B. Nejvýznamnější národy i státy starověkého Blízkého východu
1. Vznik afroasijské (semitohamitské) jazykové rodiny
Chronologicky první jazykovou rodinou, která pronikavě zasáhla do dějin, byla rodina afroasijská (dříve zvaná semito-hamitská). Její pravlast se nacházela v Africe, pravděpodobně na vznikající Sahaře nebo v Etiopii.
Afroasijská
jazyková rodina se rozdělila na 5 – 6 větví. Nejvýznamnějšími se staly větev egyptská
(dnes již mrtvá) a semitská (dnes nejrozšířenější); ostatní větve jsou:
berberská, kúšitská, čadská (z kúšitské bývá někdy vydělována ještě málo
početná omotická). V 6. – 5. tisíciletí př. Kr. oteplování holocenního
klimatu dosáhlo svého vrcholu (dodnes nepřekonaného; hovoříme o holocenním
klimatickém optimu). Proto se jednotlivé afroasijské větve začaly ze své
pravlasti rozcházet za úrodnější půdou. Egyptská větev přesídlila do povodí středního
a dolního Nilu. Semitská větev postupovala (jako jediná z afroasijských)
do Asie, kam pronikla ve 4. tisíciletí.
Afroasijská jazyková rodina: větve egyptská, semitská, berberská,
omotická, kúšitská a čadská
2. Národy a jejich místo v dějinách
Od starověku se pospolitosti lidí početné v řádu statisíců a milionů jedinců označují nejčastěji slovem národ. Jak už název ukazuje, národnost (tedy příslušnost k národu) je vlastnost, kterou člověk získává narozením. Podobnou situaci najdeme i v latině, kde se pojem národ objevil již ve starověku: lat. natus = narození; lat. natio = národ. Národ již tehdy znamenal pospolitost lidí, spjatou:
a) vědomím společného původu a společných dějin (národním vědomím), jakkoli se toto vědomí může poněkud lišit od skutečnosti;
b) společným územím, jakkoli jeho hranice mohou být neostré;
c) společnou, národní povahou (národní mentalitou, národním charakterem, národní psychologií), jakkoli její platnost není všeobecná;
d) společným jazykem (či jazykovým prostředím): toto hledisko je obecně považováno za obzvlášť významné, protože se v něm odrážejí i některá z hledisek ostatních (jazyk jako hlavní nástroj myšlení nepochybně souvisí s národní mentalitou apod.);
e) společnými tradicemi (ustálenými společenskými zvyklostmi), ačkoli mohou být částí národa odmítány, mohou být převzaté od národů jiných apod.
f) společnými mravy, hodnotovými soudy atd., jakkoli se v průběhu dějin vyvíjejí i proměňují.
Záhy po vzniku států však vyvstala potřeba najít a používat pojmenování také pro obyvatelstvo státu bez ohledu na národnost, neboť v mnoha státech se vedle sebe ocitli příslušníci různých národů (vítězní nájezdníci vedle poraženého původnějšího obyvatelstva nebo jednotliví přistěhovalci mezi většinovou společností). Starověká latina tedy pro tento účel vytvořila pojem lid (populus).
Později (již ve středověku a raném novověku) se národ nejčastěji spojoval s existencí i povahou konkrétního státu, přičemž za nejvýraznější rys národnosti byl považován jazyk. Obyvatelstvo menšinových národností bylo různými způsoby nuceno přijímat model většinové společnosti. Pojem lid zároveň změnil svůj význam: začal zahrnovat jen neprivilegované společenské vrstvy (z národního veřejného života fakticky vyřazené).
Novověk přinesl rozdvojené pojetí národa:
1. Národ etnický (řec. ethnos = národ): odpovídá původnímu, tradičnímu vymezení;
2. Národ politický: národnost je ztotožněna především se státní příslušností (občanstvím).
První pojetí může pomáhat v obraně národní svébytnosti (ohrožené např. masovou, kulturně nevyhraněnou spotřebou), ale může být i zdrojem konfliktů tam, kde se hranice mezi národy nekryjí s hranicemi států.
Druhé pojetí produkuje pocit sounáležitosti co největšího počtu obyvatel se státní mocí, ale může omezovat přirozenou pestrost společnosti tam, kde si lidé přejí zachovat vědomí své kulturní či historické odlišnosti.
Shrnutí:
Před r. 5 000 př. Kr. vznikla v severní části Afriky afroasijská jazyková rodina: jejími nejvýznamnějšími větvemi byly větev egyptská (usadila se podél řeky Nilu) a semitská (přešla do jihozápadní Asie).
Ve starověku začaly vznikat národy jako hlavní početné pospolitosti obyvatel. Dnes vedle sebe existují 2 pojetí národa: národ jako společenství etnické (dané blízkostí biologickou a kulturní) a národ jako společenství politické (občané státu).
Otázky a úlohy:
1. Vysvětlete pojmy: Africký roh, amharština, hausa, Sahel, Tuaregové.
2. Zjistěte, které menšinové národnosti žijí v České republice a jak jsou zhruba početné.
Výběr z odborné literatury: Václav Hubinger – František Honzák – Jiří Polišenský: Národy celého světa. Praha 1985. Jan Patočka: Co jsou Češi? Praha 1992.
3. Teokracie
Vnitřní uspořádání nejranějších států prošlo nejprve 3 vývojovými etapami:
1. Primitivní demokracie (řec. démos = lid; kratéo = vládnu; demokratía = vláda lidu): Nejvyšší státní moc spočívala v rukou lidového shromáždění (zástupců všeho obyvatelstva), které rozhodovalo – na základě přímé diskuse – prostým hlasováním. K provádění svých rozhodnutí si shromáždění volilo úředníky.
2. Chrámové hospodářství: Nejvýznamnějším úředníkem ve státě se stal nejvyšší kněz. Spravoval chrám, v němž vedl bohoslužby i zároveň sám sídlil. Kolem chrámu bylo zúrodňováním půdy vytvořeno rozsáhlé zemědělské hospodářství s řemeslnými dílnami. Přinášelo prostředky na správu chrámu, bylo zdrojem obětin a zajišťovalo obživu kněžím i chrámovému personálu. Stalo se nejvýznamnějším ekonomickým celkem ve státě.
3. Palácové hospodářství: Vzniklo k ochraně i podpoře chrámového hospodářství. Jeho centrem byl rozlehlý, mohutný palác obklopený (podobně jako chrám) komplexem zemědělských pozemků i řemeslných dílen. Vládce paláce v případě potřeby vytvářel z části palácového personálu vojsko a sám mu velel. Chrámu také věnoval část kořisti z úspěšných válečných tažení.
Vznikla tak dualita (dvojnost) státní moci: velekněz představoval vrchol moci sakrální (náboženské, duchovní, posvátné) a vládce paláce představoval vrchol moci profánní (světské, politické). Mezi oběma mocenskými centry existovala sice spolupráce (zejména při budování infrastruktury – obchodních cest, odvodňovacích a zavlažovacích kanálů), ale také rivalita. Vládce paláce usiloval o pozici jediné hlavy státu – krále. Měl tu výhodu, že se svým vojskem byl jediný, kdo mohl efektivně zajišťovat výběr daní a vést válku. Získané prostředky investoval (vložil) do nákupu dalších pozemků od zemědělců, takže záhy rozloha i výkonnost palácového hospodářství výrazně předčila hospodářství chrámové.
Vznik teokracie:
Vládcům palácových hospodářství pak zbývalo jen propojit svou autoritu s autoritou kněžskou. Mohli tak činit několika způsoby:
a) prosadili volbu některého ze svých dětí do vysokých chrámových funkcí;
b) sami se stávali velekněžími;
c) prohlašovali, že vládnou z pověření od některého boha (který byl zároveň např. autorem platných zákonů);
d) vystupovali jako vtělení jednoho z bohů.
Tak byly moc sakrální i profánní pevně spojeny, přičemž moc posvátná byla moci světské nadřazena: jednak proto, aby život ve státě přibližovala věčnému řádu světa, jednak proto, aby spojovala obyvatelstvo jedinou ideologií (souborem názorů a zásad, které sjednocují společnost a aktivizují ji směrem k podpoře i prohlubování státní moci).
Taková forma vlády se označuje jako teokracie (řec. theós = bůh).
Konkrétních projevů teokratického chápání státní moci byla řada. Významnou roli hrál posvátný sňatek: zvláštní rituál (obřad) nástupu nového panovníka na trůn. Panovník uzavíral sňatek se zbožštěnou zemí, jíž pak vládl. Tento obřad měl zajistit vládu prospěšnou zemi i jejímu lidu. V nejdávnějších dobách posvátný sňatek vrcholil pohlavním stykem mezi panovníkem a velekněžkou, později měl již jen symbolický charakter.
Protože bůh představuje svrchovanou (absolutní) moc, je také moc teokratického panovníka svrchovaná a celá společnost je organizována hierarchicky (do vrstev s různými právy).
Poznámka: Teokracie (vláda boha) je samozřejmě především hierokracií (řec. hierós = svatý, vznešený; archo = vládnu), tedy vládou kněžstva. V mimoevropském starověku byla velmi častou, i když nikoli jedinou formou vlády. Uplatnila se však též v Evropě: jejím pozůstatkem byla ještě ve středověku významná úloha kněží na panovnických dvorech i např. formulace z Boží milosti, uváděná u jmen panovníků na listinách. Také dnes existují státy, které mají teokratický charakter – uveďme alespoň dva z nich. Hlavou Vatikánu (nejmenšího státu světa, v části italského města Říma) je papež (řec. papas = otec) – nejvlivnější křesťanský kněz. A dvě hlavy státu má asijský Írán: jeho oficiální (úředně chápaná) hlava státu s titulem prezident je ve skutečnosti jen hlavou moci profánní, zatímco v čele moci sakrální stojí – s většími vnitropolitickými pravomocemi a s titulem rahbar (persky vůdce) – vysoce postavený kněz islámského náboženství.
Častý námět staroegyptského výtvarného umění: bůh Hór (vlevo)
rozmlouvá s egyptským panovníkem (vpravo) – doklad teokratického pojetí
vladařské moci v Egyptě.
Starověká společnost na Blízkém východě převládla v oblasti, která se pro svůj tvar někdy označuje jako Úrodný půlměsíc.
Shrnutí:
Nejstarší starověké státy (v Úrodném půlměsíci na Blízkém východě) prošly během svého utváření fázemi primitivní demokracie, chrámového hospodářství a palácového hospodářství. První formou vlády ve státech již zformovaných se stala teokracie. Její různé podoby se však vyskytují i v pozdějších dějinných obdobích.
Otázky a úlohy:
1. Porovnejte způsoby využití daní ve státech starověkých a dnešních.
2. Jaké důvody mohly vést k existenci otroctví? Patří otroci dnes již minulosti?
3. Starověká teokracie vydržela po tisíciletí, a tedy se nepochybně opírala o souhlas obyvatelstva. Čím mohl být způsoben?
Výběr z odborné literatury: Atlas světových dějin. 1. – 2. díl. Praha 1995 – 1996. Jan Burian: Cesty starověkých civilizací. Praha 1973. Gwendolyn Leicková: Mezopotámie: počátky měst. Praha 2005. Jana Součková: Starověký Přední východ. Praha 1979. Vojtěch Zamarovský: Za sedmi divy světa. Praha 1972.
4. Sumerové
Která oblast byla kolébkou vůbec nejstarších států? O toto prvenství mohou soupeřit dvě země: Mesopotamie (Meziříčí) podél řek Eufratu a Tigridu a Egypt podél středního a dolního toku Nilu.
Název Mesopotamie pochází z řečtiny (řec. mésos = střed; potamoi = řeky), ale prvním tamějším národem, o němž máme důkladnější informace, byli Sumerové.
Samotný jejich původ zůstává nejasný. Nepatřili k žádné ze známých jazykových rodin a odkud přišli, to je stále předmětem hypotéz: nejčastěji se uvažuje o Íránu, Indii (není vyloučeno, že se odtud plavili po moři) i o oblastech kolem pohoří Kavkaz. V nížinné Mesopotamii se Sumerové usazovali již od počátku 4. tisíciletí př. Kr. a kolem r. 3 500 zde začali vytvářet městské státy.
Země Sumer vyznačená (spolu se svými nejvýznamnějšími městy) na dnešní mapě jižní Mesopotamie: společné ústí Eufratu a Tigridu je výsledkem usazování zeminy přinášené oběma řekami v průběhu tisíciletí. V sumerské době ještě obě řeky ústily samostatně do Perského zálivu a např. Ur ležel u moře.
Sumerové vystavěli z cihel velká města s důkladnými hradbami, rozlehlými paláci a mohutnými chrámy. Chodby již dokázali opatřit klenbou. Stupňovité chrámy se nazývaly zikkuraty.
Cihly byly hlavním stavebním materiálem starověké Mesopotamie z několika důvodů:
a) v široké nížině kolem Eufratu a Tigridu nebyl dostatek stavebního kamene;
b) výroba cihel byla rychlá (pomocí forem) a cihly bylo možné vyrábět do zásoby;
c) s cihlami se snáze manipulovalo a dovolovaly tvarovou variabilitu (různost) staveb;
d) v Mesopotamii byly objeveny zdroje přírodního asfaltu (bitumenu, živice), který bylo možné používat jako nejúčinnější pojivo cihel.
Poznámka: Protože však v Mesopotamii byl nedostatek paliv, většina
cihel byla jen sušená na slunci, a v peci se vypalovaly
pouze cihly pro vnější pláště významných budov.
Sumerové jsou autory šedesátkové matematické soustavy, která
přetrvává dodnes při měření času, a položili základy soustavy desetinné.
Vytvořili kalendář dělící rok na 12 měsíců: protože se však rok měřil
podle (zdánlivého) pohybu Slunce a měsíc (v délce 29 – 30 dnů) se měřil podle střídání
měsíčních fází, vkládal se do kalendáře (ovšem nepravidelně) ještě měsíc
přestupný, aby se rozdíl dorovnal. Sumerům se přisuzuje vynález kola
(původně ovšem vyráběného z kruhové desky, bez loukotí) a jsou také autory
prvních map: vznikaly v souvislosti s vyměřováním a
rozdělováním půdy.
Sumerské náboženství bylo polyteistické. Bohové se vzhledem i povahou podobali lidem, avšak byli nesmrtelní. Nejvyšší postavení mezi bohy zaujímal An, bůh nebes: byl otcem bohů jiných, mezi nimiž vynikala trojice Enlil (Pán větru; bůh osudu a vzduchu), Enki (Pán země; bůh moudrosti a vodstva), a Inanna (bohyně plodnosti, erotické lásky a válečné dobyvačnosti). Bohové stvořili lidstvo, aby pro ně a pro sebe pracovalo.
Nejčastěji uctívaný sumerský bůh Enlil se svou manželkou, bohyní Ninlil
Sumerští panovníci podřídili svůj lid vůbec prvním psaným zákonům, někdy vytvářejícím soubory – zákoníky. Nejstarším známým zákonodárcem byl Entemena (kolem r. 2 400), král sumerského státu Lagaš: dochovaly se zmínky o jeho právních nařízeních. Nejpopulárnějším Sumerem však zůstává Gilgameš, král Uruku a zároveň hlavní postava původně sumerských hrdinských příběhů.
Sumerové vytvořili klínové písmo. Klínové znaky nejčastěji vznikaly vtlačováním textu pomocí seříznutého rákosového pisátka do hliněných destiček, jež se pak vypalovaly nebo sušily. Klínové písmo prošlo podobným vývojem, jako i mnohé další písemné systémy:
1. Písmo obrázkové (piktografické): 1 znak = 1 konkrétní předmět;
2. Písmo pojmové (ideografické): 1 znak = 1 předmět nebo jemu příbuzný abstraktní pojem);
3. Písmo slabičné (1 znak pro jednoslabičné slovo = znak pro stejně znějící slabiku v kterémkoli slově: kdyby se takto psalo v češtině, tak by např. 100 a obrázek letícího ptáka znamenaly slovo století).
Sumerové zřídili i první školy (s hliněnými učebnicemi i „sešity“), byly však určeny jen pro děti (především pro chlapce) z vyšších společenských vrstev.
Vznik a podstata klínového písma: levý sloupec (odshora: býčí hlava; mísa; hlava a mísa) = sumerské obrázkové písmo před klínopisem; prostřední sloupec = sumerské klínové obrázkové písmo; pravý sloupec (býk; chléb či strava; jíst) = klínové písmo převzaté od Sumerů semitskými národy: otočení o 90o si vynutila snaha po pohodlnějším psaní, zároveň je tu patrný přechod k písmu pojmovému.
Shrnutí:
Nejstarší (městské) státy vybudoval národ Sumerové v jižní Mesopotamii. Sumerská a egyptská kultura byly nejvyspělejšími kulturami světa na počátku starověku. Sumerové položili základy v matematice, kartografii, cihlovém stavitelství, školství, zákonodárství atd. Vytvořili klínové písmo (první písemný systém vůbec). Z jejich kultury čerpaly další národy.
Otázky a úlohy:
1. Jedno sumerské rčení tvrdí: Umění psát je matkou řečníků a otcem vzdělanců. Napište k němu krátký (souhlasný či polemický) vlastní komentář.
2. Jak se jmenuje stát, na jehož území leží většina Mesopotamie? Co o něm víte?
Výběr z odborné literatury: Josef Klíma: Lidé Mezopotámie. Praha 1976. Samuel Noah Kramer: Historie začíná v Sumeru. Praha 1965.
5. Počátky mocenského úsilí o uspořádanou jednotu světa
První státy měly podobu států městských, avšak později se začala stále výrazněji prosazovat snaha budovat státy jako rozlehlé říše. Příčin a důsledků bylo několik:
1. Malé státy mohly hůře čelit nejistotám vyplývajícím z měnících se přírodních podmínek i z atmosféry četných migrací (přesidlování) různých národů.
2. Velké říše si svou územní expanzí (rozpínavostí) vydobyly snazší přístup k přírodním (surovinovým) zdrojům a těžily z pestrosti svého přírodního prostředí.
3. Velké říše mohly snáze kontrolovat trasy dálkového obchodu a využívat přednosti námořní dopravy.
4. Velké říše byly vojensky silnější (vzhledem k vysokému podílu řídce osídlené pouštní a polopouštní krajiny v oblasti nemusela větší rozloha státu nutně znamenat větší počet nepřátelsky naladěných sousedů).
5. Vládci velkých říší sjednocovali své území centralizovanou (z jednoho ústředí vycházející) soustavou státní správy, prosazoval se jednotný úřední jazyk.
6. Na území říše se sjednocoval život politický, kulturní, náboženský apod. Cílem bylo vtisknout jednotnou, svébytnou tvář celému světu, o jehož zahrnutí velké říše zpravidla usilovaly (jakkoli o skutečné rozloze i povaze světa neměly představu).
Na Blízkém východě budování velkých říší nejčastěji znamenalo pokusy o ovládnutí prostoru od moře k moři, tj. od moře Středozemního, případně i Rudého, k Perskému zálivu.
6. Akkadská říše (24. – 22. století př. Kr.)
První říše starověku vytvořily semitské národy, které se usadily v Mesopotamii. Zpočátku se mesopotamští Semité samozřejmě museli prosadit proti Sumerům.
Prvním mocensky úspěšným semitským obyvatelstvem se stali Akkadové:
podobně jako u některých jiných semitských populací není ani zde jasné, zda se
jedná o vyhraněný národ, či zda šlo o souhrnné označení několika různých etnik.
V každém případě však Akkady spojuje užívání jazyka akkadštiny,
která se stala prvním semitským literárním jazykem. Těžištěm akkadského
osídlení byla střední Mesopotamie, která se odtud začala nazývat Akkad.
Akkadové pronikali do mesopotamského života postupně: od Sumerů přejali klínové
písmo a naopak např. sumerská královna Pu-abí z městského státu Ur
používala vedle sumerštiny také akkadštinu (dodejme, že tato vladařka z doby
kolem r. 2 500 př. Kr. zůstává ve světových dějinách chronologicky první
ženou v roli hlavy státu).
Ve 24. století akkadský úředník působící na královském dvoře v sumerském státě Kiš provedl státní převrat, sám se stal králem a přijal jméno Sargon I. Akkadský. Rozpoutal sérii úspěšných válek proti Sumerům i některým semitským národům. Tak vytvořil říši, která sahala od východního pobřeží Středozemního moře až do Perského zálivu. Dal si vystavět nové hlavní město Akkad (dosud nebylo objeveno).
Odpor podmaněných národů proti akkadské nadvládě byl značný. Sargonova dynastie vydržela na trůně celkem tři generace, ale když ještě do oblasti vpadl od východu národ Gutejců, byla svržena a její říše se rozpadla a zanikla.
Plastika (z měděného či bronzového plechu) znázorňující některého z králů Akkadské říše
7. Novosumerská říše 3. dynastie urské (22. – 21. století př. Kr.)
Poprvé a naposled se Sumerové spojili v jediný stát, když se sumerský úředník Urnammu zmocnil vlády v městě Ur, založil tamější 3. dynastii a úspěšnými boji rychle ovládl celý Sumer.
Král Urnammu se zařadil mezi nejschopnější mezopotamské vladaře.
Zvelebil sumerskou zemi rozsáhlou stavební činností: rozšířil a
zdokonalil závlahový systém a silniční síť, podporoval činnost i výstavbu
chrámů. Urnammuovým dnes nejslavnějším činem se stalo vybudování Velkého
zikkuratu v Uru: tato nejznámější sumerská stavba vůbec má základnu o
rozměrech přesahujících 60 x 40 m, byla čtyřstupňová (včetně svatyně na
vrcholu) a nad okolní rovinu čněla do výšky asi 24 m. Rozloha obydlené plochy
v samotném městě Ur postupně dosáhla nejméně 60 ha.
Urnammu také vydal první zákoník (ucelený soubor zákonů) na světě (obsahoval přes 30 článků). Při budování státní správy vycházel z osvědčených akkadských vzorů. Jeho země všestranně vzkvétala.
Urnammuovi nástupci rozšířili říši na sever do části Akkadu a také na východ (do kraje Elam). Nepřátelské kmeny (zejména z východu) si dokázali naklonit tím, že jejich náčelníkům dávali za manželky sumerské princezny (sám Urnammu si naopak vzal semitskou manželku).
Po století rozkvětu však převládly snahy sumerských měst o opětnou samostatnost. Novosumerská říše 3. dynastie urské se rozpadla. Sumerové byli na počátku 2. tisíciletí př. Kr. asimilováni Semity (splynuli s nimi), a tím zmizeli z historické scény.
Velký zikkurat v Uru: nahoře původní podoba, dole dnešní stav po částečné rekonstrukci.
Shrnutí:
Po městských státech začaly vznikat také velké říše. Nešlo jen o prosté dobývání nových území: vytváření velkých států mělo složité příčiny i důsledky politické, ekonomické, vojenské a kulturní. V pozadí stála snaha zpřehlednit svět jeho uceleným uspořádáním.
První velkou říší (od Středozemního moře k Perskému zálivu) byla říše semitských Akkadů: převzala mnoho ze sumerské kultury. Po více než stoleté existenci zanikla pro odpor podmaněných národů i kvůli vnějším útokům. Následovalo poslední období rozkvětu Sumerů: spojili se v jediném státě, Novosumerské říši. Po jejím rozpadu se asimilovali se Semity.
Otázky a úlohy:
1. Zjistěte pořadí 10 největších států světa podle rozlohy a podle počtu obyvatel. Které z těchto států byly velkými říšemi již v minulosti vzdálené od dneška více než dvě stě let?
2. Porovnejte rozměry Velkého zikkuratu v Uru s rozměry vaší školy.
3. Hovoříme-li o prolínání národa početného s méně početným, jaký je rozdíl mezi pojmy asimilace a integrace? Uveďte (z jakéhokoli období či území) příklady obou těchto procesů.
Výběr z odborné literatury: Jeremy Black – Anthony Green: Bohové, démoni a symboly starověké Mezopotámie: ilustrovaný slovník. Praha 1999. Nea Nováková – Lukáš Pecha – Furat Rahman: Dějiny Mezopotámie. Praha 1998.
8. Starobabylonská říše (19. – 16. století př. Kr.)
Zánik Novosumerské říše umožnil semitské skupině kmenů nazývané Amorité (Amorejci) úspěšně proniknout ze Syrské pouště do jižní části Mesopotamie a usadit se tam (zejména po r. 2 000 př. Kr.). Amorité se v některých sumerských městech dokonce prosadili do role vládců, a protože vydatně přejímali sumerskou kulturu, své mocenské postavení si ještě upevnili.
Avšak nejvýznamnějším opěrným bodem Amoritů v Mesopotamii se stalo tehdy relativně mladé město Babylon u Eufratu. Amoritští králové vládli v Babylonu od 19. století. Nejvýznamnějším z nich se stal Chammurapi, který panoval v letech 1 792 – 1 750 a vydobyl si pozici vůbec nejproslulejší osobnosti celých amoritských dějin.
Sérií výbojných válek Chammurapi dobyl prakticky celou Mesopotamii, a vytvořil tak říši, kterou dnes označujeme jako Starobabylonskou. Výraz Babyloňané pak neznamená národ v původním, etnickém smyslu, ale národ politický, složený z obyvatel různého původu. Převládali však Semité, z nichž Amorité představovali vládnoucí vrstvu.
Chammurapi získal na dobytém území dostatečné ekonomické zdroje, které promyšleně využil:
a) organizoval rozsáhlou stavební činnost, včetně budování zavlažovacích soustav;
b) tak umožnil zúrodnit i část dosud nevyužívané půdy;
c) bylo dosaženo vysokých výnosů sklizně;
d) vzrostl rozsah dálkového obchodu, na němž se Mesopotamie podílela;
e) všeobecným mesopotamským platidlem se stalo stříbro;
f) Babylon se proměnil ve významné kulturní centrum;
g) výrazně vzrostla královská (profánní) moc, klesl vliv kněžstva.
Hospodářský rozvoj se však netýkal všech vrstev obyvatelstva (řada výrobců trpěla nedostatkem stříbrného platidla) a sociální (společenské) rozdíly se prohlubovaly. Jednou z cest, jak zastavit tento vývoj, měl být Chammurapiův zákoník, který se stal jedním z nejvýznamnějších právních dokumentů všech dob.
Chammurapi (vládl 1792 – 1750): Zákony:
(§ 134) Jestliže někdo byl odveden jako (válečný) zajatec a v jeho domě není z čeho žít, jeho manželka může vstoupit do domu jiného muže; tato žena nemá viny… (§ 195) Jestliže dítě udeřilo svého otce, utnou mu ruku. (§ 196) Jestliže plnoprávný občan vyrazil oko plnoprávnému občanu, vyrazí mu oko; (§ 197) jestliže zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost… (§ 199) jestliže vyrazil oko otroku někoho nebo zlomil kost otroka někoho, zaplatí polovinu jeho kupní ceny.
Chammurapiův
zákoník se dochoval vyrytý klínopisem na stéle (vztyčené desce) z dioritu
(vyvřelé horniny). Nad textem je zobrazen Chammurapi (vlevo) před slunečním
bohem Šamašem, který mu zákony předává.
9. Příchod Indoevropanů
Úspěšný vývoj i rozmach
afroasijské jazykové rodiny byl zásadním způsobem narušen expanzí (rozpínavostí)
nové jazykové rodiny – indoevropské. Pravlast Indoevropanů
se nacházela kdesi v širokém pruhu vnitrozemských stepí severně od
pásu pohoří počínaje Kavkazem na západě a konče Ťan-šanem na
východě. Koncentrace praindoevropského osídlení, která vedla ke vzniku
společného jazyka praindoevropštiny, byla zřejmě způsobena opět klimatickými
změnami (snad ochlazením v 5. tisíciletí př. Kr.). Praindoevropština
však nebyla nikdy jednotná: existovala přinejmenším ve dvou základních
nářečních podobách, jejichž uživatelé se kolem r. 3 000 začali rozcházet
do různých stran, zejména však na východ a západ. Z dnešního
hlediska dělíme indoevropské jazyky na 13 větví, z nichž
ovšem dvě jsou již vymřelé. 5 větví je rozšířeno v Asii:
1. Větev indická: sem patří někdejší jazyk sanskrt, dnešní hindština, bengálština, ale i třeba romština (cikánština) aj.;
2. Větev íránská: především perština aj.;
3. Větev anatolská (hlavně na poloostrově Malá Asie): především chetitština aj. (vymřelé jazyky);
4. Arménština;
5. Tocharština (vymřelý jazyk Tocharů – jednoho ze středoasijských národů);
Indoevropskými větvemi rozšířenými v Evropě (patří sem i slovanské jazyky včetně češtiny) se budeme zabývat později.
Shrnutí:
Druhou velkou semitskou říší byla Starobabylonská říše, o jejíž vybudování i všestranný rozkvět se zasloužil král Chammurapi (též autor prvního významného zákoníku). Říše zaujímala celou Mesopotamii; po dvou staletích existence musela čelit vpádu národů z indoevropské jazykové rodiny, která vznikla před r. 3 000 př. Kr. ve střední Asii.
Otázky a úlohy:
1. Slovo Babylon vstoupilo do slovní zásoby mnoha jazyků jako symbol. Čeho například?
2. Najděte alespoň 3 neindoevropské národy žijící v dnešní Evropě.
Výběr z odborné literatury: Josef Klíma: Nejstarší zákony lidstva. Praha 1979. Milan Machovec: Indoevropané v pravlasti. Praha 2000.
10. Hebrejci a počátky judaismu
Dějiny starověkého Blízkého východu jsou obecně považovány za atraktivní. Většinou si však neuvědomujeme, že k nám promlouvají prakticky denně. A nejde jen o jednotlivá slova, i když i ta jsou zajímavá: např. názvy světadílů Asie a Evropa pocházejí z akkadštiny (asu = východ slunce, rozbřesk; ereb = západ slunce, soumrak) a písemně jsou doloženy již ve 2. tisíciletí př. Kr.
Především se jedná o nejčtenější knihu všech dob, známou pod názvem Bible. Její překlady dnes existují prakticky ve všech významných jazycích světa. Celá Bible vznikla ve starověku (řec. biblía = knihy, spisy). Je považována za náboženskou knihu, ovšem ve skutečnosti se jedná o celou knihovnu (byť většinou vydávanou v jediném svazku). Obsahuje spisy historické, básnické, úvahové, vyprávěcí atd. Náboženský pohled na svět je ovlivnil všechny, ovšem různým způsobem. Biblické spisy jsou většinou anonymní (neoznačené autorským jménem): vznikaly v průběhu delších časových úseků, podílelo se na nich více tvůrců a zpočátku byly šířeny především ústně. Pokud se v názvu některých biblických knih objevuje osobní jméno, bývá to často jméno hlavní postavy, nikoli autora (to se týká především začátku Bible: pěti Knih Mojžíšových).
Bible vznikala v prostředí semitského národa Hebrejců (byť zpracovává i náměty odjinud). Hebrejci vstupují do dějin ve 20. – 16. století. Jako relativně málo početný národ přicházejí ve stopách Amoritů do Mesopotamie, kde se z oblasti kolem města Uru na jihu posléze stěhují k Charránu na severu a pak obloukem po okraji Syrské pouště na jihozápad, do země Palestiny. Palestinu můžeme vymezit jako zemi mezi třemi moři: Středozemním, Rudým a Mrtvým (které je ovšem slaným jezerem). Ačkoli Palestina svou rozlohou nedosahuje ani poloviny České republiky, jedná se o nejdůležitější křižovatku celého Blízkého východu: od starověku až dodnes se tu střetávají trasy spojující Mesopotamii, Egypt, Malou Asii a Arabský poloostrov.
Během putování polopouštními oblastmi si Hebrejci vybudovali víru v jediného, všemohoucího Boha, stvořitele i pána všeho světa. Vzniklo tedy vůbec první životné monoteistické náboženství. Od pravěkého pramonoteismu (viz III.A.4.) se liší propracovanější věroukou i složitějším kultem. Hebrejci začali chápat vztah mezi sebou a Bohem jako vztah založený na smlouvě, kterou s nimi Bůh ze své vůle uzavřel. Pokud člověk smlouvu plní (svou vírou v Boha a poslušností vůči němu), může si být jist účinnou Boží přízní. Tak se člověk ocitá v partnerském, byť nikoli rovnocenném vztahu k Bohu: už není vydán na pospas jeho libovůli. Toto náboženství dnes nazýváme judaismus (Juda byl nejvýznamnější z pozdějších hebrejských kmenů). V judaismu Bůh (hebrejsky Elohím) bývá též nazýván Pán (hebr. Jahve; v českých Biblích se tento výraz překládá jako Hospodin).
Bible zmiňuje dokonce jména některých Hebrejců (nejvýznamnějšími byli kmenový vůdce Abraham a jeho manželka Sára); není ovšem jasné, zda se jedná o opravdu historické osobnosti, anebo zda na základě skutečných příběhů byly vystavěny symbolické literární postavy ztělesňující existenci i osud několika generací celého rodu či kmene.
V době hebrejského příchodu obývaly Palestinu a některé okolní kraje semitské kmeny Kananejců. Hebrejci s nimi sváděli vleklé boje. Tehdy se sblížili i s egyptskou kulturou.
11. Chetitská říše (17. – 12. století př. Kr.)
Skupina indoevropských kmenů Chetité se ve 3. tisíciletí
př. Kr. usídlila ve střední a východní části Malé Asie. Chetité zde nejprve
žili v městských státech a přijali mnoho prvků mezopotamské
kultury (včetně klínového písma na hliněných tabulkách). Po r. 1 650
Chetité vybudovali Chetitskou říši. Jejím zakladatelem byl král
Chattušili I.; rozšiřovala se výbojnými válkami především na jihovýchod
a jih. Převahu dodávala Chetitům také výroba a používání železa jako
materiálu pro nástroje, zbraně a součásti vozů. Na začátku 16. století
Chetité dokonce dobyli a zpustošili Babylon, čímž zničili Starobabylonskou
říši. Některá území Chetité nepřipojovali ke své říši přímo, ale
prostřednictvím mezinárodních smluv, jež vnutili poraženým nepřátelům:
ponechávali jim formální samostatnost, ale zároveň si je zavázali poslušným
spojenectvím.
Chetitská říše prožila i období krize (úpadku), kdy svá dobytá území ztrácela (hlavně vinou sporů o chetitský trůn). Dokázala však svůj rozsah obnovit a asi r. 1 285 jej uhájila proti Egyptu, když s jeho vojsky svedla vítěznou bitvu u Kadeše v Sýrii. Střetnutí, v němž chetitská armáda s asi 3 500 válečnými vozy a 35 tisíci pěších vojáků zdolala asi dvacetitisícovou egyptskou armádu, se stala první velkou bitvou světových dějin. Po několika letech (asi 1 270 př. Kr.) byl výsledek kadešské bitvy stvrzen egyptsko-chetitskou smlouvou o rozdělení vlivových sfér mezi oba státy.
Brzy poté však Chetité nečekaně museli vést boj zároveň na dvou
stranách: na západě čelili vpádu dalších indoevropských kmenů (označovaných
jako mořské národy) a na východě vzpourám podmaněných zemí. Chetitská
říše kolem r. 1 200 rychle zanikla a panství Chetitů zůstalo
omezeno opět jen na maloasijské vnitrozemí. I tam se však chetitská kultura
záhy smísila s kulturou nových přistěhovalců ze západu. Od té doby se dějiny
Malé Asie týkají spíše kontaktů s Evropou než s dalšími oblastmi
Blízkého východu.
Shrnutí:
Společně se starobabylonskými Amority se objevují i další Semité, Hebrejci. Postupně přesídlili z Mesopotamie do Palestiny a vytvořili monoteistické náboženství judaismus, které se opírá o posvátné spisy, známé nejčastěji jako Starý zákon (první, většinová část knihy Bible).
Prvním indoevropským národem, který zasáhl do dějin, byli Chetité: jádro jejich říše leželo ve vnitrozemí Malé Asie, ale také zničili Starobabylonskou říši a mnohé své územní zisky dokázali uhájit před Egypťany. Porážku zažili až v době vpádu dalších Indoevropanů.
Otázky a úlohy:
1. Pramenem pro hebrejské dějiny ve 2. tisíciletí př. Kr. je prvních 5 biblických knih. Jak se nazývá každá z nich i všech pět jako soubor? Zjistěte všechny názvy, které se tu používají.
2. Jazyk Chetitů rozluštil na počátku 20. století významný český jazykovědec. Jak se jmenoval a ke kterému roku bývá jeho objev řazen?
Výběr z odborné literatury: Encyklopedie náboženství. Kostelní Vydří 1997. Encyklopedie Bible. 1 – 2. Bratislava 1992. Zenon Kosidowski: Příběhy Mrtvého moře. Praha 1979.
12. Vývoj starověkého Egypta
a) Predynastické období (asi 3 500 – asi 3 100 př. Kr.)
Egypt je nápadný již tvarem svého území: klikatá stužka obdělávané půdy nilského údolí bývala široká průměrně 10 km, ale zato dlouhá přes 1 tisíc km. Jedinou výjimku tvoří nilská delta (rozvětvené ústí) o rozloze asi 22 tisíc km2. Egypt má velmi málo atmosférických srážek: nejvíce prší v Deltě, avšak i tam ročně spadne nejvýše 50 mm srážek (asi desetina toho, co v Praze). Vláha v nilském údolí byla tedy závislá na záplavách z rozvodněného veletoku: velkou vodu přinášely nilské přítoky z etiopských hor vlivem tropických jarních dešťů a tání sněhu v nejvyšších polohách.
Nil se stal pro Egypťany zdaleka nejdůležitější dopravní tepnou. Základní surovinou, kterou nilské údolí poskytovalo, byl stavební kámen; jiné nerostné zdroje však postrádalo a musely být dováženy. Egypťané se snažili rozšiřovat svou moc především na sever a severovýchod, a to i za využití lodí. Jižním směrem byli zásadně omezováni nilskými peřejemi (katarakty), přesto zde posléze posunuli hranice svého státu až do okrajových oblastí Súdánu.
Někdy snad kolem r. 3 500 př. Kr. se egyptské zemědělské osady sdružily do krajů, které měly mnoho znaků městských států. Kultura země byla zřetelně rozdělena do dvou okruhů: hornoegyptského (na jihu) a dolnoegyptského (na severu). Kraje se postupně spojovaly, až v nilském údolí vznikly dva státy: Horní a Dolní Egypt.
b) Cínevské království (asi 3 100 – asi 2 700 př. Kr.; 1 . – 2. dynastie)
Kolem r. 3 100 př. Kr. byl Egypt sjednocen v jediný stát: králové z Horního Egypta dobyli ve zdlouhavých bojích Dolní Egypt. Pravděpodobný dovršitel tohoto úsilí se jmenoval Narmer nebo Meni (prameny uváději obě jména). Politicky jednotný starověký Egypt vznikal postupně, ale jeho kulturní rozdělení na dvě části nikdy zcela nezmizelo.
Snažíme-li se 3 tisíce let dějin staroegyptského státu nějak utřídit, vycházíme i dnes ze způsobu, jakým to provedl egyptský kněz a historik Manehto ve 3. století př. Kr.: rozdělil panovníky sjednoceného Egypta do 30 dynastií, seskupovaných pak do šířeji pojatých epoch, označovaných jako říše. Králové jedné dynastie nebyli vždy spolu příbuzní, někdy pocházeli jen ze stejné oblasti.
Egyptští králové byli považováni za člověka, do nějž se vtělil bůh Hór, syn boha slunce Ré. Na znamení úcty nebylo královo jméno vyslovováno přímo, ale používal se titul, který v pořečtěné podobě zní faraon (Velký dům; původně egyptsky per-aá). Faraon byl typickým teokratickým panovníkem: ve svých rukou soustřeďoval veškerou moc profánní i sakrální.
Faraoni 1. – 2. dynastie pocházeli z hornoegyptského města Cínevu.
c) Stará říše (asi 2 700 – asi 2 180 př. Kr.; 3. – 6. dynastie)
Stará říše znamená pro Egypt první období vnitřní stability, bezpečných hranic a ekonomického i kulturního vzestupu. Stará říše je také epochou pyramid: mohutných, jehlanovitých kamenných hrobek pro faraona. Hlavním městem byl dolnoegyptský Mennefer (řecky Memfis).
Egypťané věřili v posmrtný život, pro nějž byl pozemský život pouhou přípravou. Duše zemřelého však mohla žít (v podzemní říši boha Usíra) jen při splnění dvou podmínek: tělo zesnulého zůstalo neporušené a do hrobu byla uložena výbava pro cestu do záhrobí (osobní věci, potraviny, ale i nábytek atd.). Proto byla těla zemřelých (z různých společenských vrstev) hned po smrti zvláštním způsobem upravována (mumifikována): nejprve byly vyňaty vnitřnosti včetně mozku, naloženy do zvláštního roztoku (obsahujícího sodík aj.) a uchovávány v nádobách (kanopách) v hrobě vedle samotného těla. To bylo propláchnuto palmovým vínem, naplněno pryskyřicí, pískem apod., natřeno balzamovacími oleji a zabaleno do obalů z jemných tkanin. Obličej byl upraven, aby co nejvíce připomínal podobu zaživa. Takto vzniklá mumie byla uložena do sarkofágu (uzavřené, zpravidla vícevrstevnaté rakve) v hrobce. Chudší lidé si mohli dovolit jen jednodušší mumifikaci, zato bývala mumifikována i některá zvířata (zejména kočky, které se těšily obzvláštní úctě, protože chytaly myši v obilných sýpkách).
Hrobky privilegovaných osob byly seshora překryty kamennou deskou (mastabou). Znásobením této desky nad faraonskými hroby vznikla myšlenka pyramidy z kamenných kvádrů: pyramidy bývaly zprvu stupňovité, teprve později jehlanovité a nakonec ještě pokryté hladkým pláštěm z kamenných desek. V blízkosti faraonovy pyramidy bývaly budovány mnohem menší pyramidy, zpravidla pro faraonovy manželky.
Stavba pyramid vyžadovala obrovské nasazení materiálu, technických stavebních prostředků i pracovních sil (byl jich dostatek, protože zbožštěný panovník mohl snadno účast na stavbě nařídit zemědělcům: ti nemohli po 4 měsíce v roce kvůli záplavám pracovat na svých hospodářstvích).
První pyramidu (ještě stupňovitou) si dal postavit faraon Džoser. Nejslavnější je trojice velkých pyramid u dnešní Gízy v severním Egyptě: byli v nich pohřbeni faraoni Chufev (jeho pyramida je největší: původní čtvercová základna měřila 232,4 x 232,4 m, výška činila 146,7 m), Chafre a Menkaure. Pyramidový okrsek u Gízy hlídá Velká sfinga: vůbec největší socha z jednoho kusu kamene (délka asi 70 m, výška asi 20 m), má lidskou (faraonovu) hlavu a lví tělo. Celkem je v Egyptě známo asi 40 pyramid, vědci je však objevili jako zpravidla již vykradené.
d) První mezidobí (asi 2 180 – asi 2 040 př. Kr.; 7. – část 11. dynastie)
Závěrečné století Staré říše poznamenala slabost faraonské moci, a tak nastala krize: ústřední vláda ztratila kontrolu nad mnohými oblastmi, do Delty dočasně vtrhli kočovníci z Asie a došlo k rozsáhlým sociálním bouřím, kdy davy chudiny vydrancovaly obydlí boháčů. Ty oblasti, v nichž se podařilo udržet klid, se staly ohnisky opětného sjednocování země.
Shrnutí:
Vyspělá civilizace starověkého Egypta v údolí Nilu vynikala mohutnými kamennými stavbami, lodním stavitelstvím, úrovní lékařství, propracovaným náboženstvím (s vírou v posmrtný život). První období egyptského vzestupu se označuje jako Stará říše: její teokratičtí faraoni bývali pohřbíváni v pyramidách.
Otázky a úlohy:
1. Uveďte základní informace o dnešním Egyptě. Navštívili jste jej? Pokud ano, čím vás zaujal?
2. Porovnejte rozměry největší egyptské pyramidy s nějakou stavbou ve svém okolí.
Výběr z odborné literatury: Miroslav Verner – Ladislav Bareš – Břetislav Vachala: Encyklopedie starověkého Egypta. Praha 2007. Bruce G. Trigger: Starověký Egypt: dějiny společnosti. Praha 2005. Vojtěch Zamarovský: Jejich veličenstva pyramidy. Bratislava 2006.
e) Střední říše (asi 2 040 – asi 1 790 př. Kr.; část 11. dynastie – 12. dynastie)
Mapa starověkého Egypta: ukazuje rozsah Staré, Střední i Nové
říše.
V období Střední říše se rozloha egyptského státu příliš nelišila od Staré říše. Hlavním městem byl nejprve hornoegyptský Véset (řecky Théby) a posléze dolnoegyptský Ictovej (nedaleko Menneferu).
Novým sjednotitelem Egypta se stal faraon Mentuhotep I. Každý z faraonů Střední říše vládl poměrně dlouhé období (tři, čtyři, ale i sedm desetiletí). Proto měl dost času na prosazení dalekosáhlých záměrů, jimiž navíc jednotliví panovníci na sebe plynule navazovali. Střední říše znamenala porážku kočovných kmenů v africkém sousedství Egypta, upevnění státní správy (mj. zefektivněním výběru daní) a mírné zvětšení rozlohy obdělávané půdy.
Egypt přistoupil k ekonomické expanzi prostřednictvím zahraničního obchodu s východním Středomořím (s tím souviselo vybudování mohutného loďstva); patří sem i otevření námořní cesty Rudým mořem do (dosud přesně nelokalizované) země Punt, bohaté na přírodní suroviny (zlato, vzácná dřeva, pryskyřici atd.).
Ve Střední říši vzniklo první světově proslulé dílo egyptské beletristické (umělecké) literatury: Povídka o Sinuhetovi (vyprávění egyptského úředníka z faraonova dvora, který v době státního převratu uprchl do Palestiny).
Ukázka egyptského písma: 3 znaky vlevo = manželka; prostřední znak = ve výslovnosti následuje trojhláska; 3 znaky vpravo = krásná (půlkruhy jsou znakem pro ženský rod).
Egyptské písmo (úzce spojené s výtvarným uměním) prošlo podobnými fázemi jako písmo klínové: zpočátku tedy bylo písmem obrázkovým. Druhy egyptského písma (dnes známé pod pozdějším, řeckým označením) vznikaly postupným zjednodušováním původních znaků:
1. Písmo hieroglyfické: slavnostní, nejčastěji vytesané do kamene na významných stavbách;
2. Písmo hieratické: psáno zejména štětcem na papyrové listy nebo svitky (ze slisované dřeně stonků bažinaté rostliny šáchoru pravého; výraz papyrus pochází z jejího staroegyptského názvu), používáno pro relativně běžné písemnosti věcné i beletristické povahy;
3. Písmo démotické: lidové písmo všedního dne, psalo se jím např. na střepy nádob.
f) Druhé mezidobí (asi 1 790 – asi 1 580 př. Kr.; 13. – 17. dynastie)
Příčiny pádu Střední říše nejsou zcela jasné: na počátku snad bylo odpírání poslušnosti některých krajů vůči přísně centralizované faraonské vládě. Záhy se však přidružilo pronikání různorodé skupiny semitských kmenů z Asie do Delty: Egypťané je označovali jménem Hyksósové. Když Hyksósové dobyli Mennefer, jejich náčelníci začali vládnout jako posloupná řada faraonů 15. a 16. dynastie. Hyksósové přijali egyptský způsob života a naopak do své nové vlasti přinesli vynález válečného vozu a kvalitní bronzové zbroje. Byli vyhnáni teprve vládci z Vésetu, kteří pak vládli jako 17. dynastie a připravili půdu pro rozkvět Egypta za Nové říše.
g) Nová říše (asi 1 580 – asi 1 080 př. Kr.; 18. – 20. dynastie)
Nová říše navázala na příběh Staré říše přímou územní expanzí. Dobyla velkou část země Núbie, s níž sousedila na jihu. Ovládla východní pobřeží Středozemního moře (včetně Palestiny), takže se egyptská hranice dotkla až Chetitské říše. Zároveň dosáhla svého vrcholu i egyptská kultura. Z faraonů Nové říše vynikli zejména:
Hatšepsovet (15. století př. Kr.): žena na faraonském
trůně; vydobyla si pozici jedné z nejvýznamnějších osobností
v celých egyptských dějinách. Vyhýbala se válkám a dala přednost hospodářskému
a kulturnímu rozvoji: zůstal po ní slavný chrám a zpráva o úspěšné námořní
výpravě, kterou vyslala do Puntu.
Thutmose III. (15. století): Hatšepsovetin nástupce, posílil profesionální složku egyptské armády a podnikl asi 17 úspěšných válečných tažení do Asie: pronikl až k Eufratu.
Amenhotep IV. (14. století): odstranil polyteismus a zavedl jako státní náboženství uctívání jediného boha – boha slunce Réa projevujícího se viditelně ve slunečním kotouči Atonu. Amenhotep tak výrazně omezil moc kněží a sám přijal jméno Achnaton (Prospěšný Atonovi). Nešlo však o ryzí monoteismus: bohem zůstával i sám faraon.
Tutanchamón (14. století): Achnatonův nástupce, na trůn
nastoupil jako dítě. Zřejmě pod vlivem kněží zrušil Achnatonovu náboženskou
reformu (úpravu) a obnovil tradiční polyteistické náboženství. Zemřel
již osmnáctiletý, a když byla v r. 1922 po Kr. v Údolí králů nedaleko
Vésetu objevena jeho hrobka (jako jediná z egyptských královských hrobek
zůstala naprosto nevykradená), uchvátila svět svým nádherným vybavením.
Ramesse II. zvaný Veliký (13. století): válčil s Chetity (bitva u Kadeše, viz IV.B.11.), v Deltě dal postavit nové hlavní město Pi-Ramesse, ale vybudoval také mohutné stavby v Horním Egyptě: sloupový chrám ve Vésetu a skalní chrám v dnešním Abú Simbelu.
Epocha Nové říše skončila, když Egypt ztratil za vpádu indoevropských mořských národů svá asijská území a zároveň čelil pronikání libyjských kmenů ze západu do Delty.
h) Pozdní doba (asi 1 080 – 332 př. Kr.; 21. – 30. dynastie)
V Pozdní době proniká do Egypta vliv cizích kultur, jejichž nositelé dosedají i na faraonský trůn. Dochází k několikeré změně hlavního města. Egyptští faraoni jsou národnosti nejen egyptské, ale i libyjské a núbijské. V 7. století Egypt nakrátko ovládli Asyřané. V 7. – 6. století, kdy hlavním městem bylo Sais, zažil samostatný Egypt poslední rozkvět (sajská renesance – znovuzrození). R. 525 byl Egypt násilně připojen k obří říši indoevropských Peršanů: jako další faraoni jsou počítáni perští králové nebo jimi pověření egyptští správci.
Shrnutí:
Střední říše znamenala vnitropolitickou stabilitu a ekonomickou expanzi. Nová říše přinesla rozšíření území o přilehlé asijské oblasti a kulturní rozkvět. Pozdní dobu charakterizují především silné vlivy z cizích zemí, jejichž vládci pak často sedí i na egyptském trůně.
Otázky a úlohy:
1. Zjistěte základní údaje o rozluštitelích klínového písma a egyptských hieroglyfů.
2. Co všechno nalezli archeologové v Tutanchamónově hrobce? Jak probíhalo její odkrývání?
Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Bolesław Prus: Farao (1896, polský román; film 1967, režie Jerzy Kawalerowicz, hrají Jerzy Zelnik, Barbara Brylska aj.). Mika Waltari: Egypťan Sinuhet (1945, finský román). Wilbur Smith: Řeka bohů I – IV (1993 – 2007, anglický román).
13. Izraelité
a) Hebrejské kořeny Izraelitů
Od sklonku 2. tisíciletí př. Kr. můžeme dosti podrobně sledovat hebrejské osídlení v Palestině (viz IV.B.10.). Podle biblických textů se Hebrejci rozdělili na několik skupin. Nejpočetnější a nejvýznamnější z nich se označuje jako Izraelité, podle praotce Jákoba (Abrahamova vnuka), který byl zván též Izrael (= hebrejsky (Ať) Bůh vládne nebo Bůh bojuje). Izraelité obývali velkou většinu Palestiny a vyznávali judaistické náboženství. Své bezprostřední semitské sousedy na východě a jihovýchodě (Moábity, Ammonity, Edomity) považovali za své odštěpené příbuzné, ale skutečná podoba vzájemných vztahů tu byla složitější. Izraelská svébytnost náboženského života a ekonomicko-politických zájmů (konflikty se sousedy kvůli obchodním cestám k Rudému moři i do Mesopotamie) vedla k tomu, že se Izraelité proměnili v samostatný etnický (národnostní) celek.
Není zcela jasné, odkud přesně Izraelité do Palestiny přicházeli. Nepochybně sem pronikali v několika (čtyřech?) vlnách. Navíc se patrně stávalo, že v časech neúrody někteří Izraelité (podobně jako příslušníci jiných národů) migrovali do okrajových oblastí pohostinnějšího a zeměpisně blízkého Egypta. Zároveň Palestina náležela k zemím, do nichž – počínaje epochou faraonů Nové říše (viz IV.B.12.g.) – směřovaly egyptský vliv i snaha o přímou anexi (připojení ovládnutého území).
b) Příchod Izraelitů do Palestiny
O těch Izraelitech, kteří dočasně žili v úrodné nilské deltě, Bible vypráví, že se dostali do konfliktu s faraony, kteří je přinutili k otrockým pracím na stavbách. Může tu existovat souvislost s epochou Ramesse II. (13. století př. Kr.), jenž dal v deltě vybudovat nové egyptské hlavní město. Izraelité tedy z Egypta odešli, přičemž Bible líčí jejich odchod jako dramatický únik z egyptského zajetí; tehdejšími izraelskými vůdci prý byli Mojžíš, Áron a později Jozue.
Putování (údajně čtyřicetileté) z Egypta přes poušť Sinajského poloostrova do Palestiny se stalo základní událostí izraelských dějin. Vyjití z Egypta se připomíná v nejvýznamnějším judaistickém svátku pesach: je to týdenní jarní slavnost připomínající obrat od otrockého života v hmotném dostatku ke svobodné cestě napříč nejistou pustinou do země Bohem zaslíbené. Pesach se spojil s řadou specifických (příznačných) zvyků, např. s hodem beránka (rituálním rodinným pojídáním obětovaného zvířete) nebo s konzumací poutnického (nekynutého, tedy rychle vyrobeného) pečiva.
Izraelité si vytvořili základní kodex (soubor zákonů) nazvaný Desatero
(Božích přikázání): Bible je cituje jako text, který Mojžíš obdržel pro svůj
lid od Boha na hoře nazývané Sínaj nebo Choréb. Jednotlivé body lze shrnout
takto: 1. Nebudeš mít jiného boha mimo Hospodina; 2. Nezobrazíš si Boha
zpodobením ničeho; 3. Nezneužiješ jméno Hospodina; 4. Pamatuj na den odpočinku,
že ti má být svatý (vždy jeden den v týdnu); 5. Cti svého otce i matku; 6.
Nezabiješ; 7. Nesesmilníš (vyvaruješ se styku s prostitutkou); 8.
Nepokradeš; 9. Nevydáš křivé svědectví; 10. Nebudeš dychtit po majetku ani po manželce
svého bližního.
Michelangelo Buonarroti: Mojžíš (1514 – 1516, římský kostel svatého Petra v řetězech)
Izraelité přijali ještě mnohé další předpisy pro svůj příští život. Týkaly se i vybavení svatyně (původně přenosného stanu s archou úmluvy – truhlou na různé posvátné předměty), způsobu obětování zvířat, hygienických zásad apod. Asi nejznámější je však výhradní přijímání stravy, která je košer (kašrut, rituálně správná). Izraelité (a tedy i dnešní judaisté) tak mohou jíst zejména hovězí nebo skopové maso, ovšem vždy úplně zbavené krve (totéž platí pro povolené druhy ryb). Naproti tomu je zakázáno požívání masa vepřového, velbloudího apod. Rovněž nelze jíst dohromady masné a mléčné výrobky. Přestože existují pokusy o zdravotnické zdůvodnění kašrutu, zůstávají tyto zvyklosti především projevem judaistické víry.
Podle Bible se izraelský lid skládal z 12 kmenů, v podstatě odvozených od údajných 12 synů Jákobových (Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulón, Josef, Benjamín). Ve skutečnosti se počet izraelských kmenů i jejich kmenových území v čase měnil (např. kmen Lévi žil ve městech rozesetých po ostatních kmenových územích, protože jeho hlavním úkolem byla kněžská služba, a ostatní Izraelité mu za to platili desátek – desetinu z příjmu).
Nejproslulejším izraelským střetnutím při dobývání Palestiny se stalo dobytí města Jericha (viz III.C.). V následujícím období pak asimilačnímu tlaku Izraelitů a jim blízkých kmenů postupně podléhalo starší palestinské osídlení rovněž semitských Kananejců.
c) Izraelské kmenové svazy a doba soudců
Od 13. století př. Kr. tedy existovalo v Palestině souvislé izraelské osídlení. Z vojenských důvodů se izraelské kmeny – či alespoň některé z nich – příležitostně spojovaly do organizovaných kmenových svazů. V čele každého svazu stál soudce: osoba se schopnostmi politika i vojevůdce.
Asi v r. 1 130 izraelský soudce Bárak a soudkyně Debóra společně dosáhli rozhodujícího vítězství nad Kananejci v bitvě pod horou Tábor.
Ve 12. století př. Kr. se na jižním středomořském pobřeží Palestiny usadil indoevropský mořský národ Pelištejci (viz IV.B.11.,12.g.), podle něhož Palestina získala své dnešní jméno. V závěru soudcovského období se Pelištejci stali novými protivníky Izraelitů. Jejich síla pramenila především z toho, že přinesli do Palestiny železné zbraně. Izraelité dlouho nedokázali Pelištejce porazit. Uspěli teprve, když posílili svou pozici vybudováním vlastního státu, Izraelského království.
2 hlavní trasy, jimiž Hebrejci-Izraelité přišli do Palestiny: podle Bible cesta Abrahamova (18. – 16. století?; červená), a Mojžíšova (13. století; fialová).
Shrnutí:
Od 13. století př. Kr. se hebrejské osídlení pronikající do Palestiny přeskupilo v kmenové svazy Izraelitů, které pak zemi úspěšně dobyly na Kananejcích. Zároveň se prohloubil obsah judaismu (Desatero aj.).
Otázky a úlohy:
1. Některé epizody (úseky) v příběhu o vyjití Izraelitů z Egypta jsou světoznámé. Zjistěte, co znamenají výrazy hlas z hořícího keře, sedm ran egyptských, egyptská tma, Áronův prut, tanec kolem zlatého telete, země zaslíbená, přejít Jordán, trouby z Jericha.
2. Které knihy Starého zákona zachycují cestu části Izraelitů z Egypta do Palestiny?
3. Druhé přikázání Desatera zakazuje zpodobňování Boha. Pokuste se objasnit smysl této zásady.
Výběr z odborné literatury: Hans Bardtke: Příběhy ze starověké Palestiny. Praha 1988. Adolf Novotný: Biblický slovník. Praha 1992. Rolf Rendtorff: Hebrejská bible a dějiny. Praha 1996. Výběr z uměleckých zpracování: Film: Desatero přikázání (Spojené státy, 1923, režie Cecil Blount DeMille, hrají Theodore Roberts, Charles de Rochefort, Estelle Taylorová, James Neill).
d) Izraelské království
Zakladatelem izraelského státu se stal král
Saul, který pocházel ze středopalestinského kmene Benjamín a vládl
v letech asi 1030 – asi 1010, během nichž uštědřil Pelištejcům těžké
porážky.
Saul a po něm další králové Izraelského království byli do svého panování uvedeni tím, že je nejvyšší kněz (v Saulově případě kněz Samuel) obřadně pomazal olejem. Pomazání symbolizovalo, že Bůh si takového člověka vyvolil k nějakému mimořádnému úkolu a že jej také pro jeho splnění vybavil mimořádnými schopnostmi (pomazaný = hebr. mašíah, slovo přešlo do češtiny jako mesiáš).
V posledním období Saulovy vlády vynikl mezi Izraelity mladý muž jménem David: ten pocházel z jihopalestinského kmene Juda a narodil se v osadě Betlém; stal se zdatným bojovníkem proti Pelištejcům a Saul mu dal za manželku svou dceru Míkal, ačkoli na něj hleděl s nelibostí jako na svého konkurenta.
Christoph Weigel (1654 – 1725): Saul pomazán od Samuela (mědirytina)
Když Saul zahynul v bitvě proti Pelištejcům v pohoří Gilbóa, David se stal králem: vládl v letech asi 1 010 – asi 970. Ve vnitřní politice musel překonávat odpor kmenů ve střední a severní Palestině, které stály na straně Saulových potomků.
David dovršil budování izraelského státu. Hlavním městem učinil Jeruzalém na rozhraní mezi severní a jižní částí Palestiny. Ve své sídlo proměnil starobylou jeruzalémskou pevnost Jebus, kterou rozšířil: nejčastěji bývá nazývána Sión, což hebrejsky patrně znamená Tvrz, Pevnost.
David vedl úspěšnou expanzivní zahraniční politiku; za jeho vlády dosáhl izraelský stát vůbec největší rozlohy. David nejprve zatlačil Pelištejce do jejich kraje na pobřeží. Pak využil skutečnosti, že v tehdejší éře egyptské Pozdní doby (viz IV.12.h.) a úpadku Chetitské říše (viz IV.11.) se Palestina ocitla mimo zájem cizích velmocí. Svými válečnými operacemi ovládl většinu sousedních zemí: některé přímo připojil k izraelskému území, jiné přinutil jen k odvádění pravidelných poplatků. Vytvořil tak říši, která sahala od Akabského zálivu Rudého moře až k Eufratu.
Výrazná osobnost a čtyřicetileté úspěšné panování učinily z Davida vzor pro všechny další izraelské politiky. Přičítalo se mu, že vystupoval i v kněžské roli: bývá považován za autora některých náboženských písní žalmů. Také hlavní symbol judaismu – šesticípá hvězda (hexagram) se označuje jako Davidova hvězda, ačkoli její užívání je doloženo až od středověku.
Po Davidově smrti nastoupil na trůn jeho syn Šalomoun. Vládl v letech asi 970 – asi 930. Proslul jako bohatý a moudrý král, ačkoli na trůn pronikl nelítostnou likvidací konkurentů včetně některých svých příbuzných.
Udržoval přátelské a ekonomicky výhodné vztahy se svými sousedy. Hned na počátku své vlády se oženil s dcerou egyptského faraona, patrně Siamóna z 21. dynastie. Také spolupracoval s Chíramem, králem městského státu Týros, což byl nejvýznamnější městský stát semitského národa Féničanů, sídlícího severně od Izraele, přibližně v dnešním Libanonu. Oba panovníci spolu uzavřeli mezinárodní obchodní dohodu: Chíram dodával Šalomounovi řadu let cedrové a cypřišové dřevo na stavební práce a Šalomoun za to platil obilím. Šalomoun a Chíram spolu mj. vysílali námořní výpravy přivážející ze země Ofír, ležící patrně v jižní Arábii, zlato, vzácná dřeva a drahokamy.
Nejslavnější Šalomounovy počiny náležejí do oblasti stavební. V Jeruzalémě dal vybudovat přepychový královský palác a především velkolepý Hospodinův chrám, jenž se stal centrem judaistického kultu. Šalomoun zvelebil i jiná izraelská města. Zvýšenou potřebu financí pokryl vystupňováním daňových povinností a k práci na svých stavbách přinutil neizraelské a částečně i izraelské obyvatelstvo země. Některými rysy své vlády se přiblížil egyptské teokracii: vydržoval si harém početných manželek i milenek cizího původu a toleroval jim jejich polyteistické náboženství. Svým postupem sice dovedl Izraelské království k vrcholnému lesku, ale zároveň podnítil všeobecný odpor vůči svému kmeni Juda. Proto kolem r. 930, bezprostředně po Šalomounově smrti, Izraelské království nejenže ztratilo všechna svá mimopalestinská území, ale samo se rozpadlo na dvě části: na jižní království Judsko (zahrnující hlavně území kmene Juda s hlavním městem Jeruzalémem) a severní království Izrael s novým hlavním městem Šomerón (též Samaria, počeštěně Samaří). Po jednotném Izraeli však zůstalo nadčasové dědictví: právě v 10. století začalo zapisování knih Starého zákona.
f) Izrael a Judsko
Oba státy se v některých podstatných rysech lišily. Severní království Izrael bylo rozlehlejší, lidnatější a bohatší, ale vnitřně málo stabilní. Během dvou staletí jeho existence se na trůně vystřídali králové z 9 dynastií, jejichž éra vždy končila krvavým státním převratem. Izraelci také přijímali do svého pojetí judaismu polyteistické prvky od sousedních Féničanů a od posledních Kananejců, kteří ještě v Izraeli přežívali. Tento trend (koncentrovaný do uctívání semitského boha Baala – boha úrodného života) vyvrcholil za izraelského krále Achaba, jenž měl za manželku princeznu Jezábel z fénického města Sidónu.
Judsko se v ekonomickém
(hospodářském) ohledu nemohlo měřit se svým severním sousedem, ale vnitřním klidem
ho předčilo. Trvalo přes 300 let a judští králové patřili k jediné dynastii –
k té původní, Davidově; také oni se ujímali vlády obřadným pomazáním.
V obou státech hráli velmi důležitou roli proroci. Usilovali o zachování čistoty judaistické víry. Počínání svých současníků, zejména králů, hodnotili podle jeho souladu s předpokládanou Boží vůlí; posuzovali tedy vládnoucí politiku z nadčasových hledisek a předpovídali její dlouhodobé důsledky. Proto vynikali jako vzrušení podněcovatelé i nelítostní kritici.
Spisy některých proroků, ať už jednotlivců či celých prorockých škol, jsou také obsaženy ve Starém zákoně. Ovšem patrně nejpopulárnějším prorokem se stal literárně neaktivní Elijáš, zanícený oponent Achabův a Jezábelin.
Izrael a Judsko v 9. století př. Kr.
Shrnutí:
V 11. – 10. století př. Kr. Izraelité náleželi mezi velmocenské národy Blízkého východu. Zásluhou králů Saula, Davida a Šalomouna odrazili útoky indoevropských Pelištejců, dobyli území od Rudého moře po Eufrat a dosáhli hospodářského rozkvětu. Náklady tohoto úsilí ovšem rozdělovali mezi obyvatelstvo nerovnoměrně, a tak se jejich stát rozpadl na dvě království: Izrael a Judsko.
Otázky a úlohy:
1. V Bibli se vypráví o slavném souboji mladého Davida s pelištejským bojovníkem. Znáte podrobnosti? Jak se jmenuje populární česká písnička na tento námět a kdo jsou její autoři?
2. Stručně shrňte známý příběh o Šalomounově rozsudku ve sporu dvou žen o dítě.
Výběr z uměleckých zpracování: Sochařství: Michelangelo Buonarroti: David (1501 – 1504). Literatura: Joseph Heller: Bůh ví (1984, americký román).
14. Fénické městské státy
Féničané byli semitské obyvatelstvo (úzce příbuzné s Kananejci), které založilo své městské státy na území dnešního Libanonu a v přilehlých oblastech. Féničané vynikali jako úspěšní obchodníci, mořeplavci a řemeslníci (mj. skláři, šperkaři, výrobci barvených látek aj.).
Po r. 1 500 př. Kr. začali Semité vytvářet soustavy hláskového písma: jedná se o vývojově čtvrtý typ písma – po písmu obrázkovém, pojmovém a slabičném; výhodou je malý počet znaků (1 znak = 1 hláska), a tedy možnost snazšího a širšího používání. První soustavou hláskového písma, která dosáhla obecného rozšíření a praktického využití, bylo písmo fénické: jeho nejstarší doklady pocházejí z 12. století a skládalo se z 22 znaků pro souhlásky (samohlásky zaznamenávány nebyly).
Fénické hláskové písmo (1. a 16. znak se vztahují k neznělým hláskám podobným anglickému [ə]): Uplatnil se princip akrofonie: znaky původně označovaly celá slova, ale nakonec se z nich stala písmena pro hlásky, jimiž tato slova začínala. Tak 1. znak se postupně (jako samohlásková výjimka) stal písmenem A (alef = vůl), 2. znak = B (beth = dům), 3. znak = G (gimel = velbloud), 4. znak = D (daleth = dveře) atd.
Féničané se také stali prvním národem, který zakládal kolonie (záměrně budované osady za hranicemi domovského území). Podnětem pro kolonizaci byla snaha po rozšíření podnikatelských příležitostí řemeslníků i obchodníků z relativně přelidněných městských států. Každá fénická kolonie byla založena nějakým městským státem a naplňována jeho obyvatelstvem. Kolonie byly zakladatelskému státu podřízeny (každoročně mu platily část svých obecních příjmů). Všechny fénické kolonie vznikaly na pobřeží: většinou v severní Africe, ale také na Kypru, Sicílii, Sardinii, Korsice a ve Španělsku. Vrchol fénické kolonizace nastal po r. 1 000.
Nejaktivněji si na moři počínal nejmocnější fénický stát Týros. Nešlo jen o plavby s Šalomounovými Izraelity do Ofíru (viz IV.B.13.d.); Týřané založili v dnešním Tunisku nejvýznamnější fénickou kolonii Karthágo (tradičním datem založení je rok 814). V průběhu 7. – 6. století se Karthágo osamostatnilo a založilo své vlastní kolonie (kromě nich si podmanilo některé kolonie fénické). Tak se stalo námořní velmocí Středozemního moře.
Dalším významným fénickým přístavním městem byl Byblos. Proslul jako centrum obchodu s papyrem (odtud řec. biblía = knihy).
Féničané však nedokázali uchránit svou zemi od záporné stránky obchodních a mořeplaveckých úspěchů. Vývoz dřeva a stavění velkého množství lodí způsobily nevratné odlesnění Fénicie. Kdysi slavné cedrové lesy se proměnily na trámy a fošny. Dnešní Libanon má sice cedr (strom příbuzný borovici) ve svém znaku i na vlajce, ale poslední zbytky tamějších původních cedrových porostů přežívají jen v malém národním parku Mashgara (35 km2).
15. Novoasyrská říše (10. - 7. století př. Kr.)
Po Akkadech (viz IV.B.6.) a Babyloňanech-Amoritech (viz IV.B.8.) se o vybudování světové říše úspěšně pokusil také třetí mesopotamský semitský národ – Asyřané. Expanzi zahájili již ve staroasyrském období vybudováním asyrských obchodních kolonií v Malé Asii (po r. 2 000 př. Kr.). Ve středoasyrském období (po r. 1 500) se Asyřané stali nejmocnějším národem v Mesopotamii. A v novoasyrském období (po r. 1 000) vytvořili nejrozlehlejší semitskou říši starověku. Okolní národy nejprve přiměli k poslušnému spojenectví (podobně jako Chetité, viz IV.B.11.), založenému na každoročním odvádění daní. Postupně se takto porobené státy stávaly přímou součástí Novoasyrské říše. V 8. – 7. století následovaly úspěšné válečné výboje Asyřanů do vzdálenějších zemí, dokonce i do Egypta. Novoasyrské hlavní město leželo na horním Tigridu: starší Aššur tu byl vystřídán nedalekým městem Ninive, rozšířeným a zvelebeným náročnou přestavbou.
V Palestině Asyřané vedení králem Sargonem II. Asyrským dobyli severní království Izrael (r. 722 po dlouhém obléhání pobořili hlavní město Samaří) a téměř 30 tisíc bohatých Izraelitů deportovali do Asýrie, aby tak – v éře tamější velkorysé stavební činnosti – získali kvalifikované pracovní síly. V opačném směru přišli do Izraele mesopotamští osadníci. Smísili se se zbývajícím izraelským obyvatelstvem a vznikla tak nová národnost Samaritáni: vytvořili si i specifické náboženství, založené na prolínání judaistických a polyteistických prvků.
Novoasyrská říše (10. – 7. století) sahala od jihozápadního Íránu po Kypr a od arménských hor po údolí Nilu. Její rozloha přesáhla 1 milion km2 (což představuje zhruba dvojnásobek Francie).
Pevná, strukturovaná a dobře fungující státní správa se opírala o systém nižších správních okrsků řízených guvernéry. Rychlí jízdní poslové rozváželi panovníkovy příkazy po nově vybudovaných královských silnicích, vybavených i stanicemi pro střídání koní. Zpět do hlavního města pak dopravovali podrobné zprávy o dění v zemi. Novoasyrská státní správa se stala vzorem pro některé pozdější státy v blízkovýchodní oblasti.
V Novoasyrské říši došly uplatnění i starší kulturní podněty: např. zde byl dokončen vývoj slavného literárního díla Epos o Gilgamešovi, vzniklého spojením starších, již sumerských hrdinských příběhů (viz IV.B.4.; epos = rozsáhlá výpravná básnická skladba s náročným myšlenkovým obsahem).
Assyrské ochranné božstvo lamassu (zvané též šedu)
v podobě okřídleného býka s lidskou hlavou: jeho monumentální,
obrovské kamenné sochy stávaly v párech u městských bran.
Shrnutí:
V období 10. – 6. století př. Kr. na Blízkém východě dominují semitské národy. Zatímco městské státy Féničanů vynikl řemesly, námořním obchodem, zakládáním kolonií (Karthágo aj.) a používáním hláskového písma, Asyřané vybudovali rozsáhlou říši s důkladnou státní správou.
Otázky a úlohy:
1. Fénické písmo je vám jistě povědomé. Čím a proč?
2. Kde všude se lze setkat s výrazem kolonie či kolonizace? Jaké tu najdeme shody a rozdíly ve srovnání s Féničany?
3. Výraz samaritán se občas používá v běžné řeči. Při jakých příležitostech a proč?
4. Vyjmenujte dnešní státy, jejichž území zaujímala (zcela nebo zčásti) Novoasyrská říše.
Výběr z odborné literatury: Encyklopedie starověkého Předního východu. Praha 1999. Václav Marek – Pavel Oliva – Petr Charvát, Encyklopedie dějin starověku. Praha 2008.
16. Novobabylonská říše (7. - 6. století př. Kr.)
Tato říše představuje druhé a poslední velmocenské vzepětí Semitů z Babylonie. Babyloňané ve spojenectví se svazem indoevropských kmenů, jež se nazývaly Médové, rozbili Novoassyrskou říši a zničili i Ninive. Hlavní část novoasyrského území sami ovládli, zatímco Médové se zmocnili severovýchodních okrajových oblastí.
Novobabylonská říše byla vytvořena babylonským králem Nabopolassarem, ale svého vrcholu dosáhla za krále Nabukadnezara II. (vládl v letech 605 – 562 př. Kr.). Jeho říše se rozkládala od Perského zálivu ke Středozemnímu moři a svou rozlohou poněkud překonávala rozsah Říše starobabylonské (viz IV.B.8.).
Nabukadnezar II. velkolepým způsobem přestavěl Babylon: většina z toho, co se dodnes v Babyloně dochovalo, pochází z jeho doby. Stavělo se z obvyklých cihel, novinkou však bylo hromadné používání barevné glazury na povrchu zdí. Babylon se stal největším městem na světě – žilo v něm přes milion lidí.
Ve městě, přestavěném podle velkolepé jednotné koncepce, vyrostly královské paláce, rozsáhlé areály obytných domů, rozlehlá svatyně boha Marduka (tehdy nejvyššího boha v semitském polyteismu) se sedmipatrovým zikkuratem Etemenanki (sumersky Chrám základů nebe a země; základna 91 x 91 m, výška také 91 m) a visuté zahrady, které byly ve starověku tradičně připisovány někdejší novoassyrské královně Šammuramat (řecky Semiramis), byť je pravděpodobnější, že vznikly pro Nabukadnezarovu manželku, jež byla médskou princeznou a v rovinaté, polopouštní Babylonii se jí stýskalo po pestré horské vegetaci její vlasti.
Bezpečnost Babyloňanů zajišťoval trojitý pás gigantických hradeb, zesílených věžemi: jen na vnější hradbě jich bylo asi 250 (cihly z této vnější hradby by – seřazené za sebou po šířce – nejméně dvanáctkrát ovinuly zeměkouli kolem rovníku). Glazovaný povrch vnější strany hradeb byl vyzdoben obrazy lvů a draků – pravděpodobně jako součást psychologického tlaku na případné útočníky.
Novobabylonská říše byla poslední samostatnou kulturní epochou Mesopotamie.
Kopie babylonské Ištařiny brány (pojmenované po bohyni plodnosti, erotické lásky a válečné dobyvačnosti) v berlínském muzeu Pergamon a výtvarná rekonstrukce Babylonu se zikkuratem Etemenanki
Mezi zeměmi, které Nabukadnezar dobyl a připojil ke
své říši, byla také Palestina. Zatímco Novoasyřané na konci 8. století
zlikvidovali severní Izrael, tentokrát Babyloňané podobným způsobem zničili
jižnější Judsko. V r. 597 prakticky bez boje obsadili
Jeruzalém a deportovali odtud do Mesopotamie část kvalifikovaného
obyvatelstva (úředníky, vojáky, řemeslníky, majetné obyvatele apod.).
Podruhé Babyloňané obsadili Jeruzalém po dvouletém obléhání r. 586:
tentokrát zbořili městské hradby a vydrancovali i podpálili
chrám, královský palác a jiné části města. Část judského obyvatelstva byla
také deportována do Mesopotamie (obě deportace postihly dohromady více
než 50 tisíc lidí). Pád Jeruzaléma, a tedy i celého Judského království, se
stal jedním z hlavních mezníků hebrejských (izraelských) dějin.
Od babylonského zajetí označujeme všechny existující potomky Izraelitů slovem Židé: je odvozeno (přes řečtinu, latinu a patrně i italštinu) od názvu kmene Juda, jenž – byť nyní deportován – zůstal vlastně jedinou svébytnou částí kdysi početného svazu izraelských kmenů.
Došlo k neobvyklé situaci, kdy jeden, židovský národ žil rozptýlen do tří různých středisek: v Judsku, Mesopotamii a (již zdřívějška a v menším počtu) v Egyptě.
Židé byli nyní jedinými vyznavači víry v Hospodina v její tradiční (mojžíšovské) podobě (proto název judaismus). Židovskému osídlení mimo palestinskou vlast se říká diaspora (řec. diasporá = rozptýlení, vyhnanství). Židé byli v diaspoře soustředěni v ucelených obcích, v nichž dále pěstovali svou kulturu i náboženství (proto se v češtině může psát výraz Žid pro etnické označení i žid pro označení náboženské; ve druhém případě ovšem můžeme také používat nezaměnitelný výraz judaista).
Judejci (Židé) se již od pádu Izraele (722), ale zejména od babylonského zajetí upínali ke stále idealizovanějšímu povědomí o svém bývalém jednotném Izraelském království (tedy o státu Saulově, Davidově a Šalomounově). Věřili v obnovu samostatnosti všeho Hospodinova lidu. Rozhodnou pomoc očekávali od Boha (Boží vysvobození, tj. spásu). Své současné postavení chápali jako důsledek svého dřívějšího nedodržování smlouvy s Bohem.
Od odvlečení do babylonského zajetí si Židé byli jisti, že jestliže sami sebe změní ve smyslu Božích přání, Hospodin je spasí prostřednictvím nového vynikajícího krále z rodu Davidova, jenž však tentokrát bude od Boha nadán nejmimořádnějšími schopnostmi. Tento Mesiáš nastolí spravedlivou společnost a tím navěky smíří Židy s Bohem; Bůh pak potrestá ty, kteří Izraelitům v průběhu věků škodili – dějiny tedy dojdou ke svému konci.
Židé v babylonském zajetí intenzivně shromažďovali své posvátné spisy, až z nich poměrně rychle sestavili Starý zákon (Tenak) v podobě velmi blízké dnešku. Zároveň mezi Židy v Mesopotamii pokračovalo účinné působení proroků, kteří kolem sebe dokázali sdružit i početné skupiny žáků: nejvýznamnější z tehdejších proroků je znám pod jménem Izajáš: předpovídal dočasnost židovského pobytu v Mesopotamii a šířil nadějné očekávání návratu do Palestiny.
Shrnutí:
Novobabylonská říše (7. – 6. století př. Kr.) byla nejen poslední semitskou říší starověku, ale také poslední samostatnou kulturní epochou Mesopotamie. Netrvala sice dlouho, ale proslavila své hlavní město Babylon – největší město tehdejšího světa, vynikající mohutnými hradbami, gigantickým chrámem a řadou dalších staveb. Babyloňané zlikvidovali Judsko a část Židů odvlekli do zajetí v Mesopotamii; Židé však zareagovali prohloubením svého náboženství, včetně víry v příchod Bohem seslaného zachránce (Mesiáše, Spasitele).
Otázky a úlohy:
1. Zikkurat Etemenanki se stal podnětem pro všeobecně známý starozákonní biblický příběh. Převyprávějte jej a pokuste se odhalit jeho motivaci.
2. Zjistěte informace o muzeu Pergamon. Byli jste tam?
3. Znáte nějaké umělecké dílo, v jehož názvu se objevuje výraz Mesiáš? Zjistěte o něm další údaje. O Mesiáši existují však i kritické úvahy: co v psychologické terminologii znamená mesiášský komplex?
Výběr z odborné literatury: Miloš Bič: Stopami dávných věků. Praha 1979. Alfred Jepsen: Královská tažení ve starém Orientu. Praha 1987. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Franz Werfel: Jeremjáš: slyšte hlas (1937, rakouský román).
17. Perská říše (6. - 4. století př. Kr.), patriarchální despocie
a) Peršané a zoroastrismus
Po r. 1 500 př. Kr. Indoevropané osídlili blízkovýchodní zemi Írán mezi Kaspickým mořem a Perským zálivem. Indoevropský národ Peršané (odtud je Persie starší název Íránu) se zformoval z několika kmenů a je doložen patrně již od 9. století. Peršané se dočasně ocitli pod nadvládou Médů (viz IV.B.16.). V 6. století proti Médům povstali, porazili je a vytvořili vlastní stát. Vůdcem povstání a prvním králem sjednocené Persie byl Kýros II. Veliký (vládl 559 – 530), který náležel k dynastii Achaimenovců a jádrem svého státu učinil část jihozápadního Íránu, kde také leželo perské hlavní město (nejprve Pasargadai, později nedaleká nově zbudovaná Persepolis a nakonec také Súsy). Na vysvětlenou: již ve starověku se v Evropě vžilo používat perská vlastní jména v jejich pořečtěné podobě a i my se tohoto zvyku přidržíme (např. Kýros se ve skutečnosti jmenoval Kuruš, Persepolis byla Parsa atd.).
V achaimenovské době se mezi Peršany šířilo nové náboženství, které nazýváme zoroastrismus, podle jeho zakladatele Zarathuštry (řecky Zoroastrés, žil někdy v období 8. – 6. století). Zarathuštra se pokusil nahradit dosavadní perský polyteismus náboženstvím dualistickým.
Podle zoroastrismu podstatou dějin je boj dobra se zlem. Dobro ztělesňuje nejvyšší bůh Ahura Mazda (Pán moudrosti; později nazýván Ormuzd), zlo představuje mocný démon Angra Mainju (Duch zhouby; Ahriman). Oba mají po svém boku řadu nadpřirozených pomocníků. Každý člověk by měl stát na Ormuzdově straně: stačí k tomu dobré myšlenky, dobrá slova a dobré skutky. Po smrti budou duše zemřelých podrobeny soudu: spravedliví se dostanou do stavu blaženosti (do ráje, sféry nekonečného světla), provinilci se budou trápit v pekle. Boj dobra a zla vyvrcholí v čase na konci dějin: Ormuzdovi bojovníci dobra zvítězí nad zástupy Ahrimanových démonů, duše i těla všech zemřelých se opět spojí a budou vzkříšeny k poslednímu soudu. Lidé, v jejichž životě převládalo zlo, budou muset tři dny trpět v ohni, tím se však očistí a pak se připojí ke spravedlivým a celé lidstvo bude navěky žít šťastně jako jedna velká rodina. Soubor posvátných zoroastrických spisů se nazývá Avesta (byl dotvořen asi ve 4. století po Kr.).
Výtvarné znázornění základních pojmů zoroastrismu
Dnes najdeme menší skupinu zoroastristů v Indii: nazývají se pársové. V nové době se i v Evropě objevila vlna zájmu o zoroastrismus, jejím nejznámějším představitelem byl německý filozof Friedrich Nietzsche (1844 – 1900).
b) Expanze
Samotná Persie byla bohatá na kovy a drahokamy, ale lákavost okolních zemí přispěla k tomu, že král Kýros zahájil sérii výbojných válek, jaká do oněch časů neměla ve světových dějinách obdoby. Rychle rozšířil perské území po mocensky roztříštěném Blízkém východě, až vytvořil mohutnou Perskou říši, která sahala od Egejského moře na západě až k řece Indus na východě. V r. 539 zničil Novobabylonskou říši a její území připojil ke svému státu.
Zavedl nový způsob vlády – patriarchální despocii. Vládl sice neomezeně, ale nepovažoval se za boha a vnitřní stabilitu říše pěstoval porozuměním pro některé (zejména náboženské, kulturní apod.) potřeby obyvatel. Vybudoval si image přísného, avšak chápavého otce svého lidu (Peršané jej přímo nazývali otcem). Ve vznikající Perské říši sice nastolil nadřazenost perského národa, ale např. Židům dovolil v r. 538 návrat z babylonského zajetí do palestinského Judska. Překvapení Židé tehdy dospěli k závěru, že Kýros je očekávaný Boží Mesiáš. Teprve postupně se tohoto názoru vzdali, když zjistili, že Kýros ani neuvažuje o obnově židovské nezávislosti.
Kýrovo dílo mohli další perští králové jen poněkud rozšířit: dobyli Egypt a pronikli až do střední Asie, k pohoří Himálaj i na bulharské pobřeží. Ke svému největšímu rozsahu dospěla Perská říše na počátku 5. století: svou rozlohou byla tehdy největším státem na světě. Na jejím tehdejším území (více než 5 milionů km2; přes polovinu rozlohy Evropy) leží dnes (zcela nebo částečně) téměř dvě desítky států.
c) Kulturní přínos
Peršané ovšem nebyli primitivní nájezdníci. Jejich kultura snese přísná měřítka. Perská říše byla účelně spravována (podobně jako někdejší Novoasyrská říše). Její jednotu sice ohrožovaly rozdíly mezi polovinou západní (kde hrály významnou roli řemeslo a obchod) a východní (která byla prakticky výhradně zemědělská), ale Peršané uplatnili mechanismy, které působily v opačném, dostředivém směru. Patriarchální despocie vytvářela poměrně tolerantní (snášenlivé) kulturní i náboženské prostředí, říše byla rozdělena na částečně samosprávné celky (satrapie), které měly spolupracovat na obecném prospěchu celého státu, ekonomickou provázanost posilovala ražba mincí, jako úřední jazyk pro styk perských vladařů s veřejností byla zavedena semitská aramejština, ale pro jistotu se nezapomínalo ani na armádu: její vojáci dostávali pravidelný plat (žold). Říše byla protkána sítí silnic, nejvýznamnější z nich (Královská cesta) vedla ze Sús do maloasijského správního centra Sardeis (= Sardy): měřila zhruba 2 500 km, chránily ji vojenské pevnůstky a jízdní posel ji prý projel za 6 dnů (!). Peršané také zavedli poštu (byť jen pro úřední korespondenci) a prokopali průplav spojující (s využitím Nilu) Středozemní a Rudé moře.
Perské výtvarné umění využívalo mezopotamské a egyptské vzory, gigantická rozloha usnadňovala dovoz vzácných dřev, slonoviny, alabastru apod.; na stavbě skvostného královského paláce v Súsách pracovali řemeslníci skoro ze všech satrapií, Peršané byli výbornými sadaři a Evropě přiblížili broskve i meruňky: broskvoň se dodnes latinsky nazývá Persica a meruňka Armeniaca (podle země Armenie, jež byla součástí Perské říše) – česká jména obou stromů vznikla zkomolením těchto latinských označení.
Shrnutí:
V 6. – 4. století př. Kr. byla největším státem světa Perská říše, která se v mnohém lišila od předchozích velmocí: založil ji indoevropský národ Peršané, měla mimořádnou rozlohu, perská dynastie Achaimenovců v ní zavedla politický systém patriarchální despocie, byly tolerovány tradiční kulturní zvyklosti podmaněných národů, státní správa dokázala působit i na extrémní vzdálenosti.
Otázky a úlohy:
1. Co víte o dalším dějinném vývoji Íránu? V kterých obdobích obzvlášť souvisel s vývojem evropským (euroamerickým)?
2. Kdy jindy ve světových dějinách se hlava státu stylizovala do otcovské (mateřské) role? Proč?
3. Leccos ze zoroastrismu je nám jistě povědomé. Co konkrétně a proč?
Výběr z odborné literatury: Otakar Klíma: Sláva a pád starého Íránu. Praha 1977. Jana Součková: Starověký Přední východ. Praha 1979.