Magdalena:
2. díl: Na poslední chvíli
Přelom 17. a 18. století – Dynastie Habsburků ztratila mnoho ze svého vlivu a přestala být nejmocnější dynastií světa: Vlivem příbuzenských sňatků (mezi rakouskou a španělskou větví rodu) a působením dalších okolností začali Habsburkové vymírat.
Poslední
vrcholné období habsburské velmocenské dominance představovala velmi dlouhá
vláda císaře Leopolda I. (1650 – 1705, vládl od 1657/1658), který vedl se
střídavými úspěchy války s Tureckem
(v r. 1683 mezinárodní vojsko vedené
polským králem Janem III. Sobieskim ukončilo turecké
obléhání Vídně tím, že v bitvě
12. 9. rozdrtilo tureckou armádu: byl to úplný konec
tureckého nebezpečí pro střední Evropu) a podobně válčil i s Francií (král Ludvík XIV. z dynastie
Bourbonů, 1638 – 1715, králem od 1643).
Ve vnitřní politice středoevropské habsburské monarchie Leopoldova vláda
znamenala rozvoj vyhroceného absolutismu i
nevolnictví. V r. 1680
velkou část Čech zachvátilo nevolnické povstání (v čase poslední vlny morových epidemií): Leopold I. dal
povstalce rozprášit armádou, ale vydal robotní
patent (uzákonil strop pro robotu).
Habsburská monarchie náležela do oblasti středovýchodní Evropy, kde se nedostatek pracovních sil (zejména v důsledku válek) pro hospodářské podnikání šlechty a pro osídlení opuštěné i nově kolonizované půdy řešil zaváděním nevolnictví (tělesného poddanství), které připoutalo poddané k jejich lenní půdě a k vrchnosti (bez jejího souhlasu nebylo možné se stěhovat, odcházet na studia apod., výjimky bylo třeba vyplatit). V západní Evropě se obdobná situace řešila pachtem (ekonomickým pronájmem), který byl více motivující a výrazně přispěl k všestrannému zrychlení tamějšího společenského vývoje.
Anglie (od počátku
18. století Velká Británie): V 17. století stála poněkud stranou evropského vývoje:
(1) Absolutismus tam byl svržen dvěma
revolucemi, jimiž byly: Velká rebelie
(1639 – 1651, vůdcem Oliver Cromwell, popraven král Karel I.
z dynastie Stuartovců, stavovský sněm Parlament
se proměnil na zákonodárný sbor – vůbec první moderní parlament, byť
rozdělený na dvě sněmovny, z nichž Horní byla obsazována šlechtou na
základě dědičných nároků a Dolní je volena) a Slavná
revoluce (1688 – 1689, vypukla
poté, co svržen poslední stuartovský král Jakub II. a jako nový král nastoupil Jakubův
zeť a 
nizozemský vládce Vilém
III. Oranžský, anglický parlament vydal zákon Bill of Rights, který v Anglii definitivně
zrušil absolutismus, když stanovil mnohostranná práva parlamentu, výrazně
přesahující práva králova,).
(2) Anglie začala budovat svou koloniální říši, z nových kolonií vyniklo souvislé území 13 kolonií na atlantickém pobřeží Severní Ameriky, kde počet obyvatel anglosaského původu výrazně převyšoval počet obyvatelstva domorodého.
Absolutistické státy se vyznačovaly řadou rysů, které se mohly jevit jako krok zpět ve srovnání se svobodnější atmosférou předchozích stavovských monarchií, ale které zároveň tvoří základ i dnešní státní správy: (1) pravidelné daně (často se ovšem netýkaly šlechty), (2) kariérní úřednictvo (bez vazby na starší privilegia), (3) státní armáda odvedenců a profesionálů (namísto feudální zemské hotovosti).
Vznikla také
první celostátní ekonomická strategie – merkantilismus (francouzský ekonom a ministr financí Jean Colbert): hlavním politickým cílem státu
bylo udržování a zvětšování národního bohatství prostřednictvím jednak značných
rezerv drahých kovů, jednak aktivní bilance zahraničního obchodu (import
potravin a surovin, export řemeslných výrobků); národní bohatství začalo být
považováno za důležitou zbraň.
V r. 1700 vymřela (Karlem II.) španělská větev Habsburků a o Španělsko svedli Válku o dědictví španělské (1700 – 1714) rakouští Habsburkové s francouzskými Bourbony: obě velmoci stály v čele početných koalic, jejichž osu tvořily dvojice Francie – Bavorsko a Rakousko – Velká Británie. Válka skončila mírným vítězstvím Bourbonů: Habsburkové si vydobyli převahu na trůnech v italských státech a zmocnili se dosud španělské (jižní, belgické) části Nizozemí, ale Bourboni získali Španělsko, byť pod podmínkou, že nebude s Francií spojeno personální unií (v Madridu tedy vládla vedlejší bourbonská větev).
Po smrti Leopoldova staršího syna Josefa I. (1678 – 1711, císař od 1705) zůstal již jen jediný mužský Habsburk, Josefův bratr, císař Karel VI. (1685 – 1740, císař od 1711). V r. 1713 jako ještě bezdětný vydal Pragmatickou sankci (zákonný výnos pro řešení jedinečné situace): (1) Pokud nejsou habsburští mužští dědici, habsburský trůn je dědičný i v ženské linii; (2) Všechny habsburské středoevropské země vytvářejí dohromady jeden státní celek, Rakouskou říši. Ke schválení Pragmatické sankce přiměl v následujících letech zemské sněmy dotčených zemí včetně Českých. V r. 1717 se mu narodila dcera Marie Terezie.
V r. 1740 Karel VI. zemřel: tím Habsburkové vymřeli po meči.
1740 – 1780 – Vláda
Marie Terezie (13. 5. 1717 Vídeň – 29. 11. 1780 tamtéž) v Rakouské
říši. Manžel František Štěpán Lotrinský (8. 12. 1708 – 18. 8. 1765; sňatek 12. 2. 1736 ve Vídni; 16
dětí) byl od r. 1745 římským císařem, a proto i ona bývá nazývána císařovnou. Založili
dynastii habsbursko-lotrinskou, ale
protože Pragmatická sankce zaručila právní kontinuitu habsburské vlády,
hovořívá se pro zjednodušení stále o Habsburcích.
Vláda Marie Terezie představuje první a nejdelší etapu osvícenského absolutismu v Rakouské říši.
Osvícenský absolutismus: Absolutismus využívající některé státovědné názory osvícenských myslitelů; panovník vládne neomezeně, ale relativně racionálně, likviduje pozůstatky středověkého práva (mučení aj.), je vladařem šlechty stejně jako poddaných, podporuje ekonomický růst (zakládání manufaktur – dílen pro hromadnou ruční výrobu –, rozvoj dopravy, pošt apod.), kolonizuje poslední neobydlené oblasti, dbá o triviální vzdělávání obyvatelstva, snižuje vliv církevních institucí. Reformy osvícenského absolutismu byly zaváděny panovníkem za využívání názorů (a někdy i za osobního přispění) některých osvícenců (Voltaire, Jean-Jacques Rousseau aj.), uplatnily se především v těchto státech:
Rusko: car Petr I. Veliký (1672 – 1725, vládl od 1682/1689): zvítězil v Severní válce proti Švédsku 1700 – 1721, územní expanzí zajistil Rusku přístup k Baltu (dal zde vybudovat novou metropoli Petrohrad (Sankt Petěrburg); carevna Kateřina II. Veliká (1729 – 1796, vládla od 1762): zvítězila nad Turky, a tak vydobyla Rusku územní přístup k Černému moři (zvelebením získané oblasti pověřila knížete Grigorije Potěmkina).
Prusko (relativně nový německý stát – království, vybudován z dřívějšího Braniborska, zaujímal velkou část severovýchodního Německa, metropolí Berlín): Friedrich II. Veliký (1712 – 1786, vládl od 1740): z Pruska rychle učinil jednu z evropských velmocí, vybudoval silnou armádu a vedl úspěšnou územní expanzi proti Polsku a Rakousku.
Války o dědictví rakouské: válečné konflikty, v nichž Marie Terezie jako žena na habsburském trůně musela obhajovat svůj dědický nárok proti vzdáleným mužským příbuzným, zejména proti pruskému králi Friedrichu II. Velikému, především ve 2 slezských válkách (1740 – 1742 a 1744 – 1745): Prusové získali vojenskou podporu Bavorska a Francie (bavorský kurfiřt Karel Albrecht v r. 1741 útokem přes Linec a České Budějovice obsadil Čechy a část šlechty usedlé v Čechách jej prohlásila za krále) a Marie Terezie se ocitla ve svízelné situaci; teprve vydatná podpora od uherských stavů jí umožnila vyrovnat poměr sil a získat Čechy zpět; zaplatila však trvalým připojením většiny strategicky i ekonomicky cenného (českého) Slezska k Prusku. V r. 1743 se Marie Terezie dala v Praze symbolicky, ale s velkou veřejnou podporou korunovat na českou královnu.
Neúspěšné války přiměly Marii Terezii a Františka Štěpána Lotrinského provést v rakouské říši reformy v duchu osvícenského absolutismu: omezily pravomoci šlechty (např. tím, že ji konečně zdanily), zlepšily životní podmínky i právní ochranu poddaných, zmírnily sociální rozpory, ale v zájmu utužení politického centralismu zintenzivnily germanizaci neněmeckých částí říše. V r. 1745 se František Štěpán Lotrinský stal římským císařem (František I.).
Prověrkou zahájených reforem v Rakouské říši se
stala Sedmiletá válka (1756 – 1763): rozsáhlý konflikt (první světový?),
jehož evropská fáze se soustředila kolem bojů koalice Prusko – Velká Británie (německá
hannoverská dynastie vládla od r. 1714 na britském trůně) proti koalici Rakousko
– Rusko – Francie: Rakušané ve velké bitvě u českého Kolína
18. 6. 1857 drtivě porazili Prusy vedené
přímo králem Friedrichem Velikým (znovuzrození rakouské monarchie), a
tím zmařili i pro budoucnost všechny snahy zbavit habsbursko-lotrinskou
dynastii trůnu. Mimo Evropu však získali převahu Britové a na Francii ukořistili
kolonii Kanadu (v níž ovšem dodnes největší provincie Québec zůstává převážně
frankofonní).
Diplomatickým plodem Sedmileté války byl (1770) sňatek Marie Antonie (Marie Antoinetty; 1755 – 1793), nejmladší dcery Marie Terezie, s budoucím francouzským králem Ludvíkem XVI. (1754 – 1793, vládl 1774 – 1792).
2. polovina 18. století – Pevnou součástí tereziánských reforem bylo úplné prosazení němčiny jako jediného úředního jazyka (klesla úloha latiny).
1762 – Na vznikajícím vojenském hřbitově
v Náchodě byl postaven náhrobek s tímto textem (jenž výmluvně ukazuje
stav spisovné češtiny v té době):
Za tímto krži:
žem leźegÿ Pocho:
wane zemrzele
Wogaaczÿ Búch
ať gim da wiecžne
odpočzinuti
Amen
1762
asi 1763 – ve východočeském městečku Dobrušce se chalupníku Janu Novotnému (z přistěhovalé zchudlé větve selského rodu z nedaleké vsi Sudín) a jeho manželce Anně narodil jejich mladší syn Jiří.
18. 8. 1765 – Ve Vídni zemřel římský císař František I. Štěpán Lotrinský (57), čímž také skončilo jeho téměř třicetileté, vcelku velmi šťastné manželství s Marií Terezií. Novým císařem se stal jeho nejstarší syn Josef II. (24), který se zároveň začal podílet na správě Rakouské říše jako spoluvladař své matky.
Jeho úloha byla tím významnější, že v jednání ovdovělé Marie Terezie postupně převládly smutek, rezignace na další reformy a spokojenost s dosaženým stavem. Dala si ostříhat své dlouhé vlasy, šperky rozdala dcerám a chodila jen v černém oděvu doplněném nejvýše jednoduchými perlami – smutečním šperkem. V dopise jedné ze svých dcer napsala:
Vše, co mi zůstalo, je má hrobka. Očekávám ji s nedočkavostí, neboť jen tam se znovu spojím s tím jediným, kterého moje srdce na tomto světě milovalo a jenž byl předmětem a cílem všech mých činů a citů. Dovedete si jistě představit prázdnotu v mém životě, která zůstala po jeho odchodu.
Kolem r. 1770 – v Dobrušce
(v jejich místní části Křovice) se tesaři
Janu Čudovi a jeho ženě Marii narodila dcera
Magdalena – patrně nejmladší
z jejich 7 dětí. Dětství prožila jako jiné dívky jejího věku, ovšem otec
jí záhy zemřel (před r. 1783). Na okraj: Je prakticky jisté, že alespoň při
některých příležitostech dětských her se Magdalena potkávala se svým vrstevníkem,
kupeckým synkem Františkem Ladislavem Hekem (1769 Dobruška – 1847
Kyšperk /dnešní Letohrad/ ve východních Čechách), aniž by kdokoli z nich
mohl tušit, že se jednou oba zařadí mezi nejznámější české literární postavy:
Magdalena zásluhou své vnučky Barbory a Hek přičiněním spisovatele Aloise
Jiráska, který podle jeho osudů napíše pětidílný román F. L. Věk (vyšel
pak v letech 1890 – 1907).
1772 – 1775 – Trojí dělení Polska:
1773 – Papež Kliment XIV. (68) zrušil jezuitský řád, jenž po předchozích dvě stě let představoval velmi účinnou rekatolizační sílu.
1775 – Císařovna Marie Terezie (58) schválila nový studijní řád pro gymnasia, podle něhož byla dobrá znalost němčiny nezbytnou podmínkou pro veškerá středoškolská i vysokoškolská studia.
Tereziánská studie Příspěvky k podpoře lidového vzdělání (1778): Nechť se učí dítě jen to, kolik potřebuje pro svůj budoucí stav. Všechno, co jde nad to, je od zlého a slouží pouze tomu, aby dítěti zamotalo hlavu a aby se z něj udělal, ne-li velký, tedy malý blázen, jenž pak už nikdy nevěnuje svoji pozornost záležitostem, které mu leží před očima, ale zabývá se naproti tomu spekulacemi, čímž je vymýcena pohoda a láska k povolání a k práci.
1775 – Český historik František Martin Pelcl (11. 11. 1734 Rychnov nad Kněžnou – 24. 2. 1801 Praha) vydal Balbínův spis Dissertatio apologetica…
1775 -
1780 – 1790
– Vláda císaře Josefa II. (13. 3. 1741 Vídeň – 20. 2. 1790 tamtéž)
v Rakouské říši i ve Svaté říši římské: vyvrcholila
éra osvícenského absolutismu. Josef zásadním způsobem zcivilnil výkon monarchistické moci, kterou proměnil
v úsporný, ale výkonný úřad. Vládl jako pracovitý státní úředník (až
workoholický), na vídeňském císařském dvoře zrušil všechny atributy barokní
pompéznosti, které tam existovaly ještě za Marie Terezie. Usiloval o sblížení
s náladami obyvatelstva. Své podřízené si vybíral pouze podle profesních
schopností a vyžadoval od nich kvalitní výkon v administrativní práci. Reformoval
a sjednotil právní řád, zrušil cenzuru, podřídil kněžstvo státnímu dohledu (ale
souhlasil např. se založením českobudějovického biskupství 1785), rušil kláštery,
které se výrazně nezabývaly ekonomickou činností, zrušil trest smrti, likvidoval
diskriminaci Židů, zakládal manufaktury, domácí trh podporoval celními
opatřeními, posílil obranyschopnost země.
V osobním životě nedošel štěstí. Byl dvakrát ženatý. První manželkou byla Isabella Parmská (1741 – 1763; svatba 1760), která sice Josefovi porodila dvě dcery, ale svou lásku věnovala Josefově sestře Marii Kristýně a předčasně zemřela na neštovice. Druhé, velmi formální manželství Josef uzavřel r. 1765 s Marií Josefou Bavorskou (1739 – 1767), která však brzy také podlehla neštovicím.
1781 – Josef II. (40) vydal Toleranční patent, jímž v Rakouské říši legalizoval hlavní nekatolická křesťanská vyznání (luteránství, kalvinismus a pravoslaví) a jejich stoupencům vrátil rovnoprávnost ve veřejném životě (český protestantismus nebyl zmíněn, jeho příznivci se tedy nyní přihlásili zejména k luteránům).
1781 – Josef II. (40) vydal Patent o zrušení nevolnictví: tím byla umožněna rozsáhlá mobilita venkovské pracovní síly, poddanské povinnosti však zůstaly zachovány.
Josef II. uherským stavům: Německý jazyk je univerzálním jazykem mé říše. Proč bych tedy měl povolit, aby se v jedné jediné provincii projednávaly zákony a veřejné záležitosti v jejím národním jazyce? Jsem císařem německé říše: proto jsou ostatní státy, které držím, provinciemi, které tvoří se státem jediné tělo, jehož jsem hlavou.
asi 1780 – asi 1880 – České národní obrození: úsilí o všestrannou emancipaci českého národa v podmínkách průmyslové revoluce.
asi 1780 – asi 1810 – Éra 1. generace českého národního obrození (byla to generace osvícensko-klasicistní, generace Josefa Dobrovského):
Činnost této generace byla zásadně ovlivněna filosofickým směrem osvícenstvím, který (ostře zaměřen proti absolutistickému feudalismu) prosazuje řízení společnosti podle zásad racionalismu, s důrazem na svobodu i nezávislost jednotlivce (idea lidských práv); spojovala v sobě dva proudy:
a) zemské vlastenectví: namířené proti habsburskému vídeňskému centralismu, opírající se o politickou i ekonomickou sílu českých Němců, včetně poněmčené české šlechty;
b) národní vlastenectví: usilující o zachování i rozvoj jazykově české kultury.
1782 –
Piaristický mnich Gelasius Dobner (30. 5. 1719 Praha – 24. 5. 1790 tamtéž) dokončil
vydávání svého životního díla: šestisvazkového, kriticky
komentovaného latinského překladu Kroniky české od Václava Hájka z Libočan (16. století), jímž významně přispěl ke vzniku
moderní české vědy.
1783 – V Praze bylo otevřeno Gräflich Nostitzsches
Nationaltheater (Hraběcí Nostitzovo
národní divadlo) jako první reprezentativní stálá pražská divadelní scéna.
Divadlo dal postavit vlivný český šlechtic hrabě
Franz Anton Nostitz-Rieneck (17. 5. 1725 Pakoměřice severně od Prahy – 29. 9. 1794
Praha), představitel vlastenecké šlechty zahraničního původu, usedlé
v Českých zemích a hovořící německy.
před listopadem 1783 – Dobrušský tesař Jan Čuda zemřel. Jeho nejmladší dceři Marii Magdaleně bylo tehdy nejvýše asi 13 let.
1784 – Na Karlo-Ferdinandově univerzitě byla v úloze vyučovacího jazyka latina vystřídána němčinou.
1784 – V Praze vznikla (se souhlasem císaře Josefa II.) Česká společnost nauk (od r. 1791 nazývána Královská česká společnost nauk; přímá předchůdkyně dnešní Akademie věd České republiky).
Mezi
nejvýznamnější členy společnosti patřil jazykovědec a literární historik Josef Dobrovský (17. 8.
1753 Gyarmat v maďarské části Uher – 6. 1. 1829 Praha). Od r. 1786 byl
katolickým knězem, avšak působil jako abbé – duchovní bez konkrétního kněžského
úřadu. Již od počátku 80. let hojně publikoval (časopisecky i knižně) odborné
práce, díky nimž se stal jedním z hlavních
zakladatelů bohemistiky (vědy o češtině), slavistiky (vědy o slovanských jazycích) a slovanské archeologie. Našel prakticky celoživotní
útočiště – včetně hmotného zabezpečení – v rodině hrabat Nostitzů: působil
zde také jako domácí učitel i vychovatel (několik let bydlel v zahradním
domku na pražském ostrově Kampě: v témže objektu ve 20. století dlouhodobě
bydleli divadelník a spisovatel Jan Werich a básník Vladimír Holan).
Svá díla psal Dobrovský především německy (výjimečně latinsky), nikoli česky: obracel se k intelektuálnímu publiku, které v Českých zemích bylo německojazyčné, a sám patrně nebyl optimistou, pokud šlo o budoucí roli češtiny v literatuře a vědě. Badatelský zájem o slovanské jazyky jako o cennou součást dosavadního přirozeného vývoje lidstva však odpovídal osvícenskému založení Dobrovského.
1784 – 1791 – Německý filosof Johann Gottfried Herder (1744 Mohrungen v Prusku, dnes Morąg v Polsku – 1803 Výmar/Weimar v Durynsku) napsal dílo Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (Myšlenky k filozofii dějin lidstva), v jehož kapitole Slovanské národy uvádí mimo jiné:
Usadili se všude, aby se zmocnili zemí přepuštěných jinými, aby je obdělávali a
užívali jako kolonisté, pastýři a zemědělci; po všem předcházejícím pustošení,
procházení a stěhování národů byla jejich nehlučná, pilná přítomnost těmto
zemím na prospěch. Měli v lásce zemědělství, dostatek stád a obilí, také různé
domácí dovednosti. S výrobky své země a píle zahájili užitečný obchod. Na
Baltském moři, počínaje Lübeckem, postavili řadu přímořských měst, mezi nimiž
Vineta na ostrově Rujana byla jakýmsi slovanským Amsterodamem; takto udržovali
styky také s Prusy, Kuronci a Lotyši, jak je patrno z jazyka těchto národů. Na
Dněpru postavili Kyjev, na Volchvě Novgorod; z obou se brzy vyvinula kvetoucí
města, která spojovala Černé moře s Baltem a dodávala severní a západní Evropě
zboží Východu. V Německu se věnovali hornictví, dovedli tavit a slévat kovy,
připravovali sůl, tkali plátno, vařili medovinu, sázeli ovocné stromy a vedli
svérázný život veselých lidí, milovníků hudby. Byli krotkých mravů, pohostinní
až k rozhazovačství, milovali volnost venkova, ale byli poddajní a poslušní,
protivilo se jim loupení a plenění. To vše nic nezmohlo proti útlaku, ba naopak
to k němu přispělo. Neboť se neucházeli o nadvládu nad světem, neměli
bojechtivá dědičná knížata a dávali se raději v poplatnost, pokud jen mohli v
klidu obývat svou zemi. Tím však umožnili četným národům, zejména však národům
kmene německého, aby se na nich těžce prohřešili.
1785 – 1862 – V Nostitzově divadle (posléze přejmenovaném na Stavovské) se hrály také hry v českém jazyce, ačkoli tu jinak převládal repertoár v němčině (a v operách zněla též italština).
1786 – Třiatřicetiletý novinář Matěj Václav Kramerius (1753 Klatovy – 1808 Praha) začal v Praze redigovat (tedy řídit) česky psané Schönfeldské císařské královské pražské noviny a svou výraznou novinářskou činností se stal zakladatelem české žurnalistiky.
1786 – 1789 –
V Praze na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) stálo dřevěné divadlo
zvané Bouda: hrálo se zde česky i
německy pro široké publikum, mezi zdejšími divadelníky vynikal všestranný
divadelník i spisovatel Václav Thám (1765 – asi 1816), hrály se hry Láska a vděčnost
k vlasti, Libuše, první kněžna a rekyně česká, Jan Žižka z Trocnova,
vůdce Táboritů aj.
Bouda (oficiálním názvem Vlastenské divadlo v Novém Městě na Koňském trhu) byla v Rakouské říši první divadelní budovou, v níž se většinově hrálo také jiným jazykem než německým či italským.
1786 – Císař Josef II. (45), který se v Praze účastnil vojenských manévrů, navštívil české představení v Boudě (navzdory svým germanizačním názorům uměl česky) a shlédl tu dvě hry: komedii Loutníci aneb Veselá bída a balet Čihadlo aneb Tak vás čížky chytáme.
1786 – V Nostitzově divadle v Praze byla uvedena v české premiéře opera Figarova svatba od salcburského skladatele Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791): velký úspěch této hry byl významným impulsem pro Mozartovy návštěvy Prahy (Mozart dvakrát pobýval na okraji Prahy ve vile Bertramce hudebního skladatele Františka Xavera Duška /1731 – 1799/ a jeho manželky, koncertní pěvkyně Josefiny /1754 – 1824/).
29. 10. 1787 – V pražském Nostitzově divadle se konala světová premiéra opery Don Giovanni od salcburského skladatele Wolfganga Amadea Mozarta (27. 1. 1756 Salcburk – 5. 12. 1791 Vídeň). Dirigoval ji sám autor, ale nastudována byla pražským souborem. Vysoká úroveň inscenace a její velký ohlas v české veřejnosti ukázaly, že České země mají – navzdory svému diskriminovanému postavení v rámci Rakouské říše – rozsáhlý potenciál pro úspěšný kulturní rozvoj.
Také za vlády císaře Josefa II. pokračovala (z dřívějších časů) státní cenzura literatury: divadla mohla vznikat jen po získání císařského povolení a text všech divadelních her podléhal úřednímu schválení. Josefínská měřítka však byla v těchto ohledech velmi liberální.
Z dobrušských mládenců byl Magdaleně Čudové nejbližší tkadlec Jiří Novotný, o asi 7 let starší a také předčasně osiřelý.
Nejpozději r. 1787 začínají Jiří (24) a Magdalena (17) uvažovat o společném životě. Jiří odchází do Pruska (do Kladska a patrně i do Berlína), aby tam jako tkadlec vydělal peníze pro svou budoucí rodinu.
1789 – Český novinář Václav Matěj Kramerius (9. 2. 1753 Klatovy – 22. 3. 1808 Praha) začal v Praze vydávat vlastní česky psané noviny, které se od r. 1791 nazývaly Krameriusovy c. k. vlastenské noviny. Byly to první významné česky psané noviny, vycházely do r. 1825 a Kramerius se stal zakladatelem moderní česky psané žurnalistiky.
1789 – 1794 – Velká francouzská revoluce: stala se nejvýznamnější evropskou revolucí všech dob (svými ideovými východisky byla blízká dřívější Americké revoluci). 1775 – 1783, jejímž vrcholným okamžikem bylo vyhlášení demokratické republiky Spojených států amerických). Velká francouzská revoluce vycházela z filosofie osvícenství.
1790 – Václav Matěj Kramerius (37) založil v Praze nakladatelství česky psaných knih Česká expedice.
1790 – 1792 – Vláda
císaře Leopolda II. Josefa II. (5. 5. 1747
Vídeň – 1. 3. 1792 tamtéž; mladší bratr Josefa II.) v Rakouské říši i
ve Svaté říši římské: závěr osvícenského absolutismu v Rakouské říši.
Pokračoval ve státnickém díle Josefa II., ve vztahu k veřejnosti byl ještě otevřenější a vstřícnější, zahraniční politiku však podřídil účasti na utváření válečné koalice odpůrců Velké francouzské revoluce.
Zachránil dynastii Habsburků před hrozbou vymření: s manželkou Marií Ludovikou (1745 – 1792) měli 16 dětí.
Léto 1791 – Císař Leopold II. (44) jednal na zámku Pilnitz u Drážďan v Sasku s pruským králem Friedrichem Vilémem II. Vydali Pilnitzskou deklaraci, v níž vyzývali k válce proti revoluční Francii, pokud tam bude omezena vladařská pozice krále Ludvíka XVI. a jeho ženy Marie Antoinetty, která byla Leopoldovou sestrou.
Během zpáteční cesty Leopold II. pobyl několik týdnů v Praze. Jeho návštěva byla českou společností všeobecně považována za potvrzení významu i historických práv Českých zemí. Leopold II. byl symbolicky korunován na českého krále (ačkoli samostatnost českého státu patřila již dávno minulosti), u příležitosti korunovace se v Praze konala první česká průmyslová výstava a světová premiéra Mozartovy opery La Clemenza di Tito. Leopold navštívil zasedání Královské české společnosti nauk, kde slavnostní projev pronesl Josef Dobrovský. Leopold věnoval společnosti dar 6 000 zlatých.
1791 – Jiří Novotný (28) se vrací do Čech a pak opět do Kladska, ale tam je odveden do pruské armády a slouží v proslulé kladské pevnosti. Magdalena Čudová (21) za ním vzápětí přijde a 5. února 1792 jsou v Kladsku oba oddáni. 8. září 1792 se jim narodil první syn Jan Karel Augustin. V průběhu 13 let měli 9 dětí, z nichž však čtyři zemřely již v útlém dětství.
1792 – 1809 – Josef Dobrovský vydal vedle desítek svých menších prací svá 3 nejvýznamnější díla, mezi nimiž existuje logická návaznost: Geschichte der Böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury; 1792), Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník; 2 svazky, 1802 – posmrtně 1821), Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého; 1809).
Dobrovského rozsáhlá celoživotní práce přispěla zásadním způsobem k tomu, že česká jazyková kultura byla – prakticky na poslední chvíli – zachována a vzápětí se mohla široce rozvíjet – až do dnešní doby.
1794 – Jiří Novotný (31) utrpěl vážné zranění v bitvě Prusů proti vzbouřeným Polákům a přišel o nohu. Byl pak propuštěn z armády, ale s rodinou zůstal v Kladsku a živil se tkaním a výrobou houní (vlněných přikrývek).
1805 – Jiří Novotný (42) zemřel v Kladsku, pravděpodobně na následky svého starého válečného zranění.
2. 12. 1805 – Bitva u Slavkova (bitva tří císařů): Francouzský císař Napoleon I. (15. 8. 1769 Ajaccio na francouzském ostrově Korsika – 5. 5. 1821 britská kolonie ostrov svaté Heleny) dosáhl svého největšího vítězství, když porazil Rakušany a Rusy.
Mladá vdova Magdalena Novotná (její poslední dítě, dcera Johana Barbora Terezie, se narodila pět měsíců po smrti svého otce Jiřího) se vrací se svými ratolestmi do Čech, pravděpodobně r. 1807 ve skupině válečných uprchlíků opouštějících Kladsko před blížící se francouzskou armádou císaře Napoleona I. Magdalena krátce pobyla doma v Dobrušce, ale pak se dlouhá léta věnovala práci nájemné tkalkyně v oblasti Orlických hor. Jak jí děti dospívaly, posílala je za prací jinam. Jen její druhý syn Karel Kašpar s ní zůstal dlouho do své dospělosti.