18. Totalitarismus: jeho zdroje a vývoj
Pod pojmem totalitarismus (totální = úplný, naprostý) se rozumí poltický systém, který usiluje nejen o autoritativní řízení společnosti (jako feudální absolutismus nebo diktatury „bez přívlastku“, obvyklé např. v mimoevropském světě), ale také o integraci jednotlivce do ideologického systému prosazovaného držiteli politické moci (mezi nejvýznamnější kritické analýzy tohoto jevu patří Původ totalitarismu od americko-německé politoložku židovského původu Hannah Arendtové, 1906 – 1975).
Poznávací znaky totalitarismu jsou: a) oficiální ideologie, která dovoluje prověřovat loajalitu občanů a označit nepřítele, b) jediná politická strana, která funguje jako médium mezi držiteli moci a společností, jako kontrolní síť a jako nástroj propagandy a která zpravidla má vlastní ozbrojené síly, c) potlačení zastupitelské demokracie (a jejich nahrazení formami masově demonstrované jednoty), d) likvidace jakékoli opozice a nezávislých struktur, e) informační monopol, f) převaha policejního státu nad právním, g) podřízenost hospodářství a kultury vládnoucí ideologii, h) překrývání politických, ekonomických a ideologických dimenzí.
Totalitarismus vzniká v 19. století v průmyslové společnosti, která likviduje tradiční struktury mezilidských vztahů (doba postkřesťanská). Totalitarismus tedy má podobu moderního náboženství, které zaplňuje vzniklé ideové vakuum. Někdy se zdůrazňuje (francouzský politolog Raymond Aron, 1905 – 1983), že takovou náboženskou povahu má i tržní demokracie (uctívání Nejvyšší bytosti ve Velké francouzské revoluci, idea neviditelné ruky trhu Adama Smithe, nápis In God We Trust na americké dolarové bankovce…); zde se hovoří o světském (sekulárním) náboženství, které je slučitelné s pluralitní demokracií (dokonce ji vyžaduje), zatímco totalitarismus je označován jako politické náboženství, které demokracii potírá.
Tradičně se uvádějí 2 hlavní druhy totalitarismu, označované jako fašismus a komunismus. Je ovšem zřejmé, že totalitní prvky měla i např. pobělohorská rekatolizace v Českých zemích (umělecky na tuto paralelu ukázal román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice 1963 + filmový přepis Otakara Vávry 1969), bachovský neoabsolutismus (Jaroslav Hutka: Havlíčku, Havle), rakouský militarismus za První světové války (vlna politických procesů 1915 – amnestie 1916).
Fašismus byl vždy teoreticky méně propracován než komunismus. Na počátku fašistického vidění světa můžeme nalézt vznik moderního rasismu, spojený s dílem francouzského diplomata Arthura de Gobineaua (1816 – 1882), které – zjednodušeně řečeno – akcentuje vliv přírodních podmínek na národní mentalitu a rozděluje národy na nadřazené „severní“ a méněcenné „jižní“. Pojmy totalitarismus a fašismus (zcela bez pejorativních souvislostí) zpopularizoval první úspěšný fašistický politik, italský učitel a novinář Benito Mussolini (1883 – 1945). Využil poválečné krize v Itálii a zformoval civilní ozbrojené bojové svazy (fasci di combattimento; „černé košile“) a v r. 1922 spektakulárním pochodem na Řím dosáhl toho, že král Viktor Emanuel III. jej jmenoval premiérem, a umožnil mu tak nastolit fašistickou diktaturu: Mussolini používal titul Vůdce (Duce) a řadou symbolů (pozdrav zdviženou pravicí apod.) odkazoval na starověký Řím.
V r. 1923 se těmito událostmi inspiroval rakouský rodák naturalizovaný v Německu (a účastník válečných bojů na západoevropské frontě) Adolf Hitler, když jako vůdce strany NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana; Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterparte) využil hluboké poválečné krize v zemi, tísněné navíc vysokými válečnými reparacemi, předepsanými ve Versailleské mírové smlouvě 1919, a se slavným generálem Erichem Ludendorffem a svými stranickými kolegy Ernstem Röhmem, Hermannem Göringem aj. se v Mnichově ozbrojenou akcí pokusili vynutit si zapojení do ultrakonzervativní bavorské vlády, stojící v opozici k liberální berlínské vládě demokratické Německé (výmarské) republiky (1918 – 1925 v ní byl premiérem/kancléřem a pak prezidentem sociální demokrat Friedrich Ebert).
Bizarní akce skončila zatčením jejích iniciátorů a Hitlerovým ročním uvězněním, jež (prý) využil k napsání své programové knihy Mein Kampf (Můj boj). Německý fašismus se označuje jako nacismus a od italského fašismu se v lecčem lišil (od důrazu na městské prostředí až k vyhlazovací strategii vůči širokým skupinám obyvatelstva).
Když v r. 1929 vypukla Světová hospodářská krize, Německo patřilo k nejzasaženějším státům. Demokratické síly se nedokázaly dohodnout na vytvoření široké koalice, a Hitlerova NSDAP, ve 20. letech zcela marginální strana, rychle stoupala vzhůru: nabízela návrat velikého Německa, z problémů obviňovala údajně nadnárodní síly (Židy, komunisty a velkopodnikatele-plutokraty) a nabízela pracovní místa spojená s rozvojem válečného průmyslu. V létě 1932 vyhrála volby a Göring se stal předsedou parlamentu (Říšského sněmu), ovšem demokratické strany se snažily vytvořit koalici bez nacistů: pro vzájemné rozpory byly opět neúspěšně, takže došlo k novým volbám (podzim 1932), kdy NSDAP uhájila vítězství, ale s velkou ztrátou proti létu (němečtí voliči zatáhli za záchrannou brzdu).
Do hry ovšem vstoupil ultrakonzervativní prezident, maršál Paul von Hindenburg, a v souladu se záměry německých velkoprůmyslníků jmenoval Hitlera kancléřem (aniž by ten měl vyjednanou koaliční vládu). Hitler vládu sestavil teprve poté: drtivě v ní převažovali nacisté. Těsně před parlamentním jednáním o důvěře vládě nacističtí agenti využili naivního nizozemského, v Německu žijícího komunisty Marina van der Lubbeho, a zapojili ho do demonstrativního zapálení budovy Říšského sněmu. Parlament pak tedy jednal v krajně vypjaté atmosféře. Paramilitární nacistické oddíly SA (Strumabteilung) zadržely řadu demokratických poslanců, takže parlament zasedal v počtu, který sice byl usnášeníschopný, ale nacisté a jejich drobní spojenci tam měli většinu. Hitler předložil sněmu zmocňovací zákon, jímž se parlament vzdával svých zákonodárných pravomocí a přenášel je na vládu a osobně na kancléře.
Tak byla v Německu nastolena nacistická diktatura: byly zakázány všechny ostatní politické strany a rychlou sérií dalších podobných aktů byla demokracie v Německu zcela zlikvidována (van der Lubbe byl popraven a jako jeho spoluviník byl ještě obviněn bulharský exilový komunista Georgi Dimitrov, jenž se však v Lipském procesu obhájil a byl osvobozen; šlo o poslední nezávislé rozhodnutí německé justice na příštích 12 let).
Již v r. 1933 nacisté zřídili první koncentrační tábor – Dachau v Bavorsku – pro internaci, nucené práce a postupnou likvidaci nepohodlných osob. V r. 1934 zemřel Hindenburg a Hitler se stal také hlavou státu – s titulem Vůdce (Führer). V r. 1935 byly vydány Norimberské zákony, které zaváděly segregaci Židů (a povinnost německých občanů dokládat svým rodokmenem rasovou čistotu). Osoby židovského původu byly zcela vyloučeny ze společnosti: od personálních čistek ve veřejných institucích přes veřejné označení (žlutá hvězda; odvozeno ovšem od podobné stigmatizace již ve středověku) přes zákaz účasti na kulturních akcích a přes vyhrazené nákupní hodiny až ke konfiskaci domácích spotřebičů…
Komunismus: viz Marx a Engels v tématu č. 15 a Ruské revoluce v tématu č. 17.
Komunisté se postupně oddělovali od sociální demokracie (která se ovšem hlásí – dodnes, je-li skutečnou levicí – k Marxově analýze kapitalismu). Ve 2. polovině 19. století komunisté zakládali svá mezinárodní sdružení (První a Druhou internacionálu) a v r. 1871 během německého obklíčení Paříže nastolili ve městě komunistickou vládu Pařížskou komunu: po 72 dnech byla vojensky zlikvidována, ovšem mezi její významné činitele patřil i prokletý básník Paul Verlaine.
Po Říjnové revoluci bolševická vláda vedla (1918 – 1921) občanskou válku proti stoupencům svržené Prozatímní vlády a někdejšího cara a na území, jež ovládala, zavedla tvrdou diktaturu, spojenou s konfiskací zemědělské produkce pro potřeby vznikající bolševické Rudé armády (období válečného komunismu). Bojové úspěchy vedly dokonce k sovětskému vpádu do Polska; akce byla synchronizována s krátkodobým nastolením komunistické vlády v Maďarsku a po maďarském vpádu dokonce na východním Slovensku (obojí 1919). Rusové byli poraženi až u Varšavy.
Ovšem již v r. 1919 byla v Moskvě založena Komunistická internacionála (Kominterna), mezinárodní organizace všech komunistických stran, jejím cílem ovšem bylo komunistické strany na Západě bolševizovat, tedy je přeměnit podle sovětského vzoru a učinit z nich nástroj sovětského vlivu v Evropě (podařilo se ve středovýchodní Evropě: Klement Gottwald v Československu aj.).