14. – 21. září 2017 – Dny obzvlášť vhodné k tomu, aby jimi byl zahájen připomínaný stý rok české (a slovenské) demokracie, neboť právě v těchto dnech před 80 lety se československý lid (a nejen on) rozloučil s Tomášem Garriguem Masarykem (1850 – 1937), význačným českým myslitelem a demokratickým politikem, zakladatelem československého demokratického státu, jeho prvním prezidentem (1918 – 1935) a tvůrcem nejživotnějšího a nejhodnotnějšího programu české vlastenecké a liberální politiky (Masaryk zemřel 14. 9. 1937 ráno a byl pohřben 21. 9., přičemž monumentálnost jeho státního pohřbu implicitně vyjadřovala rozloučení s významnou epochou českých dějin, založenou na demokratizačním boji za národní nezávislost, a signalizovala vstup do jiné, velmi nejisté a značně pochmurné doby).

 

     Jaroslav Seifert: To kalné ráno

 

     Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 Hodonín /jihovýchodní Morava/ – 14. 9. 1937 Lány /západně od Prahy/)

 

     Český a československý filosof, sociolog a politik, mnohostranný publicista.

     Tomáš Masaryk pocházel z chudé rodiny slovenského panského kočího na habsburských statcích a hanácké panské služebné (měl tedy rodiče stejných profesí jako Božena Němcová). Učil se kovářem, ale již záhy projevoval studijní nadání a od 15 let se živil jako domácí učitel. Tak se s rodinou brněnského policejního ředitele dostal do Vídně, kde vystudoval na univerzitě filosofii.

     V Německu se seznámil s Američankou Charlottou Garrigueovou (1850 – 1923) z podnikatelské rodiny s francouzskými kořeny: uzavřeli sňatek r. 1878 ve Spojených státech a Masaryk si podle amerického zvyku dal dívčí příjmení své ženy jako prostřední ze svých jmen. měli 5 dětí, jimiž byli: Alice 1879 – 1966, Herbert 1880 – 1915, Jan 1886 – 1948, Eleanor 1890 – 1890 a Olga 1891 – 1978.

     V r. 1882 se s rodinou přistěhoval do Prahy, neboť byl jmenován profesorem na české pražské univerzitě (vzniklé tehdy rozdělením Karlo-Ferdinandovy univerzity na dvě samostatné univerzity s českým a německým vyučovacím jazykem) a prosadil se – i publicisticky (časopisy Athenaeum, Čas, Nová doba) – se svým vlasteneckým liberalismem. Byl přesvědčen, že světové dějiny jsou naplněny vývojem ke stále větší humanitě a že český příspěvek k tomuto procesu je obsažen v díle velkých nekatolických intelektuálů, především Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského (kritici uštěpačně, ale nikoli nepatřičně dodávali, že na další, poslední místo Masaryk řadil sám sebe). Stal se jedním ze zakladatelů české sociologie a zastával feministické postoje, významně se zapojil na straně skeptiků do boje (zejména v r. 1886) o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, byl poslancem parlamentu Předlitavska: 1891 – 1893 za Národní stranu svobodomyslnou, tedy mladočechy (kandidoval v pošumavském regionu) a od r. 1907 za vlastní Českou stranu pokrokovou, stručně nazývanou realisté (kandidoval za Valašsko) až do r. 1914, kdy v souvislosti s vypuknutím První světové války vláda Rakousko-Uherska, náležejícího do militaristického a protidemokratického válčícího tábora Ústředních mocností, politický život suspendovala.

     V letech 1887, 1888 a 1910 Masaryk podnikl 3 cesty do Ruska: setkal se zde s proslulým spisovatelem a myslitelem Lvem Nikolajevičem Tolstým.

     V 90. letech Masaryk zahájil prostřednictvím slovenských univerzitních studentů v Praze soustavné kontakty se Slováky.

     V letech 1899 – 1900 se angažoval na straně kritiků antisemitismu v aféře označované jako hilsneriáda (židovský mladík Leopold Hilsner, 1876 – 1928, z Polné u Jihlavy byl odsouzen za vraždu dívky Anežky Hrůzové, 1879 – 1899, přičemž obžaloba se snažila dokázat – nakonec neúspěšně –, že krvavý čin byl motivován nábožensky a měl povahu judaistické rituální vraždy).

     Od doby kolem r. 1900 se Masaryk stavěl proti většinovému veřejnému mínění také v náboženské otázce: odmítl – zejména ve své publicistice – náboženství založené na (údajném) zjevení a spojoval náboženské postoje s obecnými názory filozofickými.

     Po r. 1900 podnikl cesty do Spojených států, zejména do Chicaga, které bylo díky vysokému podílu českých přistěhovalců označováno po Praze za druhé největší české město. Posléze několikrát cestoval také po západní Evropě.        

     Když vypukla První světová válka, Masaryk v prosinci 1914 emigroval do západní Evropy.Ženevě symbolicky 6. července 1915 vyhlásil začátek československého protihabsburského odboje, přičemž se stal jeho hlavou. V zahraničí působil zejména s bratry Edvardem a Vojtou Benešovými a se slovenským důstojníkem francouzské armády Milanem Rastislavem Štefánikem. Opíral se o podporu českých a slovenských krajanů v zahraničí, zejména ve Spojených státech. Navázal prospěšné kontakty s řadou politických osobností válčícího bloku demokratických států Dohody a měl velký podíl na vytvoření početných dohodových jednotek Československých legií, složených z mnohých českých a slovenských válečných zajatců i frontových přeběhlíků. Své politické i agitační akce byl nucen proměnit v cestu přes Rusko a Spojené státy kolem světa. Ovlivnil amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona v jeho nekompromisním požadavku na likvidaci Rakousko-Uherska ve smyslu práva národů na sebeurčení.

     18. 10. 1918 vydal společně s Edvardem Benešem a Milanem Štefánikem Washingtonskou deklaraci o samostatnosti (údajného?) československého národa. Na samotné vyhlášení samostatného Československa 28. 10. 1918 v Praze neměl přímý vliv, ale prozatímní parlamentní Národní shromáždění jej 14. 11. 1918 (ještě v nepřítomnosti; do vlasti se vrátil až v prosinci) zvolilo prvním československým prezidentem: zůstal jím (zvolen celkem čtyřikrát: 1918, 1920, 1927, 1934) až do své abdikace (pro vysoký věk) v r. 1935.

     V československé politice si vytvořil vlastní politickou linii (hradní politiku), která podporovala širší rejstřík prodemokratických sil, zpravidla otevřeně nezasahoval do řešení praktických otázek, ale obklopil se skupinou vlivných osobností včetně intelektuálů-spisovatelů (Pátečníků, v čele s Karlem Čapkem) a ještě dlouhá léta byl publicisticky činný a setkával se s některými světovými osobnostmi. Po celou dobu svého prezidentství pilně podnikal cesty po Československu, spojené se setkáními s veřejností. Vícekrát pobýval v zahraničí (často ze zdravotních důvodů).

     Masaryk měl velký cit pro promyšlenou sebeprezentaci, v níž spojoval demokratický étos s návazností na slavné tradice starší české minulosti. Angažoval slovinského architekta Josipa Plečnika, a ten – v konzultacích s ním – ve 20. – 30. letech revitalizoval Pražský hrad a proměnil jej v moderní, koncepčně ujednocené symbolické centrum demokratického státu. 

     T. G. Masaryk byl oceněn i v legislativní rovině, když Národní shromáždění vydalo v r. 1930 zákon zvaný Lex Masaryk (ve znění: Tomáš Garrigue Masaryk zasloužil se o stát) a v r. 1935 mu udělilo čestný titul Prezident Osvoboditel. Síly začal ztrácet po osmdesátce.

     Tomáš Garrigue Masaryk patří mezi nejpozoruhodnější a nejrespektovanější světové politiky 1. poloviny 20. století. K návaznosti na jeho osobnost i životní dílo se česká (československá) veřejnost hlásila v přelomových historických okamžicích až do konce 20. století. Až po r. 2000 zájem o Masaryka klesá, protože náročný filozofický, mravní a sociálně citlivý obsah jeho názorů i praktické politiky neodpovídá dnešním požadavkům na utilitaristické, elitářské a manipulativní ovládání veřejného života.

 

 

 

     Některá díla:

 

     Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der moderner Civilisation (Sebevražda jako sociální masový jev moderní civilizace; 1881 na základě habilitační práce z r. 1878), Česká otázka: Snahy a tužby národního obrození (1895), Naše nynější krise (1895), Jan Hus: Naše obrození a naše reformace (1896), Moderní člověk a náboženství (1896 – 1898, knižně 1934), Otázka sociální (1898), Ideály humanitní (1901), Russland und Europa, I – II (Rusko a Evropa; 1913 – 1921), Světová revoluce: Za války a ve válce 1914 – 1918 (1925).

 

 

     „Dnes vydechl naposled Tomáš Garrigue Masaryk, Osvoboditel, duchovní tvůrce a první prezident Republiky československé. Tím se uzavírá věčným mírem jeho tříletý boj se smrtí, boj, ve kterém tělo lidské není nikdy konečným vítězem. I tuto smrt musíme přijmout s odevzdaností a pokorou. Zemřel stařec v plnosti života, muž v plnosti cti a vladař v plnosti lásky. Taková smrt není než naplněním. I v tuto chvíli smutku věřme a doufejme, občané Republiky československé, celou Masarykovou vírou v nesmrtelnost lidské duše a božský řád věcí, že T. G. Masaryk se dívá na nás dál.“

Karel Čapek, Lidové noviny 14. září 1937

 

 

http://www.mocr.army.cz/assets/informacni-servis/zpravodajstvi/2_412.jpg

 

 

 

http://www.muzeumtgm.cz/DATA/images/original/46_217.jpg

http://img.radio.cz/pictures/tgm/charlotta_masarykova.jpg

http://sechtl-vosecek.ucw.cz/images/vousaci/masaryk/deska2688-hotovo-masaryk.jpg    

http://www.phil.muni.cz/fil/blok/katedrovy_kost_2004/masaryk_a_pivo.jpg

http://www.mocr.army.cz/assets/informacni-servis/zpravodajstvi/2_412.jpg