Epos o Gilgamešovi

     Mezopotamský epos (kolem 2 500 – 7. století př. Kr.), postupně vytvářený Sumery, Akkady, Babyloňany a Asyřany, chronologicky první velké dílo světové literatury.   

Gilgameš byl historicky doložený král sumerského městského státu Uruk, žil a panoval někdy v 1. polovině 3. tisíciletí př. Kr. Stal se hlavní postavou několika (asi 6) sumerských hrdinských básní. Sumerové – národ nejasného původu – obývali ve 4. – 2. tisíciletí př. Kr. jižní Mezopotámii a společně se severoafrickými Egypťany patří k zakladatelům starověké civilizace. Sumerové byli postupně asimilováni semitskými národy z afroasijské jazykové rodiny: Semité přišli do Mezopotámie od západu a převzali a dále rozvinuli sumerskou kulturu, zejména klínové písmo, zaznamenávané především na hliněných tabulkách. Babyloňané sestavili po r. 2 000 př. Kr. gilgamešovské básně do rozsáhlého jednolitého díla – eposu. Tento Epos o Gilgamešovi se rozšířil po celé klínopisné oblasti Blízkého východu, byl velmi oblíben i ceněn a dochoval se v několika verzích, jejichž kombinací můžeme celé dílo – až na krátké, málo důležité pasáže – rekonstruovat. Poslední verze je kanonická, tedy normativní a vzorová, a dochovala se v knihovně asyrského krále Aššurbanipala.

     Epos nemá vlastní původní název, v souladu se zvyklostmi běžnými v takových případech jej můžeme – kromě novodobého názvu Epos o Gilgamešovi – označit také incipitem, tedy počátečními slovy: Ten, jenž vše zřel.

     Epos o Gilgamešovi můžeme charakterizovat jako hrdinský epos a jeho obsahem jsou mytické příběhy. Gilgameš je líčen jako muž, který je ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk. Epos je rozčleněn na 12 tabulek a jeho obsah můžeme shrnout do 2 hlavních tematických okruhů: (1) o významu a smyslu lidského přátelství a (2) o hledání nesmrtelnosti.

     Epos začíná oslavným líčením mohutných uruckých hradeb, jež dal Gilgameš vystavět: Pohleď na jeho hradbu, jež vystavěna je jak podle nitě! / Hleď na jeho podezdívku, jíž podobnou nikdo nevytvoří!

     Vzápětí se však dozvídáme, že Gilgameš si přitom počínal jako despotický vladař, neboť ke stavebním pracím zotročil mužské obyvatelstvo Uruku. Utrápení Uručané si stěžují bohům a ti stvoří divocha Enkidua, který pak ve stepi kolem Uruku žije s divou zvěří, plaší dobytek, zabraňuje v práci oráčům a děsí lovce. Když se o Enkiduovi dozví Gilgameš, pošle k němu nevěstku (prostitutku) Šamchat, aby Enkidua polidštila, a tím ho vzdálila divočině.

     Tady přichází první ze silných míst eposu. Celá skladba je – jak ve starověké literatuře, zejména orientální, bývalo zvykem – prošpikována erotickými motivy, ovšem právě zde mají silně významotvornou funkci. Velmi vnadná Šamchat snadno zaujme divocha svými půvaby a po šest dní a sedm nocí Enkidu s Šamchatou obcoval bez ustání. Nad tělesnou rozkoš je tu však postavena lidská náklonnost: po celou dobu milování Enkidu hledí Šamchat do tváře a její pohled jej promění v kulturního člověka; když se pak Enkidu obrátí ke gazelám, s nimiž se ještě donedávna přátelil, zvířata ve strachu od něj prchají pryč, neboť jej již nepoznávají.     

     Enkidu se na uruckém tržišti utká s Gilgamešem: tvrdý boj, v němž oba u okolních domů veřeje vyrvali, až se stěny třásly, skončil nerozhodně, takže oba políbili se a přátelství uzavřeli.

     Gilgameš a Enkidu konají hrdinské skutky, mezi nimiž vyniká výprava proti lesnímu obru Chumbabovi (v některé verzi: Chuvavovi): „V lese bydlí Chuvava silný. / Ty a já, my jej zabijeme, / veškeré zlo země vyhladíme / a cedry pokácíme!“ Motivace k výpravě je zdánlivě nejasná: Chumbaba, zdá se, nic neprovedl a oba přátelé se s ním dosud ani nesetkali. Cedry jsou mohutné jehličnany příbuzné borovici a rozsáhlé cedrové lesy se tehdy rozkládaly na území dnešního Libanonu. Z pohledu civilizovaného nížinného obyvatelstva ovšem obtížně dostupné, tajuplné horské lesy představovaly říši zlých démonů, jichž je Chumbaba čelným představitelem: zabít obra, a tak moci vykácet les, to znamená omezit roli zla ve světě. Záměr se zdaří: Gilgameš a Enkidu začnou kácet cedry, tím přivolají rozezleného obra, s pomocí boha Šamaše jej v zápase zabijí a les srovnají se zemí (připomeňme, že les jako symbol temných sil vzpírajících se člověku, najdeme ještě u Čelakovského či Erbena).

     Epos je proložen řadou scén, v nichž oba hrdinové rozmlouvají s bohy – často se tak děje ve snu.

     Gilgamešovi nabídne manželství mocná bohyně Ištar: chce totiž získat Gilgamešovu sílu. Král jí však vytkne její dosavadní nestálost v milostné náklonnosti a nabídku odmítne. Zhrzená Ištar přemluví boha Anua, aby poslal na zem proti Gilgamešovi obrovského nebeského býka, který má Gilgameše zabít (další jinotaj: mužného, sebevědomého krále má zlikvidovat zvíře, které bylo hlavním blízkovýchodním symbolem mužské síly i plodnosti). Gilgameš a Enkidu ovšem na pláni před uruckými hradbami býka zabijí. Ištar vystoupí na hradby a přísahá Gilgamešovi pomstu, ale Enkidu po ní jako odvetu mrskne kýtu z býka. O Ištařině pokoření rokují bozi a připravují trest pro Enkidua. Bůh Šamaš, který Gilgameše a Enkidua hájí, je se svým stanoviskem osamocen: bohové rozhodnou, že Enkidu musí zemřít, a sešlou na něj tíživou chorobu. Tím končí 1. námětový okruh eposu (1. – 6. tabulka).

     Následující pasáž otevírá 2. námětový okruh (7. – 11. tabulka): Gilgameš rozmlouvá s Enkiduem ležícím na lůžku a sleduje, jak z přítelova těla život nezadržitelně vyprchává. Je to další z vrcholů díla; bez přehánění lze říci, že v celé pozdější světové literatuře nikdo nevyjádřil hranici mezi životem a smrtí působivěji: Hořko je v mysli Enkiduovi. / A jak tak sám na loži leží, / nitro své za noci vyjeví příteli svému: / „Poslyš, příteli můj, sen jsem zřel této noci. / Hučela nebesa, ozvěnou odpovídala zem, / a mezi nimi stál jsem já! / Tu vyvstal člověk, tvář jeho byla temná… / Jak divoký býk po mně dusal, / pevně mi sevřel celé tělo. / ,Zachraň mne, příteli můj!´ jsem zvolal, / ale tys mne nezachránil, neb jsi se bál.“

     Enkidu zemře. Gilgameš nejprve těžce prožívá žal z přítelovy smrti a posléze je zachvácen strachem z budoucí smrti vlastní. Je však přesvědčen, že existuje způsob, jak by se mohl stát nesmrtelným, a vydává se na cestu, aby tento způsob našel. Bůh Šamaš mu to marně rozmlouvá: „Kam běžíš, Gilgameši? / Život, jejž hledáš, nenalezneš.“

     Gilgameš ví o člověku, který, ač se narodil před dávnými léty, stále žije, neboť zjevně dostal od bohů dar nesmrtelnosti: „Za Uta-napištimem, svým předkem, přicházím, / jenž v shromáždění bohů se dostal, hledaje život. / Na smrt i život chci se ho zeptat.“ Gilgamešova osamělá pouť je velmi dlouhá. Donedávna mocný král putuje jako obyčejný pocestný, zbaven všech atributů své polobožské moci. Když dorazí na mořský břeh, dojde k hostinci, který patří šenkýřce Siduri. Svěří se jí s cílem své cesty a ona mu začne vysvětlovat, že k lidskému štěstí je třeba se věnovat pozemským radostem každodenního přítomného života; její postoj bychom mohli označit jako hédonismus: „Když bozi stvořili lidstvo, / smrt lidstvu dali v úděl, / život však do svých rukou si vzali. / Ty, Gilgameši, žaludek si naplň, / ve dne v noci buď stále vesel! / Denně pořádej slavnosti, / tancuj a hraj si ve dne i v noci! (…) / Na dítko zři, jež držíš na své ruce. / Ať manželka se raduje na tvém klíně! / Takové je lidské počínání.“

     Gilgameš se ovšem nenechá zviklat a s pomocí lodivoda Uršanabiho dopluje v člunu až k Uta-napištimovu domu. Také Uta-napištim se nejprve snaží Gilgamešovi vysvětlit, že touha po lidské nesmrtelnosti je pošetilá: „Kruté smrti se nevyhneš! / Což navěky stavíme dům? Což navěky pečetíme? / Což navěky bratří se o podíl dělí? / Což navěky trvá na zemi hněv? / Což navěky zvedá se řeka a záplavu přináší? / Kuklu svou opouští vážka. / Ale tvář, jež by do slunce stále hledět mohla, / odedávna tu nebyla nikdy! / Spící i mrtvý – jak sobě si podobni jsou, / což obraz smrti oba nevytvářejí?“

Gilgameš však trvá na svém a Uta-napišti mu začne vyprávět příběh svého života: „Slovo skryté chci odhalit tobě, Gilgameši, / o tajemství bohů tobě chci říci.“ (Povšimněme si, že oba verše – v Uta-napištimově promluvě se pak ještě s obměnami opakují – jsou vlastně definicí mýtu jako slovesného žánru, a odkrývají tedy i obecný smysl celého eposu.) Uta-napištim vypráví Gilgamešovi, jak se kdysi bohové rozhodli vyhladit veškeré lidstvo potopou světa – patrně je považovali za nízké a nedokonalé. Moudrý Uta-napištim však v jejich očích obstál a oni mu poradili postavit loď a uchýlit se do ní s rodinou i některými zvířaty. Příběh je nepochybně předlohou k biblické potopě, kterou seslal Hospodin Bůh a již přežila v uzavřeném korábu (arše) jen rodina Noemova: Uta-napištim vypráví mj.: „Uklidnilo se moře, utišilo, bouře i potopa ustaly. / Na moře jsem pohlédl, všude zavládlo ticho / a všechno lidstvo se v bahno proměnilo. (…) / Poklop jsem otevřel a na mou tvář dopadlo světlo. (…) / A když sedmý nadešel den, / holubici jsem vyslal, volně vypustil ven…“

     Podle Uta-napištima lze nesmrtelnost získat, když člověk šest dní a sedm nocí vydrží beze spánku. Gilgameš však usne, sotva se posadí. Následuje druhý pokus: na mořském dně roste rostlina věčného života, a pokud se jí Gilgameš zmocní, stane se nesmrtelným. Gilgameš se ponoří na mořské dno, rostlinu utrhne a v Uršanabiově doprovodu se s ní vrací do Uruku. Během cesty se chce umýt ve studni a rostlinu odloží. Vtom se připlazí had a rostlinu odnese; na místě zanechá jen svou svlečenou kůži. Gilgameš je zdrcen, šlo ovšem o výmluvné myšlenkové poselství: had žijící v zemi – a často stočený do kruhu – symbolizuje cyklické (mýtické) plynutí času, v němž se umírání a zrod nového života střídají (motiv svlečené kůže).

     Gilgameš přichází k Uruku a při pohledu na mohutné hradby, jež dal sám vystavět a jež zajišťují obyvatelům klid a bezpečí, dospívá k poznání, v čem opravdová nesmrtelnost spočívá: v prospěšném a trvalém díle pro obec, do níž člověk náleží.

     V 7. století př Kr. byla k eposu přidána ještě samostatná báseň Gilgameš a dub (11. – 12. tabulka), která s předchozím příběhem vůbec nesouvisí (v moderním stylu bychom ji tedy označili jako bonus).  

     Epos o Gilgamešovi otevírá prakticky všechny filozofické otázky, jež světová beletrie až dodnes řeší. Je psán nerýmovaným veršem, rytmickým prvkem jsou častá opakování klíčových sentencí, což mj. svědčí o někdejší převažující ústní prezentaci textu: I mluví k němu, k Uta-napištimu vzdálenému, manželka jeho: / „Gilgameš přišel sem, namáhaje se i trmáceje. / Co mu chceš dát, až vracet se bude do své země?“ (…) / Tu pravil Uta-napištim jemu, Gilgamešovi: / „Gilgameši, tys přišel sem, namáhaje se a trmáceje. / Co ti mám dát, až vracet se budeš do své země?“

     Někdy to má povahu anafory, která zpravidla přispívá ke gradaci děje:  Až do dne, kdy se zpět vrátím, / až dorazím do lesa cedrového, / až mocného Chumbabu skolím…  

     Anonymní autoři prokazují také smysl pro výmluvné detaily, ať už jde o až groteskní průběh zápasu s nebeským býkem (Pak honil Enkidu nebeského býka, / až jej konečně chytil za jeho tlustý ocas), naturalistický popis posmrtného rozkladu (ani pohřbít jsem jej dát nechtěl, / až červ napadl jeho tvář) nebo věrohodné líčení krajiny zasažené obří záplavou způsobenou patrně přílivovou vlnou (Po celý den vál jižní vítr, / dul prudce a zkázu přivodil zemi // všechno lidstvo se v bahno proměnilo. / Jak plochá střecha se prostíral močál).

     Svou snahou změnit běh svého dosavadního života, překonat limity dané přírodou či osudem, a konečně i marností takového úsilí je Gilgameš blížencem postavy mnohem známější – německého alchymisty Fausta, který pro dosažení svých cílů prý zaprodal svou duši ďáblu a jehož osud zachycený v pověstech zpracoval ve formě velkolepého básnického dramatu o lidském údělu německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe (1749 – 1832). 

     Epos o Gilgamešovi zhudebnil český skladatel žijící ve Švýcarsku Bohuslav Martinů: oratorium Gilgameš (premiéra 1958 v Basileji).

http://www.mythicjourneys.org/images/gilgamesh5.jpg