13. Osvícenství a jeho velké revoluce

 

     Osvícenství je filozofický směr, který souzní především s kulturní epochou klasicismu (a empíru, což je pozdně klasicistní fáze spojená s napoleonským císařstvím a s inspirací římskou republikou).

     Na vznik osvícenství působily výsledky vědecké revoluce 16./17. – 18. století, zejména Newtonovy zákony mechaniky těles (anglický fyzik Isaac Newton), klasifikace živé přírody (Švéd Carl Linné: binomická nomenklatura) nebo objevení Austrálie a okrajů Antarktidy (britský mořeplavec James Cook). Vznikla a upevnila se představa, že svět je přehledný, v úplnosti poznatelný a vyvíjí se předvídatelně podle zásad příčiny a následku. 

 

     Osvícenství trvá od 2. poloviny 17. století do počátku 19. století. Je založeno na osvícení rozumem (Kantova definice), poznání světa zakládá („aristotelsky“) na racionalismu a empirismu. Osvícenci odmítali barokní mentalitu (s její metafyzikou, transcendencí, mystikou a eschatologií).

     Podle osvícenců člověk jako vrcholná součást přírody je od své přirozenosti obdařen lidskými právy, která jsou nezadatelná (nelze je odejmout). Tato práva zaručují rovnost, svobodu a štěstí. V uplatňování těchto práv se mohou lidé omezit jen sami prostřednictvím demokraticky zvolených orgánů státní moci. Osvícenci také vytvořili koncept společenské smlouvy: občané uzavírají s vládci smlouvu o zastupování svých zájmů; politici jsou zaměstnanci lidu, a pokud většina občanů dospěje k názoru, že politici jejich zájmy nehájí, má právo tyto politiky vyměnit, třeba i revoluční cestou.

     Osvícenský koncept lidských práv ovšem počítá pouze s právy občanskými a politickými – hovoříme o 1. generaci lidských práv, do níž náležejí svoboda projevu, svoboda náboženství, svoboda pohybu, právo volební, právo shromažďovací, spolčovací, petiční apod. Neuvažovalo se o 2. generaci (práva hospodářská a sociální) ani o 3. generaci (práva kulturní a identitární).  

     Mezi osvícenskými mysliteli vynikali Angličan John Locke, Francouzi Voltaire, Jean-Jacques Rousseau a Denis Diderot (ti patřili mezi encyklopedisty – autory Encyklopedie, prvního všeobecného naučného slovníku vůbec), Skot Adam Smith (zakladatel moderní ekonomie, tvůrce teorie neviditelné ruky trhu). Osvícenství bylo poslední epochou, v níž ještě působily všestranně rozvinuté („renesanční“) osobnosti: Němci Johann Wolfgang von Goethe a Alexander von Humboldt, Rus Michail Lomonosov, český anatom a básník Jan Evangelista Purkyně aj.

 

     Někteří absolutističtí panovníci středovýchodní Evropy udržovali svou pozici řízeným zaváděním některých osvícenských zásad – především ve sféře hospodářské a správní, aby se jejich země posílila a aby se předešlo volání po změnách politických. Představiteli tohoto osvícenského absolutismu byli zejména Petr Veliký a Kateřina Veliká v Rusku, Friedrich II. Veliký v Prusku (na místě někdejšího Braniborska) a Marie Terezie, Josef II. a Leopold II. v Rakouské říši.  

     Ještě sto let po Třicetileté válce středoevropská habsburská monarchie setrvávala v barokní atmosféře: týkalo se to vlády Ferdinanda III. (1637 – 1657; provedl ovšem moderně pojatý poválečný soupis obyvatel – berní rulu 1654), Leopolda I. (1657 – 1705; kulminovala vlna čarodějnických procesů a bylo potlačeno protipoddanské povstání západočeských Chodů) a za Karla VI. (nastoupil na trůn po svém bratru Josefu I., 1705 – † 1711; vládl 1711 – † 1740; tehdy působil horlivý český rekatolizátor a hubitel protestantské literatury jezuitský kněz Antonín Koniáš).

     Na vymírání Habsburků po meči reagoval císař Karel VI. vydáním Pragmatické sankce (1713), která uzákoňovala dědičnou vládu v dynastii i po ženské linii (a oficiálně zřizovala jednotnou Rakouskou říši). Tak na trůn nastoupila Karlova dcera Marie Terezie (1740 – † 1780), žijící ve velmi plodném manželství s vévodou Františkem I. Štěpánem Lotrinským, jenž byl (1745 – † 1765) římským císařem. Marie Terezie ovšem od počátku musela svůj trůn vojensky obhajovat proti vzdáleným dědickým nárokům pruského krále Friedricha Velikého: jádrem těchto konfliktů byly 2 Slezské války (1740 – 1745), v nichž Marie Terezie a František Štěpán ubránili habsburský trůn za cenu ztráty drtivé většiny Slezska v pruský prospěch.

     Císařský pár vzápětí zahájil sérii osvícensky inspirovaných reforem. Říše získala ekonomickou prosperitu, vojenskou obranyschopnost a sebevědomí. Vcelku úspěšným pokusem o rehabilitaci habsburské monarchie se pak stala Sedmiletá válka (1756 – 1763): na jejím počátku byl odvážný diplomatický tah – Rakousko uzavřelo spojenectví s Francií (výrazem změny se stal sňatek prince Ludvíka /XVI./ s princeznou Marií Antoinettou). Proti se postavila koalice prusko-britská. Válka začala pruským vpádem do Čech a rakouským vítězstvím u Kolína 1757 (znovuzrození monarchie). Britové pak rozvinuli válku proti Francouzům v zámoří (Severní Amerika, Indie); Sedmiletá válka se tak stala „první světovou válkou“. Rakousko v ní zvítězilo nad Pruskem a Británie nad Francií (Britové získali Kanadu, v níž se ovšem dodnes udržela frankofonní provincie Québec).

 

     Americká revoluce (1775 – 1783): Ve 13 britských koloniích na atlantickém pobřeží Severní Ameriky drtivě převažovalo anglosaské obyvatelstvo. Velká Británie se po Slavné revoluci 1689 nacházela v období prvotní akumulace kapitálu – vznikla tu poptávka po financích na rozjezd velkopodnikání. Vláda proto na americké kolonisty uvalila řadu poplatků (kolkovné na právní listiny a na noviny, vysoká cla na zboží z jiných kolonií…), čímž vytvářela atmosféru nerovnosti a diskriminace. Hlavním heslem revolučně naladěných kolonistů se stalo No taxation without representation, ovšem zdaleka nešlo jen o ekonomiku. V Americe totiž již vyrostl nový, americký národ s oslabenými vztahy k britské pravlasti a navíc bez šlechty.

     Výbuchem nespokojenosti se stala Boston Tea Party (1773): povstalci naházeli do moře britský náklad čaje. V r. 1774 vzniklo koordinační centrum vzbouřenců – kontinentální kongres. Samotné revoluční boje začaly r. 1775 bitkou o sklad zbraní v Concordu. Do čela revoluce se postavili George Washington (vrchní velitel armády), Thomas Jefferson (filozof a politolog) a Benjamin Franklin (diplomat, zajistil vojenskou podporu Francie). 4. 7. 1776 kolonisté vydali Prohlášení nezávislosti – tím vznikla vzorová osvícenská republika Spojené státy americké: jedná se o federativní republiku (s rozsáhlou samosprávou členských států) v čele s prezidentem, jenž zároveň vykonává pravomoci předsedy vlády. Válka s Británií skončila americkým vítězstvím r. 1783.

 

     Velká francouzská revoluce (1789 – 1799): Její příčiny spočívaly v tom, že feudalismus se v západní Evropě stal brzdou rozvoje, Francouzi prohráli v Sedmileté válce, francouzští králové nesvolávali (od r. 1614!) stavovský sněm (Generální stavy) a francouzský královský dvůr se odmítal uskrovnit i v letech neúrody. Ludvík XVI. svolal stavy na r. 1789, protože od nich potřeboval souhlas s vypsáním nové berně. Volby delegátů se po celé Francii staly manifestací odporu proti takové vládě a stavy se prohlásily za parlamentní Národní (a posléze Ústavodárné) shromáždění. Otevřeným výbuchem nespokojenosti se stalo davové dobytí pařížského vězení Bastila 14. 7. 1789. Po celé Francii vznikaly revoluční ozbrojené Národní gardy a diskusní jakobínské kluby.

     V srpnu 1789 Ústavodárné shromáždění vydalo úvod k ústavě – Deklaraci práv člověka a občana: obsahovala osvícensky pojatá lidská práva a svobody, a tedy rušila absolutismus a feudalismus. Revolucionáři se diferencovali na 3 křídla: feuillanti (umírnění) a girondisté (střed) prosazovali konstituční monarchii, radikální jakobíni chtěli republiku. Mezi konstitučními monarchisty byl výraznou postavou Marie de La Fayette, mezi jakobíny vynikali Jean Paul Marat a Maximilien de Robespierre; respektovanou osobností nad všemi proudy byl Georges Danton.

     Ludvík XVI. se snažil s revolucí vyjít, ale když se r. 1791 začala proti Francii formovat zahraniční koalice (absolutistické státy Rakousko, Prusko a posléze Rusko a liberální, ovšem zejména mimo Evropu vůči Francii konkurenční Velká Británie), pokusil se o útěk a byl zajat.

     V letech 1791 – 1792 byla Francie konstituční monarchií (ústava 1791), ale v r. 1792 byla vyhlášena (1. francouzská) republika (s parlamentem Konventem) a uskutečněny – vůbec poprvé v Evropě – demokratické volby (pro muže). Obtíže ve válce, krach revoluční měny a antirevoluční nálady na konzervativním venkově ovšem spolupráci revolucionářů rozbily. Jakobíni se r. 1793 pokusili stmelit obyvatelstvo veřejnými popravami Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty (za použití rámové sekery gilotiny), ale když byl zavražděn Marat, rozpoutali teror také proti umírněným revolucionářům (gilotinovali i Dantona). To ovšem vedlo k tomu, že umírnění členové Konventu v r. 1794 jakobínskou vládu svrhli (Robespierre skončil pod gilotinou) a vytvořili novou vládu (direktorium), která zemi řídila až do r. 1789, kdy byla svržena Napoleonem Bonapartem.        

          

.