České národní obrození a jeho místo v evropském vývoji

     České národní obrození náleží do početné skupiny národních emancipačních hnutí v Evropě především v 19. století (společně s obdobným úsilím Poláků, Slováků, Srbů, Chorvatů, Slovinců, Maďarů, Ukrajinců, Finů, Skotů…).

Příčiny těchto hnutí byly zejména:

     (1) národní diskriminace v podmínkách nadvlády většinového národa nebo cizí dynastie (často absolutistické),

     (2) vytváření celonárodní komunity v důsledku kvalitnějších komunikačních možností vyvolaných průmyslovou revolucí,

     (3) rozvoj jazykově národní kultury v souvislosti s rozmachem školství, knižního trhu, žurnalistiky, divadelního života apod.

     (4) demokratizační úsilí založené na oprávněném předpokladu, že vláda z reprezentantů daného národa bude lépe rozumět jeho potřebám a lépe hájit jeho zájmy;

     (5) atmosféra osvícenství (požadavek přirozeného rozumu), preromantismu (zájem o lidovou kulturu) a romantismu (zájem o krajinný ráz a o národní minulost).

     U Slovanů v Rakouské říši se přidružil vliv reforem v duchu osvícenského absolutismu:  

     Tereziánské reformy: byla centralizována a zefektivněna státní správa (ovšem byla upevněna němčina jako jediný úřední jazyk), zmodernizována armáda (pevnosti: Terezín, pražský Vyšehrad aj.), zdaněna také šlechta, sečteno obyvatelstvo (tereziánský katastr), sjednoceny míry a váhy, redukována vnitřní cla, zakládány manufaktury (hromadná ruční výroba), zavedena povinná školní docházka v mateřském jazyce (na úrovni obecné školy), vydán Robotní patent (strop pro robotu)…

     S dalšími reformami přišel Josef II. (od 1765 matčin spoluvladař, sám vládl jako císař atd. 1780 – † 1790) přidal r. 1781 Toleranční patent (o náboženské svobodě) a Patent o zrušení nevolnictví (poddanství zůstávalo); zcivilnil výkon panovnického úřadu (vládnutí z kanceláře).

     České národní obrození můžeme rozdělit na několik generací:

     1. generace (osvícensko-klasicistní; generace Josefa Dobrovského; asi 1780 – asi 1815):     Základním rysem této generace byl odpor vůči vídeňskému centralismu a zemské vlastenectví: jazykově české (plebejštější) i německé (těžící ze silnější společenské pozice).

     Prvním velkým počinem této éry bylo vybudování (1783) reprezentativního pražského Stavovského divadla. V činohrách se hrálo především německy a občas česky, v operách italsky. Divadlo vyniklo spoluprací s proslulým rakouským skladatelem Wolfgangem Amadeem Mozartem: ten tu dirigoval (1787) své opery Figarova svatba a Don Giovanni (zde šlo o světovou premiéru).

     Nový císař Leopold II. (císař 1790 – † 1792): vládl velmi krátce. V r. 1791 navštívil Prahu: dal se zde symbolicky korunovat na českého krále (žádné České království neexistovalo), navštívil Královskou českou společnost nauk (předchůdkyni dnešní Akademie věd České republiky, založenou 1784) a u příležitosti jeho pobytu se v Praze konala (první) průmyslová výstava.

     Tehdy největší obrozeneckou osobností byl kněz/abbé Josef Dobrovský (1753 – 1829): založil vědy bohemistiku (o češtině) a slavistiku (o slovanských jazycích). Psal německy, jádrem jeho obsáhlé tvorby je trojice děl: Dějiny české řeči a literatury (inventura jazykově české beletristické produkce), Německo-český slovník (každé německé slovo má český ekvivalent; slovní zásoba hlavně z renesanční/humanistické doby), Česká mluvnice (rámcově platí dodnes).

    Václav Matěj Kramerius vydával v Praze první česky psané noviny, založil a řídil Českou expedici – nakladatelství a knihkupectví specializované na (zpravidla reeditované) české knihy.

     Dalším císařem byl Leopoldův syn František I. (vládl 1792 – † 1835; do 1804 poslední císař Svaté říše římské a od 1804 první rakouský císař): tvrdý absolutista, v jeho éře byl hlavním hybatelem rakouské a posléze i evropské politiky podobně laděný kancléř Klemens Metternich.  

    2. generace (preromantická; generace Josefa Jungmanna; 1815 – 1830): Tato generace absolvovala přechod k jazykově českému vlastenectví.  Na počátku stojí falza středověkých básnických děl Rukopis královédvorský (1817) a Rukopis zelenohorský (1818). Hlavními tvůrci falz, jež se hlásí do 13. a 10. století, byli mladí literáti Václav Hanka a Josef Linda; vytvářeli iluzi, že stará slovesnost v češtině je blízká národní literatuře západní Evropy.

     V r. 1818 bylo v Praze založeno České (dnes Národní) muzeum. Symbolem hospodářského rozvoje Českých zemí se stala koněspřežní železnice České Budějovice – Linz – Gmunden (postupně od 1827; první mezinárodní železnice na světě). Do preromantické éry zasáhly i stylizované úpravy krajiny (Lednicko-valtický areál, Terčino údolí…).

    Velkou osobností byl jazykovědec Josef Jungmann (1773 – 1847): Česko-německý slovník (5 svazků): rozšíření české slovní zásoby pro potřeby průmyslové doby. V této éře začíná působit první český moderní historik František Palacký (1798 – 1870; Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě – 5 svazků, psáno až do cca 1850). Básník František Ladislav Čelakovský napsal dvě sbírky napodobenin lidové poezie Ohlas písní ruských a Ohlas písní českých.

     3. generace (romantická; generace Karla Hynka Máchy a Josefa Kajetána Tyla; 1830 – 1845):

     Karel Hynek Mácha (1810 – 1836): stal se největší postavou českého romantismu a prvním českým beletristou světového formátu (básnická skladba Máj, románový zlomek Cikáni).

     Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856): jeho romantismus je ovlivněn přechodovým biedermeierem („pohodovou“ kulturou porevolučního měšťanstva): hra Strakonický dudák.

     Císařem byl politicky neaktivní Františkův syn Ferdinand I. (Dobrotivý) (1835 – 1848).

     Romantismus mohutně zasáhl všechny oblasti života také v české společnosti: architekturu (anglická gotika: zámky Hluboká nad Vltavou, Lednice + Lednicko-valtický areál, Hrádek u Nechanic…), malířství (Josef Navrátil, částečně Antonín Mánes – otec známé malířské rodiny: Josef, Qudio, Amálie; romantismus s realistickými prvky).

     Pozdní romantismus představuje básnická sbírka Kytice od Karla Jaromíra Erbena (1853) a hudební tvorba skladatelů Bedřicha Smetany (opera Libuše inspirovaná RKZ) a častečně Antonína Dvořáka (opery Jakobín, Rusalka, Čert a Káča; „americká“ symfonie Z Nového světa; ve Dvořákově tvorbě již prvky kultury konce století).  

   4. generace (první realisté; generace Boženy Němcové a Karla Havlíčka Borovského; 1845 – 1858, zahrnuje revoluci 1848 – 1849):

     Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856): svým kritickým cestopisem Obrazy z Rus zahájil epochu české realistické literatury a zároveň zbořil české preromantické iluze ve vztahu k absolutistickému Rusku. Božena Němcová (1820 – 1862): počátky její tvorby (pohádky).

     Revoluce 1848 – 1849: Doba předbřeznová (metternichovský absolutismus), skončila revolucemi v Praze, Vídni a Uhrách (Metternich byl svržen). Březnové shromáždění v pražských Svatováclavských lázních vypracovalo petici císaři Ferdinandovi s požadavkem národní rovnoprávnosti. Císař odpověděl vstřícným Kabinetním listem, ovšem následná 1. rakouská ústava (dubnová) sice zrušila cenzuru, ale jen mírně omezovala pravomoci císaře, byť vznikla první rakouská vláda s moderní strukturou (premiér + ministerské resorty); národnostní otázka vůbec nebyla řešena.

     Jako reakci vytvořili František Palacký a František Ladislav Rieger koncept austroslavismu: žádat skutečně demokratický volební systém, aby se projevilo, že slovanské národy v Rakouské říši představují těsnou většinu. Ke koordinaci austroslavistického postupu se v Praze sešel v červnu Slovanský sjezd. Na provokativní rozmístění rakouské armády v ulicích Pražané zareagovali (po mši slovanského sbratření na Václavském náměstí) demonstrací, během níž byla zastřelena Eleonora Windischgrätzová, manželka vojenského velitele Prahy. Armáda pak obklíčila a dělostřelecky bombardovala město, čímž všechny české revoluční akce skončily (revoluce na venkově, to byly jen domobranecké Národní gardy a diskusní spolky Slovanské lípy).

Revoluční rakouský parlament (mezi poslanci byli Palacký, Rieger, Havlíček, Tyl…) jednal ve Vídni o vzniku lepší ústavy. Zrušil feudalismus (v září; šlo o zrušení roboty, řemeslnických cechů, mýta mezi panstvími apod.), ale v atmosféře sporů s konzervativní vládou a dalších pouličních nepokojů přesídlil do klidné moravské Kroměříže. Na konci roku vláda přiměla Ferdinanda k abdikaci a novým císařem se stal jeho osmnáctiletý synovec František Josef I. (vládl 1830 – † 1916). Armáda v březnu 1849 rozehnala kroměřížský sněm a císař vydal 2. rakouskou ústavu (březnovou; oktrojírka), která sice zaváděla např. obecní volby, ale neobsahovala svobodu projevu ani národnostní práva, a pravomoci císaře posilovala prakticky na úroveň před r. 1848.

     Nejvlivnějším politikem říše se stal ministr vnitra Alexander Bach: 50. léta jsou dekádou bachovského neoabsolutismu (absolutismus bez feudalismu, vlastně policejní stát; vyhlášen Silvestrovskými patenty 1851). Signifikantními projevy tohoto období byly policejní deportace Havlíčka do alpského Brixenu (poté, co soud ho opakovaně osvobodil), dočasná emigrace Palackého (vatikánské archivy aj.) a skladatele Bedřicha Smetany (Švédsko), ale i vynikající, nadčasové umělecké výkony: Karel Jaromír Erben: sbírka romantických balad Kytice (nejpopulárnější česká básnická kniha vůbec) a prózy Boženy Němcové (kniha Babička aj.). Oživení národního společenství po r. 1860 bývá někdy považováno za závěr českého národního obrození, někdy se však přidávají další 2 generace (májovci a generace Národního divadla).