Hector Savinien Cyrano de Bergerac

     (6. března 1619 Paříž – 28. července 1655 Paříž)

     Vlastním jménem Hector Savinien Cyrano; šlechtický přídomek si (neoprávněně, jak v jeho rodině bývalo již předtím zvykem, navzdory pokutám) přisvojil podle rodinného statku jižně od Paříže: nazýval se Sous Forest, ale patříval šlechtickému rodu de Bergerac).   

     Francouzský spisovatel (jeho život se stal světoznámým až díky novoromantické veršované divadelní hře Edmonda Rostanda, 1868 – 1918, Cyrano de Bergerac, 1897).

     Hector Savinien Cyrano de Bergerac pocházel z vážené měšťanské rodiny (otec byl advokát), již v dětství a mládí se vymezoval vůči rigidním vychovatelským autoritám, s nimiž se setkával (od venkovského faráře až po ředitele prominentní vysokoškolské Collège de Beauvais v Paříži), od studentských let žil bujarým životem, stal se známým jako vznětlivý, posměvačný, ale i odvážný mladý muž (jeho povaha byla zřejmě ovlivněna i komplexem z pověstného velmi výrazného nosu), kvůli existenčním problémům vstoupil do armády (do sboru, jehož šlechtický velitel je znám jako Monsieur de Carbon de Casteljaloux: sloužili zde především temperamentní muži z jihozápadofrancouzského Gaskoňska) a proslul jako znamenitý šermíř, který dokázal zdolat i velmi početnou přesilu, ale po 2 těžkých zraněních (1639 a 1640) zanechal vojenské kariéry a vrátil se ke studiu, tentokrát na pařížské Collège de Lisieux (kde byl jeho spolužákem pozdější slavný dramatik Molière) a zde konečně našel prostředí konvenující jeho svobodomyslným (libertinským) názorům (libertini – Pierre Gassendi, 1592 – 1655, byl přítelem Galilea Galileiho, aj. – představovali spodní proud filosofického myšlení navazujícího ve Francii na materialistický racionalismus a na naturalismus, jak je pěstovala italská renesanční padovská filosofická škola aristotelismu: Pietro Pomponazzi, 1462 – 1525, aj.) a začal hojně publikovat satirické pamflety zaměřené proti oporám establishmentu, jenže svůj kritický osten si často sám otupoval hledáním majetných a vlivných mecenášů, provokoval především svým odporem ke křesťanským (katolickým) věroučným dogmatům, napsal 2 divadelní hry a 2 romány, ale jeho život byl ukrácen syfilidou (od 1645) a úrazem (padající trám 1644), Cyrano se stal – ačkoli přišel (ztrátou nebo krádeží) o část svých rukopisů (jeho nejvýznamnější díla byla v úplnosti vydána tiskem až v 1. polovině 20. století) – zajímavým příkladem literáta, který spojoval barokní zálibu v bohaté metaforičnosti, nadsázkách, paradoxech, slovních hříčkách a vynalézavých pointách s preosvícenským viděním podstaty světa (ve vztahu k náboženství a církvi byl blízkým předchůdcem Voltaira, 1694 – 1778, a Denise Diderota, 1713 – 1784).

     Některá díla:

     Divadelní hry Napálený školomet (Le Pédant joué; fraškovitá komedie; napsána 1645, vydána tiskem 1654 – bez závěrečné pasáže, která byla pro tisk doplněna až 1933, hrána za Cyranova života nebyla), Smrt Agrippinina (Mort d´Agrippine; tragédie; 1654, premiéra v pařížském divadle Hôtel de Bourgogne, vyvolala pohoršení autorovým ateismem).

Utopické cestopisy Cesta na Měsíc (L´histoire comique contenant les états et empires de la lune; 1649, vydáno 1657), Cesta do Sluneční říše (L´histoire comique contenant les états et empires du soleil; asi 1650, ale nedokončeno; vydáno 1662).   

     Soubor listů (dopisů) a pamfletů Listy (Lettres diverses, satiriques et amoureuses; vznikaly hlavně v letech 1647 – 1650).

     Cesta na Měsíc

     (1649, vydáno 1657)

Jedné úplňkové noci se vypravěč s přáteli vracejí z hodovní zábavy do Paříže a přou se o podstatu Měsíce. Vypravěč vzbudí smích úsudkem (podepřeným odkazy na Pýthagora, Démokrita, Koperníka, Keplera aj.) „…že měsíc je svět jako náš a že náš svět je mu měsícem.“ Když se vypravěč vrátí domů, najde – nečekaně a nevysvětlitelně – ve svém pokoji jednu z knih své knihovny, spis od italského přírodovědce Gerolama Cardana (1501 – 1576), otevřenou na stránkách s příběhem, kdy Cardana jednou večer navštívili dva starci vysokých postav, a po dlouhém jeho vyptávání mu vyjevili, že jsou obyvateli Měsíce, načež zmizeli. Udivený vypravěč dospěje k závěru, že záhadná příhoda s knihou je mu pokynem, abych lidem napomohl k poznání, že Měsíc je světem.

Vypravěč sestrojí postupně dva létací stroje. S prvním z nich se dostane do Kanady a tam zkonstruuje druhý stroj katapultového charakteru. Při prvním pokusu se vypravěč po pádu potluče a jeho stroje se zmocní vojáci a na náměstí v Québecu se jej – neznalí jeho účelu – pokusí vylepšit přidáním raket. Vypravěč jim v tom chce zabránit, ale skočí do svého stroje právě v okamžiku, kdy vojáci rakety zapálili, a létací stroj vynese vypravěče skutečně až na Měsíc.

     Tam vypravěč zjistí, že na Měsíci se nachází biblický ráj. Stráví na Měsíci několik dní, během nichž se setkává s jeho obyvateli a s některými vede obsáhlé disputace, v nichž autor shrnuje a prezentuje své názory prakticky na všechny podstatné otázky světa i života: od náboženství přes astronomii až po mezigenerační vztahy a intimní život.     

     Autor zručně využívá některá místa v biblickém textu, aby je vyložil jako doklad toho, že Měsíc = ráj. Z Měsíce byli Adam a Eva vyhnáni na Zemi (staří Řekové znali Adama jako Prométhea), ale Bůh po čase Měsíc opět zalidnil: poslal tam Metuzalémova otce Henocha, který (podle Gn 5,18-24) chodil … stále s Bohem a nebyl více /vidín/; nebo vzal ho Bůh. Za potopy světa dorazila na Měsíc jedna z Noemových dcer a část zvířat z archy. Noemova dcera Achab vytvořila s Henochem měsíční prarodičovský pár a od něj byl Měsíc zalidněn, přičemž se sem občas stěhovaly i další osobnosti ze Země: vypravěč se tu setká i se starozákonním prorokem Eliášem.(který se na Měsíc dostal pomocí lehkého železného vozu – sic! – a magnetu). Ve všech těchto technických detailech je patrné autorovo diletantství v otázkách fyziky, kterou chápe i vykládá velmi mechanisticky, byť si občas pomáhá příměry ze sféry vojenské techniky. 

Měsíčňané jsou mnohem větší než člověk (většina z nich měří totiž patnáct loket zdéli) a pohybují se zároveň po rukou i nohou. Vypravěče, který se od nich tolik odlišuje, tedy snadno považují za zvíře, uvězní ho v kleci a pozorují ho jako kuriozitu (zřetelná analogie s Gulliverovými cestami, 1726, od Jonathana Swifta). Na Měsíci také pobývají démoni: pocházejí ze Slunce a jsou to inspirující tvůrčí duchové, kteří na Zemi potkávají a ovlivňují významné intelektuály, od Sókrata až po Tommasa Campanellu a libertina Pierra Gassendiho. Ústy těchto démonů autor podává zkratkovité satirické charakteristiky významných osobností současnosti i nedávné minulosti (Gassendi píše jako filosof a La Mothe Le Vayer tak žije).

     Na Měsíci jsou obyvatelé živi jen z vůní a za takovéto pokrmy platí básněmi (analogie s Pravým výletem pana Broučka do Měsíce, 1888, od Svatopluka Čecha).

     Obyvatelé Měsíce mají ambivalentní vztah ke křesťanské věrouce. Na jedné straně se mezi nimi objevují inkviziční praktiky (Zatím se kněží, daleko rozezlenější než dvořané, dověděli, že jsem se odvážil prohlásit, že Měsíc, odkud přicházím, je svět a jejich svět že je jen Měsíc; měli za to, že jim to poskytuje dostatečnou záminku k tomu, aby mě mohli odsoudit k smrti utopením; to je totiž zdejší způsob, jak se hubí atheisté. Za tím cílem se všichni vypravili se stížností ke králi; král jim přislíbil, že zjedná spravedlnost, a nařídil, abych byl ještě jednou předveden a vyslechnut.), na straně druhé se Měsíčňané podivují neživotnému formalismu společenských privilegií, církevních dogmat a pokryteckému puritánství. Autor se tu často uchyluje k sofismatům, v nichž se však pod slupkou absurdity zřetelně rýsují preosvícenské názory, zvučící jakoby předčasnou ozvěnou třeba Voltaireova Filosofického slovníku (1764):

     Takové podivné počínání ve mně vzbudilo zvědavost, takže jsem se zeptal, proč stařec jí odděleně. „Nesnáší vůni masa,“ odpověděl mi démon, „ani takových rostlin, které nezašly samy od sebe, neboť pokládá rostliny za schopné bolesti.“ – „Že se zdržuje požívání masa zvířat a všeho, co žilo smyslovým životem, tomu se příliš nedivím,“ řekl jsem mu na to já; „neboť na našem světě se podobným způsobem živili pythagorovci, ba i někteří svatí poustevníci; ale bát se například uříznout zelí, abychom mu neublížili, to mi připadá velice směšné.“ – „A mně se zas jeho názor zdá velmi rozumný,“ odpověděl můj démon.

     „Neboť povězte mi, není zmíněné zelí zrovna tak boží tvor jako vy? Nemáte oba stejné rodiče, totiž Boha a jeho odříkání? Cožpak se Bůh od věčnosti nezabýval jeho zrozením zrovna tak jako vaším? Ba zdá se dokonce, že o rozmnožování rostliny se postaral lépe než o zrození myslící bytosti… lidé, kteří přece plodí podle vlastního rozmaru, mohou počít nanejvýš asi dvacet potomků za celý život, kdežto z jediného zelí může vzejít až čtyři sta tisíc hlávek. Říkat, že navzdory tomu miluje Bůh člověka víc než zelí, znamená lechtat se, abychom se rozesmáli… byla by mu jistě milejší ta hlávka zelí, která není schopna se mu rouhat, než člověk, jehož budoucí urážky má již před očima a který by ho chtěl zničit, kdyby mohl. (…) Ba dokonce není tak velkým hříchem zabít člověka jako uříznout zelí; neboť člověk jednoho dne povstane z mrtvých, kdežto zelí se už jiného života nadít nemůže.“ (s. 108 – 110)

     A on mi odpověděl: „Zdejší samičky, stejně jako samci, nejsou tak nevděčné, aby se červenaly při pohledu na nástroj, kterému vděčí za své zplození; a panny se nikterak neostýchají milovat na nás v upomínku na matku Přírodu jedinou věc, která po ní nese jméno, totiž přirození. Vězte tedy, že pás, který tento člověk nosí kolem těla jako odznak důstojenství a na němž jako medaile visí obraz mužského údu, je znamením šlechtice; je to odznak, kterým je pán odlišen od kmána.“ Toto neslýchané tvrzení mi připadlo tak výstřední, že jsem se neubránil smíchu.

     „Zdá se mi, že je to věru prapodivný zvyk,“ odvětil jsem mu na to, „neboť na našem světě se na znamení urozenosti nosí meč.“ Avšak to na mého hostitele nikterak nezapůsobilo. „Jakže, nebohý človíčku!“ zvolal. „Tak tedy na vašem světě se všichni urození jako posedlí honosí nástrojem, který je odznakem kata a který je ukován jen proto, aby zabíjel, zkrátka nástrojem, který je zapřisáhlým nepřítelem všeho živoucího; a skrývají naopak úd, bez něhož bychom vůbec nebyli na světě, hanbí se za tohoto Prométhea každého tvora a neúnavného napravovatele poklesků Přírody! Nešťastná země, kde znak plození je chován v potupě a znak ničení v úctě a vážnosti!“ (s. 134 – 135)         

     „Cože!“ přerušil mě a dal se do smíchu, „vy si myslíte, že vaše duše je nesmrtelná a zvířecí že není? Mám-li vám říci pravdu, slovutný příteli, vaše pýcha nezná mezí! A čím dokážete, prosím vás, že je nesmrtelná a zvířecí že není?“ (s. 135)

     „Jistě je vám, milý synu, známo, když se země proměňuje v strom, strom ve vepře a vepř v člověka, že máme všechny důvody soudit, že veškeré bytosti v přírodě, směřujíce k nejvyšší dokonalosti, usilují o to, stát se lidmi, neboť lidská esence je nejkrásnější a nejdokonaleji vytvořenou směsí na světě, ježto jediná v sobě slučuje život zvířecký se životem andělským.“ (s. 137)

     „A kdyby nám víra v Boha byla natolik nezbytná, zkrátka kdyby na ní závisel náš život věčný, uznejte přece, milé zvířátko, cožpak by nás v tom případě Bůh nebyl všechny osvítil světlem poznání jasným jako slunce, které se nikomu neskrývá? Neboť tvrdit, že si chtěl zahrát s lidmi na slepou bábu, a být jako děti, když si hrají na schovávanou – totiž tu se schovávat a tu zas ukazovat, jedněm se skrývat a jiným se zjevovat –, to by znamenalo dělat z Boha hlupáka anebo zlomyslného šibala; nehledě k tomu, že poznal-li jsem ho pronikavostí svého ducha, je to zásluha jeho, a nikoli má, tím spíš, že mě mohl obdařit duší či orgány tak slabými, že bych ho nebyl poznal.“ (…)

     Poté mě zanechal na místě a odešel; já jsem zatím obdivoval obyvatelstvo onoho světa, v jehož řadách, i mezi prostým lidem, je tolik důvtipných lidí, zatímco u nás je jich tak málo, a když přece jsou, pak za svou inteligenci velice trpí. Avšak nakonec láska k mé rodné Zemi pozvolna převládla nad náklonností k této planetě a konec konců i nad mým původním úmyslem na ní zůstat, a já jsem se začal obírat jedinou myšlenkou, na odjezd… (s. 145)

     Zpravil jsem o svém záměru Radu, načež jsem před ni byl předvolán a musil jsem složit slib, že budu na našem světě vyprávět o všem, co jsem na onom světě viděl. (s. 146)

     S návratem vypravěči nakonec pomůže Sokratův démon. Popadne jej do náruče a jako ve vichřici jej přenese na Zemi, do Itálie, kde jej položí kdesi na venkově nedaleko Říma na vřesovou louku a zmizí. Vypravěč pobyde v Římě dva týdny ve společnosti svého bratrance, pana de Cyrano, a pak – vybaven od něj penězi – se vrátí do Francie.