(První) Československá republika: opakování k testu

 

     Československo vzniklo jako jeden z nástupnických států na území Rakousko-Uherska. Zásadní význam pro založení československého státu měl ovšem český (a slovenský) protihabsburský odboj. Ten měl několik motivací: a) Rakousko-uherské vyrovnání a následné polovičaté jazykové zákony (čeština jen ve vnějším úřadování) ukázaly, že český národ nemá v habsburské monarchii perspektivu rovnoprávné pozice; b) Rakousko-uherská vláda 25. 7. 1914 zakázala jednání parlamentu i zemských sněmů – bylo zřejmé, že režim, je-li v tísni, likviduje demokratické pořádky; c) Český národ svými výkony kulturními, hospodářskými apod. již od konce 19. století ukazoval, že je schopen samostatné politické existence; d) útrapy války (na frontě i v zázemí) posílily odcizení české veřejnosti vůči rakousko-uherskému státu a jeho představitelům.

     Československý odboj měl 2 větve: a) Zahraniční odboj: v čele filozof a sociolog, profesor české Karlovy univerzity Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937; americká manželka Charlotta, rozená Garriguová), diplomat Edvard Beneš (1884 – 1948) a slovenský generál francouzské armády Milan Rastislav Štefánik (1880 – † 1919 při letecké havárii). Masaryk byl významným intelektuálem, vynikl evropsky orientovanou intepretací českých dějin, podle níž české dějiny jsou neseny – stejně jako u velkých národů Západu – úsilím o větší humanitu, přičemž milníky na této cestě představují významní nekatoličtí nezávislí intelektuálové Hus – Chelčický – Komenský – Palacký – Havlíček (+ TGM sám?:-)). Vybudoval si vlastní filozofický směr realismus, jemuž bývá vytýkán eklekticismus, ovšem měl i své přednosti: Masaryk v něm totiž spojil platonismus (Ideály humanitní) s aristotelsky motivovanou (a moderně sociálně pojatou) péčí o každodenní život (drobná práce), takže dokázal oslovit prakticky všechny vrstvy společnosti (snad s výjimkou konzervativních katolíků; historik Josef Pekař aj.). Vyznačoval se i kvalifikovaným zájmem o nejaktuálnější témata (spis Sebevražda; propagace feminismu). Vyvolal velké veřejné diskuse, když se postavil proti obhajobě pravosti Rukopisů a proti antisemitské kampani (hilsneriáda).

     Masaryk svůj zahraniční odboj oficiálně zahájil (v Ženevě) symbolicky 6. 7. 1915. Lobboval (spolu s Benešem) u dohodových státníků za nadiktování československé samostatnosti budoucím poraženým Ústředním mocnostem, zakládal (se Štefánikem) československé legie: dobrovolnické jednotky v rámci dohodových armád, složené ze zahraničních Čechů, ale hlavně z českých a slovenských zajatých vojáků rakousko-uherské armády. Legionářů nakonec bylo asi 100 tisíc (většina v Rusku) – jedná se i ve světovém měřítku o zcela ojedinělý jev. Legionáři v Rusku nejprve pomohli v bojích Prozatímní vládě (bitva u Zborova 1917) a pak i Rudé armádě (bitva u Bachmače 1918), ale když bolševická vláda uzavřela Brestlitevský mír a svoji pozici v občanské válce si chtěla posílit odzbrojením legionářů, legie obsadily Transsibiřskou magistrálu a zahájily svůj přesun do tichomořského přístavu Vladivostok a odtud americkými loděmi kolem světa na francouzskou frontu: ovšem do konce války to už nestihly.

     b) Domácí odboj: Organizace Maffie, v čele Karel Kramář (rusofilsky a panslavisticky orientovaný stoupenec konstituční monarchie), dále Přemysl Šámal, Alois Rašín aj.  Ačkoli Maffie vlastně vůbec nevstupovala v kontakt s představiteli rakousko-uherské moci a pouze působila na české poslance rakouského parlamentu (a zemských sněmů), kteří byli prorakousky orientovaní, v r. 1915 byli její činitelé hromadně pozatýkáni (spolu s nimi i Alice Masaryková, dcera TGM, aj.) a odsouzeni k těžkým trestům, ovšem byli amnestováni 1916 novým císařem Karlem I. Na pomoc odboji vystoupil Manifest českých spisovatelů (1917) a čeští poslanci na něj reagovali Tříkrálovou deklarací (1918), v níž se k odboji přihlásili. 

     V létě 1918 už byla rakousko-uherská armáda dost rozložená (Rumburská vzpoura aj.). V Praze vznikl Národní výbor československý sloučením Maffie a českých poslanců. 14. 10. se konala v Českých zemích generální stávka. Kramář odjel do Ženevy jednat s Masarykem, ovšem mezitím rakousko-uherská vláda oznámila, že kapituluje za podmínek nadiktovaných Dohodou a odvozených od Wilsonových 14 bodů. Jakmile se tato zpráva dostala 28. 10. 1918 do Prahy, davově tam vypukla revoluce: přítomní členové Národního výboru oznámili (v Obecním domě) vytvoření samostatného československého státu.

     14. 11. zasedal rozšířený Národní výbor proměněný v prozatímní parlament Národní shromáždění. Sesadil Habsburky z českého trůnu, vyhlásil republiku, nepřítomného Masaryka zvolil prezidentem (Kramář se stal premiérem) a záhy přijal zákony (zrušení šlechtických titulů, volební právo žen, 8h pracovní doba…), jimiž se v demokratickém a sociálním ohledu Československo zařadilo na špičku světového vývoje.

     Československé hranice byly vytvořeny na Pařížské mírové konferenci 1919 – 1920. Se svými sousedy mělo Československo většinou velmi dobré vztahy, jediný problém představovalo Maďarsko: málo stabilní a o mnohá tradiční území okleštěná monarchie bez krále (regentem byl fašizující admirál Miklós Horthy). Československo získalo Podkarpatskou Rus, jíž sousedilo dokonce s Rumunskem. ČSR + Rum. + Jugoslávie vytvořily politicko-vojenskou alianci Malá dohoda – prosazovala francouzský vliv v Evropě a měly být hrází proti maďarské expanzi.

 

     Československo bylo parlamentní demokracií: ve dvoukomorovém parlamentu ovšem reálnou moc měla Poslanecká sněmovna, Senát byl prakticky bez vlivu. Systém politických stran se řídil neoficiální strategií nazývanou Pětka. Vůdčí představitelé 5 hlavních stran (agrárníci, sociální demokraté, lidovci, národní socialisté a národní demokraté) vždy předjednávali klíčová hlasování ve sněmovně. Původně šlo o snahu urychlit budování nového, demokratického zákonodárství, ale postupně Pětka přerostla v neprůhledný systém taktizování a protislužeb, takže veřejnost ztrácela ve stranickou politiku i její představitele důvěru (symptomem potíží byl nízký počet parlamentních voleb a vysoký počet vlád). Prezident Masaryk (v úřadě 1918 – 1935) tuto situaci zmírňoval vytvořením politického centra Hradu, jenž stál nad stranami a udržoval ve veřejném diskursu morální apely, ale to nemohlo vývoj zvrátit.

 

    

     20. léta znamenala hospodářský rozvoj (firmy Škoda, Baťa, Praga, Tatra aj…), ovšem tak jako jinde i tady silně zaostával růst mezd. Země se elektrifikovala, velký rozmach zažila kultura, která dosáhla světové úrovně. Česká měna byla jedna z nejstabilnějších na světě, i za cenu poválečné drahoty (2 atentáty: neúspěšný na premiéra Kramáře, úspěšný na ministra financí Rašína).  

     Světová hospodářská krize dopadla na Československo tvrdě: mostecká stávka horníků aj. (1932) se zařadila mezi největší stávkové akce v tehdejší Evropě. Vláda prováděla zmírňující státní zásahy liknavě, přehlížela rostoucí napětí v pohraničních, většinově německojazyčných oblastech, krizí obzvlášť zasažených (těžký + textilní průmysl). Tito tzv. sudetští Němci se přimkli k nové Sudetoněmecké straně (SdP) vedené Konradem Henleinem, jenž z ní učinil nacistickou organizaci spolupracující s hitlerovským Německem: SdP šokujícím způsobem uspěla v československých parlamentních volbách 1935. Hitler vyhlásil obecnou strategii směřující k anexi německojazyčných území v okolních státech (Jeden národ – jedna říše – jeden vůdce). Využil také toho, že GB a F se začaly řídit politikou appeasementu – udržet mírové vztahy s Německem uspokojováním jeho požadavků. Vůči Československu Hitler vznesl nárok na odstoupení Sudet, čehož dosáhl Mnichovskou dohodou v září 1938 (Něm. + GB + F + It.). Zbytek Československa se pak v březnu 1939 rozpadl: Slovensko vyhlásilo klerofašistickou Slovensku republiku a zbytek Českých zemí Němci okupovali: vznikl německý Protektorát Čechy a Morava (fakticky kolonie).