H. První a druhá průmyslová revoluce (od poloviny 18. století do počátku 20. století)
1. Podstata a obecná charakteristika
Souběžně s dlouhým řetězem politických převratů 18. a 19. století se odehrála i zásadní změna pramenící ve sféře ekonomické - průmyslová revoluce. Její význam je srovnatelný s dávno minulou revolucí neolitickou. My dnes spojujeme zrod průmyslu především s vynálezem parního stroje a máme pocit, že jsme již mnohem dál. Průmyslová revoluce však svými důsledky ovlivňuje i tvář našeho světa. Její mimořádná úloha se odráží také v tom, že na pojmenování následujících etap technologického pokroku ve 20. století se odborníci dosud neshodli.
Pod pojmem průmysl rozumíme odvětví národního hospodářství založené na strojové velkovýrobě. Průmysl - na rozdíl od výroby řemeslné - představuje hromadnou (sériovou) produkci jednotlivých druhů výrobků. Objem průmyslové výroby převyšuje díky použití strojů i možnosti manufakturních závodů. Součástí průmyslu je také těžba surovin. Průmysl rovněž ovlivňuje další rozvoj velkovýroby v zemědělství a rozmach dálkového obchodu.
Průmyslovou revoluci umožnily zejména dvě významné skutečnosti:
1. Vzrostla efektivnost zemědělské produkce: pěstování brambor usnadnilo výživu širokých vrstev obyvatelstva a díky kukuřičnému krmivu snadno vzrostly stavy dobytka. V zemědělství vznikl relativní nadbytek pracovních sil, které mohly odejít do průmyslových závodů (továren), vznikajících ve městech.
2. Byla vyřešena otázka energetických zdrojů pro pohon strojů. Podnikatelé nejprve sáhli po již osvědčené tekoucí vodě. Významně se zvýšil počet vodních mlýnů a na jejich principu vznikly i jiné podniky. Pro ilustraci uveďme např. velké kovárny, hamry, jichž ve střední Evropě existovalo velké množství a jejichž stopy přežívají alespoň v místních názvech. V hamru uvádělo vodní kolo do pohybu mohutné kladivo, jehož údery zpracovávaly nebývale velké kusy kovu, rozžhavené předtím v peci (viz VI.E.1.a.).
Rozhodující pokrok přinesl ovšem až parní stroj. Jedná se vlastně o pístový motor poháněný tlakovou a tepelnou energií páry, která vzniká ohřevem vody. O vývoj parního stroje se zasloužili především Britové Thomas Newcomen (1712) a James Watt (1774).
2. Nové objevy a vynálezy v 18. a 19. století
V éře průmyslové revoluce se objevilo mnoho dalších technických objevů a vynálezů. Jsou spojovány se jmény konkrétních tvůrců, ale ti obyčejně navazovali na dílčí úspěchy svých předchůdců.
Průmyslová revoluce začala v 18. století v Anglii, v 19. století již zasáhla prakticky celou Evropu i jiné části světa, v odlehlých oblastech probíhá dodnes.
a) Textilní průmysl
Prvním odvětvím, jež získalo průmyslový charakter, byla textilní výroba. Podpořil ji jednak početní nárůst ovčích stád, jednak dovoz levné bavlny z kolonií.
Byl vynalezen mechanický tkalcovský stav: na jeho vzniku se podíleli Angličané John Kay (1733) a Edmund Carwright (1784). Byl vyvinut též spřádací stroj (na výrobu příze, tedy nití): zasloužili se o něj Angličané James Hargreaves (1764), Richard Arkwright (1769), Samuel Crompton (1779), Richard Roberts (1825).
b) Doprava
Objevily se nové dopravní prostředky, z nichž největší význam měla železnice.
Od počátku 17. století existovaly v Anglii koněspřežní železniční trati pro dopravu vytěžené suroviny z dolů. Veřejný provoz parní železnice zahájil r. 1825 Angličan George Stephenson, vynálezce první úspěšné lokomotivy (nazvané Raketa). Stanovil také rozchod kolejnic 1435 mm, který se používá dodnes (v anglické míře to představovalo 4 stopy a 8 a půl palce, což byl prostor potřebný k umístění dostatečně velkého parního kotle mezi kola jedné nápravy).
Po r. 1880 vznikaly ve Velké Británii i ve Spojených státech první železnice elektrické.
Na sestrojení parolodi se podíleli Američané John Fitch (1785) a Robert Fulton (1807).
Parní stroj na lodi poháněl nejprve kolesa, brzy však začaly pokusy s lodním šroubem. Dlouho nepřinášely žádoucí výsledky, neboť šroub byl umisťován na přídi. Prvním, kdo jej instaloval na záď, byl Čech Josef Ressel (pokus provedl r. 1829 v jaderském přístavu Terst).
c) Pokrok ve výrobě železa a oceli
Zásadní význam měl vynález vysoké pece pro výrobu oceli. V 1. polovině 18. století bylo při tavení železné rudy nahrazeno dřevěné uhlí kamenným. Výroba železa tak opustila zalesněné hory a v uhelných pánvích začala vznikat průmyslová centra, která existují dodnes. Dlouhou linii železářského technologického vývoje však završil až Francouz Pierre-Émile Martin (1864), když mj. využil starší poznatky Němce Friedricha Siemense. Martinské pece dodnes představují nejrozšířenější způsob výroby oceli.
d) Přehled dalších objevů
Jiné objevy z epochy průmyslové revoluce připomeneme jen telegraficky (mimochodem, první elektrické telegrafy byly sestrojeny kol. r. 1830 v německých státech a v Rusku):
secí stroj (Angličan Jethro Tull, 1701), rtuťový teploměr (Němec Gabriel Fahrenheit, 1714; jeho stupnice má bod tání ledu na 32 oF a bod varu na 212 oF), teploměrová stupnice o stu stupňů (Švéd Carl Linné upravil návrh svého krajana Anderse Celsia, 2. polovina 18. století), hromosvod (nezávisle na sobě Američan Benjamin Franklin, Čech Prokop Diviš a Rus Michail Lomonosov, po r. 1750), balon (francouzští bratři Joseph a Jacques Montgolfierové, 1783; prvními letci byli Francois Arlandes a Jean Francois Pilatre de Rosier), elektrická baterie (Ital Alessandro Volta, 1795 - 1800), parní mlátička obilí (zejm. Angličan Richard Trevithick, 1811), puška nabíjená zezadu (Němec Johann Dreyse, 1827), žací stroj (zejm. Američan Cyrus McCormick, po r. 1830), bubínkový revolver (Američan Samuel Colt, 1835), daguerrotypie jako přímý předchůdce fotografie (Francouz Louis Daguerre, 1839), značková telegrafická abeceda (Američan Samuel Morse, 1838), tiskařská rotačka (Američan Richard Hoe, 1846), ocelové dělo (Němec Alfred Krupp, 1847 - 1850), vodní turbína (rotační lopatkový motor; zejm. Angličan James Francis, 1849), šicí stroj (zejm. Američan Isaac Singer, 1851), spalovací motor (Belgičan Jean Lenoir, 1859 - 1860), podzemní dráha (Londýn 1863), pletací stroj (Angličan William Cotton, 1864), dynamo (mj. Angličan Michael Faraday, 1831, a Němec Werner Siemens, 1866 - 1867), psací stroj (Američan Christopher Sholes, 1867), opakovací puška (zejm. Američan Philo Remington, kol. 1870, a Němec Paul Mauser, 1884), telefon (Skot Alexander Bell, 1876), elektrické svařování (Rus Nikolaj Benardos, 1882), kulomet (Američan Hiram Maxim, 1883), parní turbína (zejména Angličan Charles Parsons, 1884; jednalo se o účinnější náhradu parního stroje), automobil (nezávisle na sobě Němci Carl Benz a Gottlieb Daimler, oba r. 1886), pneumatika (Skot John Dunlop, 1887), naftový motor (Němec Rudolf Diesel, 1893 - 1897), motocykl (Němci Heinrich Hildebrand a Alois Wolfmüller, 1894), bezdrátový telegraf (Rus Alexander Popov, 1895, Chorvat Nikola Tesla, po r. 1895, Ital Guglielmo Marconi, 1897), kinematograf (první veřejné představení uspořádali francouzští bratři Auguste a Louis Lumićrové r. 1895), automatická pistole (Američan John Browning, 1900), vzducholodě (zejm. německý hrabě Ferdinand von Zeppelin, 1900), letadlo (američtí bratři Wilbur a Orwille Wrightové, 1903);
výroba porcelánu i v Evropě (Míšeň v Sasku 1710), průmyslová výroba kyseliny sírové (Anglie 1736), využívání kaučuku (Francie kolem r. 1750), obnovená výroba cementu (Anglie 1796; původní římský objev byl ve středověku zapomenut), metrická soustava měr a vah (Francie 1800), veřejné plynové osvětlení (Londýn po r. 1800), koněspřežní tramvaj (po r. 1830 v mnoha velkoměstech), asfaltové vozovky (Francie 1849), průmyslová výroba hliníku (1854), železobeton (1855), soustruh (zejm. Spojené státy 1855), podmořský telegrafní kabel mezi Evropou a Amerikou (1866), Suezský průplav (Francouz Ferdinand de Lesseps, 1859 - 1869), traktory (Spojené státy; parní traktory r. 1876, se spalovacím motorem po r. 1890), teplárny (Spojené státy 1878), elektrárny (Velká Británie a Spojené státy po r. 1880), mrakodrapy (Chicago 1883), elektrická tramvaj (po r. 1884 v mnoha velkoměstech), jednotný mezinárodní pásmový čas (1885), průmyslová výroba optického skla (Němec Carl Zeiss v Jeně, 1886), v Paříži ocelová věž (305 m) jako tehdy nejvyšší stavba světa (Alexandre Eiffel, 1889), autobus a trolejbus (Německo, kol. 1900), výroba automobilů na montážní lince (Američan Henry Ford, 1912 - 1913), Panamský průplav (de Lesseps a po něm Američan George Goethals; 1881 - 1914);
zápalky, tužky, vodovodní kohouty, konzervy, umělá barviva, jízdní kola, umělá hnojiva, kapesní hodinky, petrolejové lampy, umělé hedvábí, gramofony, žiletky, zip, celofán, bakelit, bezpočet elektrických zařízení.
e) Thomas Alva Edison
Nejslavnějším vynálezcem ve vrcholné éře průmyslové revoluce se stal Američan Thomas Alva Edison (1847 - 1931). Jeho život bývá považován za příkladný příběh chudého chlapce, který se proslavil. Edison začal pracovat již ve 12 letech jako kamelot (roznašeč novin), později si našel zaměstnání telegrafního úředníka, ale zanedlouho se soustředil jen na vynálezectví.
Z jeho prvních vynálezů jsou nejznámější fonograf (první přístroj pro záznam a reprodukci lidského hlasu a hudby; 1877), mikrofon (1877) a zejména žárovka (1879), která teprve odstartovala všeobecné využívání elektřiny. Vzápětí Edison vytvořil vůbec první technický výzkumný tým, s nímž získal v následujících desetiletích asi 1 300 patentů (právně chráněných vynálezů či technických zdokonalení).
Postavil první velkou parní elektrárnu (1882) a v následujících letech sestrojil mnoho součástek pro elektrické rozvody (kabely, vypínače, objímky, pojistky, elektroměry...). Vynalezl filmovou kameru i promítačku (kol. 1890).
Zdokonalil elektrickou lokomotivu, dynamo, akumulátor, elektrický automobil atd.
V r. 1882 Edisonovi spolupracovníci instalovali elektrické osvětlení v divadle v Brně - byla to první takto vybavená budova v Českých zemích.
Do Edisonova týmu patřil i Čech Emil Kolben. Po svém návratu do vlasti založil r. 1896 v Praze elektrotechnickou továrnu, jejímž pokračovatelem je dnešní firma ČKD.
f) Alfred Nobel
Švédský vynálezce a průmyslník Alfred Bernhard Nobel (1833 - 1896) vyrobil několik nových druhů výbušnin, z nichž nejznámější je dynamit (1867). Nobelovy třaskaviny byly určeny pro těžební a stavební práce. Nobel je vyráběl ve svých továrnách v řadě zemí, záhy však byl zneklidněn jejich vojenským využíváním. Dospěl tedy k rozhodnutí, že značnou část svých zisků věnuje ku prospěchu lidstva. Ve své závěti z r. 1895 ustanovil, že bude zřízena nadace, z níž budou každoročně udělovány peněžité odměny autorům nejvýznamnějších výkonů v pěti vymezených oborech. Nobelovy ceny se udělují od r. 1901 a staly se nejprestižnějším světovým oceněním.
Nobelovy ceny za fyziku, chemii, fyziologii nebo lékařství a za literaturu udílí švédská Královská akademie věd. Cenu za mírové úsilí uděluje norský parlament (je to odraz skutečnosti, že v Nobelově době tvořilo Norsko se Švédskem personální unii pod vládou švédské dynastie Bernadotte).
Od r. 1969 existuje také Nobelova cena za ekonomii. S vynálezcem dynamitu však má společné jen jméno: laureáty vybírá a odměňuje Švédská národní banka.
Mezi držiteli Nobelovy ceny najdeme i dva Čechy: Jaroslava Heyrovského (chemie 1959) a Jaroslava Seiferta (literatura 1984).
3. Nové vědní obory
Průmyslová revoluce ovšem nepřinesla pokrok jen ve sféře technické a technologické. Bouřlivě se rozvíjely všechny již existující vědní disciplíny a mnoho nových vznikalo.
Důkladné poznání živé i neživé přírody, jež bylo podpořeno mj. rozmachem cestování do nejvzdálenějších končin světa, znamenalo prohloubení vědecké klasifikace živočichů, rostlin, hornin a nerostů.
Ve větším počtu vznikají vědecké společnosti (akademie věd), zajišťující šíření a výměnu badatelských poznatků. Vedle tradičních univerzit existují již i přírodovědné a technicky orientované vysoké školy. Populárními se stávají naučné slovníky, encyklopedie (o slavné osvícenské Encyklopedii viz VI.F.1.). Začínají vycházet vědecké časopisy.
Je objeveno mnoho chemických látek. Dochází k sestavení periodické soustavy chemických prvků (Rus Dmitrij Mendělejev, 1869).
Teprve nyní lidé nalézají na obloze vzdálené planety naší sluneční soustavy (Uran v r. 1781 a Neptun r. 1846, Pluto až r. 1930). Zároveň přichází mnoho dalších zásadních astronomických objevů.
Velký pokrok zaznamenává medicína. Lékaři např. odhalili existenci míchy, popsali činnost a stavbu oka. Jsou objeveny příčiny mnoha chorob (cukrovky aj.), je zjištěna existence bacilů, virů, ale i vitamínů: patrně nejproslulejším badatelem na tomto poli zůstává Němec Robert Koch, který objevil virové původce tuberkulózy a cholery. Studiu mikroorganismů zasvětil celý svůj život Francouz Louis Pasteur, jehož dílo vyvrcholilo rozšířením očkování proti infekčním chorobám. Na samém počátku 20. století objevili - nezávisle na sobě - existenci krevních skupin Rakušan Karl Landsteiner a Čech Jan Janský: jejich objev se však dočkal praktického využití až po téměř dvaceti letech.
Přichází i psychiatrie jako lékařský obor zabývající se duševními poruchami. Patrně nejpopulárnějším jejím představitelem je Sigmund Freud. Narodil se v moravském Příboře, ale od dětství žil ve Vídni. Mj. se průkopnicky zabýval studiem sexuality.
V oborech souvisejících s medicínou se objevují i pokusy se zvířaty: vzpomeňme na ruského vědce Ivana Petroviče Pavlova, který prostřednictvím psů zkoumal reflexy, tedy reakce organismu na podněty.
Podstatu vzniku a vývoje jednotlivých druhů organismů popsal britský přírodovědec Charles Darwin. Učinil tak na základě mnohaletých výzkumů, jež zahájil sběrem přírodního materiálu na cestě kolem světa v l. 1831 - 1836. Svou teorii přírodního výběru publikoval r. 1859 a r. 1871 ji vztáhnul i na vývoj člověka (viz II.B.).
Darwinovy názory mohly být později poněkud opraveny a podstatně rozšířeny díky nové vědě o dědičnosti, genetice. Mezi jejími zakladateli patří výjimečné místo rakouskému mnichu z řádu augustiniánů, Johannu Gregoru Mendelovi, který působil v klášteře v Brně a stal se i jeho opatem. Pokusným křížením hrachu dospěl ke zformulování tří zákonů dědičnosti (publikovány r. 1865).
Skutečnou erupci nových poznatků prožívají v epoše průmyslové revoluce matematika a fyzika. Právě tehdy působí početný zástup osobností, jejichž jména se dodnes připomínají v názvech pouček i jednotek: Adrien-Marie Ampćre, Antoine Henri Becquerel, Charles Coulomb, Christian Johann Doppler, Carl Gauss, Heinrich Hertz, James Joule, baron William Thomson Kelvin, Gustav Kirchhoff, Pierre de Laplace, Hendrik Lorentz, Georg Ohm, Max Planck. Do sklonku průmyslové revoluce spadají počátky činnosti velkého německého fyzika Alberta Einsteina, autora speciální a obecné teorie relativity.
A předzvěstí zcela nových časů se stávají objevy související s radioaktivitou: zde jsou nejznámější jména Němce Wilhelma Röntgena, Polky Marie Curieové-Sklodowské a Angličana barona Ernesta Rutherforda. Všichni tři dostali i Nobelovu cenu. Marie Curieová ji obdržela společně se svým francouzským manželem Pierrem: horninu, v níž objevili radioaktivní prvky polonium a radium, získali z dolů v českém Jáchymově.
Ke značnému pohybu dochází i ve filozofii. Právě reakce na přírodovědné poznatky se stává jedním z hlavních úkolů nových myslitelů. Můžeme zde uvést jen některá jména. Početnou skupinu významných filozofů najdeme v tehdejším Německu: reprezentuje ji osvícenec Immanuel Kant a jeho pokračovatelé Johann Fichte, Georg Hegel a Friedrich Schelling, za jednoho z nejvlivnějších filozofů 20. století je považován Edmund Husserl (rodák z moravského Prostějova). Z anglosaské oblasti zmiňme alespoň Herberta Spencera. Patří mj. k zakladatelům další nové vědy, sociologie, která zkoumá strukturu a fungování společnosti.
Odštěpením od filozofie vznikla psychologie, věda o celkovém duševním životě člověka. Psychologické výzkumy poskytují nové podněty také pedagogice.
Historické bádání se již může spoléhat na vědní obory, jako je archeologie (zkoumá dějiny na základě terénních výzkumů), antropologie (o empirickém zkoumání člověka) a etnografie (národopis).
4. Souhrn změn v hospodářství Evropy a Ameriky
Z předchozích kapitol jsme poznali, že ve sféře vědeckých oborů, technických vymožeností i ekonomiky vůbec nastolila průmyslová revoluce situaci, která v základních rysech přetrvává dodnes. Pro Evropany 19. století byl všudypřítomný rychlý rozvoj fascinující. Významným multiplikačním (znásobujícím) prvkem se stal okamžik, kdy začalo docházet ke strojové výrobě dalších strojů. Když pohlédneme na tehdejší statistiky, dospějeme ke dvěma základním zjištěním:
1. V oborech náležejících především do těžkého průmyslu docházelo k nárůstu produkčních ukazatelů v řádu desítek procent ročně. To představuje zásadní odlišnost nejen ve srovnání s minulostí, ale dokonce ve srovnání se stavem ve 20. století, kdy tyto hodnoty rostly již mnohem pomaleji a v současnosti leckde stagnují či mírně klesají.
2. Dokonce i v absolutním vyjádření, zejména v přepočtu ukazatelů na obyvatele, dosáhla Evropa v některých odvětvích těžkého průmyslu již kolem r. 1900 výsledků plně srovnatelných s dneškem.
Pro názornost uspořádejme několik dostupných údajů do tabulek:
1. Výroba surového železa a oceli ročně - poměrné srovnání (pro každý stát rok 1860 = 100)
1860 1910 1980 1990
------------------------------
Francie 100 1300 6500 5000
Německo 100 3000 8800 7300
Velká Británie 100 500 900 900
2. Produkce surového železa a oceli na obyvatele (v tunách)
1910 1990
--------------
Francie 0,2 0,6
Německo 0,5 0,9
Spojené státy 0,6 0,6
Velká Británie 0,3 0,5
3. Délka železničních tratí (v tisících km)
1860 1910 1990
----------------------
Francie 10 50 34
Německo 11 63 44
Spojené státy 49 400 241
Velká Británie 17 38 38
První tabulka ukazuje nesmírnou dynamiku tehdejších změn. Např. ve Francii jediná generace, žijící ve 2. polovině 19. století, viděla, jak se výroba tak důležitého materiálu, jakým je železo či ocel, ztřináctinásobuje. Stejně staří Němci zažili nárůst dokonce třicetinásobný. Nikdy předtím ani nikdy v budoucnu se v tomto oboru nic podobného ani vzdáleně neopakovalo.
Z druhé tabulky vyčteme, že dnešní Američané nepotřebují v přepočtu na obyvatele víc železných kovů než jejich pradědečkové. A podobně kalkulovaná spotřeba Němců či Britů vzrostla jen nepříliš.
Také železniční síť dobudovaná před bezmála sto lety vyhovuje svou délkou prakticky všude i moderním požadavkům.
Drobné vysvětlení na závěr: pomalý růst ukazatelů u Velké Británie v tabulkách 1 a 3 je ovlivněn tím, že nejbouřlivější vlnu průmyslového rozvoje zažili Angličané již před r. 1850. V období 1740 - 1840 se v Británii zvýšila těžba uhlí desetkrát a výroba železa sedmdesátkrát.
5. Průmyslová revoluce v Českých zemích
a) Vynálezci, konstruktéři a vědci
Během průmyslové revoluce vzešly objevy světového významu také z Českých zemí. O přínosu Josefa Ressla jsme se již zmínili. Populární jsou i bratranci Václav a František Veverkové, kteří r. 1827 sestrojili v polabské vesnici Ribitví zdokonalený pluh, ruchadlo. Jeho odhrnovací deska byla vůbec poprvé kovová a zaoblená, což umožnilo důkladnější obracení půdy, a tedy vyšší výnosy. Ruchadlo je přímým předchůdcem moderního pluhu, jaký se používá prakticky po celém světě.
V l. 1825 - 1832 byla vybudována koněspřežní železnice z rakouského Lince do Českých Budějovic. Jejími staviteli byli český Němec František Antonín Gerstner a po něm Rakušan Matthias Schönerer. Tato koněspřežka, dlouhá 129 km, byla vůbec první železnicí, která spojovala dvě země. Její česká polovina, postavená Gerstnerem, se také stala první moderní železniční tratí na světě: byla vybudována pomocí velkého počtu mostů a terénních zářezů, aby převýšení byla co nejmenší a provoz co nejrychlejší. V l. 1834 - 1836 byla trať postupně prodloužena až do alpského Gmundenu (dalších 68 km, celkem 197 km).
Vlaky tažené koňmi jezdily na trati čtyřicet let. Pak byly nahrazeny párou. Modernizovaná trať však dodnes v téměř celém českém úseku vede stále po původní trase.
Zhruba ve stejné době (1828 - 1831) byla postavena další koněspřežní železnice, a sice z Prahy do Lán jako první etapa zamýšlené, ale nakonec nedostavěné trati do Plzně.
Na přelomu 19. a 20. století vrcholí činnost vynikajícího elektrotechnika Františka Křižíka. Zdokonalil elektrická svítidla (obloukovou lampu, 1880), vybudoval první české veřejné elektrárny (nejprve v Písku a v Jindřichově Hradci; 1887). V r. 1891 zkonstruoval v Praze první tramvajovou linku a na Výstavišti elektrickou světelnou fontánu (obnovenou r. 1991). Postavil jeden z prvních elektromobilů (1895) a také první českou elektrickou železnici (z Tábora do Bechyně, 1903).
České země zažily také významné okamžiky ve vývoji jednotlivých věd. Johanna Gregora Mendela jsme již uvedli. Nyní připomeňme, že v Praze dlouhá léta žil francouzský přírodovědec Joachim Barrande. Prozkoumal horniny českých prvohor a výsledky shrnul v obsáhlém, dvaadvacetisvazkovém spise, který se stal jedním ze základních děl světové geologie.
Krátkodobě působili v Praze např. Doppler i Einstein.
Z vědců, kteří se v Českých zemích narodili a spojili s nimi i svůj badatelský život, mají své místo v dějinách světové vědy zejména Bernard Bolzano a Jan Evangelista Purkyně.
Bolzano se narodil v Praze, ale jeho otec byl Ital, matka Němka a on sám psal německy. Stal se katolickým knězem, své zájmy soustředil na filozofii, matematiku a pedagogiku. Dnes je považován za předchůdce mnoha významných myslitelů (např. právě Edmunda Husserla) a jeho závěry jsou oceňovány jako stále aktuální.
Purkyně byl lékařem a všestranným přírodovědcem. Patří mezi objevitele buněčné stavby a mezi první propagátory přírodovědných experimentů (jeho ústav ve slezské Vratislavi se stal v tomto směru velkým vzorem). Purkyně se však věnoval i zkoumání lidského zraku, organizoval český vědecký život, filozoficky zobecňoval své poznatky, byl aktivním účastníkem české politiky a ještě stihl psát básně, překládat německou poezii a v Polsku pátrat po rukopisech Komenského.
b) Průmyslová výroba
Prvním průmyslovým odvětvím, do něhož v Českých zemích hromadně pronikly stroje, bylo bavlnářství. Zpracovávání této moderní dovážené suroviny totiž zde nemělo velkou tradici ruční výroby. Stroje na předení bavlněných vláken a na barevné potiskování bavlněných látek využívaly nejprve vodní sílu. Od 30. let 19. století však nastoupily parní stroje (první z nich byl v Českých zemích postaven již r. 1806, ale jen jako učební pomůcka).
R. 1810 pracovalo v Čechách více než 160 strojů na spřádání bavlny. R. 1818 tu bylo přes 60 továren na kartouny (potištěné bavlněné látky). Ve 40. letech jeden potiskovací stroj zvládl za jediný den práci, na niž při ruční výrobě 12 dělníků potřebovalo celý týden.
Po bavlnářství se průmyslové postupy rozšířily do vlnařství a teprve posléze do plátenictví. Mezitím ovšem nabyla průmyslového charakteru sklářská výroba, hutnictví a strojírenství. Přidaly se také potravinářské podniky. V r. 1847 sloužilo v továrnách Českých zemí kromě vodního pohonu i 359 parních strojů. Prudce se zvýšila těžba uhlí.
České země vynikaly na mezinárodní úrovni hned v několika výrobních odvětvích. Zařadily se mezi světovou špičku v textilním průmyslu, cukrovarnictví a v produkci skla a piva. Rozvoj středoevropské výroby cukru z řepy byl podnícen mj. Napoleonovou kontinentální blokádou, která uzavřela evropské trhy dovozu cukrové třtiny z britských kolonií. Dobrý standard představovalo také české hutnictví a strojírenství. Vysoká kvalita českého sklářství i pivovarnictví pak přetrvává až do našich časů.
Ještě mnohé dnešní české podniky tradičně navazují na firmy z minulého století. Připomeňme několik příkladů.
Proslulé byly strojírenské Ringhofferovy závody v Praze na Smíchově. Vyrostly z kotlářské dílny, založené r. 1771. Dnes jsou součástí firmy ČKD, která vznikla r. 1927 spojením starších podniků Emila Kolbena a Vincence Daňka (Českomoravská-Kolben-Daněk).
V l. 1854 - 1855 vznikly na Kladně vedle tamějších uhelných dolů nové železárny (Vojtěšská huť): z trojice jejich zakladatelů je nejznámější českobudějovický podnikatel Adalbert Lanna, který se zapojil i do budování železničních tratí po celých Čechách. Kladenská Vojtěšská huť vyrobila např. střešní konstrukci pražského Národního divadla.
V r. 1889 podnikatel Carl Wittgenstein založil vedle Vojtěšské huti novou ocelárnu, kterou nazval Poldina huť (podle své manželky Leopoldiny). Ocelárna se soustředila na výrobu nástrojové a hlavňové oceli, podílela se i na budování rakousko-uherských válečných lodí. Vyrobila také konstrukci experimentálního automobilu Blitzen Benz, který r. 1909 vytvořil světový rychlostní rekord 211,5 km/h.
Když v Plzni získal nevelkou továrnu začínající podnikatel Emil Škoda, dal jí r. 1869 své jméno a v následujících letech z ní vytvořil jeden z nejvýznamnějších evropských podniků.
Výbornou pověst si získala i Královopolská strojírna v Brně, založená r.1889. Prosadila se širokým sortimentem, od vagonů až po petrochemická zařízení.
V r. 1828 olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan Habsburský založil v malé severomoravské obci Vítkovicích huť, která byla od počátku projektována jako nejmodernější železárna v Rakouské říši. Záhy se stala jedním z hlavních dodavatelů pro první parní železnici v Českých zemích (Vídeň - Halič). V r. 1859 získala privilegium na stavbu řetězových mostů v habsburské monarchii. V r. 1893 se stala dodavatelem pancířů pro válečné lodě stavěné v hlavním rakouském válečném přístavu v Pule na Istrijském poloostrově. Vítkovice dnes tvoří součást Ostravy a stále představují významné centrum hutnické a strojírenské výroby.
O 30 kilometrů dál, v Kopřivnici, vznikla automobilka. První český benzínový automobil (Präsident) zde vyrobili v r. 1897. O rok později tu zahájili výrobu nákladních automobilů, která pokračuje i dnes (produkce osobních aut skončila r. 1998).
Ve stejné době (1895) zakládají v Mladé Boleslavi továrnu na jízdní kola dva mladí muži, mechanik Václav Laurin a knihkupec Václav Klement. Již r. 1899 tam vyrábějí úspěšné motocykly a od r. 1905 též automobily. V r. 1925 se továrna stává součástí firmy Škoda Plzeň, v r. 1945 se osamostatňuje, ovšem název Škoda si ponechává a od r. 1991 je jako Škoda Auto součástí německé firmy Volkswagen.
Nejmladší ze známých českých automobilek byla založena r. 1907 v Praze Vysočanech: od r. 1909 se nazývala Praga.
Z tradičních českých sklářských oblastí, dodnes vyrábějících, jsou nejznámější Šumava a severovýchodní Čechy: Sklárny v Kamenickém Šenově či v Novém Boru založily slávu českého broušeného skla. V Kamenickém Šenově vznikla r. 1856 nejstarší sklářská odborná škola na světě.
Ačkoli se v českých městech vařilo pivo již od středověku, teprve nyní vznikají pivovary průmyslových rozměrů: vedle pražských pivovarů i Měšťanský pivovar v Českých Budějovicích (1795; dnes Samson), Měšťanský pivovar v Plzni (1842; dnes Prazdroj) nebo Český akciový pivovar v Českých Budějovicích (1895; dnes Budvar). Ovšem např. i malý schwarzenberský pivovar v jihočeském Protivíně dokázal exportovat třeba do Jižní Ameriky.
6. Klasická ekonomie
V atmosféře prudkého rozvoje podnikání se zrodila i ekonomie jako věda o hospodářství. Vznikla mj. v polemice s teorií merkantilismu, kterou v 17. - 18. století zastávali i mnozí absolutističtí monarchové a jež ztotožňovala kvalitu národní ekonomiky pouze s množstvím drahých kovů ve státě (viz VI.E.1.a.).
První etapa ve vývoji moderní ekonomické vědy se označuje jako klasická ekonomie. Jejím čelným představitelem je Skot Adam Smith (1723 - 1790).
Smith byl ovlivněn skutečností, že v jeho době představovali všichni podnikatelé (rozumí se, že neurození) málo rozvrstvenou skupinu, která se majetkem ani vlivem příliš nelišila od masy spotřebitelů. Zdůraznil, že podnikání má charakter svobodné soutěže (konkurence), kdy nejvíce zákazníků získává ten, kdo dokáže nabídnout nejzajímavější, nejkvalitnější či cenově nejvýhodnější zboží. O veškerém dění na trhu (a často i mimo něj) rozhoduje vyrovnávání nabídky a poptávky.
Pokud podnikatel chce prodat co nejvíce zboží, musí maximálně vyjít vstříc požadavkům kupujících. Tak se stává, že podnikatel zároveň uspokojuje svou potřebu vysokého výdělku i obecně sdílené požadavky společnosti. Jinými slovy, zdá se, jako by neviditelná ruka trhu proměňovala osobní blaho podnikatele v blaho celé veřejnosti.
Zbožím je však i pracovní síla a dělník ji nabízí na trhu práce. Tak se sjednávání mzdy (a délka pracovní doby) rovněž řídí zákonem nabídky a poptávky.
Ve svobodném hospodářském životě tedy existuje pevný řád (tržní mechanismus) a stát nemusí do ekonomiky přímo zasahovat.
7. Společenské důsledky průmyslové revoluce
Průmyslová revoluce výrazně proměnila i způsob života lidí a široké spektrum mezilidských vztahů.
a) Konec feudalismu
Bezesporu nejzásadnější změnou byl zánik feudálního zřízení - po bezmála devíti staletích. Nejednalo se ovšem o jednorázové zrušení, ale o proces, který trval několik desetiletí. Jeho hybnou silou byl všeobecně pociťovaný nedostatek peněz pro průmyslové investice. Podnikatelé z řad šlechty se tedy snažili zvýšit své peněžní příjmy i na úkor jiných, tradičních požitků.
1. V některých oblastech šlechta omezila svým poddaným robotu, ale zvýšila peněžní složku renty. Zároveň předávala poddaným do užívání části dominikálu, z nichž velkostatkářské hospodaření již větší zisk vydobýt nemohlo. Vztah mezi feudálním pánem a jeho poddaným se tedy přiblížil čistě komerčnímu (obchodnímu) vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem (srovnej VI.E.1.c.).
2. Byly omezovány celní přehrady mezi panstvími, aby se zajistil odbyt pro záplavu manufakturních i průmyslových produktů.
3. Teprve pak následovalo rušení veškeré osobní poddanské závislosti a závazků z ní vyplývajících.
b) Populační růst
V 18. století se začal mimořádně zvyšovat počet obyvatel v Evropě. Jestliže evropská populace vzrostla v rozmezí let 1600 - 1700 o 13 %, pak v rozmezí 1700 - 1800 již o 56 % a v letech 1800 - 1900 dokonce o 116 %! A to i přesto, že se zejména v 19. století desítky milionů Evropanů vystěhovaly do jiných světadílů, hlavně do Severní a Jižní Ameriky a do Austrálie.
Příčiny růstu byly patrně tyto:
a) Definitivně skončil řetěz morových ran;
b) Rozvoj zemědělství (VI.H.1.) vedl k lepší výživě širokých vrstev obyvatel;
c) Začala se zlepšovat dostupnost i kvalita lékařské péče;
d) Lze uvažovat i o působení teplejšího klimatu v závěru malé doby ledové (viz V.A.).
V r. 1700 žily na světě asi tři čtvrti miliardy lidí (a Evropané tvořili necelou pětinu), v r. 1900 asi 1,6 miliardy a z toho v Evropě každý čtvrtý.
c) Migrace obyvatel
1. Uvnitř jednotlivých států
Průmyslová velkovýroba vedla k tomu, že se celá odvětví koncentrovala do oblastí s nejvýhodnějšími podmínkami (zejm. surovinovými zdroji). Obyvatelstvo se tedy muselo za pracovními příležitostmi stěhovat. Hlavním důsledkem byl prudký růst měst a pokles podílu venkovského osídlení.
Podívejme se pro ilustraci, jak tento vývoj probíhal v některých českých městech (počet obyvatel je tu uveden v tisících):
1830 1910
----------------
Praha 102 224
Brno 36 126
České Budějovice 8 44
Hradec Králové 4 11
Jihlava 15 26
Kladno 1 19
Liberec 11 36
Moravská Ostrava 2 37
Olomouc 12 22
Plzeň 8 80
Příbram 4 13
Ústí nad Labem 2 39
Jestliže si uvědomíme, že v témže časovém rozmezí se celkový počet obyvatel Českých zemí zvýšil z 6 milionů v r. 1830 na 10 milionů r. 1910, pak zjistíme, že ve srovnání s populačním přírůstkem celé země rostlo Brno dvakrát rychleji, Plzeň šestkrát a třeba Kladno jedenáctkrát rychleji.
Tak došlo k tomu, že zatímco r. 1762 pracovalo v českém zemědělství přes 85 % obyvatel, kolem r. 1900 to nebyla ani polovina.
Z početných důsledků tohoto stavu zmiňme jen dva, které spočívají v kulturní sféře:
1. začíná postupné omezování folklorních tradic. Stírají se národopisné rozdíly mezi regiony. Jednotlivá nářečí jsou vytlačována vznikajícími obecnějšími interdialekty;
2. města se rozrůstají i územně. Dochází k bourání téměř veškerého středověkého opevnění a hlasy upozorňující na jeho historickou hodnotu jsou jen nepočetné a vesměs opomíjené. Městské aglomerace pohlcují také okolní vsi.
2. Ve světovém měřítku
Rozsáhlé bylo evropské vystěhovalectví. Hlavní proud směřoval do Spojených států amerických, menší proudy do Kanady, jihoamerických států, do Austrálie, ale také do jižní Afriky. V Rusku se populace z evropské části usazovala ve větší míře na Sibiři a ve Střední Asii.
Kromě desítek milionů těch, kteří se v nových zemích usazovali natrvalo, existoval také bezpočet zejména mladých mužů, kteří do Ameriky putovali jen na několik let - za prvním větším výdělkem, jenž jim po návratu do Evropy pomohl v ekonomickém startu.
Dodejme, že z různých příčin docházelo také ke stěhování Číňanů a Japonců na tichomořské pobřeží Spojených států a třeba Indové přicházeli za prací do jižní Afriky.
Velké migrace 19. století propojily jednotlivé části světa nebývalým způsobem. Vedly mj. ke vzniku celých národnostně vyhraněných čtvrtí v amerických městech (známé jsou třeba čtvrti italské nebo čínské, své ulice však měli i Češi, Slováci, Poláci atd.).
d) Rodinný život
Průmyslová revoluce promluvila také do vztahů soukromých. Vše se odvíjelo od zásadního přelomu, jímž byl vznik průmyslového dělnictva jako zcela nové společenské vrstvy.
Život ve městě a dělnická práce měly pro některé lidi z venkova svou přitažlivost. Přistěhovalectvím řešili svou situaci zpravidla mladší sourozenci z početných rolnických rodin, kde bylo jasné, že hospodářství zůstane jen tomu nejstaršímu.
Práce v továrně skýtala stálý výdělek, nezávislý na sezónních výkyvech či rozmarech přírody. Navíc zpočátku bylo dělníků málo a nabízené platy nevypadaly špatně.
Velkou roli hrála také dostupnost vyšších škol a lékařské péče. A konečně nezapomeňme na emocionální argumenty, jako byla svůdná příchuť činorodého ruchu i příslib dosud nepoznaných zkušeností a nových životních začátků.
Vně zbouraných hradeb tedy začala vyrůstat dělnická předměstí malých domků a domů s nájemními (činžovními) byty. Např. v Praze takto vznikly dělnické čtvrti Karlín a Libeň.
Velká většina domácností fungovala původně také jako základní výrobní jednotka. Až do doby průmyslové revoluce byly téměř všechny domácnosti dosti početné. Žil tu nejen pán domu se svou manželkou a dětmi, ale také staří rodiče (na vejminku) a další příbuzní, kteří neměli vlastní manželství. Na obstarávání obživy se každý podílel podle svých schopností. Otec rodiny byl ekonomickým vedoucím domácnosti. Od jeho rozhodnutí se beze zbytku odvíjel příjem všech rodinných příslušníků. Na druhou stranu si každý člen domácnosti mohl být jist pomocí ostatních členů v případě nemoci či stáří. Dnešním jazykem řečeno, až do počátku 19. století každá domácnost zemědělce či řemeslníka plnila vůči všem svým členům zásadní funkci ekonomickou i sociální (lat. societas = společnost).
Nyní se však otcové v dělnických čtvrtích proměnili jen v námezdní zaměstnance a společně se svými nejbližšími se stali bezvýhradně ekonomicky závislí na zaměstnavateli - továrníkovi, kterého často ani přímo neznali. Do malých, tmavých a obtížně větratelných laciných bytů se vešla jen jediná rodina. Staří, nemocní a opuštění končili ve veřejných nemocnicích, chudobincích a starobincích. Dělnické rodiny trpěly také tím, že musely všechny své potřeby nakupovat, zatímco předtím na vesnici pokrývaly svou spotřebu potravin samy.
Jakmile proud přistěhovalectví do měst zesílil, stouply tam životní náklady a reálná výše mezd poklesla. Podnikatelé stáli před cílem rychle shromáždit kapitál pro investice do vznikajících továren. V této atmosféře původní akumulace kapitálu (viz VI.G.1.b.) byli dělníci placeni velmi špatně za velmi velké množství práce.
Aby se dělnická rodina uživila, museli v továrně pracovat všichni. Pracovní doba trvala zpravidla 16 hodin (od 5 do 21 h). Muži a ženy pracovali u strojů (v dolech však byly ženy oceňovány i jako dobří tahouni vozíků s uhlím). Děti vykonávaly v továrně pomocné práce: v 10 letech věku to bylo pro ně zcela běžné, objevovaly se zde ovšem i děti pětileté.
Není divu, že do dělnických čtvrtí pronikla tuberkulóza (chronické infekční onemocnění, nejčastěji plic) i další vážné choroby. Pochopitelně neexistovalo zdravotní pojištění ani třeba dovolená (pracovní volno přinášely jen křesťanské svátky, jichž pracovní kalendář respektoval poněkud více než dnes).
Zatímco dělnické ženy dřely v nelidských podmínkách, aby bylo možné zaplatit alespoň nájem a základní potraviny, ženy v dobře situovaných rodinách (podnikatelských, úřednických...) do zaměstnání nedocházely, protože by to bylo považováno za společensky nevhodné. Dlužno ovšem říci, že jejich manželé vydělávali dost na to, aby mohli celé rodině zajistit slušný životní standard, k němuž samozřejmě patřilo pohodlné bydlení, kvalitní oblečení a služka. Manželky se pak věnovaly zvelebování domova, výchově dcer a pořádání salonů, což byla společenská setkání sezvaných hostů z podnikatelské, kulturní i politické sféry.
Epocha průmyslové revoluce vedla také ke změně chování ve věcech intimních.
V sousedských poměrech venkova se až do přelomu 18. a 19. století mladí lidé seznamovali a vstupovali do manželství za okolností poměrně blízkých dnešku. Až převratné ekonomické změny přiměly leckde feudální vrchnost, aby prosadila nutný vrchnostenský souhlas s každou svatbou. Podmínkou pro takový souhlas byl především ženichův majetek k zajištění budoucí rodiny. Očekávalo se, že děti narozené do velmi chudých poměrů by rostly pro kriminál. Výsledkem takového omezování sňatků byl ovšem velký počet dětí nemanželských. Ty se ostatně rodily i ve městech.
V lepších rodinách, zejména měšťanských, byla situace jiná. Sňatek byl především prostředkem k uchování či získání hmotného standardu a společenské prestiže. Dívky byly vedeny k tomu, že se vdají za finančně zajištěného muže, kterému budou dělat pomyšlení a on je za to bude živit.
A tak se muži ženili zpravidla až poté, co dostudovali a odbyli si několik let profesionální praxe (podnikatelský synek ji ovšem nezačínal v otcově kanceláři, ale v dílně). Leckdo také otálel s hledáním partnerky proto, aby si pak mohl vzít dceru svého šéfa.
V měšťanském prostředí si tedy většinou muži třicátníci brali dvacetileté dívky. Bezesporu na ně působili poněkud otcovskou autoritou, a protože si mladé, nezkušené děvče mohli po svatbě přizpůsobit k obrazu svému, nebyla tato manželství zdaleka tak neveselá, jak bychom soudili z děl některých tehdejších spisovatelů. Pokud se ovšem dívka nedokázala rozloučit s představou romantické lásky, musela se smířit s tím, že takový typ vztahu by byl v jejích kruzích považován za podivínský.
e) Vzdělávání
Průmyslová revoluce přinesla nevyhnutelnou potřebu vzdělání pro každého: stále složitější stroje v továrnách i technické vybavení v každodenním životě vyžadovaly kvalifikované lidi. Školská soustava se tomuto trendu přizpůsobila několika změnami:
1. byla zaváděna povinná školní docházka, zhruba v rozsahu dnešního prvního stupně základní školy. Většina obyvatel byla ještě v 18. století negramotná: teď se všechny děti začaly učit čtení, psaní, počítání a základům vlastivědy;
2. vznikly střední školy: nejprve gymnasia a vzápětí i různorodé školy odborné;
3. ve školách přibylo dívek. Dosud se dívky většinou učily doma - dohlížela na ně matka, v bohatších rodinách i domácí učitel a vychovatelka. Nyní vznikly dívčí třídy a posléze i samostatné dívčí školy (nejprve pouze pro praktickou přípravu na život, později mnohé získaly povahu škol středních).
4. na univerzitách se rozšířil počet fakult (o přírodní vědy apod.), vznikly i neuniverzitní vysoké školy (technická učení).
Do života Evropanů vůbec poprvé vstoupilo období vzdělávání jako obecně přítomný významný životní úsek. Prodloužilo se období dospívání. Rozevírají se nůžky mezi dospělostí biologickou a dospělostí sociálně psychickou, která začíná přicházet později. Zatímco dosud bylo dítě nahlíženo jako zmenšený dospělý, nyní se objevuje tendence chápat dětství a dospívání jako svébytné epochy osobitého charakteru (mj. se rozbíhá průmysl hraček i tvorba literatury pro děti a mládež).
Na druhé straně se uzavírá éra, zahájená v antice a zakončená osvícenstvím, kdy cílem školy bylo kultivovat žákovu osobnost jako celek (zmiňujeme se o tom bez ohledu na to, do jaké míry se to dařilo - hodnotíme nyní cíl, nikoli skutečné výsledky). Průmyslová revoluce přináší vzdělání rozdělené striktně do odborných disciplín, často bez zřetele k obecným otázkám vzdělanosti.