21. Třetí svět po r. 1945

     Kdybychom hledali okamžik, kdy exotický, mimoevropský svět, do té doby po dlouhá staletí (polo)koloniální či považovaný za zaostalý, vstoupil do světových dějin jako nový, nezávislý a sebevědomý hráč, snadno bychom tento přelom našli v r. 1942. Tehdy totiž úspěšné válečné akce Osy zpřetrhaly kontakty mezi těmito oblastmi a evropskými koloniálními velmocemi, a přitom se ukázalo, že exotické země nejenže jsou schopné samostatné existence, ale dokonce dokáží vlastními silami vést úspěšný odboj proti Ose. Druhá světová válka ovšem zatím stále pokračovala:

     6. etapa války: Přelom ve válce (léto 1942 – začátek 1943): V červnu 1942 v námořní a letecké bitvě u ostrova Midway Američané tvrdě porazili Japonce a ukončili jejich expanzi. V říjnu 1942 Britové (generál Bernard Montgomery) porazili Němce (Rommel) u El Alameinu před nilskou deltou a přinutil je k ústupu. Na přelomu let 1942 a 1943 Rusové (maršál Georgij Žukov) porazili Osu (německý maršál Friedrich Paulus) u Stalingradu na Volze: to byl konec německých nadějí na přístup k sovětské ropě a navíc tu velké množství německých vojáků i výzbroje padlo do zajetí. Od začátku r. 1943 se bojů účastnili českoslovenští vojáci v rámci sovětské armády (velitelé Jan Kratochvíl a Ludvík Svoboda: bitva u Sokolova aj.). Na konci 1942 se Američané (generál Dwight Eisenhower) vylodili v severní Africe, s Montgomerym (+ účast de Gaullových svobodných Francouzů) skřípli a dorazili tamější Němce a Italy (ale Rommel uprchl) a spojenecké armády se pak v létě 1943 vylodily v Itálii.

     7. etapa války: Obnovení bojů v západní Evropě (1943 – 1944): Italové svrhli Mussoliniho, kapitulovali a přidali se ke Spojencům. Němci však vpadli do země, Duceho osvobodili a začalo zdlouhavé spojenecké dobývání italské boty směrem k severu. Spojenci ovšem právě z Itálie podnikali série náletů na střední Evropu včetně Českých zemí. V létě 1943 Rusové potvrdili svou převahu vítězstvím v tankové bitvě u Kurska. Na podzim 1943 Rusové osvobodili Kyjev (významná účast ČS vojáků). V téže době se Churchill, Roosevelt a Stalin sešli na Teheránské konferenci a dohodli koordinaci společného postupu (GB/USA+SSSR) ve válce: Stalin ovšem odmítl myšlenku společných operací. Na začátku 1944 Rusové zlikvidovali německou blokádu Leningradu (trvala od 1941). 6. 6. 1944 se západní Spojenci vylodili ve francouzské Normandii, čímž znovuotevřeli západoevropskou frontu; v srpnu byla osvobozena Paříž. V jihovýchodní Evropě se v r. 1944 intenzivněji rozhořelo partyzánské hnutí a Osa tam začala ztrácet půdu pod nohama: osvobodila se Jugoslávie (komunistický, ale ne prosovětský partyzánský vůdce Josip Broz Tito), Albánie, vypuklo Slovenské národní povstání, aby pomohlo sovětské armádě (začala osvobozovat Československo 6. 10. 1944), ale nebylo úspěšné (Němci zatlačili partyzány do Nízkých Tater).   

     8. etapa války: Konec války v Evropě (podzim 1944 – květen 1945): V Německu vypukly vážné obtíže: projevily se nedostatek surovin (hlavně ropy), úbytek vojáků a napětí mezi důstojníky wehrmachtu a fanaticky nacistickými členy stranické armády SS (Schutzstaffel = Ochranný oddíl). V zimě došlo k evakuačním transportům smrti s cílem přemístit osazenstvo koncentračních táborů do Alp – místa uvažovaného posledního odporu. V lednu 1945 Rusové zahájili osvobozování Polska, ale nebyli příliš vítáni. V únoru 1945 jednala Velká trojka v sovětské Jaltě na Krymu: byly dohodnuty svobodné volby ve všech osvobozených či dobytých zemích, rozdělení Německa na 4 okupační zóny (US, GB, F, Sov.), zachování sovětských územních zisků a posunutí Polska na Z na úkor Německa, založení Organizace spojených národů pro zajištění světového míru na zásadě kolektivní bezpečnosti. V březnu 1945 západní Spojenci zahájili dobývání Německa (most u Remagenu aj.), v dubnu 1945 Rusové dobyli Berlín a Hitler spáchal sebevraždu, na začátku května vypuklo české Květnové povstání (hlavně v Praze), 6. 5. Američané osvobodili Plzeň, ale Rusové uhájili nárok na dosažení Prahy (již v prvních hodinách míru 9. 5.; Němci totiž ve válce kapitulovali 7. 5. s platností od 9. 5. 0:00).

     9. etapa války: Porážka Japonska (1945): V létě 1945 se konala Postupimská konference Velké trojky, ovšem ve složení Stalin – Harry Truman (USA; † FDR) – Clement Attlee (pravicový konzervativec Churchill prohrál volby): rozhodla o 4D pro Německo (demilitarizace, denacifikace, dekartelizace, demokratizace; odsun problematických německých menšin z Polska, Československa a Jugoslávie). Američané svrhli atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki (srpen 1945 těsně před vstupem Rusů do války proti Japonsku). 2. 9. 1945 Japonci kapitulovali. Druhá světová válka skončila (asi 50 milionů obětí na životech, z toho více než 10 milionů průmyslově zavražděných a surovinově využitých civilistů v koncentračních táborech).  

     Význam Třetího světa (mimo 1. a 2. svět demokratického Západu a komunistického Východu) se projevil již v tom, že zakládací konference OSN se konala (1945) až v San Franciscu (blíž k Asii než k Evropě). V nastalé Studené válce mezi Z a V, kdy se vzhledem k arzenálům jaderných zbraní obě strany hleděly vyvarovat přímého střetnutí v Evropě, se Třetí svět stal kolbištěm, kde se k „horké válce“ (ovšem konvenčními zbraněmi) často sahalo.

     Celosvětový vývoj byl ovšem také naplněn střetnutím Sever – Jih. Nejprve vypukla dekolonizace. V r. 1947 si nezávislost vynutila nejvýznamnější britská kolonie Indie (vůdce poklidného odporu Mahátma Gándhí), ovšem pro náboženské rozpory byla hned rozdělena na hinduistickou Indickou republiku a muslimské státy Pákistán (Z) a Bangladéš (V); v r. 1948 se Gándhí stal obětí atentátu spáchaného fanatickým hinduistou. V r. 1960 (Rok Afriky) se osamostatnila velká většina afrických zemí.

     Významným ohniskem konfliktů se stal Střední východ (Palestina a okolí). OSN tu v r. 1948 zřídila židovský stát Izrael, jenž okamžitě čelil útokům okolních polofeudálních arabských monarchií. S výzbrojní pomocí zejména prosovětského bloku komunistických států středovýchodní Evropy (významná role ČSR) se mu podařilo zvítězit. Moskva očekávala nastolení komunistické vlády v Izraeli; to se ovšem nesplnilo, jelikož přistěhovalci z USA aj. tu prosadili západní demokracii. Kolem r. 1960 došlo na Blízkém východě k vojenským převratům: konzervativní monarchové (s výjimkou modernistického jordánského krále) byli nahrazeni mladými sekulárně orientovanými důstojníky. Sovětský blok začal tyto arabské státy podporovat, zatímco USA+GB se staly patrony Izraele. Následovala série arabsko-izraelských válek, z nichž nejvýznamnější se stala Šestidenní válka 1967, v níž Izrael obsadil některá okolní území včetně Sinajského poloostrova. V r. 1972 během olympijských her v Mnichově skupina teroristů z řad palestinských Arabů postřílela izraelskou sportovní výpravu. Na následný vzrůst napětí mezi Araby a Západem zareagovaly arabské státy Ropným šokem 1973: přerušily export ropy do zahraničí; Západ si prožil poznání vlastní zranitelnosti (v Evropě to vedlo ke vzniku environmentálních hnutí a zelených politických stran; idea trvale udržitelného rozvoje).

     Ćína byla císařstvím od starověku až do r. 1912, kdy bylo císařství svrženo a vyhlášena republika. Revoluci provedla politická strana Kuomintang, která nastolila vojenskou diktaturu: od 20. let stál v jejím čele (jako předseda parlamentu) generál Čankajšek. Ve 30. – 40. letech vedl válku proti útočícímu Japonsku, a dokonce v r. 1943 jednal v Káhiře s Churchillem a Rooseveltem o vzájemné podpoře ve válce. V Číně se ovšem zároveň vzmáhal komunistický protijaponský odboj v čele s Mao Ce-tungem. Po válce došlo v Číně k občanské válce, kterou r. 1949 vyhrál Mao, vytvořil komunistickou Čínskou lidovou republiku a zahnal Čankajška na ostrov Tchaj-wan Čínská republika: do 1971 reprezentovala Čínu v OSN). V r. 1950 Čína anektovala Tibet, jenž byl po 200 let součástí Číny až do zániku císařství a pak se sice osamostatnil jako teokratický stát v čele s dalajlámou, ale uzavřel polokoloniální smlouvy s Velkou Británií. Číňany svržený dalajláma Tändzin Gjamccho (* 1935) prožil velkou část života v indickém exilu, je stále veřejně aktivní a je považován za jednu ze světových duchovních autorit, ve svých názorech spojuje tibetský (lámaistický) buddhismus s marxismem, v r. 1989 dostal NC míru.