F. Osvícenství
1. Obecná charakteristika a nejvýznamnější myslitelé
Mohutný rozvoj přírodních věd od poloviny 16. století do počátku 18. století (někdy označovaný jako Vědecká revoluce) mimořádně zasáhl celý myšlenkový svět Evropanů. Dříve i největší odborníci museli přiznat, že existují sféry, o nichž prakticky nic nevědí. Vesmír i mikrokosmos byly většinou veřejnosti vnímány poměrně zběžně a lidé neměli úplnou představu ani o zemském povrchu.
To se nyní od základu změnilo. Člověk poprvé důkladně nahlédl do hvězdných prostor i do nitra hmoty. Lidé již mohli říci, že o každé oblasti světa získali ucelený přehled a že teď záleží jen na hloubce zkoumání a na množství odhalených detailů.
Dva činy můžeme považovat za příznačné pro tehdejší dobu. V r. 1770 britský mořeplavec James Cook dospěl k poznání, že nová jihovýchodní území, objevovaná Holanďany od r. 1606, jsou novým kontinentem, posledním, který ještě zbývalo objevit (Austrálie). A v r. 1735 švédský přírodovědec Carl Linné vydal dílo Systema naturae, v němž charakterizoval všechny známé organismy krátkým latinským popisem a uspořádal je v soustavu, založenou na jejich dvouslovném druhovém pojmenování.
Množství lidí dospělo k přesvědčení, že použitím inteligence a logiky mohou poznat cokoliv. Cítili, že svět přichází do období osvíceného rozumem (rozum = lat. ratio). Myšlenkový (filozofický) směr, jenž tento názor teoreticky rozvinul a prosazoval, se nazývá osvícenství.
Centrem osvícenského myšlení se stala Francie. Hnutí se rozvíjelo od 17. století, vrcholu dosáhlo v 18. století a doznělo na začátku 19. století. Termín osvícenství však poprvé použil teprve filozof Francois Marie Arouet (1694 - 1778), vystupující pod pseudonymem Voltaire, a programovovu stať Co je osvícenství publikoval až v r. 1784 Immanuel Kant, Němec z Královce.
Převahu osvícenců nad jejich světem ztělesňoval první naučný slovník vůbec, francouzská Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel (1751 - 1772). Jejími hlavními redaktory byli Denis Diderot a Jean-Baptiste d°Alembert le Rond, z dalších autorů jsou nejznámější Charles-Louis Montesquieu de Secondat, Jean- Jacques Rousseau a samozřejmě Voltaire.
Zdroj rozumného pohledu na svět nacházeli osvícenci v přírodě. Správné a rozumné je to, co je přirozené, co odpovídá přírodnímu řádu.
Osvícenci brzy logicky dospěli k tvrdé kritice absolutismu, neboť máloco se mohlo zdát nepřirozenější než ovládání státu (národa) jedním člověkem. Proti absolutismu osvícenci prosazovali myšlenku demokracie. Na rozdíl od revolucionářů nizozemských a anglických ji doplnili dvěma prvky. Strukturu státní moci v demokratickém státě nechtěli odvozovat od stavovské monarchie, ale od demokracie antické. A - vůbec poprvé v politických dějinách - přišli s myšlenkou lidských práv, která jsou přirozeným nárokem každého člověka.
2. Osvícenský absolutismus
Osvícenství se stalo dosti populárním a leckteré jeho prvky přejali i někteří absolutističtí panovníci, kteří tak chtěli odvrátit projevy zásadní nespokojenosti se svou vládou.
a) Rusko
1. Petr I. Veliký a Severní válka
Petr I. Veliký (1672 - 1725) byl od r. 1682 ruským carem, vládl od r. 1689.
Prosadil reformy ruské společnosti (pravidelná armáda, nový systém státní správy, omezení moci vyšší šlechty, posílení absolutistické moci panovníka, podpora rozvoje průmyslu a obchodu).
V letech 1700 - 1721 válčil se střídavými úspěchy se Švédskem. Severní válka byla konflikt mezi Švédskem a spojeneckým blokem vedeným Ruskem (dále Polsko, Sasko, Dánsko a později Prusko). Byla vyvolána ruským úsilím o expanzi do Pobaltí. Po nejednoznačném průběhu (švédská armáda dosáhla řady vítězství) byla úspěšnější protišvédská koalice. Švédsko muselo odstoupit Rusku východní pobřeží Baltu, ztratilo i území v Německu a jižním Pobaltí.
Petr I. dosáhl přístupu k Baltskému a Kaspickému moři. V r. 1703 založil na břehu Finského zálivu Sankt-Peterburg a vzápětí jej učinil novým hlavním městem Ruska.
2. Kateřina II. Veliká a vítězství nad Turky
Kateřina II. Veliká (1729 - 1796) byla německá šlechtična. V r. 1745 byla provdána za ruského careviče Petra, který se stal carem r. 1761. V r. 1762 však svého manžela svrhla palácovým převratem a sama se stala carevnou.
Vedla expanzivní zahraniční politiku (anexe polského území, získání Krymu od Turků). Upevnila absolutistickou vládu.
b) Prusko
V r. 1618 získali braniborští kurfiřti polské léno Knížecí Prusy (Východní Prusko), r. 1660 se Polsko zřeklo lenních nároků. Ve 2. polovině 17. století bylo území rozšiřováno vojenskou expanzí, r. 1701 z braniborsko- pruských držav vzniklo Pruské království (Friedrich I.: královský titul získal od císaře Leopolda I. za pomoc Habsburkům ve Válce o dědictví španělské).
V 18. století vznikla silná absolutistická monarchie opírající se o státní byrokracii a armádu.
Svou účastí v Severní válce Prusové dále rozšířili (Friedrich I.) své území.
c) Rakousko
1. Marie Terezie
a) Osobnost
Marie Terezie se narodila jako nejstarší dcera Karla VI. r. 1717. V 19 letech byla provdána za Františka Štěpána Lotrinského: ze šťastného manželství se narodilo 16 dětí. Po dramatických neúspěších v prvních letech svého života prodělala zásadní
změnu své politiky. Jako zbožná křesťanka vztáhla svou úctu k Bohu i na své poddané, kteří přece jsou také stvořením Božím. Dokázala říši upevnit a zmodernizovat, byť za cenu výrazného posílení ústřední vlády.
b) Války o dědictví rakouské
Vnitřní problémy Rakouska se v plné míře projevily poté, co Marie Terezie nastoupila r. 1740 na trůn. S Františkem I. Štěpánem, založila dynastii habsbursko- lotrinskou, která se stala plynulou pokračovatelkou habsburských snah, a proto bývá nejčastěji také označována jako Habsburkové.
Marie Terezie musela čelit územním, resp. dynastickým nárokům zejm. Pruska a Bavorska, jejichž vládci (král Friedrich II. Veliký z rodu Hohenzollernů a vévoda Karel Albrecht z rodu Wittelsbachů) neuznali Pragmatickou sankci a hleděli využít toho, že byli s Habsburky spřízněni.
Výsledkem byla Válka o dědictví rakouské (1740 - 1748):
Šance Marie Terezie umenšili i čeští stavové, když r. 1741 korunovaly Karla Albrechta na českého krále. Sázka však nakonec nevyšla: Karel se sice v r. 1742 ještě stal římským císařem (Karel VII. Albert), ale brzy ztratil o České země zájem, r. 1743 byla Marie Terezie korunována v Praze na českou královnu a navíc r. 1745 Karel VII. náhle zemřel.
Postavení Marie Terezie i celého Rakouska bylo vzápětí posíleno, když se František Lotrinský stal novým římským císařem, ale ani to nezabránilo významným pruským územním ziskům: rakouské České země byly okleštěny o velkou většinu Slezska a o Kladsko. Válka skončila Cášským mírem.
c) Reformy
Válečné núspěchy způsobily, že se Marie Terezie odhodlala k reformám ve stylu osvícenského absolutismu, jejichž cílem bylo pevně udržet zbývající část říše a získávat z ní maximální prospěch. Reformy lze tematicky rozdělit do několika spolu souvisejících oblastí:
1. Bezvýhradná centralizace: ve prospěch státu byla umenšena práva šlechty, např. v r. 1749 byla zrušena vídeňská Česká dvorská kancelář.
2. Vrchol germanizace.
3. Byrokratizace státní správy (úzce souvisí s body 1 a 2).
4. Zvýšení kvalifikace poddaných: zavedena povinná školní docházka (od 6 do 12 let, pro zvládnutí trivia).
5. Zkvalitněno naplňování státní pokladny: byly sestaveny 2 daňové výměry - tereziánské katastry: první (1748) evidoval rustikál (nahradil berní rulu z let 1653 - 1656), druhý (1757) zdaňoval i dominikál.
6. Hospodářský rozvoj: hlavním podnikatelským subjektem byl stát (vlastně panovnický dům), např. František Lotrinský poporoval rozvoj manufaktur.
7. Zmírnění společenského napětí: po potlačeném velkém nevolnickém povstání v Čechách (sedláci u Chlumce r. 1775) byl vydán robotní patent, který zrušil dosavadní zvyklosti a odstupňoval robotu podle zámožnosti nevolníků: od 13 dní ročně (pro nejchudší) až po 3 dni týdně (pro nejbohatší).
d) Sedmiletá válka
V Sedmileté válce (1756 - 1763) se utkaly koalice britsko-pruská s Francií, Španělskem, Saskem, Rakouskem a Ruskem. Bojovalo se nejen o mocenské uspořádání v Evropě, ale i o kolonie. Prusko přepadlo Sasko a rakouské Čechy. Bylo sice poraženo v r. 1757 u českého Kolína, avšak Rusko posléze z koalice vystoupilo a Francouzi i se svými spojenci byli poraženi (zejm. od Britů) v Indii a v Severní Americe: Britové zvítězili r. 1759 u Québecu a r. 1760 dobyli Montréal. Ve válce Francie ztratila ve prospěch Velké Británie Kanadu, Louisianu na východ od Mississippi a některá území v Indii. V Evropě byl tedy potvrzen status quo a ve světě se největší koloniální mocností stala Velká Británie.
2. Josef II.
Ještě radikálnější reformy provedl za svého samostatného panování (1780 - 1790) Tereziin syn Josef II., který byl ovšem v posledních létech panování své matky jejím neoficiálním spoluvladařem.
V r. 1781 zrušil nevolnictví a vydal Toleranční patent, zavádějící náboženskou svobodu.
Zrovnoprávnil Židy s dalšími obyvateli říše. Považoval katolickou církev za velmi nehospodárnou instituci, a proto ji na svém území podřídil státu: omezil ve prospěch státního hospodaření její moc i majetek: zrušil mnoho klášterů, stanovil úsporná pravidla pro konání bohoslužeb i poutí.
Sám ovšem šel příkladem. Císařskému dvoru vtiskl především ráz výkonného úřadu: např. zakázal klekat před panovníkem a líbat mu ruku.
Pro národy rakouské monarchie se stal symbolem lidského vladařství. Intenzivně pracoval bez ohledu na odpočinek, v soukromém životě však nebyl šťastný: oženil se s parmskou princeznou Isabellou, ovšem ta svou lásku věnovala Josefově sestře.
Josefovou zásluhou byla zjednodušena struktura soudnictví (do 3 instancí), byl vydán občanský a trestní zákoník.
Městští radní se stali z volených zástupců měšťanstva státními úředníky. Pro lepší evidenci obyvatelstva byla zavedena příjmení.
Josef nařídil na universitách jednotný vyučovací jazyk němčinu a rozšířil směrem k požadavkům praxe počet studijních oborů.
Centralizace a germanizace vyvolaly v neněmeckých zemích Rakouska protitlak šlechty, hájící stavovská a zemská privilegia.
3. Leopold II.
Leopold II. (1747 - 1792) byl mladší bratr Josefa II. Od r. 1790 byl římským císařem a českým a uherským králem (na českého krále byl korunován až r. 1791).
Byl rovněž stoupencem osvícenského absolutismu.
G. Velké revoluční události inspirované osvícenstvím
1. Americká revoluce (1775 - 1783)
a) Anglická kolonizace v Severní Americe od počátku 17. století
Osvícenci se snažili uskutečnit alespoň něco ze svých představ o ideálním uspořádání společnosti. V Evropě dosáhli jen částečných výsledků, ale téměř vzorový osvícenský stát se - možná překvapivě - podařilo vybudovat v Severní Americe.
Za vlády anglické královny Alžběty I. začali Angličané kolonizovat východní severoamerické pobřeží. Založili tam několik relativně malých kolonií. První z nich byla pojmenována New Jersey (po r. 1600), ještě druhé dali z úcty k nedávno zesnulé královně název Virginia (1607), ale pak se stalo pravidlem, že do Severní Ameriky přicházeli ti Angličané, kteří se ve vlasti cítili diskriminováni či dokonce pronásledováni. Byli to sice protestanti, ale takoví, kteří považovali státní anglikánskou církev za nedostatečně blízkou církvi Kristově. Tito nespokojenci byli nazýváni puritáni (ryzí) a v Anglii byli považováni za zapšklé a v podstatě nebezpečné podivíny.
V r. 1620, necelé dva měsíce před bitvou na Bílé hoře, vyplula z anglického přístavu Plymouth loď Mayflower se 102 vystěhovalci, z nichž zhruba čtvrtina byli právě puritáni. Otcové poutníci založili v Americe kolonii Massachusetts (v indiánském jazyku U velké hory), čímž zahájili intenzívní anglické osidlování oblasti. Postupně vznikly ještě kolonie New Hampshire (1623), Maryland (podle manželky Karla I., 1634), Connecticut (indián. Dlouhá řeka, 1637), Delaware (podle prvního guvernéra, 1638), North Carolina (1663, název dali tamější hugenoti na počest francouzského krále Karla IX.), Rhode Island (1663), New York (1664), South Carolina (1670), Pennsylvania (Pennova lesnatá země, 1682), Georgia (podle krále Jiřího II., 1733).
b) Život ve 13 koloniích na východním pobřeží a příčiny revoluční situace
V průběhu 18. století se vztahy mezi 13 koloniemi a jejich anglickou vlastí prudce zhoršily. Jen zdánlivě nelogicky k tomu došlo v době, kdy i Velká Británie se stala plně demokratickou, takže tam vládli obyčejní, neurození lidé, kteří byli stejného společenského postavení jako drtivá většina kolonistů. Británie, sotva se zbavivší posledních zbytků absolutismu, se však ocitla v éře, kterou můžeme z hospodářského hlediska označit jako období původní akumulace kapitálu. Britští podnikatelé potřebovali mnoho peněz, aby mohli investovat do svých vznikajících podniků. Vláda, kterou si zvolili, tedy zatížila novými poplatky právě obyvatele kolonií.
V r. 1765 britská vláda zavedla ve 13 koloniích kolkovní daň na právní listiny a na noviny. Prudké protesty osadníků ji donutily opatření zrušit v 1766, ale o rok později přišla s vysokými cly na zboží z jiných, exotických kolonií, tedy na čaj, cukr aj. Nové protesty ji opět přiměly (v r. 1770) k ústupu, ovšem clo na čaj zůstalo zachováno a právě ono se stalo rozbuškou války za nezávislost severoamerických kolonií. Aniž bychom chtěli snižovat náklonnost osadníků k čaji, musíme ovšem počítat i s dalšími příčinami. V Americe již vyrostla nová generace, která Británii nepoznala - vznikal nový, americký národ, obohacený i o kulturní vlivy jiných emigrantských etnik (Francouzů, Nizozemců, Švédů aj.). Dálava Atlantiku znesnadňovala udržování jednotného britsko-amerického hospodářského prostoru, v amerických koloniích prakticky neexistovala šlechta aj.
Napětí mezi americkými kolonisty a přítomnými britskými vojenskými jednotkami přerostlo od začátku 70. let v ozbrojené srážky. V r. 1773 kolonisté převlečení za Indiány pronikli na britské lodě v massachusettském přístavu Boston a jejich náklad čaje naházeli do moře (Boston Tea Party, Bostonské pití čaje).
V r. 1774 kolonie vytvořily společnou instituci pro koordinaci postupu proti Britům, (první) kontinentální kongres (zasedal ve Philadelphii v Pennsylvanii).
c) Průběh revoluce a vznik Spojených států amerických 4.července 1776
V r. 1775 se střetli britští vojáci s americkými osadníky v boji o americký sklad zbraní v Concordu v Massachusetts. Tím začala Americká revoluce (válka amerických osad za nezávislost). Politického vedení povstání se ujal druhý kontinentální kongres (opět ve Philadelphii), vrchním velitelem povstalecké armády byl jmenován statkář (plantážník) George Washington (mimochodem, vzdálený příbuzný současné britské královny Alžběty II.!).
4. července 1776 kongres vydal Prohlášení nezávislosti, jímž se 13 kolonií proměnilo v samostatný stát Spojené státy americké. Deklarace, jejímž hlavním autorem byl Thomas Jefferson, je krystalicky čistým dokumentem osvícenské státovědy. Spojené státy se staly federativní republikou (s rozsáhlou samosprávou členských států). V čele stojí prezident, volený vždy v přestupném roce a mající poměrně velké pravomoci (neoficiálně zastává i úlohu předsedy vlády). Prvním prezidentem se stal Washington.
V r.1778 do války vstoupila na americké straně bourbonská Francie a krátce nato i Španělsko. Architektem americko-francouzského spojenectví byl americký fyzik a diplomat Benjamin Franklin (stihl vynalézt hromosvod o málo dříve než český kněz Prokop Diviš). V r. 1783 byla ve Versailles podepsána mírová smlouva, stvrzující britskou porážku v americkém boji (Ludvík XVI. na straně vítězů netušil, že prožívá poslední úspěch svého života).
d) Důsledky revoluce
V březnu 1789 vstoupila v platnost americká ústava: základní zákon státu vymezující v obecné poloze práva a povinnosti občanů i působnost státních orgánů. Americká ústava se stala vzorem pro všechny pozdější demokratické ústavy:
1. Zaručovala lidská práva a svobody: svobodu projevu, tisku, náboženství, shromažďování, spolčování, volební právo (pro majetné), listovní tajemství aj.
2. Stanovovala, že státní moc spočívá na 3 navzájem nepropojených pilířích: na moci zákonodárné (parlament Kongres, dělící se na Sněmovnu reprezentantů a Senát), jí podřízené moci výkonné (prezident a vláda) a na nezávislé moci soudní.
Americká idyla ovšem nebyla pro každého. Spojené státy si z koloniálních časů podržely černošské otroctví, které zejm. velkostatkáři v jižní části země využívali jako drsnější obdobu evropského nevolnictví. Západní hranice státu pak byla velkoryse vymezena řekou Mississippi, aniž by si někdo lámal hlavu s tím, co tomu řeknou Indiáni.
Washington byl prezidentem do 1797, po něm vládli John Adams (v l. 1797 - 1801), Thomas Jefferson (1801 - 1809) aj. Bill Clinton je 42. prezidentem Spojených států.
V r. 1800 se hlavním městem stal Washington, vybudovaný a pojmenovaný ještě za života zakladatele státu. 4. červenec se slaví jako americký státní svátek.
2. Velká francouzská revoluce (1789 - 1794)
Kdybychom hledali počátek moderní doby, nejvíce argumentů bychom shromáždili pro jeho ztotožnění s Velkou francouzskou revolucí na konci 18. století. Žádná revoluce v dějinách neměla tak mohutný ohlas: v době převratů v Nizozemí a Anglii měla Evropa jiné starosti - náboženské války a tureckou expanzi. Americká revoluce byla zase regionálně odlehlá a její myšlenky zasáhly ve větší míře Evropu vlastně až v důsledku účasti amerických vojáků na bojištích 1. světové války. Avšak od Francouzské revoluce až dodnes se dějiny euroamerické civilizace točí kolem jediné základní otázky: jak zajistit, aby vláda hájila zájem co největšího množství lidí?
a) Příčiny
Nalezli bychom je ve třech rovinách:
1. (rovina nejobecnější) Feudalismus a absolutismus se ve svých možnostech vyčerpaly. V novém světě, propojeném drahami mezikontinentálního obchodu, nemohla dosavadní mizivá míra svobody poskytnout Francouzům (ani jiným národům v obdobné situaci) dostatek prostoru pro rozmnožování majetku ani pro duchovní kultivaci osobnosti.
2. Francie musela po své porážce v Sedmileté válce přenechat místo nejmocnějšího státu světa Velké Británii. S tím byly spojeny i pochopitelné ztráty francouzské státní pokladny, jež velkorysá podpora Americké revoluce proti Britům jen prohloubila, aniž by přinesla odpovídající zisky politické. Nejvážnější problém se však z toho stal až tehdy, když se bourbonský dvůr odmítl uskrovnit: Ludvík XVI. a Marie Antoinetta byli odhodláni dopřát dosavadní přepych nejen sobě, ale i zástupům svých příživníků (jejich jména obsahoval seznam liste civile), kteří královskému páru obstarávali povyražení a versailleskému sídlu dodávali zdání užitečného ruchu.
3. (rovina nejbezprostřednější) Velkou část Francie postihly povodně v 1787 a sucha i následné krupobití v 1788: zemi hrozil hlad, přičemž jako první začínali být postiženi chudí lidé. Prudce vzrostla nespokojenost obyvatelstva s Ludvíkovým způsobem vlády.
b) Shromáždění Generálních stavů v květnu 1789, vznik Národního (posléze Ústavodárného) shromáždění
Ludvík se rozhodl řešit vzniklou situaci tím nejneprozíravějším způsobem: vypsáním nové berně. Poněvadž si však na druhé straně byl vědom nálady mezi lidmi, rozhodl se svolat (poprvé od r. 1614!) Generální stavy, aby svým souhlasem dodaly dani legitimitu. Zástupci stavů byli voleni na přelomu let 1788 a 1789: jak ani jinak tehdy nemohlo být, volili jen majetní muži, ale i tak se volby staly obrovskou manifestací touhy Francouzů po občanském životě - odevzdávání hlasů bylo doprovázeno sepisováním požadavků, stížností a reformních návrhů.
Generální stavy se sešly v květnu 1789 ve Versailles. V červnu se zástupci 3. stavu prohlásili za Národní shromáždění s charakterem parlamentu. Svůj krok odůvodnili tím, že ke 3. stavu náleží 96 % obyvatel země (ve Francii 3. stav nezahrnoval jen měšťanstvo, ale všechny neurozené a neduchovní osoby, přičemž ovšem zvoleni byli za něj jen měšťané, případně i ti šlechtici, kteří neměli podporu svého stavu rodného). Hlavním vůdcem zástupců 3. stavu byl čtyřicátník Honoré Gabriel de Riquet, hrabě de Mirabeau. K akci se brzy připojili i zástupci 1. a 2. stavu. Takto posílené Národní shromáždění se 9. července prohlásilo za Ústavodárné shromáždění, mající jediný cíl: sestavit a vydat ústavu jako základní zákon nové, demokratické Francie.
c) 1. období revoluce (1789 - 1792, konstituční monarchie)
1. Dobytí Bastilly (14. července 1789)
Revolucionáři se nenacházeli ve zvlášť výhodné situaci. Široká platforma Národního shromáždění dávala tušit vzájemné rozpory, navíc vzbouřencům chyběla osobnost s filozofickým nadhledem: všichni významní francouzští osvícenci byli po smrti (Rousseau i Voltaire již jedenáct let).
Tradičně bývá za počátek revoluce považován 14. červenec 1789, kdy pařížský lid dobyl pevnost i vězení Bastillu, symbol dosavadního režimu. Zároveň v zemi vznikly ozbrojené lidové Národní gardy - vrchním velitelem byl hrdina Americké revoluce La Fayette (nebylo mu ještě ani dvaatřicet).
2. Vznik jakobínských klubů
Hlavním diskusním fórem revoluce se stal klub, kam zprvu docházela část poslanců, později i mnozí další lidé se zájmem o veřejnou činnost. Klub sídlil v pařížském klášteře svatého Jakuba a jeho členům se začalo říkat jakobíni. Podle pařížského vzoru vznikly asi 3 000 obdobných klubů po celé Francii (mezi prvními členy jakobínského klubu ve Valence byl např. jakýsi poručík Napoleon Buonaparte).
3. Zrušení feudalismu a vydání Deklarace práv člověka a občana
V srpnu 1789 Ústavodárné shromáždění zrušilo feudalismus a vydalo úvod k ústavě - Deklaraci práv člověka a občana (čímž byl zároveň odstraněn absolutismus). Z deklarace se Francouzi dověděli, že zdrojem vší státní moci je lid, že stavy jsou zrušeny, všichni lidé jsou si před zákonem rovni a že úředníci jsou odpovědni lidu. Kromě toho deklarace zaručila každému osobní svobodu, svobodu projevu, tisku a náboženství, právo na soukromé vlastnictví... Deklarace byla částečně ovlivněna americkou ústavou a dodnes zůstává velkou inspirací pro demokracii.
Své práce se ujala též demokratická vláda.
4. Finanční otázka a vztah revolucionářů k církvi
V říjnu se král i Ústavodárné shromáždění přestěhovali přímo do Paříže. V listopadu 1789 parlament zestátnil církevní nemovitosti a použil je na krytí vzápětí vydaných státních dluhopisů (asignátů), neboť finanční nouze se stala víc než naléhavou.
Revolucionáři se netajili tím, že jim obzvlášť leží v žaludku duchovenstvo (kdysi royalistické, nyní z velké části na straně revoluce, avšak pro mnohé stále nevěrohodné) a církevní život vůbec, neboť nebyl postaven na demokratickém, ale na hierarchickém principu. Proto v r. 1790 podřídili církev státu (zavedli např. volby duchovních do úřadů farářů a biskupů) a snažili se názornou barokní zbožnost nahradit abstraktním osvícenským pojetím. Velká část kněží se však této praxi vzepřela a začala šířit protirevoluční nálady. Ty přispěly i k vlně emigrace. Revolucionáři ještě netušili, jak si svou představou, že duchovní život lidí lze změnit stejně rychle jako zákony, zkomplikovali situaci.
5. Převaha feuillantů
Od února 1791 do března 1792 měli v orgánech státní moci vlivovou převahu feuillanti: skupina, která vznikla odtržením se od jakobínů a nazývala se podle zrušeného pařížského kláštera, kde se scházela. Jejich cílem byla konstituční monarchie a spolupráce s králem. Jedním z feuillantských vůdců byl La Fayette.
6. Zajetí krále Ludvíka XVI.
Papež Pius VI. dal do klatby proticírkevní opatření francouzské vlády a tento jeho krok byl zřejmě posledním impulsem pohnuvším Ludvíka k pokusu o útěk ze země i s rodinou v červnu 1791. Prchali kočárem a v prostém přestrojení, ale těsně před hranicemi syn jednoho poštmistra poznal tlustého krále podle portrétu na penězích: následovalo zatčení utečenců a nucený návrat do Paříže. V červenci však Národní garda na rozkaz feuillantů rozehnala pařížskou demonstraci proti králi, přičemž zastřelila 15 lidí.
7. Pillnitzská deklarace
V srpnu 1791 na zámku Pillnitz u Drážďan v Sasku pruský král Friedrich Vilém II., římský císař Leopold II. a Ludvíkův příbuzný princ Karel z Artois vydali deklaraci požadující zachování francouzské monarchie i bezpečnosti Ludvíka a Marie Antoinetty. Nevyřčená hrozba vojenským zásahem se tu rozuměla samosebou.
8. První francouzská ústava a volby do Zákonodárného shromáždění
V září 1791 Ústavodárné shromáždění vydalo ústavu: Francie byla prohlášena za dědičnou konstituční monarchii a na podzim bylo místo Ústavodárného zvoleno nové, Zákonodárné shromáždění.
Král měl nyní manévrovací prostor omezen, ale přesto našel cestu, jak blokovat kroky vlády proti odbojným kněžím.
d) 2. období revoluce (1792 - 1793, vznik republiky)
1. Převaha girondistů
V březnu 1792 úsilí o rovnost všech občanů dosáhlo dalšího úspěchu: byl schválen jednotný způsob popravy asi šedesátikilovou sekerou se šikmým ostřím, pohybující se ve svislých vodicích kolejnicích, nazvanou gilotina (podle svého propagátora, lékaře Josepha Guillotina).
V březnu až dubnu 1792 byli feuillanti svrženi a ve vládě vystřídáni skupinou nazývanou girondisté (většina vůdců pocházela z kraje Gironde, např. Jean Marie Roland de la Platiere). Girondisté rovněž vznikli odštěpením od jakobínů, také byli pro konstituční monarchii a spolupráci s králem, od feuillantů se však lišili nesmiřitelnou touhou zdeptat ve válce zahraniční odpůrce Francouzské revoluce.
2. Začátek válek proti zahraničním odpůrcům
V dubnu také vyhlásili válku Rakousku. To se však stalo ohniskem, kolem něhož vznikla (oficiálně až r. 1793) první ze šesti protirevolučních mezinárodních koalic, které ve válkách v l. 1792/1793 - 1814 postupně usilovaly o porážku revoluční Francie. Hlavními členy těchto koalic byly Rakousko, Prusko, Rusko (jejich absolutističtí vládcové se obávali francouzského příkladu mezi svým lidem) a Velká Británie (která si nepřála silnou demokratickou Francii jako svého konkurenta).
Koaliční vojska vpadla do francouzského pohraničí a revoluce stála před zatím největším ohrožením. Nebylo divu, že se rozšířilo přesvědčení o zásadní škodlivosti feuillantské i girondistické politiky, poněvadž vždy počítala s králem a byla tedy prý nebezpečně kompromisní. Do čela nespokojenců se postavili zbývající jakobíni - jakési pevné jádro tohoto kdysi různorodějšího hnutí. Tito jakobíni prosazovali republiku a likvidaci krále i všech, kdo se s ním kdy chtěli dohodnout. Jakobínskými vůdci nyní byli bezmála padesátiletý lékař Jean Paul Marat a o patnáct let mladší advokát Maximilien de Robespierre.
3. Srpnové povstání, vláda girondistů s jakobíny a volby do Konventu
Jakobíni zorganizovali mohutné pařížské povstání v srpnu 1792: girondisté se s nimi museli rozdělit o vládu, Ludvík byl sesazen a vzápětí se uskutečnily volby do nového parlamentu, (Národního) Konventu: volili - poprvé v dějinách - prakticky všichni muži bez ohledu na majetek (na volební právo nedosáhli pouze ti opravdu nejchudší).
Poslanci Konventu se dělili na 3 skupiny. Nejvlivnější byla Hora (la Montagne), jejíž jádro tvořili jakobíni. Horu vedli Marat, Robespierre a další advokát Georges Jacques Danton, Robespierrovi blízký věkem, ale jemu a Maratovi poněkud vzdálený svou umírněností vůči jiným revolučním skupinám. Druhou skupinu představovali girondisté a nerozhodný střed byl nazýván Bažina.
4. Vyhlášení republiky
V září 1792 Konvent zrušil monarchii a vyhlásil republiku. Sestavil také novou vládu v čele s Dantonem. Vládě se podařilo obrátit průběh války a přinutit protirevoluční koalici k vyklizení některých obsazených území.
5. Poprava Ludvíka XVI.
Vývoj událostí ukázal, že jednota se revolucionářům vyplácí, bez ohledu na způsob, jímž byla dosažena. Testem loyality vůči revoluci se stal postoj ke králi. V lednu 1793 Konvent hlasy jakobínů, resp. Hory, proti vůli girondistů odsoudil Ludvíka k trestu smrti, který byl vzápětí vykonán. Francie zintenzívnila válku proti koalici (i proti Španělsku a svobodnému Nizozemí), ale tím ukončila nedlouhou sérii svých úspěchů. A připočteme-li k tomu zhroucení hodnoty asignátů (na 43 % původní tržní hodnoty do konce 1793 a do 1796 asignáty ztratily hodnotu úplně), můžeme snad pochopit neklid, jenž revoluční špičky zachvátil.
6. Výbor veřejného blaha
V dubnu 1793 byl zřízen Výbor veřejného blaha. Původně měl devět, pak dvanáct členů. Měl sloužit jako spojka mezi Konventem a vládou, ale rychle se stal jediným ústředím státní moci, ovšem vyvázaným z demokratických mechanismů (zejména poté, co z něj byl vyloučen Danton a místo něj přijat Robespierre).
e) 3. období revoluce (1793 - 1794, jakobínská diktatura)
1. Převaha jakobínů a jejich krutovláda
Na přelomu května a června jakobíni podporovaní novým pařížským povstáním vypudili girondisty z vlády a nastolili svou diktaturu.
V červnu se Britové vylodili v jižní Francii a obsadili významné přístavní město Toulon. V červenci pětadvacetiletá stoupenkyně girondistů Marie Anne Charlotte Cordayová zavraždila probodnutím Marata, koupajícího se ve vaně, ale gilotina ji dostihla již 4 dny nato. Na podzim jakobíni rozpoutali revoluční teror: mj. popravili 22 girondinských vůdců a Marii Antoinettu. V křečovité snaze utužit jednotu lidu proti dotírajícím koaličním armádám začali zavírat kostely a organizovat uctívání Svobody, Rozumu a Nejvyšší bytosti.
2. Bitva u Toulonu
V prosinci francouzské vojsko mimořádnou zásluhou dělostřeleckého kapitána Napoleona Bonaparta z francouzského ostrova Korsika osvobodilo Toulon a zahnalo Brity na moře (Bonaparte byl povýšen na generála a stal se jedním z revolučních vojevůdců).
3. Svržení jakobínů
Posledním velkým činem revolucionářů bylo v lednu 1794 zrušení otroctví, dosud existujícího v koloniích. V dubnu Výbor veřejného blaha převzal oficiálně vládu v zemi, ale vzápětí jej zaměstnaly vnitřní spory: jakobínští členové výboru dali popravit Dantona a až do července vlna dalších poprav otřásala celou Francií. V Konventu se zároveň tajně zformovala skupina odpůrců výboru. 27. července 1794 zajala 22 jakobínských vůdců včetně Robespierra a druhého dne je dala popravit. Tato událost je tradičně považována za konec Velké francouzské revoluce.
Odkaz revoluce je mnohovrstevnatý, z viditelných symbolů nemůžeme pominout současnou francouzskou vlajku (červená a modrá jsou barvy Paříže a bílá patřila Bourbonům), státní devízu (revoluční heslo Liberté - égalité - fraternité = Volnost - rovnost - bratrství) ani hymnu (Marseillaise - píseň revoluční armády v boji proti zahraničním nepřátelům).
3. Vláda direktoria ve Francii (1794 - 1799), levice a pravice v politice
Bezpečnou převahu v Konventu získali umírnění revolucionáři. Do čela státu postavili vládu nazývanou direktorium. To sice postrádalo jakobínské pochopení pro tužby nesmiřitelného davu, ale přineslo Francii po 5 letech zmatků potřebnou stabilitu. Dovedlo do vítězného konce první válku s koalicí (1793 - 1797): připojilo k francouzskému území Belgii a několik menších oblastí.
V Konventu se postupně vyhranila dvě křídla, jejichž charakteristiky se dodnes užívají v souvislosti s politickými hnutími či stranami. Tyto bloky se nazývaly levice a pravice (podle toho, v které části jednací síně - z pohledu předsedy parlamentu - seděly). Dnes se levicí rozumí politický směr, jenž je zaměřen kolektivisticky: stát poskytuje občanům maximální možnou pomoc při řešení jejich osobních obtíží (nemoc, přírodní katastrofa, ztráta zaměstnání apod.). Stoupenci levicové politiky vycházejí z názoru, že bohatství ve společnosti se automaticky nerozděluje spravedlivě. Tvůrci bohatství – skutečně pracující lidé – jsou omezováni svými zaměstnavateli, kteří určují své zisky i mzdy zaměstnanců. Proto je třeba, aby stát využíval daně k zmírňování této nespravedlnosti: sumy placené bohatými podnikateli jsou zčásti přerozdělovány ve prospěch zaměstnanců, kteří by jinak nebyli spravedlivě odměňováni. Pravice je naproti tomu individualistická: vytváří nejširší možný zákonný prostor pro aktivitu každého jedince, který je však v boji proti problémům odkázán téměř výhradně sám na sebe nebo na své příbuzné či přátele.
Diskuse o tom, který z obou politických směrů je lepší, nemají ovšem smysl ani řešení. Vždy záleží na sebehodnocení každého občana. Považujeme-li se za silné, zdatné a konkurenceschopné, pak budeme prosazovat pravici. Pokud však cítíme, že jsme nějak omezeni (např. zdravotním stavem, nedůvěrou k riskování, či třeba neúspěšnými rodiči nebo prostě citlivým žaludkem), zvolíme podporu levicové politiky.
Poslední poznámka, než se vrátíme do revoluční Francie: Znamená to snad, že k levici se hlásí jen neschopní? V žádném případě - jde o sebehodnocení, vždy ve vztahu ke konkrétní společenské situaci. Mnohaletá převaha levice např. ve skandinávských státech vychází z názoru, že péče státu snižuje napětí ve společnosti (např. omezuje kriminalitu), a tedy zlepšuje životní i pracovní podmínky také pro podnikavé, samostatné lidi.
4. Napoleon Bonaparte a jeho doba (1799 - 1815)
a) Napoleonův původ i první úspěchy (do r. 1797)
Napoleon Bonaparte se narodil r. 1869 v Ajacciu na Korsice v rodině právníka. Viděno pařížskou optikou, pocházel z chudých poměrů. Korsičané se cítili být napůl Francouzi, napůl Italy (odtud křestní jméno vztahující se k městu Neapol a původní podoba příjmení Buonaparte). Napoleon (říkejme mu tak již od počátku, ačkoli on sám se pouze křestním jménem začal označovat až v průběhu svého dramatického života) silně lpěl na své rodině, z níž vyšel (největším přítelem mu byl bratr Joseph). Sám absolvoval školu pro dělostřelecké důstojníky v Brienne a již za studií se stal velkým stoupencem osvícenství.
Svého prvního vojenského úspěchu dosáhl ve čtyřiadvaceti letech jako hlavní strůjce osvobození Toulonu (1793).
V r. 1795 se (šestadvacetiletý) zamiloval do dvaatřicetileté vdovy Marie Joséphine de Beauharnais: byla to kreolka (míšenka) z francouzské ostrovní kolonie Martinique v Karibském moři, v sedmnácti se provdala za francouzského šlechtice-girondistu, porodila mu syna a dceru, r. 1794 však jejího manžela popravili jakobíni a ji samotnou uvěznili - po pádu jakobínské diktatury pak se svým exotickým půvabem a s pověstí dobrodružky přispívala k lesku pařížských společenských salonů. V březnu 1796 se Napoleon a Joséphine vzali a vzápětí Napoleon odjel do Itálie jako velitel té části francouzské armády, která se tam bránila rakouským útokům.
Napoleon měl v Itálii k dispozici nejhorší jednotky francouzského vojska. Dosáhl však s nimi pronikavých úspěchů. Už tehdy válčil svým typickým způsobem, jenž se v tehdejší Evropě stal neodolatelným. Zdroje Napoleonových vítězství byly tyto:
1. Měl vojevůdcovský talent a skvěle improvizoval (řídil se heslem: Je třeba zahájit boj a ostatní už přijde samo).
2. Zcela novým, objevným způsobem využíval svou hlavní zbraň, dělostřelectvo - dokázal s ním manévrovat rychleji a obratněji než kdokoli jiný.
3. V jednotkách svého vojska i u jednotlivých vojáků pěstoval pružnost dílčího rozhodování v rámci celkového vojevůdcovského taktického záměru (taktikou se rozumí způsob vedení bitvy, strategií způsob vedení války). Nízké velitelské funkce rád rozděloval francouzským veteránům Americké revoluce, kteří si samostatnost v boji dávno osvojili uprostřed americké divočiny. Nepřátelé Francie naopak útočili většinou ve stereotypních řadách, jejichž koncepce přežívala z dob rytířských obrněnců.
4. Udržoval lidské vztahy se svými vojáky. Ač za oněch časů již nebylo možné, aby vojevůdce sám v bitvě třeba střílel, Napoleon i během boje byl se svými vojáky a využívaje své fenomenální paměti nikdy nezapomínal na jejich zásluhy, zejména u těch, kteří s ním válčili od počátku. V těchto věcech poněkud připomínal Caesara a částečně snad také Alexandra Velikého.
5. V dobytých státech sesazoval dosavadní vládce, rušil feudalismus i absolutismus, zaváděl lidská práva i svobody podle francouzského vzoru a dosazoval do čela státu buď Francouze nebo domácí prorevoluční politiky. Zároveň tyto státy vždy dovedl k uzavření smlouvy o spojenectví s Francií. Svými kroky budil sympatie lidu poražených zemí.
Tak v r. 1797 Napoleon dokončil své vítězství nad Rakušany, které přiměl k uzavření mírové smlouvy v benátském Campo Formio: Francie získala Rakouské Nizozemí (dnešní Belgii) a na oplátku souhlasila s připojením mnohem menšího území u Benátek k Rakousku.
b) Napoleonův nástup k politické moci (1797 - 1799)
V r. 1798 Francouzi (bez Napoleonovy účasti) ozbrojeným zásahem přeměnili Švýcarsko ve spřátelenou Helvetskou republiku. Napoleon dospěl k přesvědčení, že od Rakušanů ani od jejich pevninských spojenců nebezpečí nehrozí a že jediným vážným odpůrcem Francie zůstávají Britové. Vyplul tedy s loďstvem do Egypta v Turecké říši, aby si jeho ovládnutím vytvořil předmostí pro zisk nejvýznamnější britské kolonie, Indie (tak měla být Velká Británie odříznuta od většiny hospodářských zdrojů).
Zatímco v Evropě druhá koalice znovu zaútočila proti Francii, Napoleonovi vojáci rozbili ve stínu pyramid egyptskou tureckou armádu, obsadili zemi a francouzští egyptologové nasbírali dostatečné množství starověkých památek (mj. i Rosettskou desku, díky níž r. 1822 Jean-Francois Champollion rozluštil hieroglyfy). Vzápětí však egyptské břehy obklíčilo britské loďstvo vedené jednookým a jednorukým Horatio Nelsonem. Napoleonův pokus o proražení skončil r. 1799 v Abukirském zálivu slavným vítězstvím Britů, které postavilo před Napoleona dvě otázky: jak se vyrovnat s britskou převahou na moři a jak doma zdůvodnit nezdar nákladné výpravy? Na první otázku nenašel odpověď do konce života, zato s druhou se nepáral: po návratu do Francie (stále v r. 1799) svrhl direktorium a do čela státu postavil 3 úředníky, konsuly, z nichž prvním (jediným mocným) byl on sám.
c) Napoleon v čele porevoluční Francie a Francie nejmocnějším státem v Evropě (1799 - 1812)
1. Konsulát (1799 - 1804)
Jako hlava státu si Napoleon nejprve zopakoval italské tažení - dovršil přímé či nepřímé ovládnutí Apeninského poloostrova Francií: Rakušany, které pro vzájemné neshody opustili Rusové v čele s vynikajícím generálem Alexandrem Vasiljevičem Suvorovovem, porazil r. 1800 u Marenga v italském kraji Piemont a později uzavřel mír s Brity (musel se ovšem smířit s tím, že vytlačili jeho posádku z Egypta, jenž navrátili Turkům).
V r. 1801 Napoleon dokázal, že duchovnímu životu Francouzů rozumí lépe než většina někdejších revolucionářů: uzavřel konkordát s papežem Piem VII. o státní podpoře katolické církve ve Francii. A v r.1802 obratně usměrnil náklonnost lidu a nechal si lidovým hlasováním (plebiscitem, dnes používáme výraz referendum) udělit titul doživotní prvního konsula (pro hlasovalo asi 3 569 000 občanů, proti 8 374). Stále ještě úřadovali i další 2 konsulové, ale bez vlivu. V témže roce Napoleon zřídil státní vyznamenání Řád Čestné legie, původně pro nejlepší vojáky, uděluje se však dodnes a mezi jeho žijícími držiteli najdeme i Čechy: např. novináře a politika Pavla Tigrida a někdejšího náčelníka generálního štábu Jiřího Nekvasila.
Napoleonovu Francii můžeme snadno srovnat s tehdejšími Spojenými státy. Zatímco americká republika byla vzorem demokracie, naplňování lidských práv i svobod v ní pokulhávalo (viz osud Indiánů a černochů). Naproti tomu Napoleon nebyl žádný demokrat (svoji vládu pojal jako permanentní výjimečný stav), ale lidská práva hájil pokud možno důsledně. Cítil se být vojákem revoluce, a mnozí mu vytýkají autoritativní jednání, ale nelze přehlédnout, že na vlivná místa dosadil schopné lidi, přestože s ním často nesouhlasili: ministra zahraničí Charlese Mauricea Talleyrand-Périgorda, vojevůdce maršála Jean Baptiste Bernadottea aj.
Napoleon připojil k Francii část severozápadní Itálie. Pokoušel se rozšířit francouzské kolonie, ale dělat politiku přes moře se nikdy nenaučil: nakonec jeho největším krokem v tomto směru byla prodej rozlehlé americké Louisiany Spojeným státům za 15 000 000 dolarů.
2. Vznik císařství (1804)
Porevoluční Francie byla i tak na vrcholu moci a její vliv se šířil zejména do německých států (slavný skladatel Ludwig van Beethoven složil v r. 1804 svou 3. symfonii Es dur Eroica - Hrdinská -, inspirovanou železným krokem Napoleonova vojska). Rovněž r. 1804 byl z Napoleonova podnětu ve Francii vydán Občanský zákoník (Code civil): upravoval majetkové a rodinné poměry, dodnes zůstává v tomto směru vzorovou normou. Římský císař František II. se ve snaze upevnit svou moc alespoň v rodových zemích prohlásil v srpnu 1804 i rakouským císařem (František I.). Napoleon kontroval vyhlášením plebiscitu o císařském titulu pro sebe. Asi 3 572 000 hlasů bylo pro, 2 579 proti a 2. prosince 1804 byl Napoleon v Paříži korunován Piem VII. na francouzského císaře (zároveň sám korunoval Josefínu na císařovnu).
3. Bitva u Slavkova (1805)
Zneklidněný Beethoven roztrhal věnování Napoleonovi ke svému novému dílu a protifrancouzská koalice se vrhla do třetí války. Aby konečně dosáhla úspěchu, postupovala dvěma směry zároveň. Na moři Britové vedení admirálem Nelsonem porazili 21. října 1805 francouzské loďstvo u španělského atlantického mysu Trafalgar. Nelson sice v této poslední velké bitvě plachetnic padl, ale jeho flotila si otevřela cestu do středomořské Francie.
Mezitím se na rakouském území spojily armády rakouská a ruská. Napoleon je předešel vpádem do Německa. V bavorském Ulmu zajal a odzbrojil velkou část rakouské armády. Přes Rakousko pronikl až na Moravu. K rozhodující bitvě došlo 2. prosince 1805 u Slavkova u Brna. Napoleonovi tam zahradily cestu obě armády vedené přímo panovníky: císařem Františkem I. a carem Alexandrem I. Pavlovičem (byla to bitva tří císařů). Napoleon se 73 tisíci vojáků, většinou unavených po noci prohýřené oslavou prvního výročí pařížské korunovace, smetl početnějšího (85 tisíc) nepřítele v boji, který později sám označil za své největší vítězství vůbec (byla to také nejvýznamnější bitva, k jaké kdy v Českých zemích došlo, a netřeba zdůrazňovat, že zpráva o ní obrátila nazpět i postup britského loďstva). O Vánocích Napoleon uzavřel v Prešpurku výhodný mír s Rakouskem a pak se vrátil do Paříže, ovšem ne nadlouho. Dalším cílem se stalo Prusko.
4. Založení Rýnského spolku a zánik Svaté říše římské (1806)
V červenci 1806 na nátlak francouzské diplomacie 16 států západního a středního Německa vytvořilo mezinárodněpolitickou organizaci Rýnský spolek (název signalizoval spojeneckou podporu od Francie) a zároveň do území států této rýnské šestnáctky vplynulo 70 drobných německých státečků. Rýnský spolek se tak vyvázal z vlivu římského císaře a rychle pochopivší František I. v srpnu Svatou říši římskou zrušil - po bezmála 850 letech existence!
5. Vyhlášení kontinentální blokády Velké Británie (1806)
V říjnu 1806 Prusko a jeho nový spojenec Sasko otevřely čtvrtou koaliční válku. Než se zmohly na vlastní akci, Napoleon rychle vpadl na jejich území. Ještě v říjnu zdeptal jejich armády v dvojbitvě u Jeny a Auerstedtu (v Sasku) a vtáhl do pruské metropole Berlína. Tam učinil svůj nejvýznamnější diplomatický krok: vyhlásil (Berlínským dekretem) kontinentální blokádu Velké Británie: zakázal celé Evropě obchodovat s Brity. Sledoval přitom stejné cíle jako již v l. 1798 - 1799 a brzy se mu podařilo k plnění tohoto opatření téměř všechny evropské státy přinutit. V prosinci Sasko uzavřelo s Francií mír, zatímco Prusko spojilo na východní hranici svou armádu s ruskou. Napoleon jim však byl v patách.
6. Tylžský mír (1807)
Při tažení přes pruskou část Polska se Napoleon (v sedmatřiceti letech) zamiloval do devatenáctileté blondýnky Marie Walewské, manželky starého polského hraběte, a marně se jí dvořil. Spojené prusko-ruské vojsko nejprve oslabil v únoru 1807 v bitvě u Preussisch Eylau (česky Jílové) a pak rozdrtil v červnu u (rovněž pruského) Friedlandu.
V červenci pak s oběma poraženými státy uzavřel mír v pruském městě Tyl°zit (česky Tylže). Rusko i Prusko se přidaly ke kontinentální blokádě a souhlasily s obnovením nezávislého Polska, byť v menším než někdejším rozsahu (vzniklo Varšavské knížectví, jehož existence omezovala vliv poražených mocností ve střední Evropě).
Prešpurský a Tylžský mír ukončily války proti Francii na evropské pevnině. V boji pokračovala jen Velká Británie (na moři). Napoleon později sám označil období po Tylžském míru za absolutní vrchol své moci. Celá kontinentální Evropa byla buď přímou součástí Francie či francouzskými spojenci nebo alespoň Napoleona zcela respektovala. Některé státy (dokonce i z absolutistických) začaly - spontánně - přejímat do svých právních pořádků Code civil. Napoleon dosadil na trůn některých států své příbuzné (nakonec 3 bratry a 2 sestry) - dynastie Bonaparte se stala nejmocnější v Evropě. Zato Napoleonovo bezdětné manželství se stárnoucí Josefínou se ocitlo v krizi.
7. Vyvrcholení bojů v jižní Evropě a spojenectví s Rakouskem
Na konci r. 1807 Francouzi vpadli do Portugalska a v r. 1808 v počtu sto tisíc do Španělska. Napoleon svrhl z madridského trůnu Bourbony a místo nich učinil králem svého bratra Josefa. V obou státech, ale zejména ve Španělsku se proti francouzské armádě rozhořela záškodnická válka, guerilla. Na Pyrenejském poloostrově se vylodili i Britové a v r. 1809 Francii vyhlásilo válku (pátou protirevoluční) Rakousko. S iberskými povstalci si Napoleon poradit nedokázal, ale jakmile připojil k Francii Řím s okolím (včetně papežských pozemků), rád si zopakoval tažení proti Rakousku a zakončil je vítězstvím u Wagramu nedaleko Vídně. Byl uzavřen Schonbrunnský mír (jímž Napoleon mj. připojil k Francii jako oddělenou enklávu Slovinsko s většinou jaderského pobřeží). Rakousko se okamžitě stalo vydatným francouzským spojencem.
Novou vídeňskou politiku vedli kníže Klemens Wenzel Nepomuk Lothar Metternich (36 let, od r. 1810 státní kancléř, tedy vrchní rádce císařův) a Karel Filip ze Schwarzenberka (z českého zámku Orlík, 38 let, v l. 1809 - 1811 nový vyslanec v Paříži). Od partnerství s napoleonem si slibovali zahraničně politický vzestup země (hlavně proti Rusku) a nezávislou (protirevoluční) vnitřní politiku.
Napoleona překvapivě navštívila ve Vídni Marie Walewská a pak (v r. 1810) mu porodila syna Alexandra. To již Napoleon tento milostný vztah ukončil, podobně jako manželství s Josefínou: na konci r. 1809 se rozvedl, aby se v dubnu 1810 oženil (jedenačtyřicetiletý) s osmnáctiletou Marií Luisou, dcerou Františka I. Chtěl tím svému rodu zajistit věčnou vládu nad Evropou. V r. 1810 připojil Nizozemí přímo k Francii a svého maršála Bernadottea prosadil za následníka švédského trůnu (Bernadotteova dynastie tam vládne dodnes - nyní král Karel XVI. Gustav). V r. 1811 Marie Luisa porodila Napoleonovi syna Napoleona II. a Rakousko přijalo občanský zákoník podle vzoru Code civil.
d) Porážka (1812 - 1815)
1. Ruské tažení, bitva u Lipska a první pád Napoleonovy moci
Napoleonskou moc bez hranic nakonec podlomil Napoleon sám. Kontinentální blokáda ochromovala evropské hospodářství a mnozí evropští panovníci se záhy mohli ve svém skrytém odporu proti Napoleonovi opřít i o rostoucí protifrancouzské nálady svého lidu, omezovaného blokádou v podnikatelských možnostech. Hlavním kontinentálním odpůrcem Francie se stalo Rusko.
V r. 1812 Napoleon zahájil proti Rusku obří tažení. Většinu z jeho šestisettisícové armády tvořily jednotky podmaněných států (jedním z velitelů byl i Schwarzenberk). Car Alexandr I. svěřil obranu země zkušenému maršálu Michailu Illarionoviči Kutuzovovi, kterému vydatně pomáhal protifrancouzský odboj ruského obyvatelstva.
Rusové zpočátku mohli Napoleonův postup jen zpomalovat. V září 1812 Napoleon s Kutuzovovem svedli nerozhodnou bitvu u Borodina před Moskvou. Rusové ustoupili, ale stihli před příchodem Francouzů Moskvu vyklidit (včetně potravin) a zapálit. Francouzi a jejich spojenci nemohli čelit hrozícímu hladu a blížící se zimě a obrátili se na ústup. byli však ruskými silami přinuceni vracet se stejnou cestou, kterou krátce předtím vyjedli. V listopadu Kutuzov plnou silou zaútočil na Napoleonovu armádu překračující řeku Berezinu. Ve třídenní bitvě dosáhl jasného vítězství, v jehož důsledku se Napoleonova armáda zcela rozložila. Sám Napoleon prchl zpět do Francie ve snaze být ryhlejší než zprávy o porážce. Nezdařilo se a evropský kontinent pokryla série vzpour proti francouzské nadvládě.
Jako první chytili nový vítr Rakušané. Karel Filip ze Schwarzenberka shromáždil celoevropskou armádu (šestou koaliční), která se s Napoleonem střetla v r. 1813 v třídenní bitvě u Lipska v Sasku. Koaliční taktiku vypracoval další vojevůdce z Čech, český hrabě a rakouský maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče (47 let). V bitvě národů byl Napoleon na hlavu poražen. Celé jeho panství se zhroutilo (např. zanikl Rýnský spolek). V březnu 1814 koaliční armády v čele s carem Alexandrem obsadily Paříž. Talleyrand vytvořil v dubnu pod svým předsednictvím novou francouzskou vládu, opatrně vstřícnou k vítězům. 11. dubna byl Napoleon donucen k abdikaci. Koalice se k němu zachovala promyšleně. Poslala ho do vyhnanství na italský ostrov Elbu, jenž mu proměnila v doživotní knížectví. On sám i členové jeho rodiny (pochopitelně již sesazení) dostali doživotní renty. Vítězové se obávali, že tvrdším postupem by si popudili francouzský lid, který donedávna ještě Napoleona miloval. Marie Luisa se synem odjela do Rakouska. Na francouzský královský trůn se vrátili Bourboni, konkrétně devětapadesátiletý Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI. (hovoříme o restauraci Boubonů). Leckteré zákony z revoluční i Napoleonovy doby zůstaly zachovány, ale absolutismus byl obnoven. Nový král si nezískal důvěru obyvatelstva a lépe na tom nebyli ani obdobně postupující noví vládci koaličních států.
V květnu 1814 zemřela Josefína ve věku necelých jedenapadesáti let.
2. Zahájení Vídeňského kongresu (1814)
V září 1814 se ve Vídni sešel celoevropský kongres, aby dohodl ponapoleonské uspořádání Evropy. Zúčastnily se (vůbec poprvé v dějinách) všechny evropské státy kromě Turecka. Druhým takto reprezentativním fórem byla až Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v helsinkách v r. 1975, kde se sešlo 35 evropských států (chyběla jen Albánie) a Spojené státy a Kanada. Vídeňský kongres jednal o obnovení absolutismu v Evropě. V zúčastněných státech začalo pronásledování někdejších aktivních Napoleonových stoupenců. Veřejný život ovládly tajná policie a cenzura.
3. Sto dní (1815)
Na začátku r. 1815 Napoleon šokoval Evropu, když 26. února uprchl z Elby a vzápětí se se svou tělesnou stráží vylodil v jižní Francii. Ludvík proti němu poslal několikrát vojáky, čímž mu umožnil, aby se opět setkal se svými nedávnými spolubojovníky, s nimiž byl pak 20. března nadšeně přivítán v Paříži. Tím začalo francouzské druhé císařství. Ludvík uprchl a jednání Vídeňského kongresu se stalo bezpředmětným. Napoleon sestavil novou vládu, shromáždil armádu a vyrazil dobýt Belgii, obsazenou koaličními vojsky. Bitva o Brusel se odehrála 15. června u vesnice Waterloo. Napoleon se tam střetl s Brity, vedenými vévodou Arthurem Wellesley Wellingtonem. Do průběhu bitvy promluvilo i deštivé počasí (bláto ztížilo pohyb děl), ale o výsledku bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy se na bojiště přiřítilo pruské vojsko v čele s dvaasedmdesátiletým (!) maršálem knížetem Gebhardem Leberechtem Blücherem von Wahlstatt, hrdinou od Lipska. Napoleonova armáda doplatila na uspěchaně nepromyšlenou koncepci celého tažení a byla rozdrcena. Zachránil se prakticky jen sám císař a jeho stará garda, jednotky těch nejzkušenějších.
22. června 1815 Napoleon podruhé abdikoval a vzdal se Britům, aby se vyhnul Bourbonům. 7. července koalice podruhé obsadila Paříž. Ludvík se vrátil na trůn a Vídeňský kongres obnovil činnost. Napoleon byl dopraven na britský ostrov svaté Heleny u Afriky, na němž ve věku necelých dvaapadesáti let zemřel (příčiny předčasné smrti nejsou jasné, ale rozhodně nebyly násilné).
Napoleonovo druhé císařství bývá označováno jako Sto dní. Ve skutečnosti jde jen o přibližný příměr, od 20. března do 22. června uplynulo 95 dnů.
Císařův syn Napoleon II. žil v Rakousku s titulem vévoda zákupský, zemřel však již v r. 1832 jako jedenadvacetiletý. Jeho matka zemřela r. 1847. Vzdálení Napoleonovi příbuzní žijí i dnes.
Hodnocení Napoleonova působení bude vždy individualizované. Nelze však popřít, že Napoleon velmi výrazně přispěl k rozšíření myšlenek Velké francouzské revoluce.
5. Kultura doby velkých revolucí: klasicismus a empír
Baroko, působící vzrušenou citovostí a vyhraněností subjektivního autorského pohledu, bylo záhy konfrontováno s úsilím o zcela odlišný přístup. Zrodil se umělecký směr označovaný jako klasicismus (lat. classicus = vynikající, vzorový).
Klasicismus vycházel z antiky. Na rozdíl od renesance však zdůrazňoval nadosobní, objektivní povahu uměleckých výtvorů. To se projevovalo především ve dvou směrech:
1. Forma díla byla podřízena pevným pravidlům i normám. Tak měla být zajištěna harmonie, racionalita, logika a přesnost ztvárnění (např. ve figurálním umění vznikaly především ideální typy postav).
2. Obsah děl se soustřeďoval na typické jevy, které ovšem byly líčeny ve stylizované podobě (v klasicistní literatuře každá postava zpravidla ztělesňovala jen jednu povahovou vlastnost; prolínání komických a tragických prvků bylo nepřípustné).
Klasicismus vznikl ve 2. polovině 17. století v Itálii a ve Francii a rozšířil se téměř po celé Evropě. Největší rozmach zaznamenal v 18. století a dožíval ještě na počátku 19. století. Jednotlivé druhy klasicistního umění však vyplňovaly různě dlouhé úseky tohoto časového rozpětí. Někteří autoři také náležejí do rozhraní mezi barokem a klasicismem či naopak mezi klasicismem a následujícím romantismem.
Z klasicistních umělců jsou dodnes známí např. dramatik Jean-Baptiste Poquelin, působící pod jménem Molićre, autoři nových verzí antických bajek Jean de La Fontaine a Ivan Andrejevič Krylov, hudební skladatelé Giovanni Battista Pergolesi, Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart a Josef Mysliveček či malíř Nicolas Poussin. Slavní Němci, spisovatel Johann Wolfgang von Goethe a skladatel Ludwig van Beethoven, byli již silně ovlivněni romantismem.
Klasicismus do značné míry odpovídal jednotné, statické centralizaci veřejného života v absolutistických monarchiích, zejména v bourbonské Francii (za vlády Ludvíka XIV., XV. a XVI.). Postupně si však tento sloh oblíbili - pro jeho racionalistický náboj - osvícenci: připomeňme alespoň Voltaira a ruského přírodovědce i spisovatele Michaila Vasiljeviče Lomonosova.
Napoleon učinil z výtvarného klasicismu oficiální sloh svého císařství. Tato fáze klasicistního umění však přijala některé charakteristické rysy, pro něž bývá označována již jako sloh nový - empír. Projevoval se zejména v monumentální architektuře, ve výbavě interiérů (kde se obohacoval také staroegyptskými prvky) a v módě. Z umělců empírové epochy jmenujme alespoň Napoleonova dvorního portrétistu Jacquese Louise Davida.
V Rakousku i v Českých zemích jsou klasicistní památky dosti hojné. Klasicistních domů (či jen fasád) najdeme v českých městech bezpočet. Z empírových staveb uveďme známé zámky Dačice na jihozápadní Moravě a Kačina nedaleko Kutné Hory.