Česká literatura – úvodní přehled

 

     Česká literatura zahrnuje písemnictví (rozumí se, že především beletristické) zásadně spojené s Českými zeměmi, a to některým z těchto vztahů (seřazených zde podle četnosti výskytu):

     1. Texty vytvořili autoři české národnosti; většinou psali v češtině, ale – zejména ve starších dobách – také v jiných jazycích (především v latině nebo němčině); většinou tvořili na českém území, ale někdy také v zahraničí (zejména po vynuceném odchodu z vlasti);

     2. Texty vytvořili autoři jiných národností než české, kteří se ovšem v Českých zemích narodili: psali ve své mateřštině (nejčastěji německy);  

     3. Texty vytvořili autoři, kteří z Českých zemí nepocházeli, ale dlouhodobě tu žili: psali česky nebo ve své mateřštině.

 

     V Českých zemích vznikla v 9. století v jazyce dnes nazývaném staroslověnština vůbec první literatura slovanského světa. První, drobná literární díla v českém jazyce se zrodila ve 13. století, první velkou epochou česky psané literatury je však až 14. století. Prvními českými literárními osobnostmi, jež dosáhly mezinárodní proslulosti, byli učenci (především teologové, ovšem jejich díla mají i zřetelné estetické kvality) Jan Hus (15. století) a Jan Amos Komenský (17. století). V 1. polovině 20. století žili a tvořili další světově významní čeští literáti: (a) Karel Čapek (žil 1890 – 1938), který se věnoval prakticky všem živým literárním žánrům své doby a svou tvorbou obhajoval životnost moderní, tehdy ovšem aktuálně ohrožené demokracie; (b) Jaroslav Hašek (1883 – 1923), jehož dobrý voják Švejk se stal jedním z nejznámějších literárních typů vůbec; (c) český Němec židovského původu Franz Kafka (1883 – 1924), jehož rozsahem nevelká románová a povídková tvorba byla teprve později světově oceněna jako pochmurná, ovšem výstižná předpověď odcizení obyčejného člověka od sebe sama i od okolní společnosti v nynějším světě. V r. 1984 získal Nobelovu cenu za literaturu český básník Jaroslav Seifert (1901 – 1986), nejvýraznější představitel silné české básnické generace působící především ve 20. – 50. letech, byť sám toto období výrazně přesáhl. V 60. – 80. letech psal své hry blízké žánru absurdního divadla Václav Havel (1936 – 2011): zařadil se mezi nejoceňovanější světové dramatiky a v letech 1989 – 2003 byl také mezinárodně respektovaným politikem. Český spisovatel Milan Kundera (* 1929) patřil – podobně jako Havel – mezi významné postavy kulturně velmi podnětných 60. let v Československu, ale od r. 1975 žije a tvoří ve Francii: beletrii nyní píše jen ve francouzštině a je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů francouzské i světové prózy.     

 

     Česká literatura sledovala všechny hlavní vývojové proudy evropského písemnictví. Její dějiny můžeme v hrubých obrysech rozdělit takto: staroslověnské období (9. – 10. století), období přemyslovského státu (10. – 14. století), doba lucemburská (14. – 15. století), doba husitská (15. století), renesance (15. – 16. století), baroko a období germanizace (17. – 18. století), národní obrození (asi 1780 – asi 1860; klasicismus, preromantismus, romantismus, biedermeier, počátky realismu), realismus po r. 1860, naturalismus, novoromantismus, literatura konce století (Česká moderna aj.), literatura první Československé republiky, literatura v době Druhé světové války, literatura 1945 – 1989, literatura na přelomu 2. a 3. tisíciletí. 

 

Obrázek (obálka 8. svazku souborného vydání Díla Jaroslava Seiferta) je převzat ze stránky: www.akropolis.info.