Nejdůležitější okamžiky ve vývoji starověkého Blízkého východu

     Pojem starověk

     Pod pojmem starověk rozumíme po pravěku druhou základní epochu lidských dějin. Starověk je obdobím nejstarších států, ovšem zažily jej jen menší části světa (ležící především v severním subtropickém pásu); ve většině zemí po pravěku následoval až středověk, nebo dokonce novověk.

     Městská revoluce

     Důležitým předpokladem pro vznik prvních států byla zvýšená lokální koncentrace obyvatelstva.  Došlo k ní především v důsledku holocénních klimatických změn, kdy v subtropech se vznikem pouští a polopouští se lidé stahovali do oblastí ještě vhodných pro zemědělství. Zpravidla se jednalo o údolí velkých řek, méně často o mořské pobřeží. Tam všude při společné práci na odvodňování i zavlažování půdy apod. vznikaly první státy. Stát je organizované společenství lidí, které se řídí vlastní svrchovanou mocí uplatňovanou na určitém území.

     Kolébkou nejstarších státních civilizací (= rozsáhlých a vyspělých kulturních okruhů) byl Blízký východ, což je oblast zahrnující africký Egypt a jihozápadní Asii. Civilizačním jádrem Blízkého východu se stal Úrodný půlměsíc.

     Nejstarší doložené migrace blízkovýchodních obyvatel byly zahájeny ve vnitrozemí severní Afriky. Když tam po r. 5 000 př. Kr. začala vznikat největší poušť světa Sahara, lidé i stáda zvěře se odtamtud začali rozcházet do sousedních oblastí s příhodnějšími přírodními podmínkami. Tito lidé tvořili afroasijskou jazykovou rodinu (původně s jednotným prajazykem), která se rozdělila na 6 větví (postupně diferencovaných i jazykově), z nichž historicky nejvýznamnější jsou větev egyptská, která se usadila v údolí africké řeky Nilu, a velmi početná větev semitská, která se tehdy usídlila především v jihozápadní Asii.

     Vůbec první státy vytvářel (kolem r. 3 500) lid dvou národů: Egypťané podél Nilu a Sumerové (národ nejasného původu) v Mezopotámii (v nížině kolem asijských řek Eufratu a Tigridu).

     Pod pojmem národ rozumíme zejména ve starších dějinách – v souladu s původním významem slova – velkou lidskou pospolitost, jejíž příslušníci spolu (fakticky od narození) sdílejí společné území, jazyk, kulturní tradice, dějiny, hospodářský prostor a obecné vědomí sounáležitosti v minulosti i přítomnosti. Některé národy některé z těchto rysů postrádají, ale přesto povaha i vývoj národů (etnik) patří mezi významné dějinotvorné činitele.  

     Vznik prvních starověkých států označujeme jako městskou revoluci (druhou ze strukturálních či technologických revolucí – po revoluci neolitické). Prvními státy totiž byly malé, městské státy. Městský stát je rozlohou nevelký, ale hospodářsky soběstačný státní útvar tvořený významným městem a jeho okolním zemědělským zázemím.

     Charakter nejstarších států

     Krystalizačním jádrem blízkovýchodních městských států byla vždy dvojice mocenských center: ústřední chrám, zasvěcený nejvyššímu místnímu božstvu a obklopený chrámovým hospodářstvím, a náčelníkův (panovníkův, králův) palác s palácovým hospodářstvím.  Chrámové a palácové hospodářství spolu kooperovaly, ale také soupeřily, což panovník řešil ve svůj prospěch tak, že někteří královští synové i dcery se stávali velekněžími a velekněžkami. A právě na bázi propojení paláce a chrámu vznikl nejstarší typ státu. Obecně jej označujeme jako monarchii (vládu – často dědičnou – jediného člověka) a přesněji jako teokratickou despocii (král je považován za boha či za privilegovaného chráněnce bohů a jeho moc je neomezená).

     Obyvatelstvo nejstarších států

     Obyvatelstvo ve státech starověkého Blízkého východu se dělilo takto:

     I. Vrstvy vládnoucí: král s rodinou, kněží, úředníci, profesionální vojáci (úderné jádro státní armády), vědci (nepředstavovali samostatnou profesi: byli to lékaři, kněží, někteří úředníci…).

     II. Vrstvy ovládané: především zemědělci a řemeslníci. Zemědělské obyvatelstvo bylo trojího druhu: (a) samostatně hospodařící zemědělci; (b) nájemci půdy palácové či chrámové apod. – majitelům půdy odváděli poplatek; (c) námezdní pracovníci na půdě, kterou palác nebo chrám obhospodařoval ve vlastní režii. Podobně se dělili i řemeslníci: (a) vyráběli řemeslné výrobky domácky v rámci svého zemědělského hospodaření; (b) provozovali vlastní řemeslnou dílnu; (c) námezdně pracovali ve velkých dílnách při paláci či chrámu. V případě války byli z řad zemědělců a řemeslníků vytvářeny odvedenecké vojenské jednotky.

Obchodníci: (a) dálkový velkoobchod (hlavně se surovinami nerostného, rostlinného a živočišného původu) byl zdrojem bohatství kupců i jejich rodin; (b) mnohem skromnější maloobchod se zaměřoval na potraviny, nádobí apod. Platidlem bylo nejdřív obilí a posléze peníze – stříbrné a zlaté mince.

     Nekvalifikované pomocné pracovní síly: pracovaly hlavně v řemeslných dílnách.

     Otroci: osobně (téměř) bezprávní lidé, kteří byli majetkem jiného člověka (nebo státu) a pracovali pro něj většinou jen za bydlení a stravu. Nejčastěji to byli insolventní dlužníci, váleční zajatci a děti otroků. Otroci vykonávali různé práce od těžké a jednotvárné dřiny přes službu v domácnosti až po malovýrobní podnikání. Měli velmi omezený soukromý život (bydleli u svých majitelů, museli se odlišovat specifickým účesem apod.), ovšem jen málokdy se s nimi zacházelo zcela bezohledně a zpravidla bývali po letech propouštěni na svobodu. 

     Sumerové

     Sumerové se usadili v jižní Mezopotámii a kolem r. 3500 př. Kr. tam začali vytvářet městské státy (Uruk, Ur, Kiš, Lagaš aj.). Sumerové budovali své stavby z cihel (v širokém mezopotamském údolí postrádali stavební kámen). Typickou sumerskou stavbou se stal zikkurat – stupňovitý chrám zasvěcený vždy některému božstvu.

     Sumerské náboženství bylo – stejně jako v drtivé většině starověkého světa – polyteistické (uctívalo více bohů, ztotožňovaných s jednotlivými přírodními silami, nebeskými tělesy nebo živly).

     Sumerové používali klínové písmo: stylizované obrázkové písmo           (1  znak = 1 slovo). Položili základy matematiky (vytvořili šedesátkovou i desítkovou soustavu) a astronomie. Sumerské hrdinské básně o uruckém králi Gilgamešovi byly později spojeny do jednolitého rozsáhlého Eposu o Gilgamešovi, který se stal prvním velkým dílem světové literatury.   

     Egypt

     Egypťané vytvořili v dlouhém a úzkém údolí Nilu nejprve městské státy (kolem r. 3500 př. Kr.?). Tyto státy se postupně sjednocovaly, až vznikly – v předdynastickém období egyptských dějin – 2 velké státy: Horní a Dolní Egypt. Kolem r. 3100 vládcové Horního Egypta dobyli a anektovali Dolní Egypt – tak vznikla jednotná egyptská říše. Egyptská civilizace vynikala slohovou čistotou a značnou rezistencí vůči okolním vlivům.

     Egyptští monarchové se označují jako faraoni. Faraon byl považován za vtělení boha nebes Hóra. Vladařská posloupnost faraonů je tradičně periodizována do celkem 30 dynastií (panovnických rodů), které pro přehlednost seskupujeme do 5 říší (období rozmachu a rozkvětu), prostřídaných          2 mezidobími (obdobími krizí a úpadku).

     Raně dynastické období (asi 3100 – asi 2700; 1. – 2. dynastie; hlavním městem byl hornoegyptský Cínev): vzniklo hieroglyfické (vytesané či vyryté posvátné) písmo: původně druh obrázkového písma (1 znak = 1 slovo), obsahově se vyvinulo v pokročilejší písmo slabičné (1 znak = 1 skupina hlásek); z hieroglyfů postupně vznikla pro běžný život jednodušší, štětcem psaná písma hieratické (kněžské) a mnohem mladší démotické (lidové).

     Stará říše (asi 2700 – asi 2200; 3. – 6. dynastie; hlavní město Mennofer / řecky Memfis): ikonickým symbolem této epochy jsou pyramidy – mohutné kamenné hrobky faraonů; první byly stupňovité (zejména pyramida Džóserova), pak se stavěly pyramidy jehlanovité (největší je Chufevova/Cheopsova u dnešní Gízy, původně vysoká 146 m; v její blízkosti se nachází Velká sfinga: monumentální kamenná socha se lvím tělem a s hlavou jednoho z faraonů). Kámen byl po celou dobu staroegyptských dějin dominantním stavebním materiálem. 

     Egypťané věřili v posmrtný život. Těla zemřelých pro něj připravovali mumifikací (vysušením) a balzamováním (konzervací) tak, aby si i po smrti udržela co nejvěrněji svou podobu zaživa. Nejnáročněji byly vytvářeny mumie faraonů, jejich manželek a dalších významných osobností; spočívaly v anatomicky tvarovaných dekorativních pohřebních schránách – sarkofázích. Egypťané byli velmi zdatní v lékařství, ale i v geometrii, astronomii, lodním stavitelství. Egyptský kalendář (12 měsíců x 30 dnů + 5 dní svátků = 365 dnů) se stal základem dnešního kalendáře.  

     První mezidobí (asi 2200 – asi 2000; 7. – 10./11. dynastie): úpadek faraonské moci vedl k rozsáhlým sociálním nepokojům (ničivým vzpourám chudých vrstev obyvatelstva).

     Střední říše (asi 2000 – asi 1800; 11. – 12. dynastie; nové hlavní město Ictovej): Egypt se opevnil pohraničními pevnostmi a rozvinul sérii obchodních a válečných výprav do okolních zemí. Ve Střední říši vznikla dobrodružná Povídka o Sinuhetovi – významné egyptské literární dílo.

     Druhé mezidobí (asi 1800 – asi 1600; 13. – 17. dynastie): Egypt ovládli asijští semitští nájezdníci Hyksósové: usadili se především v oblasti nilského rozvětveného ústí – delty, ale také panovali na faraonském trůnu. Egyptu přinesli zdokonalenou výzbroj včetně dvoukolových válečných vozů tažených koňmi.

     Nová říše (asi 1600 – asi 1100; 18. – 20. dynastie; hlavní města: především Véset/Théby a – opět – Mennofer): je to epocha územního, mocenského a kulturního vrcholu staroegyptských dějin. Královna Hatšepsovet organizovala námořní výpravy do surovinově bohaté africké země Punt a stala se vůbec první významnou ženou v čele státu. Thutmóse III. rozšířil válkami egyptské území až k Eufratu. Amenhotep IV. / Achnaton zavedl uctívání jediného boha Atona (= sluneční kotouč), čímž se pokusil o nastolení monoteistického náboženství (vyznávajícího jediného boha), ale po Achnatonově smrti se poměry vrátily zpět. Předčasně zemřelý faraon Tutanchamón proslul až ve 20. století po Kr., když byla v Údolí králů objevena jeho hrobka, která uchvátila svět svým nádherným vybavením.     Ramesse II. svedl nerozhodnou bitvu u Kadeše s maloasijskými Chetity a pak s nimi uzavřel první známou mírovou smlouvu ve světových dějinách; také dal postavit proslulý skalní chrám v dnešním egyptském Abú Simbelu.

     Pozdní doba (asi 1100 – 332; 21. – 30. dynastie): přinesla poslední rozkvět samostatného Egypta a potom pohlcení obří Perskou říší. Pozdní doba končí, když perskou nadvládu vystřídalo dobytí Egypta řecko-makedonským vládcem i vojevůdcem Alexandrem Velikým.    

     Semitské říše

     Ve 3. tisíciletí př. Kr. do Mezopotámie pronikli afroasijští Semité a usadili se tam; brzy asimilovali Sumery, kteří tak odešli z dějin. Mezopotamské semitské národy se ovšem vyspělou sumerskou kulturou (stavitelstvím, klínovým písmem, literaturou…) obohatily a dále ji rozvíjely. 

     Strategickým cílem se pro mezopotamské Semity stalo vybudování mohutné říše (nadnárodního státu), která by sahala od moře k moři, tedy od Perského zálivu až (téměř) na středomořské pobřeží. 

     První takovou říši vytvořili Akkadové (Akkadská říše: 24. – 22. století, zakladatel Sargon Akkadský), druhou pak Babylóňané: hovoříme o Starobabylónské říši (název podle hlavního města Babylónu); existovala v 19. – 16. století, jejím tvůrcem byl král Chammurapi, jehož zákoník se stal nejkomplexnější právní normou celého starověkého Blízkého východu. Následovali Asyřané, kteří nejprve ve starší etapě svých dějin zakládali v zahraničí své obchodní stanice a pak vybudovali rozsáhlou Novoasyrskou říši (10. – 7. století). Nakonec se opět vzchopili Babylóňané: jejich Novobabylónská říše (7. – 6. století; nejvýznamnější král Nabukadnezar II.)  vynikala svou metropolí; tehdejší Babylón byl největším městem světa (přes 200 tisíc obyvatel?), obklopen mohutnými hradbami s proslulou dekorativní bránou zasvěcenou nebeské bohyni Ištar.  

     Féničané

     Féničané byli semitský národ na území dnešního Libanonu (= starověká Fénicie). Vybudovali městské státy (Byblos, Sidón, Týr…). Vynikali jako řemeslníci, obchodníci a mořeplavci. Vytvořili první hláskové písmo na světě (1 znak = 1 souhláska; samohlásky se nezaznamenávaly).   

     Hebrejci – Izraelité – Židé

     Jednalo se o semitský národ, který žil v zemi Palestině s hlavním městem Jeruzalémem. V průběhu starověku tento národ vystřídal trojí pojmenování, jak se postupně profilovala jeho kultura založená na prvním životném monoteistickém náboženství judaismu (židovství) – víře v jediného všemohoucího Boha, stvořitele, pána a ochránce všeho světa. Soubor judaistických posvátných spisů v hebrejštině (dnes zpravidla označovaný hebrejsky Tóra = Zákon) tvoří také první, většinovou část (Starý zákon) svaté knihy křesťanů nazývané Bible.

     Izraelité čelili vlivu okolních velmocí; ze svých dějin obzvlášť vyzdvihovali svůj únik z egyptského otroctví a houževnaté lpění na judaistické víře v (novo)babylónském zajetí – obě události chápali jako inspirující příklady trvalé touhy po svobodě. Mravním základem judaismu se stalo starozákonní Desatero, považované za Boží přikázání sdělená Izraelitům prostřednictvím jejich tehdejšího vůdce Mojžíše.

     V Palestině Izraelité vybudovali Izraelské království, které se stalo významnou kulturní křižovatkou (králové Saul, jeho zeť David a Davidův syn Šalomoun).

     3. Počátky Indoevropanů a synchronní pohled na podobu antického světa

     3.1 Počátky indoevropské jazykové rodiny

     3.1.1 Pravlast a migrace Indoevropanů

     Ve 4. – 3. tisíciletí př. Kr. se východoevropské stepi severně od pohoří Kavkazu staly pravlastí indoevropské jazykové rodiny. Tato rodina odtud posléze (od 2. – 1. tisíciletí př. Kr.) expandovala prakticky do všech směrů.

     Ve starověku mezi Indoevropany vynikaly větve a skupiny, jejichž příslušníky nazýváme Chetité (žili na poloostrově Malá Asie), Árjové (v severní polovině Indie), Íránci (Peršané; v Íránu), Řekové (hlavně na jihu Balkánského poloostrova) a Italikové (na Apeninském poloostrově); patří sem také Keltové a předkové Germánů, Slovanů, baltských národů, Albánců, Arménů… Do Českých zemí první Indoevropané dorazili v eneolitu. 

     3.1.2 Chetité

     Chetité ovládli Malou Asii; ve 2. tisíciletí př. Kr. tam existovala prosperující Chetitská říše. Chetité si osvojili železnou metalurgii. Zničili Starobabylónskou říši, převzali ovšem mezopotamské klínové písmo a naopak jejich dovednost výroby železa se posléze rozšířila po celém Blízkém východě.

     3.1.3 Árjové

     Kolem r. 1500 př. Kr. Árjové obsadili severní polovinu Indie a záhy tam vytvořili řadu států. Svou vzdělanost vtělili (v jazyce sanskrtu) do posvátných textů označovaných jako védy (= vědění; odtud též pojem védské náboženství). Védy podávají souhrnný filozoficko-náboženský obraz veškerého světa, jehož nejvyšším a věčným duchovním principem je bráhman – ten proniká v podobě individuální duše (zvané átman) do každé živé bytosti. Chce-li člověk zdokonalovat svět, musí začít zdokonalováním sebe sama. Duše podléhá převtělování; o kvalitě aktuální osobnosti rozhoduje karma – vliv vlastních skutků v předešlém životě. Védské náboženství se posléze vyvinulo v polyteistický hinduismus.

    Árjové se dělili na 4 vrstvy (kasty); sestupně to jsou bráhmani (kněží a učenci), kšatrijové (vládci a válečníci), vaišjové (zemědělci, řemeslníci a obchodníci) a šúdrové (dělníci a služebníci).

     3.1.4 Íránci (Peršané)

     Íránci začali osidlovat Írán (Persii) před r. 1000 př. Kr. Vytvořili si náboženství zoroastrismus (zakladatel Zarathuštra / řecky Zoroastrés). Jde o dualistické náboženství: dosavadní svět se vyvíjel a vyvíjí v souboji dvou božstev, jimiž jsou Ahura Mazda (ztělesňuje pravdu a dobro) a Ahriman (lež a zlo); Ahura Mazda je z obou božstev ten mocnější.

    Mladší starověk ve vzdálených zemích

     Indie

Kolem r. 500 př. Kr. v Indii vzniklo nové náboženství – buddhismus; jeho zakladatelem byl mudrc Siddhárta Gautama, zvaný Buddha (Probuzený). Buddhismus vůbec nepracuje s pojmem personifikovaného boha; v tom se liší od hinduismu, s nímž se jinak shoduje ve víře ve stěhování duší a v zákon karmy. Učení buddhismu je založeno na 4 pravdách: veškeré bytí je strastné v koloběhu zrození a smrti; každá strast má svou příčinu související s naší touhou po hmotě, moci a rozkoši; každou strast lze ukončit; z dosahu strastí se lze natrvalo vymanit dodržováním zásad moudrosti, mravnosti a soustředění – pokud se tyto zásady stanou naší přirozeností, ocitáme se ve vrcholném stavu nirváně (dosáhli jsme jednoty s absolutním duchovním principem všeho světa).

     Buddhismus dnes vyznává asi 7 % světového obyvatelstva, především ve V a JV Asii (tedy nikoli v Indii, kde vznikl).

     Z mladšího indického starověku vynikají éra krále Ašóky (3. století př. Kr.), který vládl téměř celé Indii, a éra krále Čandragupty II. (kolem 400 po Kr.), který vládl severní polovině Indie. 

     Čína

     Čínská civilizace je nejstarší nepřetržitě existující kulturní okruh na světě. První státy na území Číny vznikly ve 2. tisíciletí př. Kr. především kolem řeky Chuang-che; tehdy bylo také vytvořeno charakteristické čínské znakové písmo. Do Číny se rozšířil buddhismus, ale kolem r. 500 př. Kr. zde vznikly i typicky čínské filozoficko-náboženské systémy: konfucianismus (zakladatel Kchung-fu-c’ = Konfucius; společnost je založena na spravedlivém jednání patriarchálních vládnoucích autorit, které se těší až kultické úctě, a na věrnosti poslušných jedinců) a taoismus (zakladatel Lao-c’; veškerý svět smyslově poznatelných věcí podléhá neustálému pohybu i změnám, neboť každá skutečnost v sobě obsahuje svár svých protikladných složek – jin a jang; stálé a věčné je jen tao – univerzální kosmický princip, k němuž dospět je cílem každého smysluplného života; tao = cesta).

     Vrcholného, velmocenského rozmachu územního i kulturního dosáhla starověká Čína v období 3. století př. Kr. – 3. století po Kr. za císařských dynastií Čchin a Chan.