Erich Maria Remarque (1898 – 1970): Na západní frontě klid

(1928)      

     Tato kniha nemá být ani obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům.

     Němečtí vojáci leží v zákopech na západní (francouzsko-německé) frontě První světové války a jeden z nich, devatenáctiletý Pavel Bäumer, začíná čtenáři vyprávět svůj příběh. Do armády narukoval dobrovolně se svými spolužáky z gymnasia: celou třídu k tomu přesvědčil jejich třídní profesor přezdívaný Kantorek, který zároveň sám nastoupil k polovojenské domobraně. Německá armáda má zprvu ještě dost potravin i munice, ale smrt je všudypřítomná. Pavlova jednotka stojí proti Britům a Francouzům: neustálé nebezpečí hrozí od odstřelovačů z nepřátelských zákopů, od dělostřelby a minometů, od útočících letadel. Kamarádi z roty postupně hynou v boji nebo končí jako váleční invalidé. Nakonec je nouze i o chleba, pro nějž z děr v bludišti zákopů vylézají houfy krys.

     I

     (…) Kantorek byl náš třídní profesor, přísný mužík v šedivém saku s dlouhými šosy. Tvář připomínala hraboše. (…) Je vlastně divné a legrační, že příčinou neštěstí na světě jsou tak často drobní lidé; bývají mnohem energičtější a nesnášenlivější než lidé urostlí. Vždycky jsem si dával dobrý pozor, abych se nedostal někam, kde je velitelem roty nějaký skrček. Ta malá piva jsou většinou zatracení rasi.

     Kantorek do nás v hodinách tělocviku hučel tak dlouho, až naše třída odpochodovala pod jeho velením jako jeden muž na okresní velitelství a přihlásila se dobrovolně na frontu. Ještě ho vidím před sebou: dívá se na nás, oči za brejlemi se mu blýskají a dojatým hlasem se nás ptá: „Půjdete přece se mnou, kamarádi?“ (…)

     Pravda, jeden z nás váhal a příliš se mu nechtělo. To byl Behm Josef, tlustý, dobromyslný chlapec. Nakonec se však dal přemluvit. (…)

     Jako naschvál byl Behm jeden z prvních, kteří padli. Při zteči dostal kulku do oka…

     Není ovšem možné dávat Behmovu smrt do souvislosti s Kantorkem – kam bychom přišli, kdybychom už tohle chtěli nazývat vinou. Vždyť na světě jsou tisíce Kantorků, a všichni jsou přesvědčeni, že konají maximální dobro – způsobem pro ně co nejpohodlnějším.

     Právě v tom je však pro nás jejich bankrot.

     Kantorkové měli nám, osmnáctiletým, být zprostředkovateli a průvodci do světa dospělosti, do světa práce, povinnosti, kultury a pokroku: do budoucnosti. Občas jsme se jim posmívali, občas jsme jim tropili drobná alotria, ale v podstatě jsme jim věřili. Byli pro nás nositeli autority, a s pojmem autority nám v mysli splývala představa většího porozumění a lidštějšího vědění. Leč první mrtvý, kterého jsme spatřili, toto naše přesvědčení roztříštil. Vnutil nám poznání, že náš fyzický věk je poctivější než jejich; Kantorkové měli na své straně jen frázi a dovednost. První bubnová palba nám ukázala náš omyl, a pod ní se zhroutil světový názor, který nám vštěpovali.

     Zatímco oni ještě psali a mluvili, my jsme viděli nemocnice a umírající – zatímco oni označovali službu státu za to největší na světě, my už věděli, že smrtelná úzkost je silnější. Ale proto se z nás nestali žádní vzbouřenci, žádní zběhové, žádní zbabělci – pro žádné z těch slov Kantorci nechodili daleko –, milovali jsme svou vlast stejně jako oni a při každém útoku jsme šli statečně kupředu – ale teď už jsme rozlišovali; najednou jsme prohlédli. A viděli jsme, že z jejich světa už nezbylo nic. Najednou jsme byli strašlivě sami – a sami jsme se s tím museli vyrovnat. (…)     

     IX

     (…) Mám pořád ještě strach, ale je to strach rozumný, jakási mimořádně vystupňovaná opatrnost. Noc je větrná, stíny v záblescích děl plápolají sem a tam. Proto člověk vidí příliš málo a příliš mnoho. Co chvíli strnu, ale vždycky se ukáže, že to nic není. Tak se dostávám poměrně daleko dopředu a potom se obloukem vracím. Z ostatních členů patroly jsem nenašel nikoho. Každý metr posiluje mou sebedůvěru a naději – ale také mě pohání k většímu spěchu. Nebylo by vůbec hezké, kdybych ještě teď nějakou koupil.

     Náhle mnou projíždí nové leknutí: najednou si nejsem jist, zda postupuji správným směrem. Buď nepoznávám terén, nebo se opravdu šinu jinam. Tiše kloužu do nějakého trychtýře a snažím se orientovat. Stalo se víc než jedenkrát, že někdo s potěšením hupl do zákopu a teprve potom zjistil, že to není ten správný. (…)

     Teď střílejí naše baterie. Blízko mne detonuje granát. Popadá mě šílený, divoký vztek, to by tak ještě chybělo, aby mě trefily vlastní střely; kleju a skřípám zuby do bahna; je to výbuch nepříčetného amoku, nakonec jsem tak vybitý, že mohu jen sténat a prosit. (…)

     Kulomety nahoře vržou. Vím, že naše drátěné zátarasy jsou pevné a skoro nepoškozené – část je pod proudem vysokého napětí. Palba z pušek sílí. Neprošli, musejí zpátky.

     Zase se krčím, jsem napjatý do krajnosti. Slyším klapot, plížení, řinčení. Do toho zaznívá ojedinělý mocný výkřik. Jsou pod palbou, útok byl odražen.

     Rozednilo se ještě trochu víc. Nahoře kolem mne chvátají kroky. První. Potom další. Vrzání kulometů splývá v nepřetržitý řetěz. Právě se chci trochu pootočit, když se shora začíná něco hlučně vylit do mého trychtýře. Těžce a s pleskotem to padá dolů, je to člověk – nepodařilo se mu zachytit se na stěně kráteru, klouže, leží na mně –

     Nemyslím, nerozhoduji se – šíleně do něho bodám a jenom cítím, jak tělo sebou cuká, měkne a hroutí se. Mám ruku lepkavou a mokrou, když přicházím k sobě.

     Ten druhý chroptí. Mám dojem, jako by řval, každé vydechnutí je jako výkřik, hřímání – ale to jen mé tepny tak buší. Chtěl bych mu rukou zavřít ústa, nacpat do nich hlínu, ještě jednou ho bodnout, ať je zticha, prozradí mě; ale jsem už tak dalece při sobě a najednou i tak slabý, že nejsem s to pozvednout proti němu ruku. 

     Zalézám tedy do nejvzdálenějšího kouta a zůstávám tam; upírám na něho oči, svírám rukojeť dýky, jsem připraven znova po něm skočit, pohne-li se. Ale on už nic neudělá, poznávám to podle toho, jak chroptí.

     Nezřetelně ho vidím. Mám jen jedno přání: dostat se odtud. (…) Ale když zkouším povystrčit hlavu, hned poznávám, že to je nemožné. Kulometná palba je tak hustá, že bych byl jak řešeto dřív, než bych udělal jediný přískok. (…)

     Je světlé, šedivé časné ráno. Chroptění neustává. Cpu si prsty do uší, ale brzo je zase vytahuju, protože neslyším ani nic jiného. (…)

     Konečně jsem vedle něho.

     Vtom otevírá oči. Musel mě ještě slyšet a dívá se na mne s výrazem hrůzného zděšení. Tělo leží nehnutě, ale v očích je nezměrný útěk, až si na okamžik myslím, že ty oči dokáží strhnout s sebou tělo. (…)

     „Ne, ne, ne,“ zvedám ruku, musím mu ukázat, že mu chci pomoci, a dlaní mu přejíždím čelo. (…)

     Nemám zde polní láhev, nevzal jsem si ji s sebou. Ale dole, v bahně trychtýře, je voda. Spouštím se dolů, vytahuju svůj kapesník, rozprostírám ho, tisknu ho do bahna a do dlaně nabírám žlutou vodu, která z marastu vyvěrá. 

     Polyká ji. Vracím se pro další. Potom mu rozpínám blůzu, abych ho obvázal. To musím udělat v každém případě, aby ti tam odnaproti, kdybych snad padl do zajetí, viděli, že jsem mu chtěl pomoci, a neodstřelili mě. (…)

     Jsou to tři bodné rány. Obvazy mých balíčků první pomoci je zakrývají, krev crčí zpod mulu, tisknu gázu pevněji k ranám, muž sténá.

     To je všechno, co pro něho můžu udělat. Teď musíme čekat, čekat. (…)

     V poledne podřimuji na rozhraní na rozhraní mdloby a myšlení. (…) Ještě několikrát jdu umírajícímu pro vodu, a také sám piju. 

     Toto je první člověk, kterého jsem usmrtil vlastníma rukama, kterého vidím zblízka, jehož umírání je mým dílem. (…)

     Ale každé jeho vdechnutí obnažuje mé srdce. Tyto hodiny patří umírajícímu, patří jenom jemu, má neviditelný nůž, kterým mne ubodává k smrti: čas a mé myšlenky.

     Co bych za to dal, kdyby zůstal naživu. Je těžké ležet zde a muset ho vidět a slyšet.

     Ve tři odpoledne je mrtev.

     Pociťuji úlevu. Ale jen na chvíli. Brzo se mi začíná zdát, že ticho je ještě nesnesitelnější než sténání. (…)

     Co dělám, je vyloženě nesmyslné. Ale musím se něčím zaměstnat. A tak ukládám mrtvého ještě jednou, aby se mu lépe leželo, ačkoliv už nic necítí. Zatlačuji mu oči. Jsou hnědé, vlasy má černé, po straně trochu zvlněné.

     Ústa pod knírkem jsou plná a měkká; nos malinko zahnutý, pleť nahnědlá, teď už nevypadá tak sinale jako předtím, když ještě žil. V jednu chvíli obličej vyhlíží dokonce zdravě; potom rychle chátrá a mění se v cizí posmrtnou masku, jaké jsem často vídal a které si jsou všechny podobné.

     Jeho žena teď jistě na něho myslí; neví, co se stalo. Vypadá, jako by jí byl často psal. – Však od něho ještě bude dostávat poštu – zítra, za týden – snad ještě za měsíc psaní, které se zatoulalo. Bude je číst a on k ní z těch řádků bude mluvit.

     Mé rozpoložení je horší a horší, už nedovedu ovládat své myšlenky. Jak asi ta žena vyhlíží? (…)

     Kdyby mě teď viděla má matka –. Ten mrtvý mohl jistě žít ještě třicet let, kdybych si byl lépe vštípil do paměti cestu zpátky. Kdyby byl běžel o dva metry více doleva, mohl teď sedět tam naproti v zákopu a psát své ženě další dopis. (…)  

     Mlčení bobtná. Mluvím a musím mluvit. Tak ho oslovuji a říkám mu to. „Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. (…) Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně – nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest –. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem… Vezmi si ode mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, – vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít.“

     Je ticho, fronta je klidná, jenom pušky práskají. Kulky létají při zemi, nestřílí se nazdařbůh, obě strany přesně míří. Nemohu ven.

     „Napíšu tvé ženě,“ říkám mrtvému chvatně, „napíšu jí, ať se to dozví ode mne, napíšu jí všecko, co ti teď říkám, ať se netrápí, já jí pomůžu a také tvým rodičům a tvému dítěti –“ 

     Jeho blůza je ještě napůl rozepnutá. Není těžké najít náprsní tašku. (…)

     Nerozhodně držím náprsní tašku v ruce. Klouže mi z prstů a otevírá se. Padá z ní několik fotografií a dopisů. (…)

     Jsou to fotografie ženy a děvčátka, malé amatérské snímky pořízené před zdí obrostlou břečťanem. Vedle nich jsou dopisy. Vytahuji je a snažím se je číst. Většině nerozumím, písmo je špatně čitelné a také umím málo francouzsky. Ale každé slovo, které překládám, cítím jako střelnou ránu do hrudi – jako bodnou ránu do hrudi.

     Má hlava je dokonale předrážděná. Ale tolik přece ještě chápu, že těmto lidem nikdy nebudu smět napsat, jak jsem si to předtím umiňoval. Holá nemožnost. (…) A proto otevírám vojenskou knížku a pomalu čtu: Gérard Duval, typograf. (…)

     Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát sazečem, myslím si ztřeštěně, stát se sazečem, sazečem –

     Odpoledne jsem klidnější. Můj strach byl neodůvodněný. Jméno už mě nepřivádí z rovnováhy. Záchvat míjí. „Kamaráde,“ oslovuju mrtvého, ale říkám to vyrovnaně, klidně. „Dnes ty, zítra já. Ale jestli z toho vyváznu, kamaráde, budu bojovat proti tomu, co rozbilo nás oba: co tobě rozbilo život – a mně? – Také život. Slibuji ti to, kamaráde. Už se to nikdy nesmí stát.“ (…)

     Pojednou ve mně kypí lačná, dychtivá touha žít a před ní mizí všechno, co jsem si umiňoval. Jenom abych si v poslední chvíli nepřivolal neštěstí, mechanicky drmolím: „Všechno splním, všechno splním, co jsem ti slíbil,“ – ale v tu chvíli už vím, že to neudělám. (…)

     Erich Maria Remarque, Na západní frontě klid, Cesta zpátky, Praha 1988, s. 19 – 20, 125 – 133. Přeložil František Gel.

     Poznámky a vysvětlivky:

     amok – vražedné šílenství, zuřivost; Bäumer [bojmr]; Behm [bém]; Gérard Duval [žerár dyval]; ras – zde bezohledný, přísný, hrubý člověk; sazeč – pracovník v tiskárně, který (v předpočítačovém období) zhotovoval předlohu, z níž se tiskly stránky novin, knihy apod.); sinale – mrtvolně bledě; trychtýř – zde trychtýřovitá prohlubeň v zemi po mohutném výbuchu dělostřeleckého náboje; typograf – tiskař; zteč – rozhodující fáze vojenského útoku. 

http://www.sueddeutsche.de/wissen/jagdflieger-im-ersten-weltkrieg-pardon-kenne-ich-nicht-mehr-1.526957-3

http://1.bp.blogspot.com/-CHak7VNIBvc/TbOL6FSvHHI/AAAAAAAAAUY/mO34UZEabUs/s1600/All%2BQuiet%2Bon%2Bthe%2BWestern%2BFront.jpg