29. prosince 1989 (30 let) – Československý parlament Federální shromáždění, zasedající ve Vladislavském sále Pražského hradu, zvolil jednomyslně novým prezidentem Československa Václava Havla, který byl předchozích dvacet let čelným představitelem demokratického disentu v zemi a nyní vedl Sametovou revoluci, která smetla komunistickou vládu:
Zvolení Václava Havla bylo výjimečnou událostí z mnoha důvodů, mezi nimiž vynikají tyto: (1) mnoho lidí v Československu o Havlovi téměř nic nevědělo (nepočítáme-li účelové lži a polopravdy dříve šířené režimními médii), (2) velká část veřejnosti si na místě hlavy státu dovedla lépe představit vůdce někdejšího Pražského jara Alexandera Dubčeka, který se naopak těšil všeobecnému respektu i popularitě (ovšem ten nyní zaujal jinou funkci: po dvou desetiletích se vrátil do čela parlamentu a průběh Havlovy volby řídil), (3) ačkoli nejzkompromitovanější představitelé komunistického režimu byli nuceni rezignovat na své poslanecké mandáty a byli nahrazeni některými uznávanými nezávislými osobnostmi, většinu parlamentu stále tvořili komunističtí či prokomunističtí zákonodárci a bylo potřeba je získat k tomu, aby pro Havla hlasovali (neměl protikandidáta), tuto přesvědčovací roli zvládl nový premiér, komunista Marián Čalfa, (4) Havlova kandidatura byla neoficiálně jasná již 10. prosince při jmenování Čalfovy vlády – bylo zřejmé, že jestliže premiér je Slovák, pak prezident bude Čech a to mohl být jen Havel, (5) bylo otázkou, jak si Havel, člověk bez velkého formálního vzdělání i bez zkušeností z oficiální politiky, bude v prezidentském úřadě počínat; volba byla spojena s posledním velkým shromážděním veřejnosti v průběhu horké fáze Sametové revoluce (ikonickým momentem se stalo vystoupení Havla a jeho manželky Olgy po volbě na balkoně na třetím hradním nádvoří, kdy detail Havlova obleku s kratšími nohavicemi se stal symbolem překotnosti revolučních změn), část doprovodného ceremoniálu se odehrála ve svatovítské katedrále, což bylo v dějinách republiky (od r. 1918) vůbec poprvé, následující roky ukázaly, že Havel rozhodujícím způsobem přispěl k návratu Československa do rodiny demokratických států i do trendů světové politiky, dnes, po třech desetiletích, čelíme tvrdým snahám ideového mediálního mainstreamu líčit Havla jako sakralizovanou postavu pravicové politiky (zejména v její ultrakonzervativní podobě), ovšem sám Havel, ztělesňující produktivní tradice první republiky i šedesátých let, byl člověk konsensuální a ideově otevřený vůči pozitivním aspektům levice i pravice, což prokázal nejen svými obsahově a literárně hodnotnými proslovy, ale především korektními vztahy s oběma klíčovými premiéry pozdějších let, Václavem Klausem a Milošem Zemanem; styl a obsah Havlova československého a českého prezidentství (1989 – 2003) zůstávají – přes některé problematické jevy v závěrečných letech – obtížně dostižitelnou metou.
http://www.radioservis-as.cz/archiv14/51_14/51_nalad.htm
https://www.forum24.cz/listopad-1989-ani-zorganizovane-spiknuti-a-ani-slavne-vitezstvi-sede-zony/
17. a 23. prosince 1989 (30 let) – Na hranicích s Rakouskem (17. 12. u Laa an der Thaya) a se Západním Německem (23. 12. u Rozvadova) nový československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier, jedna z legend československé rozhlasové žurnalistiky 60. let a významný člen demokratického disentu v 70. a 80. letech, obřadně přestřihl – se svými kolegy Aloisem Mockem, respektive Hans-Dietrichem Genscherem – dráty československého úseku pohraniční železné opony, která symbolizovala oddělení komunisty ovládané středovýchodní Evropy od svobodného světa:
Železná opona je vžitý název pro souvislé drátěné zátarasy, doplněné o signální zařízení, o vysídlené pohraniční pásmo, o ubikace i strážní objekty pohraniční stráže a o další zábrany tak, aby prakticky znemožnily ilegální překročení státní hranice (zejména při pokusu o emigraci), železná opona byla vybudována při západní hranici Východního Německa, Československa a Maďarska, její československý úsek vznikl hned po komunistickém převratu v únoru 1948, drátěné zátarasy nebyly umístěny přímo na hranici, ale několik set metrů směrem do vnitrozemí, tak jako v mnoha jiných ohledech Československo zůstalo posledním komunistickým státem, který přikročil k jejich likvidaci, počínaje 4. prosincem 1989 Československo zavádělo bezvízový styk s mnoha západními státy (prvním bylo Rakousko), ale úplná prostupnost hranic našeho státu nastala až vstupem České republiky do Schengenského prostoru 21. prosince 2007; liniové zátarasy či zdi ovšem existují na několika místech ve světě i dnes, od Izraele až po Spojené státy (byť tyto překážky vznikly proti ilegálním přechodům směrem dovnitř).
http://itras.cz/zelezna-opona-bucina/galerie/10979/
10. prosince 1989 (30 let) – Na základě předchozích dohod mezi vedením revolučního Občanského fóra a vůdci Komunistické strany Československa právě dnes, na Mezinárodní den lidských práv, prezident Gustáv Husák, v letech 1969 – 1987 československý komunistický vůdce a od 1975 prezident republiky, jmenoval novou, porevoluční vládu a vzápětí podal demisi:
Jednalo se o první svobodně sestavenou československou vládu po více než 50 letech, s jen menšinovým zastoupením komunistické strany (premiérem se stal normalizační komunista, právník Marián Čalfa), úkolem vlády bylo provést první, základní kroky při obnovování respektu státní moci k lidským právům a dovést republiku ke svobodným volbám na jaře 1990 (výjimečnost dne byla dána i tím, že přesně o rok dříve, 10. 12. 1988, se v Praze konala první svobodná lidskoprávní demonstrace v Československu po téměř 20 letech; její konání si vymínil jako podmínku pro svou státní návštěvu v Praze francouzský prezident François Mitterand, který zároveň téhož dne přijal na francouzském velvyslanectví početnou skupinu československých disidentů – proslulá snídaně s Mitterandem).
https://archiv.ihned.cz/c1-63237630-presne-pred-25-lety-skoncila-normalizace-nastoupil-premier-marian-calfa-a-jeho-vlada
25. a 26. listopadu (sobota a neděle) 1989 (30 let) – V Praze na Letenské pláni, která kdysi sloužila mj. jako stanoviště cirkusů a letos (2019) se stala dějištěm dvou shromáždění, na nichž dobře situovaní stoupenci pravicových, programově asociálních, a tedy volebně neúspěšných politických stran usilovali o propagaci svého oblíbeného politického směru, se konaly zlomové události československé Sametové revoluce – masové demonstrace za svobodu a demokracii proti tehdejšímu (ovšem již skomírajícímu) komunistickému režimu:
Hlavním organizátorem demonstrací bylo Občanské fórum, které vzniklo 19. listopadu 1989 v Praze jako řídící centrum revoluce a jehož pobočky se vzápětí vytvořily všude po Českých zemích, řečnickou tribunou se stal zadní trakt stadionu fotbalového klubu Sparta a ozvučení dodaly rockové kapely (které zejména od r. 1983 trpěly vlnou perzekuce ze strany režimu), na Letenské pláni se shromáždilo v sobotu 25. 11. asi 750 tisíc lidí a v neděli 26. 11. asi 500 tisíc lidí (dodnes se jedná s velkým náskokem o největší shromáždění lidu v celých českých i československých dějinách), moderátorem byl známý disident, římskokatolický kněz bez státního souhlasu Václav Malý, hlavním řečníkem byl dlouholetý neformální vůdce československé demokratické opozice Václav Havel, promluvily však i mnohé další osobnosti, od tradičních opor nezávislé kultury (divadelník Jiří Suchý: Sděluji vám zprávu skvělou: Boží mlýny zas už melou) a legendárního předáka reformního Pražského jara 1968 Alexandera Dubčeka přes opoziční intelektuály (ekonom Miloš Zeman, jehož letní článek v polonezávislém tisku odhalil široké veřejnosti fatální hospodářské i technologické zaostávání Československa za vyspělým světem), četné herce (Josef Kemr: Je-li s námi Bůh, kdo proti nám?!) a ještě nedávné nadšené komunisty (herec Ilja Prachař: Komunistická strana ztratila svou vedoucí úlohu a své postavení udržuje již jen mocensky) až po dvojici mladých policistů, kteří se 17. listopadu podíleli na bití demonstrantů na Národní třídě a nyní přišli požádat revoluční veřejnost o odpuštění, přičemž se dočkali chápavého přijetí, které ostře kontrastuje s dnešní mainstreamovou atmosférou primitivního antikomunismu a paranoidního vyhledávání nepřátel lidu za každou cenu; obě demonstrace v mrazivém počasí se vyznačovaly maximální pospolitostí účastníků, ikonickou roli tu sehrály skandované pokřiky (např. směrem k prezidentskému sídlu na Hradě: Podívej se Gusto, jak je tady husto!) i dnes už legendární zvonění klíčů; demonstrace živě přenášela Československá televize, jejíž redaktoři rychle pochopili, odkud vane nový vítr, ale ortodoxní neostalinisté pořád ještě chovali naději na zvrat (došlo k režimním pokusům zabránit v účasti mimopražským aktivistům), ovšem mj. fakt, že sovětský reformní vůdce Michail Gorbačov dal od československých komunistů ruce pryč a bylo zřejmé, že zdejšímu revolučnímu vývoji spíše přeje, znamenal konec pošetilých představ o udržení československého komunismu, tím spíše, že obě demonstrace (po skončení každé z nich se ještě konala početná shromáždění dole ve městě na Václavském náměstí aj.) byly důležitým testem sil před úspěšnou pondělní generální stávkou.
https://www.youtube.com/watch?v=x0aUIjCdp74
https://zpravy.aktualne.cz/galerie-a-videa/galerie-letna-1989/r~38caf766936611e9b6a9ac1f6b220ee8/
https://zpravy.aktualne.cz/galerie-a-videa/galerie-letna-1989/r~38caf766936611e9b6a9ac1f6b220ee8/r~bd087eb6934f11e9a049ac1f6b220ee8/
https://www.denik.cz/galerie/foto.html?mm=ctk-letna-1989-milos-zeman&back=1068927542-36-1&photo=1
17. listopadu 1989 (30 let) – Pražskou studentskou demonstrací, která odvážně srovnávala tehdy panující komunistický režim s nacistickou německou okupací o 50 let dříve, začala dodnes zatím poslední česká demokratická revoluce, označovaná jako Sametová revoluce:
17. listopad se připomíná jako Mezinárodní den studentstva: jde o výroční den brutální razie, kterou v r. 1939 na pražských vysokých školách provedli němečtí okupanti poté, co se v protiokupační demonstraci proměnil pohřeb medika Jana Opletala, který byl smrtelně zraněn při německém zásahu proti demonstraci na československý státní svátek 28. října; v roce 1989 pražští vysokoškolští studenti využili tohoto výročí k uspořádání demonstrace (od 16 hodin), která ovšem měla charakter protestního průvodu směřujícího z vysokoškolského areálu Albertov přes Vyšehrad do centra města (pod výmluvným heslem Opletal měl odvahu – a co my?), přičemž průvod byl dole ve městě usměrňován pohotovostním policejním plukem, který násilím zasahoval proti předchozím demonstracím v průběhu roku, většinové jádro nynějších demonstrantů (v počtu 5 – 10 tisíc osob) zamířilo kolem Národního divadla na Národní třídu směrem k Václavskému náměstí, zdá se, že komunističtí politici na pražské i celostátní úrovni byli rozděleni na vládnoucí konzervativce, kteří chtěli demonstranty přemoci silou, a na opoziční liberály (v jejichž zájmu se mezi organizátory průvodu dokonce vetřel mladý agent tajné policie), kteří si takovou konfrontaci také přáli, ovšem proto, aby se jejím prostřednictvím konzervativci zdiskreditovali a aby museli z vedení strany i státu odejít, na Národní třídě asi v 19:30 h (již za tmy) byli demonstranti obklíčeni, začalo docházet k ikonickým situacím, kdy někteří studenti si sedli na zem na znamení své bezbrannosti (Máme holé ruce!), dívky zasunovali policistům (šlo také o mladé lidi) v předních řadách kordonu květiny za jejich plexisklové štíty atd., přibližně ve 20:15 se policisté na studenty vrhli a začali je surově bít obušky, k ústupu demonstrantů vytvořili mezi sebou uličky, v nichž praktikovali další bití (policejní zásah byl dopředu připraven), zraněno bylo téměř 600 lidí, v napjaté a málo přehledné atmosféře vznikla domněnka, že snad byl i někdo zabit, již zmíněný policejní agent měl patrně roli ubitého studenta skutečně sehrát, vše se ovšem stalo před očima nezúčastněné veřejnosti, která původně přišla jako diváci na představení do okolních divadel, herci, z nichž někteří byli kontaktováni uniknuvšími studenty, vystoupili na jeviště a oznámili publiku, že v nastalých podmínkách hrát nebudou a nabídli divadelní prostor pro svobodnou veřejnou diskusi o aktuálních poměrech v zemi, k těmto diskusím skutečně došlo – poprvé po 21 letech – a vše rychle směřovalo k ustavení koordinačního centra, které mělo rychlý tok událostí přeměnit v celonárodní revoluci za svobodu a demokracii.
https://gevo.cz/sazavska/studenti-studentum-o-17-listopadu/
https://krkonossky.denik.cz/z-regionu/17-listopad-1989-jake-to-bylo-pred-26-lety-20151117.html
https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/10-dni-ktere-zmenily-cesko-17-listopad-byl-jen-rozbuskou-co-bylo-po-nem.0c763ba3/