Příchod a následné dělení Slovanů v Evropě, Sámova říše, Velká Morava a nejstarší dějiny našeho státu na pozadí kultury románské

Vznik a expanze Slovanů

Pravlast slovanské větve Indoevropanů ležela mezi řekami Vislou a Dněprem. Slované se odtud rozšířili do 3 hlavních směrů, takže vznikly skupiny (1) východní Slované: Rusové, Ukrajinci, Bělorusové…; (2) jižní Slované: Srbové, Chorvati, Slovinci, Bulhaři…; (3) západní Slované: Češi, (do Českých zemí přišli kolem r. 500), Slováci, Poláci, Lužičtí Srbové…

Slované byli kulturně na podobné úrovni jako jiné barbarské národy, navázali kontakty s Byzancí, dlouho si však udržovali společný mluvený jazyk praslovanštinu. V polyteistickém slovanském náboženství byl nejvyšším bohem hromovládný Perun, uctívány byly mj. vodní prameny apod. Slovanská hradiště se často rozkládala v nižších polohách u vodních toků.

Sámova říše

V 7. století existoval v Českých zemích a přilehlých oblastech západoslovanský kmenový svaz nazývaný Sámova říše. Jeho zakladatelem byl franský kupec Sámo. Říše vznikla v úspěšném odboji proti expanzivnímu asijskému národu Avarů a svou nezávislost pak uhájila také ve vítězné bitvě u pohraničního hradiště Wogastisburgu (631), kdy Sámovi Slované porazili útočící mohutné franské vojsko vedeného králem Dagobertem I. Avšak po Sámově smrti se svaz rozpadl a zanikl.

Velká Morava

V r. 805 Slované v Čechách porazili franské vojsko vyslané Karlem Velikým. Na Moravě ve stejné době vzniklo Moravské knížectví, jehož vládce kníže Mojmír I. (z dynastie Mojmírovců) dobyl (832 nebo 833) sousední, západoslovenské Nitranské knížectví. Takto rozšířený stát byl později nazván Velká Morava.

V oblasti působily již od počátku 9. století křesťanské misie z Franské říše. Zároveň však proti Velké Moravě pokračovala série franských vojenských útoků. Souvislost franských misií s franskou rozpínavou politikou byla zřejmá. Mojmírův nástupce kníže Rostislav se rozhodl čelit franskému tlaku tím, že přiměje církevní autority zřídit na Velké Moravě biskupství či arcibiskupství s vlastními kněžími. Římští papežové ovšem byli Franské říši nakloněni, a tak Rostislavovi poslové uspěli až u byzantského císaře Michala III. Ten poslal do Velké Moravy misii vedenou řeckými bratry (z města Soluně) Konstantinem (později zvaným Cyril) a Metodějem. Přišli v r. 863 a vytěsnili vliv franských kněží tím, že mešní čtení biblických textů (především evangelií) zavedli nikoli v latině (jak to praktikovali Frankové), ale ve svém překladu do staroslověnštiny, tedy vlastně do balkánské podoby slovanského jazyka, mateřštině Moravanů velmi blízké. Pro zápis staroslověnštiny Konstantin a Metoděj vytvořili písmo hlaholici (protože řecká ani latinská abeceda nepostačovaly). Jako obhajobu svého postupu složili staroslověnský text Proglas.

Cyrilometodějská misie měla u Moravanů úspěch: velkomoravští účastníci bohoslužeb mohli nyní mj. sami posoudit, zda kněz v kázání (samozřejmě slovanském) vykládá biblické pasáže adekvátně, a nikoli účelově zkresleně. Cyril zemřel, ale Metoděj se svými velkomoravskými žáky dosáhl v Římě a Cařihradu uznání celého misijního díla (a získal i arcibiskupskou hodnost): papež stanovil, že při velkomoravské mši se nejprve bude číst biblický text latinsky a pak staroslověnsky.

Mezitím však Rostislavův synovec Svatopluk s franskou pomocí Rostislava svrhl a sám se stal knížetem. Franky sice vzápětí z Moravy vojensky vypudil, ale když pak dobyl Čechy a některé další země, hleděl si zajistit franský souhlas tím, že Metodějovi začal klást všemožné překážky a po jeho smrti (885) dokonce staroslověnské kněze z Velké Moravy vyhnal. Ti však odešli do jiných slovanských zemí a tam pokračovali ve své práci. Velkomoravská literatura se tedy stala nejstarší literaturou slovanského světa a výrazně přispěla k rozvoji dalších slovanských národních literatur. Po Svatoplukovi ještě na Velké Moravě vládl Mojmír II., ale ten už nedokázal čelit tlaku kočovných Maďarů (z uralské jazykové rodiny) a ti po r. 900 Velkou Moravu zničili.

Vznik Českého knížectví

Zemi Čechy obýval kmen Čechové s centrem na dolním toku řeky Vltavy; vládla tu dynastie Přemyslovců, odvozující svůj původ od mytického Přemysla Oráče (manžela věštkyně Libuše). Prvním známým Přemyslovcem byl kníže Bořivoj (první zmínka 872), který musel strpět ovládnutí Čech Svatoplukovou Velkou Moravou; on a jeho manželka Ludmila byli Moravany pokřtěni a pak si začali budovat nové sídlo: hradiště Praha (= vyprahlé místo), pod nímž postupně vzniklo město.

Starší syn a nástupce Bořivojův, Spytihněv I. († 915), odtrhl Čechy od skomírající Velké Moravy a pojistil se tím, že uzavřel spojenectví s Německem (byť za cenu pravidelného poplatku – tributu – ve formě stříbra a volů); stal se tak první českou hlavou státu s výhradně prozápadní orientací. Spytihněvův bratr a nástupce Vratislav I. († 921) zvolil vyváženější kurs; byl mj. ovlivněn svou manželkou Drahomírou z řad Polabských Slovanů, které tehdy Němci začali pohlcovat. Český knížecí pár se rozhodl pro politiku na pomezí evropského Západu a Východu. Symbolicky své dva syny pojmenovali stejně (význam: více slávy), ovšem starší Václav měl toto jméno v „západní“ češtině, zatímco mladší Boleslav ve „východní“ staroslověnštině (i dnes rusky boleje = více).

Státnické koncepce českých panovníků z dynastie Přemyslovců

Formování českého státu

Po smrti Vratislava I. se nejvlivnějšími osobami v Českém knížectví staly dvě kněžny-vdovy: Drahomíra a její tchyně Ludmila. Tehdy v Německu nastoupili na trůn Otonci s plánem na další expanzi do slovanských oblastí. Drahomíra proto usilovala o vojenskou zdatnost svých synů i země, zatímco Ludmila byla vůči Němcům smířlivější a své vnuky patrně vedla především k vzdělanosti. V r. 921 dala Drahomíra Ludmilu zavraždit; Ludmila začala být posléze uctívána jako světice.

Kníže Václav I. vládl asi od r. 924 (když dospěl). V r. 929 německý panovník Jindřich I. Ptáčník s vojskem pronikl k Praze a donutil Václava, aby mu slíbil poslušnost a aby začal platit tribut – obnovený poplatek již ze Spytihněvovy doby. Symbolem Václavovy vazby na Německo se stala rotunda (válcový kostelík) na Pražském hradě zasvěcená svatému Vitu: jeho kult šířený Otonci měl vytěsnit uctívání slovanského boha hojnosti Svantovíta (= mocný hrdina).

Přemyslovci měli proti německému tlaku jedinou šanci: posílit svou pozici sjednocením celých Čech a vybudováním sítě knížecích hradišť jako správních i obranných středisek. Václav v tomto směru vsadil na diplomatická spojenectví s jinými vládci českých krajů, což jeho mladší bratr Boleslav hodnotil jako neefektivní postup, a tak v r. 935 (28. 9.?) na svém hradišti (dnešní Stará Boleslav) se svou družinou Václava zavraždil. Václav se stal chronologicky druhým českým světcem a z církevního hlediska hlavním nebeským patronem české země.

Byl to však právě Boleslav I. (Ukrutný) († 972?), který po svém nástupu na trůn skutečně pod svou vládou téměř celé Čechy sjednotil. Své knížectví učinil sebevědomým aktérem středoevropské politiky. V r. 955 české vojsko pomohlo Němcům v bitvě na německé řece Lechu porazit Maďary, a ukončit tak jejich evropskou expanzi. Svou starší dceru Doubravku Boleslav provdal za prvního polského knížete Měška I. z dynastie Piastovců.

Boleslavův syn a nástupce Boleslav II. (Pobožný) († 999) přiměl církevní autority založit v Praze biskupství (973): prvním biskupem byl Němec Dietmar a po něm nastoupil Vojtěch z rodu Slavníkovců – tehdejších rivalů přemyslovské dynastie. Zcestovalý Vojtěch byl exponentem německé otonské renesance, navazující na karolinskou renesanci. Velkou část života strávil v cizině při misijní apod. činnosti. Boleslav II. a jeho sestra Mlada založili na Pražském hradě první český klášter (svatého Jiří; řád benediktinek; Mlada – první představená/abatyše). Biskup Vojtěch založil v Břevnově u Prahy první český mužský klášter (benediktinů). V r. 995 Boleslav II. zorganizoval vyvraždění téměř všech Slavníkovců; sám Vojtěch byl v r. 997 zabit pobaltskými Prusy.

Na počátku 11. století prožil český stát svou první krizi: o knížecí trůn spolu tvrdě soupeřili 3 bratři (synové Boleslava II.) Boleslav III. (Ryšavý), Jaromír a Oldřich; přidal se k nim i jejich bratranec, polský kníže Boleslav Chrabrý. Všichni čtyři se na českém trůně vystřídali; ze vzájemných bojů vyšel jako konečný vítěz kníže Oldřich († 1034). Připojil k českému státu Moravu; Oldřichův sňatek se selkou Boženou se stal symbolem tehdejší snahy českých panovníků o dynastickou nezávislost na cizině. V Oldřichově době mnich Prokop (svatý Prokop) založil Sázavský klášter, v němž se v 11. století pěstovala liturgie (bohoslužby) v církevní slovanštině (= tehdy ještě přežívající aktualizovaná podoba staroslověnštiny).

Agrární revoluce na prahu vrcholného středověku

Kolem r. 1000 proběhla v Evropě agrární revoluce. Odehrála se během středověkého klimatického optima: zřetelného oteplení podnebí v 10. – 13. století. Orným nástrojem se stal pluh se železnou radlicí a s dřevěnou odvalovou deskou, který půdu nejen rozrýval, ale i obracel, tedy odpleveloval a provzdušňoval. Těžký pluh vyžadoval zápřah – pomocí chomoutu – hovězím dobytkem nebo koňmi, což vedlo k hojnějšímu hnojení půdy. Vzniklo trojhonné hospodaření: zemědělská půda byla dělena na 3 části (2 různé plodiny + úhor/pastva), které se po roce střídaly. Efektivnější zemědělství vedlo ke kolonizaci dosud nevyužitých pozemků i ke vzniku nových měst.

Vznik a podstata feudalismu

Nové poměry, v nichž se využívání půdy stalo základním zdrojem bohatství, vedly k sofistikovanějšímu uspořádání společnosti, jež nazýváme feudalismus (lenní zřízení).

Společnost se dělila na 3 vrstvy, jejichž majetek a moc rostly směrem vzhůru a početnost rostla směrem dolů. Zcela nahoře byl (1) panovník (s titulem – seřazeno vzestupně – hrabě, vévoda, kníže, král, císař) a jeho personální okolí. Území státu bylo jeho osobním vlastnictvím; nejvýhodnější části (královská komora…) si ponechal ve vlastní režii a ostatní propůjčoval (v zásadě dědičně) (2) šlechtě (aristokracii; s rodovým přídomkem ve jméně); takto propůjčený díl půdy se označuje jako léno (feudum). Panovník (pán, vrchnost) a šlechtic (leník, vazal) byli navzájem provázáni vztahem ochrany (král chrání šlechtice) a služby (na základě šlechticova slibu věrnosti; rozuměla se služba vojskem nebo úřadem). Na nižší úrovni se proces zopakoval. Šlechtic si část léna (dominikál – panskou půdu) ponechal ve vlastní režii a ostatní pozemky (rustikál – selskou půdu) propůjčil jako léna (3) poddaným (zemědělcům). Šlechtic své poddané chránil a oni mu odváděli feudální rentu: pravidelné (2x ročně) platy penězi a v naturáliích a průběžně robotu (povinnost pracovat zdarma na dominikálu).

Kněžstvo (zjednodušeně: církev) bylo nejprve v roli spíše podřízené; postupně však vlivné církevní hodnosti i úřady obsadila kněží-šlechtici a z církevních institucí se staly bohaté a mocné feudální vrchnosti. Rozvinulo se soupeření mezi světskou a duchovní mocí (kdo je víc? feudál, který propůjčuje půdu, nebo kněz, který má blízko k Bohu?). Vrcholná fáze těchto sporů se označuje jako boj o investituru (o právo jmenovat biskupy apod.): nejtvrdší byl konflikt mezi panovníkem Svaté říše římské Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII., kteří se navzájem sesazovali ze svých trůnů. Situaci uklidnil až později Konkordát wormský (1122): dohoda, že církev určí své biskupy a těm pak panovník udělí jejich církevní statky jako léno spojené se závazkem věrnosti.

Na nejvyšší úrovni se ustálilo pravidlo, že ve Svaté říši římské kurfiřti (nejvýznamnější panovníci členských zemí) volí římského krále a ten pak podnikne jízdu do Říma, kde je papežem korunován na římského císaře.

Evropa kolem r. 1000

Raněstředověké severské germánské národy (Dánové, Norové, Švédové…) jsou známy jako Vikingové; na lodích (s plachtou a vesly) dokázali plout po širém moři, při pobřeží i proti proudu nížinných řek. V 9. – 10. století se usadili také na Islandu a v Grónsku, a dokonce (mořeplavec Leif Erikson) dopluli až na severoamerickou pevninu. Společně s východními Slovany vybudovali od Baltu do Byzance obchodní cestu, kolem níž vznikl stát Kyjevská Rus (její velkokníže Vladimír I. se zasloužil o její christianizaci). Část Vikingů (Normani) obsadila část severní Francie (Normandii).

Na Britské ostrovy vpadli již kolem r. 500 germánští Anglosasové: asimilovali většinu tamějších Keltů (ale svébytnost si udrželi keltští Irové – jejich literatura je po řecké a římské třetí nejstarší v Evropě). Postupně v jižní polovině Velké Británie vzniklo anglosaské království Anglie. V r. 1066 Normani (Vilém Dobyvatel) vítěznou bitvou u Hastings Anglii dobyli.

Na Pyrenejském poloostrově byla zahájena reconquista: malé křesťanské státy na severu začaly postupně zatlačovat k jihu Araby – s cílem zcela je vypudit zpět do Afriky (podařilo se až 1492).

Ve východní polovině střední Evropy se rozrostly – a navzájem se výrazně ovlivňovaly – 3 státy: České knížectví (od 11./12. století království; dynastie Přemyslovců), Polské království (dynastie Piastovců) a Uherské království (maďarská dynastie Arpádovců).

Český stát v 11. – 12. století

Oldřichův syn kníže Břetislav I. (svou německou nevěstu Jitku ze Schweinfurtu unesl z kláštera) vydal první český zákoník – Dekreta Břetislavova (lat.). Také potvrdil dosavadní seniorátní řád při nástupnictví: novým knížetem se stává vždy nejstarší mužský člen rodu. Římský král Jindřich III. usiloval o začlenění Českého knížectví do římské říše. Břetislav jej nejprve porazil v pohraniční bitvě u Brůdku (1040), ale již r. 1041 mu u Prahy podlehl. Jindřich pak přinutil Břetislava, aby jej v Německu v ponižujícím ceremoniálu požádal o odpuštění a slíbil mu věrnost; Jindřich mu následně udělil České knížectví v léno – tak se český stát stal členem nadnárodní Svaté říše římské.

V r. 1054 došlo k rozdělení – Velkému schizmatu – dosud formálně jednotné křesťanské církve na dvě již zcela samostatné části: (1) západní křesťanství: katolická církev v čele s římským papežem a (2) východní křesťanství: společenství pravoslavných (ortodoxních) církví.

Tehdy zesílila mocenská ofenziva papežů – zejména v již zmíněném boji o investituru. Břetislavův syn, kníže Vratislav II. († 1092), vojensky pomohl římskému králi Jindřichu IV. v jeho boji proti papeži Řehoři VII., který proti Jindřichovi podněcoval vnitroněmecký odboj (a ke smíru se neodhodlal ani při setkání s vynuceně pokorným Jindřichem na italském hradě Canossa). Čeští bojovníci se dokonce podíleli na dobytí Říma, kdy Jindřich Řehoře svrhl a od jeho nástupce se dal korunovat na císaře. V r. 1085 císař Jindřich IV. udělil Vratislavovi (první český) královský titul (král Vratislav I.). Ve Vratislavově době bylo také zřízeno (1063) Olomoucké biskupství.

Během 11. století se Svatá říše římská rozdrobila na mnoho států střední i malé velikosti.

Vratislavův syn Soběslav I. uštědřil tvrdou porážku útočícímu římskému králi Lotharu III. (bitva u Chlumce v Podkrušnohoří 1126); získal pak kurfiřtskou pozici pro české panovníky. Soběslavův syn, kníže Vladislav II. († 1174), se zúčastnil jedné z křížových výprav do Orientu.

V 11. století totiž nejvýchodnější Středomoří obsadil turkický národ Turci: přijali islám, vytvořili Seldžuckou říši (název podle dynastie), omezili rozsah Byzance a získali také egyptský trůn. Papežové vyhlásili postupně sérii křížových výprav (11. – 13. století) mezinárodního křesťanského vojska za osvobození Svaté země (Palestiny) od muslimů; ve skutečnosti však hlavním důvodem byla snaha ovládnout mimoevropské oblasti pro kolonizaci, která by ulevila Evropě, jejíž obyvatelstvo v důsledku agrární revoluce početně narostlo. Křižáci (vojáci pod znamením kříže) obsadili Jeruzalém se širším okolím, ale jen dočasně.

Křížové výpravy významně přispěly k rozvoji rytířství. Někteří zúčastnění panovníci – anglický král Richard I. Lví srdce, římský císař Fridrich I. Barbarossa aj. – se tu proslavili. A právě Fridrich Barbarossa povýšil r. 1158 Vladislava na druhého českého krále a ten mu pak pomohl v boji proti italským odpůrcům (dobytí Milána aj.). Vladislavovou druhou manželkou byla Němka Judita Durynská, patronka výstavby významného kamenného (Juditina) mostu přes Vltavu v Praze.

Románská kultura

Prvním postantickým univerzálním kulturním slohem se stal románský sloh (10. – 13. století; název podle Říma). Architektura se vyznačuje silnými zdmi z kamenných kvádříků, kompaktností půdorysu, uplatňováním půlkruhového oblouku a umírněných dekorativních prvků (sdružená okna, ústupkový portál, obloučkový vlys…). Sochařství bylo úzce spjato s architekturou, těžištěm malířství (nástěnné i knižní malby) se stala kolorovaná kresba. Pro české prostředí jsou příznačné rotundy s výklenkem apsidou (rotundy ve Starém Plzenci, ve Znojmě s unikátní freskovou výzdobou věnovanou Přemyslovcům, v Praze, na hoře Říp), ale existují i románské hrady (Přimda, Landštejn aj.). Pražský kněz Kosmas napsal Kroniku Čechů (lat.).