Úvody k povídkám:

     Záhada

     Večerníky předních amerických novin přinesly tuto zvláštní zprávu: Poštovní rychloparník BALTIMORE sděluje telegraficky, že vylovil na své cestě na Floridu potápěče. Nález neznámého muže je všestranně záhadný. V místech, kde byl potápěč nalezen, nebylo ani stopy po nějaké lodi. Potápěč byl nesen proudem a udržován na povrchu kyslíkovou nádržkou. Muž je v těžkém bezvědomí.

     Na palubě BALTIMORE v malé kabině ležel muž, o kterém tato zpráva mluvila. Byl nalezen v potápěčském úboru, ale bez těžkých olověných bot již včera a přes velkou péči lodního lékaře nabyl teprve dnes vědomí. Lodní lékař Lewis prohlásil, že o tohoto muže se pokoušely ne jedna, ale čtyři smrti najednou – utopení, udušení, vykrvácení a – hlad.

     „Jak se daří?“ oslovil neznámého lékař. „Kdo jste a kde jste se vzal na širém moři tady v tom?“ Doktor ukázal na skafandr.

     „Jsem Russel, potápěč. Wall Russel, pánové – kde to vlastně jsem?

     „Jste na palubě poštovního parníku Baltimore, plujeme na Floridu a vás jsme nalezli tři sta padesát mil od břehu. Ploval jste jako sud, nesl vás proud, a kdybychom vás byli nenalezli, byl byste již hezky dlouho v Atlantiku! A teď je na vás, abyste nám řekl, jak jste se dostal do našeho kursu.“

     Po těch slovech dal kapitán Benet pokynem rozkaz prvnímu důstojníkovi, aby výpověď potápěče Russela zapisoval v řádný protokol. Tento protokol, napsaný na palubě Baltimore, který osvětluje záhadný nález potápěče Russela na moři, vám předkládáme.

     XXX.

     George a Ellie Smithovi vystoupili jednoho letního poledne z vlaku v Biarritzu, během jediné hodiny se ubytovali v hotelu, vyrazili na pláž, vykoupali se v moři a vylezli z vody, aby se mohli opékat na písku.

     Když se někdo díval na George Smithe, jak tam leží rozpálený doruda, pomyslil si nejspíš, že to je obyčejný turista, který byl – čerstvý jak zmrazený salát – dopraven do Evropy a zanedlouho se zas poplaví domů. Ve skutečnosti měl před sebou muže, který by dal život za umění.

     „Tady…“ George Smith povzdechl. Po hrudi mu stékal další pramínek potu. Hleď ze sebe vypařit vodu z ohijských vodovodů, pomyslil si, a pak se zhluboka napiješ nejlepšího vína z Bordeaux. Promísíš svou krev mocnou esencí francouzského vína a tak prohlédneš očima domorodců!

     Ale proč? Proč jíst, dýchat a pít všechno francouzské? Jen proto, aby mohl skutečně začít chápat génia jediného muže.

     Jeho ústa se pohnula a vytvořila jméno

     „Georgi?“ Žena se nad ním posadila. „Vím, na co myslíš. Vidím ti to na rtech.“

     Ležel úplně tiše a čekal.

     „Na co?“

     „Na Picáassa.“

     Otřásl se. Kdy se už Alice naučí vyslovit to jméno!

     „Prosím tě, pusť to z hlavy,“ řekla. „Vím, žes ráno zaslechl, co se tu povídá, ale měl by ses vidět – už máš zas v obličeji ten tik! Tak dobrá, Picasso je někde tady na pobřeží, pár mil odtud na návštěvě u přátel v některé rybářské vesnici. Ale na to musíš zapomenout, nebo máme dovolenou úplně zkaženou.“

     „Kéž bych to nebyl vůbec zaslechl,“ odpověděl upřímně.  

     Les duchů

     „Slyšel jsem již také o lesu duchů. Je to buď výmysl pověrčivých Malajců, nebo kus mystiky prostoduché duše zdejších domorodců,“ odporoval Grey svému hostiteli.

     „Říkám vám, Greyi, na věci bude něco pravdy. Včera přišel Rad Dan, byl s dělníky na třtinové plantáži, na pokraj lesa duchů. Vypravoval, že všichni slyšeli podivné zvuky, chvílemi podobné bolestnému sténání. Zejména v noci byl prý hlas duchů silný. Jen stěží udržel své dělníky pohromadě, aby se mu strachy nerozutekli.“

     Grey pozorně vyslechl vyprávění holandského starousedlíka na Malajsku, pana Oudena.

     „Dovolte – ale nevěřím v nadpřirozené věci. Myslím, že všechny ty řeči povstaly ve fantazii pověrčivých domorodců. Jaképak tajemné zvuky může vydávat les! Snad – zvěř, to ano. Konečně, víte co? Půjdu se zítra s několika muži podívat do toho strašidelného lesa duchů!“

     Starý Holanďan, který žil již dlouhá léta v Malajsku, pokyvoval vážně hlavou při slovech svého mladého účetního Greye.

     „Zažil jsem, Greyi, zde na těchto ostrovech mnoho záhad! Vy se usmíváte? Počkejte jen, až tu budete déle, snad změníte svůj názor – a já být vámi, nepokoušel bych osud a nechal bych les duchů na pokoji!“

     „Rozhodl jsem se, mynheer, že prohledám celý les a že toho neklidného ducha, který tropí povyk a zneklidňuje naše dělníky, najdu! Pro všechny případy vezmu s sebou pořádnou sukovici!“

     Modrý démant

     „Tak nádherný démant jsem ještě neviděl, Persone! Dobrých dvanáct karátů, kterápak milionářka se bude tímto démantem chlubit?“ – Správce diamantových dolů v jihoafrické Pretorii, Person, vzal mluvčímu, komisionáři Kertovi, démant z ruky a se zálibou jej prohlížel.

     „Možná, kdyby někdo věděl, čeho již byl tento kámen původcem, ztratil by o něj zájem!“ pravil Person, pozoruje diamant ve své dlani.

     „Jak to? Má tento diamant nějakou historii? Prosím vás, Persone, to je zajímavé, co se vlastně stalo s tímto kamenem?“ naléhal komisionář Kert.

     „Budiž, budu vám vyprávět, jak byl tento diamant nalezen a co se s ním dělo… V našich diamantových polích pracují většinou domorodí černoši kmene Zulu. Jsou to znamenití hledači a hlavně poctivci!“