Jazyk – úvodní přehled

 

     Všichni živočichové jsou ke své sebezáchově vybaveni vrozenými vlohami, jež jim umožňují mimo jiné komunikaci, tedy vzájemné dorozumívání. Komunikace spočívá ve sdělování i výměně informací (údajů). Informace jsou vytvářeny pomocí systému znaků.

     Znak je něco (nějaká skutečnost), co v komunikaci zastupuje něco jiného (nějakou jinou skutečnost, která je obsahem informace; tato skutečnost nejčastěji reálně existuje, může však být i jen pomyslná). Tak vrčení psa je znakem pro přípravu k útoku a třeba zdvižená ruka znamená upozornění. Takové znaky jsou ovšem jednoduché (slouží k přenosu ustálené a stručné informace): nazývají se signály. 

     Nejdokonalejším a zároveň nejsložitějším znakovým systémem je jazyk. Ovšem vytvářet jej i používat dokáže pouze člověk (činí tak s ohledem na jednotlivé jazykové funkce). Existence jazyka je umožněna vrozenou lidskou schopností nazývanou řeč. Tato schopnost spočívá v produkování artikulovaných (článkovaných) zvuků, jež vyjadřují obsah vědomí, a mohou tedy sloužit ke komunikaci.  

     Artikulovaných zvuků je v  jazyce velmi mnoho: jejich různě početná seskupení vytvářejí jazykové znaky, jimiž jsou nejčastěji slova. Čech se středoškolským vzděláním zná asi 50 000 slov (byť z nich zpravidla používá nejvýše 10 tisíc). Takové množství výrazně převyšuje počet znaků, jimiž disponuje kterýkoli živočich. Slova mohou na základě vzájemných systémových vztahů vytvářet prakticky nekonečné množství kombinací; proto lze jazyk používat i k přenosu nejsložitějších informací. S tím souvisí také skutečnost, že pomocí jazyka se často uskutečňuje myšlení. 

     Jazyk se u člověka jako biologického rodu vyvíjel postupně: ve zhruba dnešním smyslu jej patrně používal až Homo sapiens (lidský druh člověk rozumný). Jazyk se tedy objevil nejdříve před asi 250 000 let, v rozvinutější podobě však začal existovat zřejmě až v době před asi 70 000 – asi 50 000 let.

     Člověk se rodí s obecnou schopností řeči, ale konkrétnímu jazyku se učí ze svého společenského prostředí. Jazyk, který se jedinec naučil jako první, je jeho mateřským jazykem. Většina lidí však za různých podmínek a na různé úrovni používá alespoň dva jazyky.

     Oblast uskutečněných jazykových útvarů (projevů) se nazývá mluva. Jazyková komunikace má tedy 3 stránky: řeč, jazyk a mluvu. Jednotlivý jazykový projev se označuje jako promluva. Taková promluva, která je zřetelně ucelená i uspořádaná, se nazývá text.  Navzdory vžitému významu obou termínů mohou být jak promluvy, tak texty v podobě mluvené i psané. 

     Jazyků vzniklo mnoho, v závislosti na kulturním vývoji jednotlivých lidských populací. Souhrn současných i již vymřelých jazyků světa lze podrobit genetické klasifikaci jazyků (třídění podle příbuznosti). Příbuzné jazyky tvoří určitou jazykovou rodinu, která se dále dělí: zpravidla na větve, jež se ještě štěpí na skupiny.

     Jazyk lze členit několika způsoby na jednotlivé oblasti, jimž odpovídají i badatelské disciplíny jazykovědy (lingvistiky). Uvádíme jeden z možných přehledů:

     3 hlavní složky jazyka:

     (1) Zvuková podoba: Zkoumají ji fonetika a fonologie. Soubor pravidel pro zápis mluveného jazyka se označuje jako pravopis (ortografie);   

(2) Slovní zásoba: zkoumají ji především lexikologie, slovotvorba a sémantika;

     (3) Gramatika (stavba jazyka): zkoumají ji morfologie (tvarosloví; nauka o druzích i tvarech slov) a syntax (skladba; o větných celcích).

     Z dalších jazykovědných oborů se pozornost soustřeďuje zejména na etymologii (o historickém původu slov) a stylistiku (o používání jazyka při tvorbě textů).

 

   

Obrázek (ukázka staroslověnského písma z Kyjevských listů) je převzat ze stránky: http://home.ica.net/~scmchurch/c+m.htm.