudem vyneseno celkem 232 rozsudků smrti, z nichž

bylo 178 vykonáno. Jen menší část obětí se dočkala rehabilitace v 60. letech 20. století, ostatní pak až

po pádu komunistického režimu v roce 1989.

 

Shrnutí

Obnovená Československá republika se v politickém, ekonomickém i národnostním směru podstatně

lišila od tzv. první republiky z let 1918-1938. KSČ zvítězila v parlamentních volbách v roce 1946 a

v únoru 1948 se chopila absolutní moci ve státě. V praktických krocích důsledně napodobovala

sovětský ekonomický a politický model, odpor jinak smýšlející části společnosti byl zlomen rozsáhlou

represí. Toto nejtvrdší období komunistického režimu postupně odeznělo po smrti J. V. Stalina

a K. Gottwalda v roce 1953.

Pojmy k zapamatování

Košický vládní program, dekrety prezidenta republiky, retribuce, znárodnění, odsun, studená válka,

Marshallův plán, Národní fronta, národní výbory, Ústava 9. května, pozemková reforma, totalitní režim,

Lidové milice, Akční výbory Národní fronty, socialistický realismus, kolektivizace zemědělství, Rada

svobodného Československa, Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), Varšavská smlouva,

pomocné technické prapory, tábory nucené práce, sovětský blok.

 

5 Československo v letech

1953-1968

5.1 Československý komunismus po Stalinovi a Gottwaldovi

Smrt sovětského vůdce a diktátora J. V. Stalina 5. března 1953 přinesla v celém světě napjatou

pozornost, jakým směrem se bude ubírat další vývoj v SSSR i v ostatních komunistických státech.

V Československu bylo očekávání změn vzápětí umocněno i smrtí Klementa Gottwalda 14. března

1953. Jeho nástupcem v úřadě prezidenta republiky se stal Antonín Zápotocký, nově vytvořenou

funkci prvního tajemníka KSČ zaujal Antonín Novotný. Nové vedení chtělo zpočátku pokračovat

v dosavadní politice, vnitřní i vnější tlaky jej ale donutily k částečné změně kurzu.

V červnu 1953 proběhla v Československu měnová reforma, která přinesla výměnu finanční hotovosti

a vkladů v poměru 5:1 až 50:1, zároveň došlo ke zrušení přídělového systému a zavedení jednotných

maloobchodních cen. Pro většinu obyvatelstva znamenala tato opatření vzrůst životních nákladů

a podstatné znehodnocení úspor. V souvislosti s tím došlo na řadě míst k projevům masové

nespokojenosti. Nejrozsáhlejší demonstrace, které musela potlačovat armáda a oddíly Lidových

milicí, proběhly v Plzni.

V důsledku těchto událostí a tlaku nových vedoucích představitelů SSSR vyhlásilo vedení KSČ v září

1953 tzv. nový kurz. Ve svém hodnocení předcházejícího vývoje připustilo určité chyby a nedostatky

při uplatňování politiky KSČ, v ekonomice začala být větší pozornost věnována výrobě spotřebního

zboží, došlo i ke snížení maloobchodních cen, zvýšení platů a k úpravám zemědělské politiky.

K určitému uvolnění došlo i v systému represí, ale ještě v dubnu 1954 proběhl na Slovensku soudní

proces s tzv. buržoazními nacionalisty - Gustavem Husákem, Ladislavem Novomeským a dalšími, který

skončil dlouholetými tresty vězení pro obžalované. Vnitrostranický boj ve vedení KSČ o rozsah všech

těchto změn nakonec vedl k posílení pozic Antonína Novotného, který po smrti Antonína

Zápotockého na konci roku 1957 ve své osobě spojil jak funkci prvního tajemníka KSČ, tak i úřad

prezidenta republiky.

Na jaře roku 1956 byl vnitropolitický vývoj v Československu silně ovlivněn XX. sjezdem

Komunistické strany Sovětského svazu, na němž N. S. Chruščev v tajném projevu odsoudil

některé Stalinovy zločiny. Tato odhalení vyvolala ve státech sovětského bloku kritické reakce vůči

stále existujícímu stalinistickému systému, které měly různou podobu i rozsah. K nejvážnějším otřesům

došlo v Polsku a zejména Maďarsku, v němž vývoj vyústil dokonce v revoluční pokus o svržení

totalitního systému. Ten musel být obnoven prostřednictvím sovětského vojenského zásahu.

Československé vedení pod dojmem maďarských událostí destalinizaci ve své zemi utlumilo a omezilo ji

na kosmetické politické a ekonomické úpravy. Potlačilo i kritickou diskusi, která se rozvinula ve značné

části společnosti. (Např. v dubnu 1956 vystoupili na II. sjezdu československých spisovatelů s výraznou

kritikou stávajících poměrů básníci František Hrubín a Jaroslav Seifert.)

Formálním potvrzením síly komunistického režimu

a nezvratných změn v Československu mělo být přijetí i nové socialistické ústavy, schválené

Národním shromážděním v červenci 1960. Tato ústava obsahovala mj. i článek o „vedoucí úloze

komunistické strany ve společnosti“. Fakticky v ní byly rovněž eliminovány pravomoci slovenských

autonomních orgánů. Byl přijat i nový název státu - Československá socialistická republika

(ČSSR) - a nový státní znak. Pozitivním prvkem vývoje se stala amnestie většiny politických vězňů

v letech 1960 a 1962, z nichž ale jen málokteří byli v 60. letech rehabilitováni.

Achillovou patou režimu zůstala ekonomika. Systém centrálně plánovaného hospodářství, založeného

především na rozvoji těžkého průmyslu, neumožňoval pružně reagovat na potřeby obyvatelstva

ani zavádět potřebné technologické změny. Průmyslové výrobky ztrácely konkurenceschopnost na

zahraničních trzích, klesal národní důchod a příjem na jednoho obyvatele. Zahraniční obchod se

v převážné míře orientoval na země RVHP, především Sovětský svaz. Negativně se v československém

hospodářství rovněž projevovaly otřesy v mezinárodních vztazích - např. karibská krize nebo roztržka

mezi státy sovětského bloku a Čínou. Třetí pětiletý plán (1961-1965) skončil faktickým zhroucením

ve druhém roce svého trvání. V zimě 1961-1962 se v ČSR projevil nedostatek uhlí a elektřiny, následně

pak i některých potravin.

Za těchto okolností muselo vedení KSČ připustit diskusi o dalším směřování československého

hospodářství, jehož základní problém byl spatřován v nevýkonném systému řízení. V prostředí

reformních ekonomů vznikl projekt hospodářské reformy, která by sloučila socialistické plánování

s působením tržních mechanismů. Nejvýznamnější osobností této reformy byl Ota Šik, ředitel

Ekonomického ústavu ČSAV a člen ÚV KSČ. Uskutečňování této reformy však naráželo od roku 1965 na

vážné překážky a stále více se ukazovalo, že její důsledné uplatnění je možné jen při současné

demokratizaci politického systému.

 

Československá společnost procházela v 60. letech řadou změn. Mocenský monopol KSČ zůstal sice

zachován, ale měnil se způsob jeho uplatňování. Vzrůstala role Národního shromáždění a orgánů státní

správy. Řada zájmových, profesních a kulturních organizací začala nově chápat svou úlohu ve

společenském dění. Došlo ke zmírnění tvrdosti trestního zákona, proběhly první rehabilitace obětí

z období 50. let, i když se většinou týkaly jen významných funkcionářů komunistické strany. Do

politického a hospodářského života vstupovala nová generace, která nebyla tolik spoutána s minulou

praxí totalitního režimu a byla více otevřená i jiným přístupům a myšlenkám. Probouzela se

i československá věda a kultura, v nichž začaly být navazovány přerušené kontakty se Západem.

Velkým úspěchem skončila pro Československo Světová výstava v Bruselu v roce 1958, v následujícím

roce získal český vědec Jaroslav Heyerovský za objev polarografie Nobelovu cenu za chemii.

Do úzkého rámce režimem povolovaných aktivit se nechtěla nechat vměstnat značná část české

a slovenské mládeže. Oficiální Československý svaz mládeže (ČSM) procházel vnitřní krizí a členství

v něm bylo pro značnou část mladých pouze formální. Velkou popularitu naopak získávala rocková

hudba, která začala být přebírána a napodobována řadou domácích skupin a interpretů. Přes nepřízeň

stranických ideologů pronikaly do Československa i další prvky životního stylu mládeže ze

západních států. Rozšířenější možnosti cestování na Západ umožnily řadě mladých lidí srovnávat

životní realitu, což často vedlo k prohloubení jejich kritických postojů. Na vysokých školách vznikla řada

časopisů a studentských spolků, které se staly otevřenou tribunou výměny názorů. Byla též obnovena

tradice studentských majálesů. Velké rozhořčení mezi studentskou veřejností i mimo Prahu vzbudil

tvrdý zásah Veřejné bezpečnosti proti průvodu studentů z pražských strahovských kolejí, kteří se

svíčkami v rukou a s heslem „Více světla“ protestovali na konci října 1967 proti opakovaným výpadkům

elektrické energie v areálu kolejí.

 

5.2 Kulturní rozmach 60. let

Významným fenoménem 60. let se stala československá kultura. Projevoval se v ní výrazný vliv

nové generace tvůrců, kteří už nebyli ochotni nechat se svazovat schématy tzv. socialistického realismu

a žádali a prakticky uplatňovali tvůrčí svobodu. V prostředí ochabující ideologické kontroly režimu

bylo možné vracet se i k uměleckým dílům, hodnotám a osobnostem, které byly v předchozím období

odsuzovány k zapomenutí. V tomto směru sehrály významnou úlohu mezinárodní vědecké konference

o Franzi Kafkovi (květen 1963) a Karlu Čapkovi (září 1965). Intenzivně se hledaly cesty k obnově

kontaktů se západní kulturou, která se opět stávala zdrojem inspirace pro řadu umělců (rocková hudba,

jazz atd.).

Pozoruhodná díla vznikla v této době v československé kinematografii. Mezi představitele tzv. nové

československé filmové vlny patřili např. režiséři Miloš Forman, Vojtěch Jasný, Věra Chytilová, Jan

Němec, Jiří Menzel, Ivan Passer a další. Jejich filmy měly velký divácký úspěch a byla jim udělována

i prestižní ocenění na mezinárodních festivalech. V roce 1966 obdržel film režisérů Jána Kádara

a Elmara Klose Obchod na korze jako první československý film amerického Oscara, o dva roky později

získal tuto poctu i film Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela.

Výrazný společenský ohlas měla i divadelní tvorba. Kromě tradičních „kamenných divadel“ se objevila

řada malých avantgardních scén (např. Semafor, Rokoko, Divadlo Na zábradlí aj.), jejichž představení

byla často celospolečenskou událostí.

Jako už několikrát v české historii suploval rozvoj kultury nedostatek svobodného politického prostoru.

Důležitou roli při obnově potlačovaného veřejného mínění hrála řada kulturních časopisů (Literární

noviny, Kulturní život, Květen, Tvář atd.), které společně s dalšími periodiky (Reportér, My 64, Mladý

svět aj.) publikovaly řadu článků, v nichž byly často velmi otevřeně vyjadřovány kritické názory na řadu

otázek týkajících se československé společnosti.

I česká a slovenská literatura prožívala velmi rušné období. Oblibu čtenářů měla jak díla autorů, kteří

vstoupili do literatury už před 2. světovou válkou (Jaroslav Seifert, Vladimír Holan), tak i tvorba mladší

literární generace (Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Bohumil

Hrabal, Jan Procházka, Arnošt Lustig aj.). Právě spisovatelé zřejmě nejvýrazněji vnímali příkrý

kontrast mezi vytvořeným relativně svobodným uměleckým prostorem a jen málo se měnícím

politickým systémem.

Za této situace bylo jen otázkou času, kdy dojde k jejich otevřenému konfliktu s politickou mocí. Přímé

střetnutí se odehrálo na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967. Řada

sjezdových vystoupení – např. Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Václava Havla, Ivana Klímy, Milana

Kundery – se nesla v duchu silné kritiky kulturní i společenské situace v Československu. Moc se

pokusila reagovat represí, Svazu československých spisovatelů byl odebrán jeho tiskový orgán -

Literární noviny - a někteří z nejotevřenějších kritiků byli vyloučeni z KSČ. Toto tažení ale skončilo

neúspěšně a události kolem IV. sjezdu spisovatelů se staly výraznou předehrou dramatického roku

1968.

 

5.3 Československé jaro 1968

Touha po změnách v československé společnosti našla vyústění v rozsáhlé kritice prvního tajemníka ÚV

KSČ Antonína Novotného. Uvnitř KSČ se postupně konstituovalo reformní křídlo, které usilovalo

o hospodářskou reformu a demokratizaci společnosti, uskutečňovanou ale pod vedením

a kontrolou KSČ. Dobové termíny označovaly tento systém jako „demokratický socialismus“ nebo

„socialismus s lidskou tváří“. Mezi vůdčí představitele tohoto reformního směru v KSČ patřili Josef

Smrkovský, Zdeněk Mlynář, Ota Šik, Alexandr Dubček, František Kriegel a další.

 

Na plénu ÚV KSČ v lednu 1968 byl Antonín Novotný z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ odvolán a na

jeho místo byl zvolen dosavadní první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska

Alexandr Dubček. Na rozdíl od obdobných výměn v minulosti diskuse kolem Novotného odvolání

nezůstala jen kabinetní záležitostí, ale díky sdělovacím prostředkům se přenesla i na veřejnost. Tím se

uvolnila lavina kritiky a společenské angažovanosti.

Sdělovací prostředky začaly informovat bez cenzurních zásahů a události původně omezené na

vedení KSČ získaly celospolečenský rozměr. Padly i bariéry bránící v předcházejícím období diskusím

nad palčivými problémy minulosti i přítomnosti. Znovu se dostaly na pořad dne otázky justičních zločinů

50. let, oživoval se odkaz demokratických tradic československých legií, předmnichovské republiky

a T. G. Masaryka. Připomínalo se i působení národního protifašistického odboje za nacistické okupace,

československých letců a vojáků ze západní fronty.

Probouzela se i občanská společnost. Představitelé církví vystoupili s požadavky na vytvoření

prostoru pro svobodný církevní život a spravedlivé uspořádání vztahů se státem. Snahu o obnovu své

činnosti znemožněné po únoru 1948 projevoval např. Junák nebo Československá obec sokolská.

Pokusem o vytvoření alternativy k existujícímu politickému modelu bylo v březnu 1968 založení Klubu

angažovaných nestraníků (KAN). Ve společenském životě se začal angažovat i klub politických

vězňů odsouzených na základě zákona 231/48 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky (K 231),

který usiloval o právní a občanskou rehabilitaci svých členů. K aktivizaci docházelo i uvnitř do té doby

víceméně poslušných nekomunistických stran a společenských organizací Národní fronty. Nesouhlas

i mezi reformními představiteli KSČ vzbudil pokus o obnovu sociálně demokratické strany, jejíž

existence byla nuceně ukončena v červnu 1948.

Na Slovensku se pozornost soustředila na prosazení jeho rovnoprávného postavení uvnitř

československého státu. Zákon o federaci, který byl přijat v říjnu 1968, zůstal nakonec jediným

trvalým výsledkem reformního procesu.

Pohyb ve společnosti, dobově označovaný jako obrodný proces, zpětně působil i na situaci uvnitř

vedení KSČ. Konzervativní skupina (Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder ad.), která se

obávala důsledků demokratizace a odmítala její prohlubování, za daných okolností neměla sílu ke

zvratu. Došlo k obměnám v důležitých státních funkcích, do čela vlády byl v dubnu 1968 jmenován

Oldřich Černík, novým předsedou Národního shromáždění se stal Josef Smrkovský. Už v březnu

1968 rezignoval na úřad prezidenta Antonín Novotný a novou hlavou státu byl zvolen generál Ludvík

Svoboda.

Cíle a formy přeměny československé společnosti v duchu reformního komunismu uceleně vyjádřil

Akční program KSČ, který byl přijat v dubnu 1968. I podle tohoto dokumentu měla ale zůstat

zachována vedoucí úloha KSČ ve společnosti a neuvažovalo se o zavedení pluralitního demokratického

systému. Komunistická strana si nicméně neměla svou autoritu vynucovat, ale opírat se o dobrovolnou

podporu veřejnosti. Dosavadní centralismus měl být nahrazen určitou dělbou moci mezi jednotlivými

články politického systému. Program dále sliboval dodržování občanských práv a politických svobod

a rehabilitaci nespravedlivě odsouzených. V ekonomice se předpokládalo uplatnění řady tržních

principů ve fungování státních podniků i jednotných zemědělských družstev, připouštěla se i možnost

„drobného osobního podnikání“. V hospodářském řízení měly získat větší pravomoci odborové

organizace a tzv. dělnické rady.

 

5.4 Reakce států Varšavské smlouvy na vývoj v Československu

a vojenská intervence v srpnu 1968

Sovětské vedení v čele s nejvyšším představitelem Komunistické strany Sovětského svazu Leonidem

Brežněvem sledovalo reformní proces v Československu se vzrůstajícím neklidem. Obávalo se, že

oslabení totalitního politického systému v ČSSR povede k obdobnému vývoji v ostatních státech

sovětského mocenského bloku a v konečném důsledku ohrozí i kontrolu Sovětského svazu nad střední

a východní Evropou. Sovětská politická koncepce - označovaná jako Brežněvova doktrína - podle níž

byla „obrana socialismu“ v jedné zemi společnou záležitostí všech států Varšavské smlouvy, podstatně

omezovala suverenitu jednotlivých členů sovětského bloku. Znepokojení sovětských představitelů

zvyšovalo i to, že v Československu - na rozdíl od ostatních států Varšavské smlouvy - nebyla

rozmístěna sovětská vojska. Nepřátelský postoj vůči obrodnému procesu v Československu zaujala -

s výjimkou Rumunska - i vedení ostatních států Varšavské smlouvy, která se obávala o stabilitu

svých režimů. USA a ostatní západní státy pak - přes určité sympatie části své veřejnosti

k československým reformám - vnímaly vývoj v Československu jako vnitřní záležitost sovětského

bloku a nehodlaly kvůli němu riskovat konflikt nebo jen podstatné zhoršení vztahů se SSSR. Kromě

toho byla pozornost západních politických představitelů v té době upřena ve značné míře zejména

k vlastním problémům - studentským nepokojům, stupňující se válce ve Vietnamu atd.

Od března 1968 čelilo československé vedení ze strany SSSR a dalších států Varšavské smlouvy

zesilujícímu tlaku na zastavení reforem, který byl navíc koordinován s konzervativní skupinou uvnitř

KSČ.

Jako jeden z hlavních důkazů o „protisocialistickém vývoji“ v Československu posloužilo domácím

i zahraničním odpůrcům reformního procesu zveřejnění manifestu Dva tisíce slov v československém

tisku v červnu 1968. Hlavním obsahem tohoto provolání, jehož autorem byl spisovatel a novinář Ludvík

Vaculík, byla výzva k různým formám občanské aktivity, které by vedly k prohloubení reforem

a důslednější demokratizaci politického systému. Pod manifest Dva tisíce slov se podepsala řada

významných osobností československého veřejného a kulturního života, ale i velké množství prostých

občanů.

Ke stupňování sovětského nátlaku došlo při jednání československé a sovětské delegace na přelomu

července a srpna 1968 v Čierné nad Tisou. Přes některé dílčí ústupky odmítlo československé vedení

radikálně změnit svoji politickou linii, což se potvrdilo i při jednání delegací komunistických stran

sovětského bloku na začátku srpna 1968 v Bratislavě. Za této situace se představitelé SSSR

a ostatních států Varšavské smlouvy přestali spoléhat na změnu situace v Československu „vnitřními“

prostředky a jednoznačně se orientovali na přípravu svého vojenského zásahu. Legitimací k němu se

měla stát žádost o pomoc proti „kontrarevoluci“ v Československu, kterou podepsali představitelé

konzervativní prosovětské skupiny uvnitř vedení KSČ (Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka,

Vasil Biľak a Antonín Kapek). Tento tzv. zvací dopis byl předán sovětským představitelům během

bratislavské schůzky.

Na začátku srpna 1968 se zdálo, že se vztahy mezi Československem a ostatními státy Varšavské

smlouvy uklidnily. Probíhaly přípravy mimořádného XIV. sjezdu KSČ a uskutečnily se i návštěvy

nejvyšších představitelů Rumunska a Jugoslávie v Praze. V této době ale už končily přípravy vojenské

invaze vojsk Varšavské smlouvy, prostřednictvím níž měla být v Československu nastolena moc

konzervativní prosovětské skupiny uvnitř KSČ.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila vojska SSSR a menší jednotky Maďarska, Polska,

Německé demokratické republiky a Bulharska hranice Československa. Invaze se zúčastnilo

přes 750 tisíc vojáků s asi 6300 tanky, 2000 děly a 800 letadly. Československá armáda,

několikanásobně slabší a rozmístěná zejména v západní části republiky, nekladla v beznadějné

vojenské situaci na pokyn prezidenta republiky odpor a invazní síly obsadily území státu. Selhal ale

politický plán intervence, protože předsednictvo ÚV KSČ ji přes odpor prosovětské skupiny odsoudilo

a prohlásilo za akt odporující vztahům mezi socialistickými státy a popírající základní normy

mezinárodního práva. Intervenci odmítl i mimořádný XIV. sjezd KSČ, zasedající ve dnech 22.-

27. srpna 1968 v budově podniku ČKD v Praze-Vysočanech, který potvrdil legitimitu zvolených

orgánů komunistické strany. V situaci, kdy se proti postavil i prezident ČSSR Ludvík Svoboda, ztroskotal

plán autorů „zvacího dopisu“ dohodnutý se sovětskými představiteli na vytvoření tzv. revoluční

dělnicko-rolnické vlády, která by převzala moc.

Masový občanský odpor československé veřejnosti proti invazi organizovaly sdělovací

prostředky, které se interventům nepodařilo umlčet. Přes nenásilný charakter těchto protestů zahynulo

jen v prvních dnech po 21. srpnu 1968 přes 90 československých občanů a několik set jich utrpělo

zranění.

 

5.5 Boj o zachování reforem a počátky tzv. normalizace

Sovětské vedení muselo po ztroskotání politického plánu intervence jednat s oficiálními představiteli

KSČ a československého státu. Tato jednání se uskutečnila ve dnech 23.-26. srpna 1968 v Moskvě

a jejich výsledkem bylo podepsání tzv. moskevského protokolu, jehož znění zůstalo před

československou veřejností utajeno. Tento dokument obsahoval mj. závazky československé strany

k zastavení činnosti „protisocialistických“ organizací, zavedení kontroly nad sdělovacími prostředky,

zrušení usnesení vysočanského sjezdu a odvolání řady pro sovětskou stranu nepřijatelných funkcionářů.

Reformní představitelé KSČ chtěli udržet aspoň část výsledků obrodného procesu, a proto s výjimkou

Františka Kriegela moskevský protokol podepsali. Jak se ale brzy ukázalo, jejich ústupová koncepce

neměla za daného poměru sil naději na úspěch.

V říjnu 1968 schválilo Národní shromáždění zákon o pobytu sovětských vojsk na československém

území, na jehož základě zůstalo v Československu asi 75 tisíc sovětských vojáků. (Vojska ostatních

států Varšavské smlouvy byla z československého území stažena do konce roku 1968.) Sovětské vedení

využívalo přítomnosti svých vojenských sil na území ČSSR ke stupňovanému nátlaku a s účinnou

pomocí konzervativních sil uvnitř KSČ postupně likvidovalo výsledky polednového reformního procesu

a odstraňovalo jeho hlavní představitele z veřejného života. Uvnitř KSČ se sovětští představitelé stále

více orientovali na podporu Gustava Husáka, který ze své původní pozice významného představitele

slovenských reformních snah pružně přešel na prosovětskou platformu. Proti nastupující tzv.

normalizaci - tj. obnovování mechanismů totalitního režimu - protestovala v listopadu 1968 třídenní

okupační stávkou vysokoškolská mládež. Většinu československé společnosti ale začala postupně

prostupovat atmosféra zklamání a rezignace.

 

Shrnutí

Uvolňování poměrů v SSSR po Stalinově smrti v roce 1953 vedlo v následujícím období k dílčím

změnám i v Československu. Pozoruhodných úspěchů dosáhla v 60. letech zejména československá

kultura. Proměna režimu vyvrcholila po volbě Alexandra Dubčeka do čela KSČ tzv. „Československým

jarem 1968“. Tyto snahy o vytvoření specifického politického modelu - dobově označovaného jako

„socialismus s lidskou tváří“ - byly násilně přerušeny vpádem vojsk pěti států Varšavské smlouvy do

Československa v srpnu 1968. Po něm nastalo období tzv. normalizace, které přineslo obnovení

mechanismů totalitního režimu.

Pojmy k zapamatování

První tajemník KSČ, měnová reforma, XX. sjezd KSSS, destalinizace, II. sjezd československých

spisovatelů, Československá socialistická republika, Československý svaz mládeže, Světová výstava

v Bruselu, IV. sjezd československých spisovatelů, Klub angažovaných nestraníků, K 231, obrodný

proces, „socialismus s lidskou tváří“ , Akční program KSČ, Dva tisíce slov, Brežněvova doktrína, obrodný

proces, zvací dopis, moskevský protokol, „normalizace“.

Přečti si odbornou monografii věnovanou některému období, osobnosti nebo problému

československých dějin 20. století a zpracuj její recenzi v rozsahu 2-3 stránek textu A4. Tato recenze

by měla obsahovat jak část popisnou, tak i analytickou a rovněž bibliografické údaje příslušné

monografie.

 

6 Československo v období tzv.

normalizace (1969-1989)

6.1 Nástup normalizace

Události 21. srpna 1968 spojené s invazí vojsk Varšavské smlouvy představovaly pro československou

společnost značné zklamání. Zpočátku dávala zřetelně najevo své odhodlání postavit se proti likvidaci

snahy o nastolení tzv. socialismu s lidskou tváří, jak byl často proces demokratizace první poloviny roku

1968 nazýván. Odpor obyvatelstva proti okupačním vojskům v ulicích měst byl - i přes časté výzvy ke

klidu a rozvaze - vykoupen mnoha životy (viz výše). I přes neúspěch s vytvořením dělnicko-rolnické

vlády se okupační moci (v čele se SSSR) podařilo postupně nastoupit cestu ke konsolidaci poměrů ve

státě - možnost aktivní diplomatické intervence západních demokracií ve prospěch ČSSR, v níž mnozí

doufali, se ukázala v bipolárním světě jako zcela iluzorní. USA a jejich evropští spojenci plně

respektovali sféru vlivu Moskvy a možnost jakéhokoli rozsáhlejšího vzájemného konfliktu se snažily obě

strany od poloviny 50. let 20. století eliminovat.

V listopadu 1968 proběhlo v Praze zasedání ÚV KSČ, na němž získali převahu promoskevsky

orientovaní členové v čele s Vasilem Biľakem. Podařilo se jim prosadit rezoluci (předem upravenou

sovětským vedením v čele s Leonidem Brežněvem) popírající ve své podstatě politické reformy

z předcházejícího období. Naděje na zachování reformního kurzu zůstala pouze ve sféře ekonomické,

avšak záhy se i tato oblast stala předmětem revize ze strany „zdravého proudu“ v rámci KSČ. Tato

skutečnost se zřetelně projevila na prosincovém setkání vedení KSČ (Dubček, Štrougal, Husák, Černík

a Svoboda) a KSSS v Kyjevě. Leonid Brežněv kritizoval pomalé a liknavé naplňování závěrů

listopadového zasedání ÚV KSČ a po Alexanderu Dubčekovi požadoval provedení personálních

změn ve vedení KSČ - zejména odvolání Josefa Smrkovského. Bylo zjevné, že pokračování reformního

procesu i ve značně „redukované“ podobě je za dané geopolitické situace nemožné.

Již na konci roku 1968 se začala formovat první protirežimní skupina, jejíž centrum se nacházelo na

Filozofické fakultě Karlovy Univerzity. Nazývala se Hnutí revoluční mládeže a vydávala tiskoviny

vyzývající k odporu proti nastupujícímu normalizačnímu režimu (skupina měla mj. úzkou vazbu na Petra

Uhla). Ke vzniku výraznější v plném slova smyslu disidentské organizace však došlo až devět let po

okupaci na počátku roku 1977, jak bude zmíněno dále.

Jako zásadní se již v době Pražského jara jevil vzájemný vztah Čechů a Slováků. Tento problém měl být

řešen na bázi federativního uspořádání, k jehož realizaci však došlo až po intervenci vojsk

Varšavské smlouvy, tj. za zcela jiných politických okolností. Stalo se tak 1. ledna 1969, kdy vstoupil

v platnost Ústavní zákon o československé federaci. Na jeho základě vznikly dvě republiky:

Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika, každá s vlastní republikovou

vládou a parlamentem (česká a slovenská národní rada). V čele federace stála federální vláda (jejím

předsedou jmenován Oldřich Černík), společným legislativním orgánem se stalo 300 členné Federální

shromáždění (FS) složené ze dvou komor: Sněmovny lidu (150 poslanců - jejich počet odpovídal

počtu obyvatel jednotlivých republik) a Sněmovny národů (paritní zastoupení obou národů - každý

75 poslanců). První (ustavující) zasedání Federálního shromáždění proběhlo ve dnech 30.-31. ledna

1969. V této podobě setrvalo FS až do zániku československé federace v roce 1992. V podmínkách

počínající normalizace však federace představovala ve své podstatě prázdný či formalizovaný institut,

protože veškeré rozhodovací pravomoci byly soustředěny do rukou ÚV KSČ - i nadále se tak uplatňoval

princip centralismu v řízení státu.

V období, které lze vymezit přibližně jedním rokem po invazi vojsk Varšavské smlouvy, docházelo

v Československu k projevům občanské nespokojenosti. Dne 16. ledna 1969 se na protest proti okupaci

v horní části pražského Václavského náměstí upálil student historie a politické ekonomie FF UK Jan

Palach. Šlo o bezprecedentní čin, který měl vyburcovat společnost k dalšímu odporu proti

nastupujícímu normalizačnímu režimu. Jan Palach na následky popálení umírá o tři dny později -

19. ledna 1969 - v nemocnici. Příklad Jana Palacha následovali další studenti – v Plzni to byl 20. ledna

1969 Josef Hlavatý, 25. února téhož roku student Jan Zajíc (opět v horní části Václavského náměstí)

a 9. dubna 1969 se před sídlem Okresního výboru KSČ v Jihlavě zapálil Evžen Plocek. Pohřby

uvedených studentů, kterých se zúčastnilo velké množství lidí, představovaly další z projevů odporu

společnosti proti nově nastolovaným poměrům. Zároveň je nutno (především z dnešního pohledu)

vysoce ocenit postoje (bohužel s tragickým vyústěním) těchto mladých lidí, kteří ve jménu svobody

a demokracie neváhali podstoupit nejvyšší oběť.

Další protirežimní vystoupení souviselo s mistrovstvím světa v ledním hokeji 1969 konaném ve

švédském Stockholmu. Československá reprezentace ve dvou zápasech (21. a 28. března) porazila

favorizovaný tým SSSR. Tyto výhry se staly impulsem pro veřejné manifestace (oslavy vítězství)

namířené proti sovětské okupační moci (protestů se účastnilo okolo půl miliónů lidí v 69 městech

ČSSR), na některých místech došlo k útokům na sovětské posádky a v Praze ke zdemolování kanceláře

sovětského Aeroflotu - je pravděpodobné, že tento útok byl vyprovokován. Hokejové události

vyvolaly prudkou reakci ze strany sovětského vedení, které požadovalo další okamžité změny ve vedení

KSČ.

Na zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 byl z funkce generálního tajemníka odvolán Alexander Dubček

(následně na krátkou dobu zvolen předsedou FS ČSSR) a na jeho místo zvolen Gustav Husák. Šlo

o další přelomový krok směřující k tzv. „konsolidaci“ poměrů ve státě a společnosti. Gustav Husák

reprezentoval pragmatický proud v KSČ a pro brežněvovské sovětské vedení představoval záruku, že

ČSSR se v žádném případě neodkloní od právě nastoleného kurzu „normalizace“.

Posledním vzepětím postupně likvidované občanské společnosti - znovu probuzené v roce 1968 - se

stalo první výročí okupace 21. srpna 1969. V tento den došlo v Praze i na jiných místech

k protirežimním demonstracím. Na jejich potlačení byly povolány jednotky lidových milici, bezpečnosti

i armády. Den nato přijalo FS ČSSR zákon č. 99/1969 Sb. - tzv. pendrekový zákon - který tento

zákrok bezpečnostních složek legalizoval a do budoucnosti umožňoval silové potlačení podobných

demonstrací. Paradoxem doby zůstala skutečnost, že zákon signoval z pozice předsedy FS ČSSR právě

Alexander Dubček.

Koncem září 1969 se znovu sešel ÚV KSČ, který přehodnotil a fakticky odsoudil vývoj roku 1968,

z vedení KSČ odvolal Alexandera Dubčeka a další zbylé „reformisty“, mnozí z nich byli zároveň z KSČ

vyloučeni. Zároveň anuloval výsledky vysočanského sjezdu a přijal usnesení, které vstup vojsk

Varšavské smlouvy do ČSSR definovalo jako „bratrskou internacionální pomoc“. Zářijové zasedání

ÚV KSČ fakticky znamenalo zahájení procesu normalizace a čistek ve straně a společnosti -

především ve sféře kulturní, vědecké a hospodářské. Dne 28. dubna 1969 byla jmenována nová

federální vláda v čele o Oldřichem Černíkem, kterého o rok později vystřídal spolehlivější a loajální

Lubomír Štrougal. V říjnu 1969 došlo na základě přijetí speciálního zákona ke zbavení mandátů všech

členů zastupitelských sborů, kteří byli pro své postoje v době Pražského jara uznáni za nespolehlivé. Na

uvolněná místa po těchto poslancích resp. zastupitelích byli kooptováni na návrh orgánů národní

fronty poslanci noví. Konečně 16. října se novým předsedou FS ČSSR stal na místo Alexandera Dubčeka

Dalibor Hanes.

V lednu 1970 se uskutečnily zásadní čistky v rámci ÚV KSČ, když tento 110 členný orgán nuceně

opustilo 63 osob. ÚV KSČ zároveň rozeslalo všem nižším stranickým složkám dokument nazvaný Dopis

všem základním organizacím, na jehož základě se začaly ustavovat komise, před nimiž probíhaly

pohovory s jednotlivými členy KSČ (tato akce byla zároveň spojena s výměnou členských legitimací).

V zápětí poté - od února 1970 - tyto „prověrky“ uvnitř KSČ započaly, ve své podstatě se však

neomezovaly pouze na členy KSČ, ale rozšířily se na celou československou společnost. Prověrky

následovaly v několika po sobě jdoucích vlnách (nejintenzivnější na jaře a v létě 1970) a činnost

prověrkových komisí byla ukončena na jaře roku 1971. Došlo k vyloučení více než 300 000 členů KSČ

(z 1,5 milionu - tj. 20% členské základny), postiženi byli mnohdy i jejich rodinní příslušníci. Postihy

se týkaly, jak již bylo zmíněno, také nečlenů KSČ, kteří projevili v průběhu roku 1968

„kontrarevoluční“ postoje - týkalo se to členů akademie věd, vysokých škol, a dalších významných

státních resp. i kulturních (divadel, televize, rozhlasu) institucí. Mezi nejčastější formy perzekuce patřilo

zbavení funkcí, ztráta zaměstnání, odebrání akademických titulů, u rodinných příslušníků (dětí)

znemožnění studií na vysokých školách ad. Nevyhovující kádrový posudek tak znamenal pro daného

jednotlivce faktickou diskvalifikaci z veřejného života. Mezi postižené patřili významní členové KSČ,

vedle Alexandera Dubčeka a většiny reformního vedení ÚV KSČ roku 1968 to byli např. Milan Hübl

(rektor Vysoké školy politické) či Jiří Pelikán (ředitel Československé televize) a Zdeněk Hejzlar (ředitel

Československého rozhlasu). Posrpnové perzekuce (spolu s invazí vojsk) zapříčinily další vlnu (stejně

jako roku 1948) masové emigrace, při níž Československo opustilo více než 700 000 osob.

Dovršením tzv. konsolidace či normalizace poměrů v československé společnosti se stalo prosincové

zasedání ÚV KSČ v roce 1970, které přijalo zásadní dokument pod názve Poučení z krizového

vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Události Pražského jara 1968 byly označeny

za „kontrarevoluci“, která měla v Československu demontovat socialistické zřízení a negovat vývoj po

roce 1948. Invazi vojsk Varšavské smlouvy pak Poučení zdůvodňovalo jako nevyhnutelnou bratrskou

pomoc. Tento ideologický dokument se stal základním východiskem pro realizaci a uplatňování politiky

KSČ až do roku 1989 (tato politika bývá rovněž v souvislosti s dobovým vývojem v SSSR často

označována jako neostalinismus).

 

6.2 Československo v 70. a 80. letech 20. století - obraz

normalizační společnosti, Charta 77

Na počátku 70. let minulého století ztratila československá společnost definitivně naději na jakékoli

pokračování reforem z jara roku 1968 a pomalu upadala do stavu letargie a uzavřenosti. Normalizovaná

KSČ reprezentována jmény Gustava Husáka (obecně považován za symbol normalizačního režimu),

Vasila Biľaka, Drahomíra Koldera, Antonína Kapka, Aloise Indry Lubomíra Štrougala a mnoha

dalšími, získala - výrazně podepřena Moskvou - kontrolu nad děním ve státě a udusila veškeré pokusy

projevit odpor vůči nově nastolované politice. Nejdůležitějším předpokladem úspěchu se staly

zmiňované čistky uvnitř strany, které nemalou měrou zasáhly také celou společnost. Zásadní roli

v mocenské struktuře opět získaly bezpečnostní složky (především pak osvědčená StB) plnící jednak

represivní funkci, ale zároveň také fungovaly jako nejúčinnější instrument dohledu nad děním ve

společnosti. Počty jejich příslušníků se ve srovnání s rokem 1968 zvýšily až dvojnásobně, přičemž jejich

řady bylo zároveň nuceno opustit nespočet politicky nespolehlivých osob.

V listopadu 1971 proběhly volby do FS ČSSR, republikových shromáždění a národních výborů všech

stupňů. Jednotná kandidátka Národní fronty získala podporu 99,75 % všech oprávněných voličů, což

vypovídalo o úspěšném průběhu „normalizace“ společenského a stranického života.

Důležitým aspektem pro významnější uplatnění a případný kariérní postup se opětovně stalo

členství v KSČ. Takto uměle vytvářené společenské bariéry otevíraly prostor pro jednotlivce

charakterově defektní, bezskrupulózní a v mnoha případech (ve vztahu k oblasti či oboru působení)

profesně neschopné. Tento negativní trend se ve společnosti projevoval po celé období 70. a 80. let.

Zvlášť citelně se normalizace dotkla oblasti školství. Postihla všechny typy škol - především vysoké

školy (situace zde byla podobná té po únoru 1948). Učitelský stav byl fakticky degradován do politickoideové

služebné role (následky této devastující politiky jsou v mnoha případech patrné do dnešních

dnů). Pro většinu nestraníků - tzv. šedá pasivní zóna obyvatelstva - se staly povinné veřejné

manifestační projevy souhlasu s režimem - především šlo o účast na prvomájových pochodech,

ideových školeních, závodních schůzích a v neposlední řadě také povinnou „volební účast“. Obraz

každého jednotlivce byl vytvářen na základě kádrových materiálů - tj. směsicí ideových frází,

subjektivních postřehů, ale často také různých udání či nepodepřených vyjádření spolupracovníků či

sousedů. Většině obyvatel bylo prakticky znemožněno vycestovat do zemí kapitalistického bloku -

získání tzv. devizového příslibu bylo vázáno na existenci blízkých příbuzných či pochopitelně na

významné postavení v rámci stranické hierarchie. Reakce společnosti byla pasivní a často spočívala

v uzavírání se osobní zóny - projevem tohoto trendu byly např. víkendové výjezdy na chaty a chalupy,

kde se reálný svět reálného socialismu stával na krátký čas něčím vzdáleným.

Normalizační režim se snažil loajalitu obyvatelstva kompenzovat alespoň uspokojením jeho

základních hmotných potřeb (orientace na konzum) - zejména levných dostupných potravin,

v menší míře také spotřebního zboží - čímž předcházel projevům nespokojenosti (v této souvislosti byla

rovněž patrná snaha o platovou nivelizaci). Přednostně byly zásobovány průmyslové oblasti (Ostravsko,

Kladensko, Mostecko) a velká města - tj. Praha, Bratislava a Brno. V této souvislosti se často hovoří

o tzv. gulášovém socialismu. I přes všechny uvedené snahy však byla patrná neefektivnost centrálně

plánované ekonomiky symbolizované nedostatkovým zbožím - elektronikou počínaje a toaletním

papírem konče. Rozmohla se tzv. stínová (šedá) ekonomika, podpultový prodej, veksláctví, úplatnost

a další negativní jevy (hospodářská kriminalita) obecně spjaté s nedostatečným fungováním tzv.

socialistického hospodářství. K dalším negativním jevům v rámci makroekonomické sféry patřilo

stoupající zadlužování ČSSR vůči kapitalistickým vyspělým státům - patrné především od počátku

80. let, kdy byly valutové rezervy (půjčky) investovány téměř výhradně do spotřeby obyvatel.

Dne 29. května 1975 zvolilo FS ČSSR prezidentem republiky Gustáva Husáka. Tento akt pro něj

osobně představoval určitou satisfakci za období 50. let, kdy byl odsouzen v procesu s tzv. slovenskými

„buržoazními nacionalisty“ (viz 4.3.2) a zároveň byl završením jeho osobních ambicí. Ve svých rukou

soustředil dvě nejvyšší funkce ve státě - pozici generálního tajemníka KSČ (fakticky nejmocnějšího

muže státu) a prezidenta republiky, do jisté míry formální, ale bezesporu prestižní funkci. Než mohlo

dojít k volbě nového prezidenta, FS muselo na svém zasedání koncem května 1975 přijmout zvláštní

ústavní zákon umožňující zbavit funkce prezidenta, který není schopen vykonávat svůj úřad po dobu

delší než jeden rok, což byl případ Ludvíka Svobody, od dubna 1974 pro nemoc zbaveného možnosti

aktivně zasahovat do politického dění. (Po roce 1968 sehrál smutnou roli, když nijak nebránil čistkám

uvnitř KSČ.) V dubnu 1976 proběhl XV. sjezd KSČ, který mj. stanovil optimistické hospodářské výhledy

6. pětiletky na léta 1976-1980. V témže roce proběhly volby do zastupitelských orgánů - nesly se ve

stejném „manifestačním“ duchu jako volby roku 1971 s identickým výsledkem podpory kandidátek

Národní fronty přesahující 99 % voličských preferencí.

V zahraniční politice se po roce 1968 ČSSR soustředila na normalizaci vztahů se Spolkovou republikou

Německo (SRN). V roce 1973 došlo k podpisu smluv, na jejichž základě byly navázány diplomatické

styky se SRN a ČSSR. Smlouvy týkající se majetkoprávních otázek (konfiskace po II. světové válce)

byly uzavřeny v roce 1974 s Rakouskem. Lze konstatovat, že po celá 70. a 80. léta se československá

zahraniční politika orientovala na zahraniční politiku SSSR, kterou doslova kopírovala (ve své

horlivosti ji mnohdy i předčila). Projevilo se to zejména ve vztahu k zemím třetího světa, které se těšily

podpoře SSSR - Angola, Mosambik, Chile, Nikaragua, Hnutí za osvobození Palestiny (OOP - Jásir

Arafat), Sýrie, Afghánistán či Lybie Muammara Kaddáfího. ČSSR materiálně a finančně podporovala

režimy a nejrůznější polovojenské skupiny ve zmíněných zemích a na svém území umožňovala jejich

školení a bojovou přípravu. V roce 1975 proběhla v Helsinkách za účasti 32 zemí včetně

Československa Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Jedním z výstupů

konference byla část týkající se respektování všech lidských a občanských práv, kterou se ČSSR svým

podpisem zavázala dodržovat, ač tomu vůbec neodpovídala realita uvnitř státu. Pro protirežimní opozici

představoval podpis závěrečných ustanovení KBSE povzbuzení a pádný argument pro další kritiku

normalizačního režimu.

Reakce opozičních skupin na sebe nenechala dlouho čekat. Ve dnech 6.-7. ledna 1977 (oficiální datum

vzniku Charty 77 je 1. leden 1977) bylo vydáno prohlášení skupiny nazvané Charta 77, které

normalizační režim vyzývalo k dodržování lidských a občanských práv (právě v souladu s ustanovením

KBSE v Helsinkách roku 1975) a k umožnění otevřené demokratické diskuse ve společnosti. Mezi

signatáře Prohlášení Charty 77 patřili jednotlivci nejrůznější politické a názorové orientace -

počínaje reformními komunisty roku 1968 (Jaroslav Šabata, Milan Hübl, František Kriegel, Jiří Hájek),

osobnostmi z oblasti kultury (Václav Havel, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Pavel Landovský), levicově

orientovanými intelektuály (Petr Uhl, Jiří Dienstbier) až po zásadní (pravicově a křesťansky

orientované) odpůrce komunistického systému (Václav Benda, Alexandr Vondra). Chartu 77

reprezentovali ve vztahu k veřejnosti mluvčí (na každý rok určováni tři), kteří patřili

k nejexponovanějším a režimem nejvíce sledovaným osobnostem Charty. Roli prvního mluvčího Charty

77 přijal jeden nejvýznamnějších českých filosofů Jan Patočka (zemřel v březnu roku 1977 na

mozkovou mrtvici v důsledku nepřiměřených výslechů), následován Václavem Havlem a Jiřím Hájkem

(bývalý ministr zahraničí ČSSR).

Prohlášení Charty 77 komunistickou moc zaskočilo, a proto v zápětí rázně kontrovala. V Rudém právu

vyšel 12. ledna 1977 rozsáhlý článek nazvaný Ztroskotanci a samozvanci, v němž byli všichni signatáři

Charty 77 ocejchováni jako lidé z okraje společnosti, reakcionáři, trockisté, renegáti, agenti

imperialismu, ad. (slovník si v tomto ohledu v ničem nezadal s rétorikou období stalinismu na počátku

50. let). Mnoho chartistů bylo režimem vězněno (V. Havel, L. Vaculík ad.), všechny bez rozdílu pak ve

větší či menší míře postihly nejrůznější represe - ztráta zaměstnání, policejní dozor, donucení

k emigraci ad. - a část z těch, kteří podepsali, dokonce StB donutila ke spolupráci. Perzekuce režimu

proti chartistům iniciovaly vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který se snažil

pomáhat rodinám postižených a zveřejňoval (především ve vztahu k zahraničí) jejich osudy. Koncem

ledna 1977 se objevila tzv. Anticharta - reakce československé umělecké obce odsuzující jednání

signatářů Charty 77 podrývající socialistické zřízení. Na shromáždění v Národním divadle (28. ledna

1977) vystoupila herečka Jiřina Švorcová s loajálním provoláním Za nové tvůrčí činy ve jménu

socialismu a míru, které podepsali všichni významní umělci (většina ze strachu a obav o kariéru).

Charta 77 fungovala až do pádu komunistického režimu v listopadu 1989 (zanikla v roce 1992)

a představovala nejvýznamnější (ač názorově značně indiferentní) opoziční hnutí v normalizačním

Československu (aktivizovala se především v druhé polovině 80. let). Jejím přičiněním se mj. v hojné

míře rozšiřovaly tzv. samizdatové (režimem zakázané, často opisované na psacích strojích či

pašované ze západních zemí) tiskoviny, samotná Charta 77 vydávala od roku 1978 samizdatový časopis

nazvaný Informace o Chartě 77.

V květnu roku 1980 byl do funkce prezidenta opětovně zvolen Gustav Husák. V následujícím roce (6.-

10. dubna 1981) proběhl XVI. sjezd KSČ, kde se objevily náznaky o neplnění plánu stanoveného pro

růst ekonomiky státu. KSČ silně znepokojovalo dění v sousedním Polsku, kde se v roce 1980 ustavil

nezávislý odborový svaz Solidarita (více než 10 milionů členů), který vznášel mimo ekonomických také

politické požadavky (omezení cenzury a vlivu komunistické strany, právo na stávku aj.). V prosinci 1981

byl v Polsku v důsledku ohrožení „výdobytků socialismu“ (fakticky jako prevence před možnou

intervencí vojsk SSSR a spřátelených zemí) vyhlášen výjimečný stav - trval až do roku 1983. Vztahy

s Polskem do jisté míry ochladly, neboť českoslovenští normalizátoři se velmi obávali přenosu polské

nákazy na občany vlastního státu.

 

Československý komunistický režim se nadále rigidně držel linie vycházející z tzv. Poučení a jakékoli,

byť jen sebemenší, reformy považoval za krajně nebezpečné. Ohrožení jeho stability však přišlo

z nejméně očekávaného místa - ze SSSR. V březnu 1985 se generálním tajemníkem ÚV KSSS stal

Michail S. Gorbačov (první generální tajemník narozený po roce 1917, v době volby mu bylo 54 let),

který zahájil zcela novou politiku. Jejím hlavním rysem byla tzv. glasnosť (otevřenost - fakticky

svoboda slova) a především zahájení procesu tzv. perestrojky (přestavby). M. S. Gorbačov si zřetelně

uvědomoval komplikovanou hospodářskou situaci SSSR a jeho zaostávání za vyspělým „kapitalistickým“

světem. Krok se „Západem“ byl schopen SSSR udržovat (a v mnoha ohledech jej dokonce i předčil)

pouze v oblasti technologií souvisejících se zbrojařským a kosmickým průmyslem. Spuštěním

hospodářských a politických reforem M. Gorbačov rozhodně nezamýšlel demontovat východní blok, ale

naopak posílit a „ozdravit“ socialistické zřízení. Netajil se tím, že výraznou inspiraci pro svou politiku

nacházel v reformách československého Pražského jara roku 1968 (demokratický socialismus s lidskou

tváří). Glasnosť a politické uvolňování - opuštění tzv. Brežněvovy doktríny - však vyvolalo uvnitř SSSR

a jeho satelitů (především Polska a Maďarska) pohyby, které od jisté fáze bylo možné jen stěží

korigovat bez užití silového řešení (armáda, bezpečnostní složky). Východní blok v podobě, v níž se

konstituoval po druhé světové válce na základě dohod v Jaltě a Postupimi, spěl neodvratně k zániku.

Českoslovenští normalizátoři projevili jen malou ochotu reflektovat tento nový kurz nastoupený

M. Gorbačovem, který až příliš silně připomínal to, proti čemu se v roce 1968 postavili. V květnu 1985 -

potřetí za sebou - byl presidentem zvolen Gustav Husák. XVII. sjezd KSČ, který proběhl v březnu 1986,

potvrdil neměnnost dosavadní politiky, nutnost reforem zde byla zmíněna pouze okrajově. Koncem

dubna došlo v ukrajinské černobylské jaderné elektrárně k vážné havárii. Radioaktivní spad intenzivně

zasáhl také území ČSSR. Média pod kontrolou KSČ však tuto událost bagatelizovala, což jen

dokládalo snahu nadále udržovat absolutní kontrolu nad tokem informací směrem k obyvatelstvu.

KSČ se však aplikaci (alespoň formální) nové proreformní politiky zcela ubránit nemohla. Počátkem

roku 1987 byly zveřejněny Zásady přebudování hospodářského mechanismu v ČSSR, jež se

měly stát základním východiskem pro československou přestavbu (týkala se však pouze, jak vyplývá

z názvu, ekonomické sféry - tzv. přestavba hospodářského mechanismu). Vedení KSČ - především

V. Biľak, A. Indra, G. Husák a J. Fojtík - považovalo přestavbu za sovětské specifikum, které nelze

důsledně aplikovat na československé poměry. Situace se výrazně nezměnila ani po dubnové návštěvě

M. Gorbačova v Praze, kterou československá veřejnost spojovala s nadějemi na prosazení větší

demokratizace. V prosinci 1987 došlo ke změně na postu generálního tajemníka KSČ. G. Husáka, který

se této funkce jen velmi neochotně vzdal, nahradil Miloš Jakeš, další z reprezentantů konzervativního

biľakovského křídla a další důkaz toho, že KSČ nehodlá výraznější politické reformy akceptovat.

V den 20. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa - 21. srpna 1988 - se na

Václavském náměstí uskutečnila první větší protirežimní demonstrace od roku 1969. Další

demonstrace proběhly 28. října 1988 - den 70. výročí vzniku Československa - v jejímž průběhu tvrdě

zasáhly bezpečnostní složky a 10. prosince 1988 (na Škroupově náměstí v Praze, první úředně

povolená demonstrace) - Den lidských práv. Mezitím podala v říjnu demisi federální vláda vedená

Lubomírem Štrougalem a na její místo jmenována vláda v čele s Ladislavem Adamcem, jedním

z nejhlasitějších kritiků dosavadní politiky KSČ a příznivce reforem nejen v rovině hospodářské, ale

i politické. Převahu si však nadále zachovali příznivci konzervativní politiky v čele s M. Jakešem

a V. Biľakem.

V listopadu 1988 se ustavil Československý helsinský výbor, vedle Charty 77 a VONS další organizace

disentu sledující dodržování lidských práv. V jeho čele stanul Jiří Hájek. Důkazem, že československá

protikomunistická opozice soustředěná především kolem Charty 77 je vnímána na mezinárodní scéně,

byla oficiální snídaně, kterou s osmi představiteli českého disentu (Václav Havel, Jiří Dienstbier, Václav

Malý a další) uspořádal francouzský president Francois Mitterand při příležitosti návštěvy ČSSR dne

9. prosince 1988 v prostorách pražského francouzského velvyslanectví.

V souvislosti s 20. výročím smrti Jana Palacha v lednu 1989 proběhlo v Praze několik demonstrací.

Trvaly od 15. do 22. ledna a do historie vstoupily pod názvem Palachův týden. Komunistický režim

byl překvapen jejich razancí, zatčeno bylo přes 800 osob včetně čelních představitelů disentu, Václava

Havla nevyjímaje. V zápětí nato podepsalo několik stovek kulturních a vědeckých pracovníků petici -

adresovanou premiérovi Ladislavu Adamcovi - odsuzující silový postup bezpečnostních složek

a požadující propuštění všech zatčených. V únoru vznikla z iniciativy reformních komunistů (tzv.

osmašedesátníků) coby další opoziční platforma organizace Obroda - Klub za socialistickou přestavbu.

KSČ si sice zřetelněji, než tomu bylo ještě v nedávné době, uvědomovala neudržitelnost dosavadních

poměrů a pomalé tempo tzv. přestavby, avšak neodhodlala se k radikálnějším změnám - v červnu 1989

došlo k rekonstrukci federální vlády a bylo avizováno nové pojetí centrálního řízení ekonomiky posilující

samostatnost podniků.

Zřetelným projevem nespokojenosti s dosavadním vývojem se stal manifest Několik vět publikovaný

koncem června 1989 požadující urychlenou demokratizaci, svobodu slova, propuštění politických vězňů,

ad., který v krátké době podepsalo více než 20 000 lidí (do podzimu více než 40 000, mezi nimi např.

herci Rudolf Hrušínský, Zdeněk Svěrák, Jiří Bartoška zpěvačka Hana Zagorová a mnozí další). Dne

21. srpna 1989 proběhla v Praze další demonstrace rozehnána policií, tentokrát i za účasti zahraničních

aktivistů z Maďarska a Polska, kde, na rozdíl od ČSSR, docházelo k uvolňování (dobrovolný mocenský

ústup zdejších komunistických stran) a demokratizaci. Následovaly demonstrace 28. září (den

sv. Václava) a zvlášť mohutná demonstrace 28. října (tento den připomínán vedle výročí vzniku

Československa jako Den znárodnění). Od konce září 1989 začaly na území ČSSR proudit davy občanů

NDR, kteří se uchylovali do areálu velvyslanectví SRN na Malé Straně, kde se dožadovali azylu

(vystěhování do SRN). Další z občanů NDR směřovali do SRN přes Maďarsko, které červnu 1989

uvolnilo hranice s Rakouskem (první země východního bloku, která zlikvidovala tzv. železnou oponu -

zátarasy na hranicích). Exodus východních Němců, následný pád berlínské zdi (9. listopadu 1989) -

symbolu rozdělené Evropy - ještě více podpořil v československé společnosti dojem z neudržitelnosti

dosavadních poměrů. Oslabený a v rámci východního bloku fakticky již zcela izolovaný (vyjma

Rumunska a Bulharska) normalizační režim (jeho ideologické dogma stále představoval dvacet let starý

dokument Poučení z krizového vývoje…) se připravoval na další střety, za zvlášť nebezpečné datum

v tomto ohledu považoval Den lidských práv 10. prosince 1989.

Počátek zásadního zlomu a konce vlády KSČ v Československu však nastal již 17. listopadu 1989,

v den 60. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Při této příležitosti se k uctění památky Jana

Opletala sešla v Praze na Albertově povolená studentská manifestace. Studenti se následně vydali na

pochod městem směrem na Vyšehrad (k pomníku básníka K. H. Máchy), kde měla vzpomínková akce

skončit. Na Národní třídě však došlo ke střetu s bezpečnostními složkami (chtěly zabránit

pokračování pochodu směrem na Václavské náměstí), mnoho studentů bylo zraněno, dokonce se

rozšířila fáma o úmrtí studenta jménem Martin Šmíd. Je však známo, že vedoucí činitelé KSČ v uvedený

den dopoledne vydali pokyny, aby se bezpečnostní složky případného silového zásahu pokud možno

vyvarovaly. Brutalita vůči studentům vyvolala prudkou reakci - do stávky vstoupili studenti vysokých

škol, k nimž se následně připojili i herci, záhy se protesty „nekontrolovaně“ rozšířily po celé zemi.

 

Shrnutí

Po srpnové invazi roku 1968 došlo v Československu k obnově mechanismů totalitního státu, které se

obecně označuje jako období normalizace. Moci se za asistence Moskvy chopilo tzv. zdravé jádro KSČ

reprezentované především Vasilem Biľakem a Gustavem Husákem. V roce 1977 se zformovala opoziční

platforma nazvaná Charta 77, která apelovala na dodržování lidských práv a svobodu slova. Zlom

nastal v roce 1985 po nástupu Michaila S. Gorbačova do čela ÚV KSSS, který zahájil reformní proces

(perestrojka a glasnosť). Tento vývoj normalizátoři v čele KSČ přijímali jen neradi, avšak zcela vyhnout

se mu nemohli. Vnitřní i mezinárodní procesy nakonec v listopadu 1989 vyústily v pád normalizačního

režimu v Československu.

Pojmy k zapamatování

Normalizace, Jan Palach, federalizace, Vasil Biľak, Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti

po XIII. sjezdu KSČ, prověrky, emigrace, šedá zóna společnosti, Gustav Husák, Charta 77, Michail S.

Gorbačov, přestavba, glasnosť, Miloš Jakeš, Několik vět, studentská demonstrace, Národní třída.

 

7 Československo po roce 1989

7.1 Obnova demokracie a rozpad státu v roce 1992

Události na Národní třídě 17. listopadu 1989 se staly impulsem k definitivnímu zhroucení totalitního

komunistického režimu v Československu. Stávkující studenti a herci získávali podporu napříč

společností. Dne 19. listopadu se v pražské Laterně magice ustavilo Občanské fórum (OF) - široká

platforma všech, kteří odmítali další neomezenou vládu KSČ, v Bratislavě vznikla identická organizace

nazvaná Verejnost proti násiliu (VPN). K čelním osobnostem OF patřili např. Václav Havel, Petr

Pithart, Petr Uhl či Michael Kocáb, na Slovensku (VPN) to byli např. Ján Budaj, Fedor Gál a Milan

Kňažko. V týdnu od 20. listopadu probíhaly v Praze mohutné demonstrace, které se rozšířily do dalších

měst a vrcholily ve dnech 25.-26. listopadu v Praze na Letenské pláni (přenášeny již živě

československou televizí), kde se sešlo téměř milion lidí. Dne 24. listopadu 1989 odstoupil generální

tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, na jehož místo nastoupil nevýrazný Karel Urbánek - poslední generální

tajemník KSČ, na svou funkci rezignoval o měsíc později před vánocemi 1989. O dva dny později -

26. listopadu - došlo k prvnímu setkání OF (v čele s Václavem Havlem) s představiteli KSČ resp.

federální vlády ČSSR v čele s Ladislavem Adamcem. Výsledkem tohoto setkání byl Adamcův souhlas

se vznikem vlády, v níž by mělo zastoupení OF. Dne 27. listopadu 1989 proběhla na podporu

požadavků OF a VPN celostátní dvouhodinová generální stávka, 29. listopadu zrušilo Federální

shromáždění ČSSR článek č. 4 ústavy o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a článek č. 16 o výchově

v duchu marxismu-leninismu, ve stejný den zveřejnilo OF svůj program (nazvaný Co chceme), který

směřoval k pluralitní společnosti a sociálně tržnímu modelu ekonomiky.

Dne 3. prosince 1989 byla představena nová rekonstruovaná vláda Ladislava Adamce, v níž však

nadále převažovali ministři za KSČ v poměru 16 ku 5, což vzbudilo ostrý nesouhlas OF a VPN. Vláda

podala 7. prosince demisi a 10. prosince 1989 jmenoval prezident republiky Gustav Husák (týž den

rezignoval na funkci prezidenta ČSSR) vládu (tzv. Vláda národního porozumění) za předsednictví

Mariána Čalfy (KSČ), která měla 10 ministrů za KSČ a 11 ministrů nekomunistických. Od roku 1948

(po 41 letech) to byla první vláda, v níž neměli převahu komunisté. Po odstoupení Gustáva Husáka

z funkce prezidenta republiky vyvstala otázka, kdo bude do této pozice navržen. Ve hře byla jména

Ladislava Adamce, Alexandra Dubčeka (hlavní osobnost Pražského jara 1968) a Václava Havla.

Situaci okolo volby zásadně ovlivnil předseda vlády Marián Čalfa, který po jednáních s OF a Václavem

Havlem osobně zajistil ve Federálním shromáždění ČSSR jeho volbu prezidentem, k níž došlo ve

Vladislavském sále Pražského hradu 29. prosince 1989 (Alexander Dubček se stal předsedou

Federálního shromáždění ČSSR).

Volba Václava Havla prezidentem znamenala další zlom na cestě Československa k obnovené

demokracii. Jeho osobnost - čelní představitel Charty 77 a disentu jako celku - symbolizovala odpor

vůči komunistickému režimu, v uvedené době přelomu let 1989 a 1990 představoval rovněž přirozenou

morální autoritu a v tomto ohledu byl srovnáván s prezidenty T. G. Masarykem či Edvardem Benešem.

Oblibu Václava Havla ve veřejnosti však snížila rozsáhlá amnestie vyhlášená k 1. lednu 1990, jež se

týkala 60% všech vězňů (největší amnestie v poválečné historii Československa) a prudce zvýšila

kriminalitu.

Zásadní otázkou se na počátku roku 1990 stalo datum uspořádání svobodných voleb - jednoho

z bodů programu OF a VPN - které měly definitivně potvrdit nové politické směřování země. V průběhu

ledna a února 1990 schválilo Federální shromáždění ČSSR (po předchozích jednáních především uvnitř

OF) volební zákony pro volby do celostátního parlamentu a obou republikových rad. Definitivní datum

parlamentních voleb bylo stanoveno na počátek června 1990. Mezitím však bylo nutno řešit další

naléhavé problémy - odsun sovětských vojsk z ČSSR (zahájen po dohodě vlád ČSSR a SSSR dne

26. února 1990), ekonomickou transformaci (započaly spory mezi Václavem Klausem a Valtrem

Komárkem o její formu - urychlená liberalizace či postupné uvolňování a zavádění tržních mechanismů,

tzv. třetí cesta) a v neposlední řadě také vztah Čechů a Slováků ve společném státě. Skutečnost, že

najít oboustranně vyhovující formu soužití dvou národů v jednom státě nebude snadné, naznačila tzv.

pomlčková válka z března a dubna 1990, která proběhla v rámci jednání federálního parlamentu

(31. ledna 1990 kooptováno na základě zákona 120 nových poslanců) o novém názvu země. Nejprve

byl přijat název (29. března 1990) Česko-slovenská federativní republika, který byl posléze (po

emotivním jednání 20. dubna 1990) změněn na Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR,

názvy republik se již dříve na základě rozhodnutí národních rad změnily na Česká republika a Slovenská

republika).

Ve dnech 8.-9. června 1990 proběhly (poprvé od roku 1946) po 44 letech svobodné volby.

Přesvědčivé vítězství patřilo kandidátce OF (53 % hlasů) v českých zemích a VPN (30 %) na

Slovensku. S velkým odstupem následovala KSČ (na jaro 1990 se transformovala - vznikla česká odnož

nazvaná Komunistická strana Čech a Moravy, KSČM) s 13 % hlasů. Účast v těchto volbách byla vysoká

- více než 96 % všech oprávněných voličů a fakticky se tak staly referendem o dalším směřování země.

Koncem června 1990 byly jmenovány federální - v čele se staronovým bezpartijním

premiérem Mariánem Čalfou (převahu v ní měli ministři jmenováni za OF) - a republikové vlády

Petra Pitharta (OF) a Vladimíra Mečiara (VPN). Dne 5. července 1990 zvolilo FS na svém zasedání

v tajné volbě prezidentem ČSFR Václava Havla (jediný kandidát - 234 poslanců pro, 50 proti).

Volby v červnu 1990 zároveň znamenaly počátky vnitřního pnutí uvnitř OF, které od svého počátku

představovalo značně heterogenní uskupení (viz výše). Silnou pozici získávala liberálněkonzervativně

orientovaná skupina (tzv. Liberální klub) soustředěná kolem federálního ministra financí

Václava Klause, proti níž se postupně vymezovala levicověji zaměřená část reprezentovaná např.

ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem, Rudolfem Battěkem, Milošem Zemanem a dalšími. V září 1990

schválilo FS na návrh federální vlády radikální ekonomickou reformu (liberalizaci) zahájenou od

počátku roku 1991, v témže měsíci byl přijat zákon o tzv. malé privatizaci (s účinností od 1. prosince

1990) a počátkem října tzv. restituční zákon zmírňující a částečně narovnávající majetkové křivdy

způsobené občanům komunistickou mocí po roce 1948. V říjnu 1990 byl na celorepublikovém sněmu

předsedou OF zvolen Václav Klaus, čímž byl fakticky dán signál k definitivnímu rozpadu tohoto

uskupení. Stalo se tak v únoru 1991, kdy došlo k jeho rozdělení. Vznikly dva nové politické subjekty -

pravicová Občanská demokratická strana (ODS) v čele s Václavem Klausem (ustavující kongres

proběhl v dubnu 1991 v Olomouci) a spíše levicové Občanské hnutí (OH, ustavilo se rovněž v dubnu

1990) v čele s Jiřím Dienstbierem.

Stále otevřená zůstávala otázka vzájemného poměru Čechů a Slováků, která poprvé vážněji vyvstala na

jaro 1990 při jednání o změně názvu státu (viz výše). V srpnu 1990 proběhlo v Trenčianských Teplicích

jednání vlád ČR a SR o způsobu fungování federace a kompetencích republik. Již v této době se

okrajově (slovenské nacionální strany, především SNS) objevoval požadavek na samostatné Slovensko.

V den 72. výročí vzniku Československa - 28. října 1990 - přijali na zámku ve Slavkově u Brna předseda

federální vlády Marián Čalfa, předsedové republikových vlád Petr Pithart a Vladimír Mečiar spolu

s prezidentem ČSFR Václavem Havlem Deklaraci o československé státnosti, která se zavazovala

předcházet všem pokusům o narušení celistvosti ČSFR. Počátkem listopadu byl na setkání tří premiérů

projednán tzv. kompetenční zákon, který po zdlouhavém jednání schválilo FS v prosinci 1990. Zákon

přenášel významnou část kompetencí z federace na republiky - centrální vláda de facto plně odpovídala

pouze za oblast měnové, zahraniční a obranné politiky.

V průběhu roku 1991 dílčí jednání o státoprávním uspořádání ČSFR pokračovala, vyvrcholila v listopadu

1991 v Časté-Papierničke u Bratislavy setkáním předsednictev ČNR a SNR za účasti Alexandera

Dubčeka a Václava Havla. Z 88 „sporných“ bodů zůstalo nevyřešeno 22 bodů. Mezitím došlo v průběhu

návštěv Václava Havla na Slovensku k incidentům - 14. března 1991 v den výročí vzniku Slovenského

štátu a 28. října 1991 na náměstí SNP v Bratislavě. V lednu 1992 byla zástupci ČNR a SNR dojednána

struktura „státoprávní“ smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, kterou však

následující měsíc SNR neschválila, což byl faktický konec jednání o státoprávním uspořádání ČSFR.

Zásadní zlom přinesly parlamentní volby konané v červnu 1992, v nich v českých zemích zvítězila

ODS (v koalici s Křesťansko-demokratickou stranou - KDS) Václava Klause a na Slovensku Hnutie

za demokratické Slovensko (HZDS) v čele s Vladimírem Mečiarem. Představy obou vítězných

subjektů o dalším směřování ČSFR se jevily značně rozdílné (především ve sféře ekonomické) a na

jednáních představitelů ODS a HZDS se začalo otevřeně hovořit o rozpadu federace. Dne

17. července 1992 přijala SNR Deklaraci Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenska

(v reakci na tuto skutečnost abdikoval 20. července prezident ČSFR Václav Havel), 23. července byl na

setkání ODS a HZDS v Bratislavě dohodnut ústavní zánik ČSFR, jehož časový rámec byl stanoven na

jednání obou reprezentací v Brně 26. srpna 1992. Existence federace končila k 1. lednu 1993, kdy

měly vzniknou dva samostatné státy: Česká republika a Slovenská republika (termín definitivně

potvrzen na jednáních v Jihlavě 6. října 1992). Část politického spektra se snažila prosadit ve vztahu

k rozdělení hlasování formou referenda, avšak tato iniciativa byla odmítnuta.

Dne 25. listopadu 1992 schválilo FS ČSFR ústavní zákon o zániku federace a na své poslední schůzi

konané ve dnech 15.-17. prosince 1992 přijali poslanci federálního shromáždění usnesení o zániku

ČSFR a vzniku dvou nástupnických států ČR a SR. Zániku Československa tak již nic nestálo v cestě. Ve

stejné době - 16. prosince 1992 - schválili poslanci ČNR Ústavu České republiky a zákon o státních

symbolech nového státu.

V průběhu podzimu 1992 probíhaly rovněž jednání o vzájemném majetkovém vypořádání po zaniknuvší

federaci, převodu majetku na republiky a budoucích (ústavní zákon o dělení majetku federace schválen

na schůzi FS ČSFR dne 13. listopadu 1992) ekonomických vztazích České a Slovenské republiky. ČNR

na konci listopadu schválila zákon o České národní bance, na jehož základě se měnou budoucí ČR stala

koruna česká.

Před vánocemi 1992 (19. prosince) naposledy zasedla Federální vláda ČSFR v čele s premiérem Janem

Stráským (ODS), dne 31. 12. 1992 Česká a Slovenská Federativní Republika zanikla.

Československo jako společný stát Čechů a Slováků (projekt Edvarda Beneše, T. G. Masaryka, M. R.

Štefánika a dalších) existovalo - s výjimkou let 1939-1945 (Protektorát Čechy a Morava) - po dobu více

než 74 let.

 

7.2 Česká republika od roku 1993

Ke dni 1. lednu 1993 vznikly na mapě Evropy dva nové státy - Česká republika (78 864 km2)

a Slovenská republika (49 035 km2). Téhož dne proběhlo ve Vladislavském sále Pražského hradu

slavnostní zasedání ČNR transformované na Poslaneckou sněmovnu v počtu 200 poslanců. Prezidentem

ČR byl Poslaneckou sněmovnou zvolen 26. ledna Václav Havel (109 hlasů) - protikandidáti Miroslav

Sládek a Marie Stiborová. V únoru 1993 proběhla měnová odluka, staré československé bankovky

byly okolkovány a postupně stahovány z oběhu, od 8. února začala oficiálně platit koruna česká.

Nadále pokračovala ekonomická transformace započatá v průběhu roku 1991 (tzv. malá a velká

privatizace), na jaro 1993 finišovala malá (kupónová) privatizace. Na základě privatizace došlo

k postupnému převodu státního majetku do soukromých rukou, stinnou stránkou tohoto procesu však

byla faktická absence legislativního rámce (daňové úniky, finanční machinace a podvody, pro něž

se vžil pojem tunelování - symbolem těchto praktik se staly např. tzv. Harvardské fondy „podnikatele“

Viktora Koženého). Privatizace probíhala do konce roku 1994 (ukončení tzv. druhé vlny kupónové

privatizace).

Důležitým aspektem vnitřní a především zahraniční politiky ČR se stalo směřování do struktur

Evropské unie (EU). Vyjednávání začala již v průběhu roku 1991 a 16. prosince téhož roku byla -

ještě za doby existence ČSFR - podepsána tzv. asociační dohoda - tj. dohoda o přidružení k EU, která

však se zánikem Československa přestala platit. Od roku 1993 pokračovaly v jednání s EU oba nově

vzniklé státy samostatně. Nová dohoda o přidružení (asociační) za ČR vstoupila v platnost ke dni

1. lednu 1995, o rok později, v lednu 1996, předal předseda vlády ČR Václav Klaus italskému

předsednictví oficiální žádost o vstup do EU. Jednání o členství ČR v EU byla zahájena v březnu 1998

(pozvání ke vstupu obdržela ČR koncem roku 1997). V prosinci 2002 proběhl summit Evropské rady

v Kodani, na kterém ČR (spolu s dalšími 9 kandidátskými zeměmi) ukončila jednání o vstupu do EU.

Více než desetiletý maratón přístupového procesu byl ukončen ke dni 1. května 2004, kdy se ČR

stala členskou zemí EU.

Rychlejší průběh měla jednání o členství ČR v Severoatlantické alianci - NATO. Na summitu NATO

v červenci 1997 konaném v Madridu byla ČR vyzvána k zahájení vstupních jednání započatých

v prosinci téhož roku. Členem NATO se ČR stala - spolu s Maďarskem a Polskem - 12. března 1999,

kdy ministr zahraničních věcí Jan Kavan předal ratifikační listinu o vstupu ČR (město Independence ve

státě Missouri) ministryni zahraničí USA Madeleine Albrightové. K významným krokům zahraniční

politiky ČR patřilo přijetí Česko-německé deklarace v roce 1997 (podepsané prezidentem Václavem

Havlem a kancléřem Helmutem Kohlem, následně schválené parlamenty obou zemí), v níž se německá

strana mj. zavázala, že nebude vznášet žádné majetkové ani jiné nároky vůči ČR.

Politický vývoj ČR po roce 1993 byl dán výsledky parlamentních voleb z června 1992. V poslanecké

sněmovně (vznikla transformací ČNR) měla většinu koalice složená z ODS, KDU-ČSL (Josef Lux)

a Občanské demokratické aliance (ODA, Jan Kalvoda). Vláda pokračovala v procesu privatizace

a především v průběhu roku 1993 se mj. soustředila na dořešení majetkových záležitostí po zaniknuvší

federaci. Vláda Václava Klause se v důsledku ekonomických reforem a jejich dopadů musela potýkat

s projevy nespokojenosti (stávky) různých profesních skupin zaměstnanců - učitelé, železničáři, lékaři

ad. Na přelomu května a června 1996 proběhly parlamentní volby, v nichž neočekávaně uspěla

sociální demokracie (ČSSD, v čele s Milošem Zemanem) - získala 26 % hlasů a zaostala za ODS

(29 % hlasů) pouze o tři procenta. Na základě tohoto výsledku byla sestavena staronová koaliční vláda

ODS (v roce 1995 se s ní sloučila KDS Ivana Pilipa) KDU-ČSL a ODA, avšak menšinová (99 poslanců

z 200). Předsedou Poslanecké sněmovny se stal Miloš Zeman (ČSSD). Na podzim 1996 proběhly první

volby do druhé komory (horní) Parlamentu ČR - Senátu. Po téměř čtyřech letech tak byla naplněna

Ústava ČR ve vztahu k moci zákonodárné, na ustavující schůzi Senátu P ČR byl jeho předsedou zvolen

Petr Pithart (KDU-ČSL).

Důsledky chyb v transformačním procesu první poloviny 90. let - neprůhledný kapitálový trh,

hospodářská kriminalita, tzv. tunelování, nezdravý a překotně rozbujelý bankovní sektor, narůstající

inflace, platební neschopnost, nízký příliv zahraničního kapitálu ad. - se naplno projevily na jaro roku

1997, kdy musela vláda Václava Klause přijmout Korekci hospodářské politiky (tzv. balíček). Došlo

ke krácení mandatorních výdajů (sociální sféra, mzdy státních zaměstnanců, ad.), vláda byla nucena

připustit, že fakticky selhal koncept liberálních ekonomických reforem prosazovaných od roku 1991.

V květnu 1997 proběhla rekonstrukce vlády (vyměněni ministři financí, průmyslu a školství) a zároveň

byl přijat druhý balíček (Stabilizační a ozdravný program) - další úspory ve státním rozpočtu a s tím

spojený další pokles reálných mezd a růstu HDP. Negativní odraz v hospodářské situaci státu do jisté

míry znamenaly rozsáhlé povodně, které postihly počátkem července 1997 téměř celé území Moravy

a východní Čechy. Růst politického napětí (8. listopadu 1997 např. proběhla na Staroměstském náměstí

odborářská demonstrace požadující odstoupení premiéra Klause) vyvrcholil na podzim 1997 demisí

ministrů za KDU-ČSL. Podnětem k tomuto kroku se stala aféra s neexistujícími sponzory ODS

a tajným kontem této strany ve Švýcarsku (finanční machinace ve stranické pokladně). Dne

30. listopadu 1997 podala vláda Václava Klause demisi (v rámci ODS nastala hluboká

vnitrostranická krize, část členské základny ji opustila a následně se stala základem pro nový politický

subjekt - Unii svobody).

Jednáním o sestavení nové vlády byl Václavem Havlem pověřen předseda KDU-ČSL Josef Lux.

Výsledkem bylo jmenování úřednické vlády, v jejímž čele stanul dosavadní guvernér České národní

banky Josef Tošovský a země směřovala k předčasným parlamentním volbám. V únoru 1998 byl na

druhé funkční období prezidentem zvolen na společné schůzi PS a Senátu Václav Havel (ve druhém

kole získal 146 hlasů, v prvním proti němu kandidoval Stanislav Fischer a Miroslav Sládek).

Ve dnech 19.-20. června 1998 proběhly předčasné parlamentní volby, v nichž zvítězila ČSSD (32 %

hlasů), druhá v pořadí byla ODS s 28 % hlasů. Po vzájemných jednáních předsedů stran nakonec na

půdorysu dohody ODS a ČSSD vznikla menšinová vláda ČSSD (ODS se zavázala menšinovou vládu

ČSSD tolerovat), jejímž předsedou se stal Miloš Zeman. Pod uvedenou dohodu se vžil název

opoziční smlouva. Vláda ČSSD zahájila kroky směřující ke stabilizaci ekonomiky a následně se jí

podařilo opětovně nastartovat (po propadu z roku 1997 - viz výše) ekonomický růst ČR. Na podzim

roku 2000 proběhly první volby do 14 krajských zastupitelstev (o vzniku vyšších územně

samosprávných celků - krajů - rozhodl parlament v říjnu 1997), v nichž převahu získala ODS (Praha je

na základě zákona o krajích považována za samostatný kraj).

V parlamentních volbách v roce 2002 (14.-15. června) opětovně uspěla ČSSD (30 % hlasů), která

opustila pod vedením Vladimíra Špidly (do předsednické funkce na místo Miloše Zemana zvolen

v dubnu 2001) koncept tzv. opoziční smlouvy a vytvořila koalici s KDU-ČSL (Cyril Svoboda) a Unií

svobody - Demokratickou unií (US-DEU, Hana Marvanová). V únoru 2003 byl prezidentem ČR zvolen

(ve třetím kole) Václav Klaus - protikandidáti (postupně v prvním a druhém kole) Petr Pithart,

Jaroslav Bureš, Miroslav Kříženecký, Jaroslava Moserová a Miloš Zeman. Po vstupu ČR do EU (1. květen

2004) se v červnu 2004 uskutečnily historicky první evropské volby (volby do Evropského parlamentu

ve Štrasburku), v nichž nejvíce mandátů získala ODS, vládní ČSSD zcela propadla (pouze 2

europslanci). ČSSD se v zápětí začala potýkat s vleklou vnitrostranickou krizí, na premiérském postu

Vladimíra Špidlu v červnu 2004 vystřídal Stanislav Gross (dosavadní ministr vnitra), který byl po roce

a půl (duben 2005) a aféře týkající se financování jeho bytu v premiérském křesle nahrazen Jiřím

Paroubkem.

Parlamentní volby v roce 2006 (2.-3. června), v nichž pravice i levice získala shodný počet

poslaneckých mandátů (100 : 100) ukončily osmileté období vlády ČSSD. Po zdlouhavém vyjednávání

byla ustavena vláda ODS v koalici s KDU-ČSL a Stranou zelených (od počátku měla velmi vratkou

a diskutabilní podporu založenou na dvou „přeběhlých“ poslancích ČSSD), v níž post předsedy získal

Mirek Topolánek (ODS). V únoru 2008 proběhla prezidentská volba - o úřad se znovu a nakonec

úspěšně ucházel Václav Klaus, protikandidátem se stal ekonom Jan Švejnar. Vládě Mirka Topolánka

byla po několika předchozích neúspěšných pokusech v březnu 2009 - v době premiérového

předsednictví ČR v EU - vyslovena nedůvěra. V květnu 2009 prezident Václav Klaus jmenoval

úřednickou vládu Jana Fischera.

 

Shrnutí

Československo prošlo po zhroucení totalitního komunistického režimu v listopadu 1989 politickou a

ekonomickou trasformací. Zásadním problematickým momentem se ukázalo soužití Čechů a Slováků ve

společném státě. K 1. lednu 1993 nakonec došlo k rozdělení Československa a vznikly dva samostatné

státy - Česká republika a Slovenská republika.

Pojmy k zapamatování

17. listopad 1989, Václav Havel, svobodné volby, politická a ekonomická trasformace, rozpad

Československa, Česká republika, ODS, ČSSD, Václav Klaus, Miloš Zeman, Evropská unie, NATO.