31. ledna 2020 – Spojené království Velké Británie a Severního Irska odchází z Evropské unie (publicistickou zkratkou pro tuto událost se stal výraz brexit):

     Velká Británie patřila k původním iniciátorům poválečné evropské integrace, toto její úsilí je spojeno především s dlouholetým premiérem sirem Winstonem Churchillem, který hovořil (1946) o ideji Spojených států evropských, přičemž se automaticky předpokládalo, že základní principy takového uspořádání budou vycházet (podobně jako ve Spojených státech amerických) z anglosaského pojetí osvícenské státovědy, avšak vzápětí se evropské integrační iniciativy chopily Francie a (Západní) Německo (francouzský ministr zahraničí Robert Schuman – Schumanův plán 1950 – a západoněmecký kancléř Konrad Adenauer), které položily důraz na hospodářskou spolupráci v oblasti těžkého průmyslu a posléze i v dalších oborech, jejich postup, diktovaný do značné míry geografickou a ekonomickou kompatibilitou obou zemí, vlastně oživil středověký koncept Svaté říše římské (zahrnující v dnešní terminologii Francii, Německo, Itálii, Benelux; + Švýcarsko a Rakousko, obě do značné míry německojazyčné země), ostatně všechny významné evropské integrační smlouvy včetně té poslední, Lisabonské (2007), jsou uloženy v Římě a evropská mírová cena nese jméno Karla Velikého, tento vývoj jednoznačně signalizoval, že s účastí, či dokonce s významnou rolí Velké Británie v Evropě se vůbec nepočítá, Velká Británie proto vytvořila (1960) alternativní/konkurenční organizaci EFTA (Evropské sdružení volného obchodu) zahrnující kromě Spojeného království především skandinávské státy, když ovšem jednotliví členové EFTA vstupovali – pod tlakem ekonomických faktorů – do těch evropských struktur, které řídil německo-francouzský „motor“ evropské integrace (jež od r. 1993 nese název Evropská unie), museli se členství v EFTA vzdát, což EFTA oslabilo, na druhou stranu země Evropské unie, EFTA a některé další státy (zejména považované za zábranu před údajným ruským nebezpečím) společně vytvářejí Evropský jednotný trh (minimalizující bariéry pro volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a práce), takže brexit již z definice nemůže Velkou Británii posunout do vzdálenější pozice vůči ostatní Evropě, než je např. pozice švýcarská nebo norská, Velká Británie vstoupila do evropské integrace v r. 1973, největšího vlivu dosáhla v 80. letech za vlády charismatické neokonzervativní premiérky Margaret Thatcherové (v úřadě 1979 – 1990), která společně s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a posléze také sovětským reformním vůdcem Michailem Gorbačovem rozhodujícím způsobem přispěla ke konci Studené války mezi tržně demokratickým Západem a komunistickým Východem, ovšem necitlivá domácí sociální politika Thatcherové vedla nejen k pádu této premiérky, ale také ke krizi britské Konzervativní strany, zatímco ve sjednoceném (od 1990) Německu naopak konzervativní politika posilovala (v kancléřském křesle seděli Helmut Kohl, vládl 1982 – 1998, a jeho ideová pokračovatelka Angela Merkelová, vládne od 2005 dodnes), britský konzervativní premiér David Cameron (v úřadě 2010 – 2016) se pokusil upevnit pozici svou a své strany i země tím, že vypsal referendum o setrvání Spojeného království v Evropské unii, neboť očekával kladnou odpověď, která mu měla zajistit mandát pro posílení britské role v Unii, ovšem Britové odpověděli (těsně) LEAVE, protože dobře postřehli, že prudce se rozrůstající EU (od 2013 ji tvořilo 28 států) již nemůže fungovat na dosavadních principech všeobecného konsensu, takže objektivně vzrostla poptávka po velmocenském německo-francouzském vůdcovství (od 2017 posíleném silnou spoluprací mezi Merkelovou a novým francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, jenž je i v soukromí znám svou slabostí pro starší ženy), Velká Británie zahájila o brexitu jednání s Evropskou unií, ovšem unijní vyjednavači Britům jejich plány všemožně komplikovali, symbolem britské bezradnosti tváří v tvář těmto obstrukcím se stala konzervativní premiérka Theresa Mayová (vládla 2016 – 2019, v českých mainstreamových médiích byla nazývána Seríza), která si nedokázala poradit s unijním požadavkem na otevřenou irsko-britskou hranici, až byla vystřídána razantním Borisem Johnsonem (rovněž konzervativcem), jenž si nechal potvrdit sílící probrexitové nálady veřejnosti svým drtivým vítězstvím v parlamentních volbách, odmítl ustupovat unijnímu tlaku a dovedl Velkou Británii k politickému vystoupení z EU, i když dohody o budoucím hospodářském vztahu Britů k Unii se budou uzavírat ještě v průběhu roku 2020, brexit má mimořádný význam pro celou Evropu, neboť zásadním způsobem destruoval politicky a mediálně vnucovanou představu, že současná forma EU je pro evropské národy až eschatologickou nutností, vyňatou – po vzoru náboženských dogmat – z veřejné diskuse.

https://theprint.in/world/boris-johnson-wins-uk-election-with-landslide-majority-sets-brexit-date-for-31-jan-2020/335043/