Česká literatura – úvodní přehled

 

     Česká literatura zahrnuje písemnictví (rozumí se, že především beletristické) zásadně spojené s Českými zeměmi, a to některým z těchto vztahů (seřazených zde podle četnosti výskytu):

     1. Texty od autorů české národnosti, píšících zpravidla v češtině, ale – hlavně ve starším období – i v jiných jazycích (latina, němčina); tvořili obvykle ve vlasti, ale někteří také v cizině;

     2. Texty autorů jiných národností než české, kteří se ovšem v Českých zemích narodili: psali ve své mateřštině (nejčastěji německy);  

     3. Texty autorů z ciziny, kteří v Českých zemích žili: psali česky nebo ve své mateřštině.

 

     Historie české literatury je úzce spjata s proměnlivým jazykovým vývojem Českých zemí. Po období tvorby ve staroslověnštině (9. – 10. století) na základě úsilí cyrilometodějské misie z Byzance, se čeština konstituovala kolem r. 1000, ale v literatuře dlouho dominovala latina. Tvorba v češtině se stala samozřejmostí ve stoletích čtrnáctém (česká velmocenská éra za dynastie Lucemburků) a patnáctém (demokratizační tendence husitství); do téže doby spadají i počátky tvorby českých Němců v jejich mateřštině. České „dlouhé“ 16. století (asi 1470 – 1620), následující poté, co se obecně rozšířil německý vynález knihtisku, přineslo prudký nárůst české literární produkce, většinou však nebeletristické, byť s nemalými estetickými kvalitami.

     Po bitvě na Bílé hoře (1620) vláda vítězné rakouské dynastie Habsburků zlikvidovala s českou nezávislostí i pozici češtiny jako spisovného jazyka a literární tvorba v češtině přežívala jen v náboženských a pololidových souvislostech, často pod vlivem nářeční situace.

     Obrat přineslo České národní obrození (asi 1780 – asi 1880), mnohovrstevnaté emancipační hnutí českého národa: nejviditelnější součástí obrozeneckého úsilí byla obnova a aktualizace češtiny na spisovné, odborné i umělecké úrovni a rozmach moderní české literatury. 

     Po vzniku demokratického Československa (1918) došlo k pozitivnímu sblížení beletristické a žurnalistické tvorby; čeština se plně ocitla na úrovni velkých jazyků v Evropě i jinde a česká literatura začala produkovat také díla světové kvality. V tomto vývoji ji neochromila ani léta nesvobody po r. 1938 (německá okupace za 2. světové války) a po letech 1948 a 1968 (nejtíživější období komunistické vlády): mnozí autoři naopak dokázali v podmínkách cenzury tvořit díla s hlubšími, skrytými významy; důležitou součástí české kultury se ovšem též stala literární emigrace.  

 

     20 českých knih, které byste měli přečíst, než zemřete: Alois Jirásek: Staré pověsti české (1894; adaptace staré kronikářské apod. tvorby), Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (1623; satira), Karel Hynek Mácha: Máj (1836; básnická skladba), Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák (1847; divadelní hra), Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie (po 1850; básnická satira), Karel Jaromír Erben: Kytice (1853; sbírka balad), Božena Němcová: Babička (1855; mozaika z venkovského života), Karolina Světlá: Frantina (1876; román), Otokar Březina: Ruce (1901; básnická sbírka); Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921 – 1923; satirický román), Karel Čapek: R.U.R. (1921; drama), Vítězslav Nezval: Edison (1928; básnická skladba), Karel Poláček: Bylo nás pět (po 1939; humoristická knížka), Zdeněk Jirotka: Saturnin (1942; humoristický román), Josef Škvorecký: Legenda Emöke (1963; novela), Václav Havel: Audience (1976; divadelní hra), Jaroslav Seifert: Deštník z Piccadilly (1979; básnická sbírka), Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále (1980; román), Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí (1984; román), Jiří Hájíček: Rybí krev (2012; román).  

 

 

Obrázek (z obálky básnické sbírky Jablko s klína od Jaroslava Seiferta) je převzat ze stránky: https://melcer.cz/kategorie/poezie-seifert-jaroslav.