Čeština – úvodní přehled

 

     Čeština patří mezi jazyky západní skupiny slovanské větve indoevropské jazykové rodiny. Český jazyk se konstituoval kolem r. 1000 po Kr. v Českých zemích. Česky mluví příslušníci českého národa (českého etnika), jejichž počet lze odhadnout na 12 milionů osob: drtivá většina Čechů (asi 10 milionů) žije v dnešní České republice. V zahraničí češtinu používají jako svůj druhý jazyk skupiny českých vystěhovalců i jejich potomků (ve Spojených státech, Kanadě, Rakousku, Německu, na Slovensku, ve Velké Británii, Argentině, Francii, Austrálii…). Čeština má bohatou historii, rozsáhlou slovní zásobu, dlouhou tradici hodnotné literární tvorby a může se vykázat i mezinárodně ceněnými výsledky jazykovědného bádání (především z 1. poloviny 20. století).

 

     1. Zvuková a písemná podoba:

     Čeština má jen 5 samohlásek (každou z nich v krátké i dlouhé podobě), ale mnoho souhlásek (zejm. sykavek a také unikátní hlásku ř). České souhlásky podléhají asimilaci (spodobě) znělosti. Čeština má stálý přízvuk na 1. slabice slova (případně předložkového spojení). Mluvená čeština se územně dělí na nářečí.

     Čeština užívá jako písmo latinku. Pravopis je fonologický (vychází ze základní zvukové podoby slova), avšak též respektuje stavbu slov. 

 

     2. Gramatika:

     (a) Morfologie:

     Čeština je flexivní jazyk (jeho slova vstupují do vzájemných vztahů v textu především prostřednictvím svého ohýbání – tedy tvorby tvarů).

     Česká slova se rozdělují do 10 slovních druhů, jež lze seskupit takto: I. Slovní druhy ohebné: A. Slova skloňovaná (jména): 1. podstatná jména, 2. přídavná jména, 3. zájmena, 4. číslovky, B. Slova časovaná: 5. Slovesa, II. Slovní druhy neohebné: 6. příslovce, 7. předložky, 8. spojky, 9. částice, 10. citoslovce.

     Ohebná slova vyjadřují dvojí číslo. Jména mají 7 pádů a rozřazují se ke 3 jmenným rodům. Slovesa vyjadřují trojí osobu, trojí způsob, tři základní časy, dvojí slovesný rod a dvojí vid.

     Čeština má však v menší míře i znaky jazyků, které flexivní nejsou (některé tvary českých slov vyjadřují více mluvnických významů a je třeba je doplňovat předložkami apod.).

 

     (b) Syntax:   

     Jednotlivá slova či slovní spojení hrají v konkrétním sdělení roli větných členů: jsou jimi přísudek (nejdůležitější větný člen), podmět, přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk. Každý větný člen může být rozšířen do podoby vedlejší věty příslušného druhu. V jednom větném celku jsou věta hlavní a na ní závislá věta vedlejší spojeny vztahem hypotaxe, spojení vět na sobě nezávislých se označuje jako parataxe (a mezi takovými větami existuje významový poměr: slučovací, stupňovací, odporovací, vylučovací, důsledkový, důvodový nebo vysvětlovací).

     Český slovosled (i větosled) je určován především aktuálním členěním, tedy zřeteli obsahovými, méně již mluvnickými.

 

     3. Slovní zásoba:

     Slovní zásoba se rozšiřuje vznikem nových významů již existujících slov, přejímáním slov z jiných jazyků, tvořením víceslovných pojmenování a tvořením nových slov. Ta podoba jazyka, která je kodifikována ve slovnících, gramatikách a jiných podobných odborných dílech, se označuje jako jazyk spisovný: je určen pro veřejnou, obecně srozumitelnou komunikaci.  

 

Obrázek z vystoupení českého lidového tanečního souboru je převzat ze stránky: http://www.tourism.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=19354.