Počátky křesťanské Evropy a zrod české státnosti

     Charakteristika a periodizace středověku

     Středověk bývá tradičně vymezován léty 476 – 1492, ale jeho hranice jsou ve skutečnosti rozostřené. Na počátku středověku žilo na světě asi 200 milionů obyvatel (jako dnes v Brazílii). Středověké státy spočívají na tradiční, hierarchicky uspořádané společnosti, v níž existuje – na rozdíl od antiky – jen velmi omezená forma veřejného prostoru. Evropský středověk dělíme na:

     a) Raný středověk (5. – 10. století): většinovým způsobem života se příliš neliší od mladšího pravěku, novými rysy jsou však státní útvary po celém území Evropy a jejich christianizace;

     b) Vrcholný středověk (11. – 13. století): začíná technologickou agrární revolucí, díky níž vzniká nový socioekonomický systém feudalismus (s novou vládnoucí vrstvou – šlechtou) a s ním mj. ty nejklasičtější středověké atributy – rytíři a hrady; vyrůstají však také nová města; 

     c) Pozdní středověk (14. – 15. století): síť sídel (měst, vesnic…) se přibližuje dnešku, mezi ekonomicky i politicky silné skupiny obyvatel přibývá (k panovníkovi, šlechtě a církevním hodnostářům) nová vrstva – měšťané.

     Raněstředověké, barbarské státy

     Kmeny známé ze Stěhování národů vytvářely od 5. století nové, barbarské státy. V nich dědičně vládne král podporovaný svou vojenskou družinou; státní správa je zárodečná (putující a obyvatelstvem vyživovaný královský dvůr), hranice většinou nejasné. Hospodářství se opírá o samozásobitelské zemědělství s domáckou řemeslnou výrobou, obchod je často jen výměnný. 

     Na většině území bývalé Západořímské říše se starší římské obyvatelstvo smísilo s nově příchozími: tak vznikla románská větev indoevropské jazykové rodiny – v Evropě existovala vedle větve germánské. Jako hlavní úřední jazyk se však po evropském Západě rozšířila latina.

     Literární vzdělanost byla dlouho doménou kněží. Křesťanství se šířilo po celé Evropě, ovšem zároveň přijímalo také mimokřesťanské, pohanské rysy (např. barvité představy o pekle pro hříšníky…). Významní křesťané, kteří svým jednáním prokázali křesťanské ctnosti v hrdinském stupni (často pro svou víru obětovali život), začali být po smrti uctíváni jako svatí (světci a světice); jsou jim zasvěceny mnohé chrámové objekty (kostely a kaple) i dny v kalendáři. 

Kněžstvo (duchovenstvo; výhradně mužské) se rozdělilo na kněžstvo farní (bydlící na farách u kostelů – vlastně mezi lidmi) a řeholní (mnišské; žijící spíše izolovaně v klášterech, které se – podle zvláštních pravidel neboli řeholí – věnovaly hospodářské, kolonizační, badatelské apod. činnosti; postupně vznikaly i ženské kláštery, ale řeholnice samozřejmě nebyly kněžími). Christianizované území se dělí na diecéze (v čele s biskupem), sdružené do arcidiecézí (s arcibiskupem). V čele církve stojí doživotně volený papež (římský biskup; lat. papa = otec). Významným činem se stal latinský překlad Bible (zvaný Vulgata = V mluveném jazyce; autor svatý Jeroným, kolem r. 400).      

     Byzantská říše

     Byzantská říše byla založena na římské státní správě, řecké kultuře a křesťanském náboženství; nevznikl však jednotný byzantský národ. Hlavou státu byl císař sídlící v Konstantinopoli (Cařihradě). Byzantští císaři uplatňovali princip césaropapismu: ze své vladařské pozice rozhodovali v životě církve o hlavních otázkách organizačních a personálních, někdy i věroučných. Začala tak vznikat přehrada mezi byzantským a západoevropským („papežským“) církevním prostředím. Viditelným projevem těchto rozdílů byly vlny byzantského obrazoborectví: likvidace chrámových zobrazení Krista či svatých se zdůvodněním (podle doslovně chápaného Desatera), že takové ikony zlehčují Boží stvořitelské dílo. 

     V 6. století byzantský císař Justinián I. dal v Konstantinopoli vybudovat velkolepý chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia) a pokusil se – ovšem s jen dočasným úspěchem – dobýt i západní Středomoří, a obnovit tak někdejší římské impérium. 

     Franská říše a počátky středověkého římského císařství

     Nejvýznamnějším barbarským státem se stala Franská říše. Jejím faktickým zakladatelem byl král Chlodvík I. (kolem r. 500) z dynastie Merovejců. Se svou rodinou a vojenskou družinou se dal pokřtít a zahájil tím křesťanskou éru své země, kterou vzápětí svými výboji rozšířil tak, že zahrnovala jádro dnešní Francie, jádro dnešního Německa a s nimi sousedící Nizozemí. Avšak v 7. – 8. století merovejská vláda ztratila dynamiku (období líných králů). Iniciativu převzali maiordomové – vlivní správci putujícího královského dvora: stali se skutečnými tvůrci franské politiky a merovejským králům vyhradili jen ceremoniální roli.

     Maiordomus Karel Martel v r. 732 v bitvě u Poitiers porazil útočící Araby, jeho syn Pipin Krátký svrhl Merovejce a sám se stal králem, a Pipinův syn a nástupce Karel I. Veliký (vládl 768 – † 814) byl nejvýznamnějším panovníkem celého evropského raného středověku (Karel → král).

     Karel si vybudoval stálé sídlo: královskou falc (předchůdce hradu) v Cáchách (dnes německé město Aachen). Dobyl severoněmecký kraj Sasko a jihoněmecké Bavorsko, dnešní Rakousko, severní polovinu Itálie včetně Říma a nejsevernější Španělsko. Franskou říši rozšířil natolik, že zahrnovala všechny země pevně náležející do západní (latinské, papežské) křesťanské sféry.

     Odtud byl už jen krok k přijetí ideje, že takto vzniklá říše by měla být spravována nejen jako politická entita, ale také jako náboženské společenství; o takovém projektu psal již kolem r. 400 ve spise O Boží obci svatý Augustin, jeden z platónsky orientovaných, patristických teologů (církevních otců). Karel Veliký tuto ideu zrealizoval zřízením institutu středověkého římského císařství. V praxi to znamenalo, že přijel do Říma, kde jej 25. prosince 800 (na Boží hod vánoční) papež Lev III. korunoval na římského císaře, čímž Karlově osobě i politice vyjádřil nejvyšší církevní podporu.

     Karel Veliký zahájil karolinskou renesanci (renesance = znovuzrození): franskou kulturní epochu, která v 8. – 10. století oživila dědictví antiky pro potřeby křesťanského středověku. Projevila se hlavně v literatuře: většina nám známých antických spisů je dochována právě v opisech z karolinské doby.

     Karel Veliký založil dynastii Karlovců. Císařský titul přešel na jeho syna Ludvíka Pobožného, ale ten měl syny, kteří římské císařství ztratili ve vzájemných bojích. Výsledkem bylo rozdělení říše Verdunskou smlouvou (843) na 3 části (každou s různými vegetačními pásmy): budoucí Francii (Z), budoucí Německo (V) a přechodně existující Lotharingii (Stř; Porýní a severní polovina Itálie). V 10. století byli Karlovci nahrazeni ve Francii tamější dynastií Kapetovců a v Německu dynastií Otonců. Německo a Itálie se sice brzy rozpadly na mnoho menších států, ale Ota I. Veliký z otonské dynastie byl r. 962 od papeže Jana XII. také korunován na římského císaře, a tím založil v německo-italském prostoru (Francie již zůstala mimo) mezinárodní organizaci Svatou říši římskou, v jejímž čele stál nadnárodní římský císař – až do r. 1806, kdy tento útvar zanikl.