Mínojci vyráběli kvalitní keramiku a pěstovali čilý námořní obchod. Též jako první v Evropě používali písmo. Mínojská společnost se vyznačovala mj. samostatnějším společenským postavením žen než v jiných zemích té doby: symbolem této skutečnosti bývala společná účast chlapců a dívek při oblíbených akrobatických cvičeních na hřbetech nebezpečných býků.

Trosky mínojského paláce v Knóssu                 Cvičení s býkem (freska v Knóssu)

     Rozvoj mínojské kultury byl vážně narušen dvěma přírodními katastrofami před r. 1 500: nejprve zemětřesením a později superničivým sopečným výbuchem na kykladském ostrově Théra, kdy následná vlna tsunami zdevastovala severní pobřeží Kréty (událost se patrně stala podkladem pro jinak smyšlený příběh o zaniklé zemi Atlantidě).

3. Helladská kultura: Zaujímala jih Balkánu, kde mnohé pobřežní vesnice přerostly v nevelká, ale kvetoucí města. Raně heladskou kulturu vytvořilo předindoevropské obyvatelstvo, ale kolem r. 2000 začínají ze severu do Řecka přicházet indoevropští Řekové a pozdní fáze heladské kultury již patří jim. Tato fáze se označuje jako mykénská kultura, protože jejím centrem se stalo město Mykény nedaleko východního pobřeží jihořeckého poloostrova Peloponnésos; k mykénské kultuře však patřila i města Tirynthos, Pylos, Théby aj. Mykéňané vynikali jako drsní válečníci, zruční řemeslníci i důkladní stavitelé: většina paláců mykénské kultury byla chráněna mohutnými hradbami z kamenných kvádrů (kyklopské zdivo): v Mykénách se přes toto opevnění procházelo slavnou Lví bránou. První řecké osídlení v Mykénách je patrné od 17. století. Mykénská kultura zanikla na sklonku 13. století, především pod tlakem dalších přicházejících kmenů.

Shrnutí:

První vyspělé kultury ve starověkém Řecku se označují jako egejské kultury (3. – 2. tisíciletí př. Kr.) a byly blízkovýchodního, neindoevropského původu. Nejvýznamnější egejská kultura se nazývá mínojská (krétská): vynikla rozsáhlými paláci s freskovou výzdobou, produkcí keramiky a mořeplavbou. Kolem r. 2000 začínají do Řecka přicházet indoevropští Řekové a jejich prvním silným městským státem se stávají Mykény na poloostrově Peloponnésos.

     Otázky a úlohy:

     1. Byli jste v Řecku? Vyprávějte stručně o svých dojmech i zážitcích z této země. Čím je Řecko dnes pro turisty atraktivní?

     2. Palác v Knóssu byl natolik rozsáhlý, že cizincům nutně připomínal obří bludiště. Jak se toto bludiště nazývalo a jaké příběhy se k němu vztahují? 

Výběr z odborné literatury: Ludwika Pressová: Stará Kréta. Praha 1978.

     3. Řecké kmeny

Kolem r. 2 000 př. Kr. začaly do Řecka pronikat z nitra Balkánského poloostrova indoevropské řecké kmeny, zabývající se především pastevectvím. Hlavní řecké kmeny byly čtyři (uvádíme je v chronologickém pořadí): Achájové, Aiolové, Iónové, Dórové.

Řekové (zejména Achájové) dobyli a zničili helladská města, ale obohatili se jejich kulturou. Ohniskem tohoto kulturního prolnutí se stal nový městský stát Mykény na poloostrově Peloponnésos.

     Achájové potom pokračovali invazí (vpádem) na Krétu, jejíž většinu ovládli. Postupně pronikli až na Kypr. Mínojská kultura, oslabená již předchozími událostmi (zejména přírodní katastrofou, viz IV.C.2.), po achájském útoku zanikla.

Mykénská kultura se rozšířila po značné části Řecka včetně některých ostrovů. Nakonec však kolem r. 1 200 také zanikla, zejména pod náporem poslední vlny řeckého stěhování, kterou představovali Dórové a několik dalších kmenů.

     Kultura starověkých Řeků a starověkých Římanů (z Itálie) se souhrnně označují jako antická civilizace (ve středověké latině anticus = starobylý).       

4. Řecké náboženství a Trójská válka

     Řekové vyznávali – stejně jako jiné, okolní národy – polyteistické náboženství. Ve srovnání s pravěkem nebo se starověkým Blízkým východem bylo řecké náboženství více antropomorfizované: bohové měli lidský vzhled i vlastnosti (zatímco v pravěku mnozí bohové měli zvířecí a ve starověku často polozvířecí a pololidskou podobu).  

     Řečtí bohové sídlili ve skvostných palácích na hoře (vlastně horském masivu) Olympos (2 917 metrů nad mořem) ve středním Řecku.

Výhled na horský masiv Olymp

     Nejvyšší bůh se jmenoval Zeus (2. p. = Dia, 3. p. = Diovi atd.; pán všeho kromě osudu, projevoval se zejména jako vládce blesku a hromu), jeho manželka Héra byla ochránkyní domu a manželství. Z ostatních bohů jsou nejznámější např. Afrodíté (bohyně vášnivé lásky), Apollón (bůh světla), Arés (bůh ničivého boje), Artemis (bohyně lovu), Athéna (bohyně moudrosti a rozvážného boje), Dionýsos (bůh úrody, plodnosti, vína a veselí), Erós (bůh lásky), Gáia (bohyně Země, života a smrti), Hádés (zvaný též Plútón; vládce říše mrtvých), Hermés (bůh cest a obchodu a posel bohů), Kronos (Diův předchůdce, pak ochránce zbožných zemřelých), Poseidón (bůh moře), Úranos (Gáiin manžel, předchůdce Kronův).

     Své náboženské představy vtělili Řekové do bohaté mytologie, jež výrazně ovlivňovala veškerý řecký život i uměleckou tvorbu. Z řeckých mytických skladeb jsou nejznámější eposy Ílias a Odysseia, jejichž konečný tvar je tradicí připisován básníku jménem Homéros (Homér) (asi 2. polovina 8. století). Eposy vyprávějí o Trójské válce a jejích hrdinech. Jde o dobytí maloasijského pobřežního městského státu Trója (zvaného též Ílion). Podle eposů došlo k desetileté válce proto, že trójský princ Paris unesl krásnou Helenu, manželku krále Meneláa z peloponnéského městského státu Sparta. Vrchním velitelem spojeného řeckého (vlastně achájského) vojska, které se přeplavilo na lodích do Malé Asie a obléhalo Tróju, byl mykénský král Agamemnón. Achájové nakonec Tróju dobyli lstí a Meneláos svou Helenu opět získal; Trója však byla bojem zničena. Z řeckých hrdinů putoval domů nejdéle (opět deset let) král Odysseus ze západořeckého ostrova Ithaka: než se vrátil ke své manželce Pénelopé a synu Télemachovi, prožil řadu dramatických dobrodružství.

     Rozborem historických pramenů, písemných i archeologických, odborníci zjistili, že Trója opravdu byla dobyta někdy ve 2. polovině 13. století př. Kr. (tehdy zničené osídlení bylo nalezeno jako trójská archeologická vrstva VIIa). Útočníky byli Achájové, avšak není vyloučeno, že se účastnily též mořské národy (viz IV.B.11). Etnický původ Trójanů je nejasný, snad se tu v nich smísilo původnější obyvatelstvo (blízké egejským kulturám) s první vlnou achájských přistěhovalců (viz IV.C.3.). Dějové podrobnosti homérských mýtů budeme samozřejmě posuzovat z hlediska umělecké literatury a označíme je za fiktivní či obrazné (metaforické, alegorické). Trójská válka však zůstává i bez detailů jednou z prvních velkých událostí při pronikání Řeků do Malé Asie.

5. Temné (homérské) období (asi 1 100 - asi 800 př. Kr.)

     K tomu, že období tří až čtyř staletí po zániku egejských kultur označujeme přívlastkem temné, vedou dva důvody:

     a) Jedná se o dosud málo poznané údobí řeckých dějin, s minimem písemných pramenů;

b) Vynikající egejské kultury byly vystřídány řeckou kulturou, která byla zatím mnohem jednodušší. Právě v této době ovšem vznikly (jistě ze starších zdrojů) a jako ústní slovesnost existovaly homérské eposy Ílias a Odysseia. Proto využíváme podrobné rozbory jejich textů k poznání způsobu života tehdejších Řeků. Jde pochopitelně o způsob života hlavně v temném období a jen z menší části již za Trojské války.

     V temném období řecká společnost přešla z doby bronzové do doby železné.

Shrnutí:

V průběhu 2. tisíciletí př. Kr. řecké kmeny osídlily celé starověké Řecko. Některými boji, které při tom svedli (Trójskou válkou), jsou inspirovány homérské eposy Ílias a Odysseia, z nichž se také dozvídáme o řeckém polyteistickém náboženství. Řekové využili přínos předcházejících, egejských kultur i zeměpisné přednosti nové vlasti a po třech temných staletích (asi 1 100 – asi 800 př. Kr.) vybudovali svébytnou kulturu, která se stala nejvýznamnější ze zakladatelských etap evropské civilizace.

     Otázky a úlohy:

     1. Seznamte se s obsahem homérských eposů. Kdo jsou autoři jejich různých převyprávění pro dnešní čtenáře? Co v běžné řeči znamenají slovní spojení jablko sváru, Achillova pata, danajský dar, trojský kůň, vábení Sirén, kyklopské zdivo, to byla ale odysea?

     2. Jako románový příběh se ve 2. polovině 19. století odvíjela historie archeologického hledání někdejší Tróje. Zjistěte podrobnosti a zpracujte je jako krátkou prezentaci.

Výběr z odborné literatury: Antonín Bartoněk: Zlaté Mykény. Praha 1983. Émile Mireaux: Život v homérské době. Praha 1980. Vojtěch Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí. Praha 2005. Vojtěch Zamarovský: Objevení Tróje. Praha 1992. Výběr z uměleckých zpracování: Film: Souboj Titánů (Spojené státy, 1981, režie Desmond Davis, hrají Laurence Olivier /Zeus/, Harry Hamlin /Perseus/, Judi Bowkerová /Andromeda/), Troja (Spojené státy, 2004, režie Wolfgang Petersen, hrají Brad Pitt /Achilleus/, Orlando Bloom /Paris/, Diane Krugerová /Helena/). Literatura: James Joyce: Odysseus (1922, britský román; odysseovský příběh v dnešním Dublinu).

Brad Pitt jako Achilleus, řecký polobožský hrdina Trójské války

6. Archaické období (asi 800 – asi 500 př. Kr.)

a) Vznik řeckých městských států (poleis)

     Řecko neskýtalo ideální podmínky k životu. Většinu pevninského Řecka tvoří hory a skály, takže kvalitnímu zemědělství se tam vždy dařilo jen na pláních sevřených horskými hřbety a na úzkých pruzích pobřeží. Řekové chovali ovce, kozy, prasata a skot, pěstovali obilí, vinnou révu a olivy. Víno smísené s vodou bylo jejich nejoblíbenějším nápojem a z oliv lisovali olej.

     Vysoká členitost povrchu země způsobila, že staří Řekové nikdy nevytvořili jednotný stát. Již v temném období však začali budovat první městské státy. Takový stát se nazýval polis (fem., 1. pl. poleis). Odtud je odvozeno mj. slovo politika, jež označuje činnost směřující k řízení státu.

Archaické období zažilo první rozkvět poleis, jichž nakonec v Řecku existovalo několik set.

     Rozvoji měst napomohly písmo a peníze (mince). Písmo Řekové převzali kolem r. 800 př. Kr. od Féničanů a upravili je pro vlastní potřebu, když zavedli (vůbec poprvé na světě) samohláskové znaky. Takto zdokonalený systém písma bylo možné se naučit daleko snáze než dosavadní písma obrázková, takže vznikly předpoklady pro gramotnost širších vrstev obyvatelstva.

     Peníze se – v podobě ražených mincí ze slitiny zlata a stříbra – rozšířily do Řecka před r. 600 z Malé Asie, kde byly krátce před tím vynalezeny.

     Pojem polis znamenal nejen stát (jeho území a instituce), ale také obec – společenství těch jeho obyvatel, kteří se podíleli na jeho správě; tato skutečnost zásadně odlišovala řeckou společnost od teokratické či patriarchálnědespotické společnosti staroorientální, kde existovala vždy zřetelná přehrada mezi málo početnými držiteli státní moci a ovládanými širokými vrstvami obyvatelstva.

     Již staří Řekové se chtěli ve svých složitých dějinách orientovat. Proto kolem r. 400 př. Kr. zpětně určili za začátek řeckého letopočtu rok 776 př. Kr. Tehdy se totiž v Olympii na Peloponnésu konaly první olympijské hry: celořecké soutěže ve sportu a literárních dovednostech (Olympia byla významným náboženským střediskem, postupně zde vznikl rozlehlý komplex chrámových a jiných veřejných staveb).  

Olympijské hry se staly velkým svátkem. Pořádaly se jednou za čtyři roky v létě. Soutěžili jen muži a také jen muži byli diváky. Disciplíny byly zaváděny postupně: jednalo se o běhy na různé vzdálenosti, skok do dálky, hod diskem a oštěpem, různé druhy zápasu, hippické soutěže (závody vozů tažených koňským spřežením, závody jezdců na koních). Skladba her (okrajově byly začleněny i soutěže umělecké, zejména literární) odpovídala starořeckému ideálu všestranně rozvinuté osobnosti. Účastníci se intenzivně připravovali na hry 10 měsíců, z nichž poslední dva trávili již v Olympii. Délka samotných her postupně rostla až na 7 dnů, program byl zarámován náboženskými slavnostmi. Ocenění se však dočkali jen vítězové. Odměnou v Olympii jim byla korunovace olivovým věncem a právo mít sochu v posvátném háji, a po návratu domů je jejich rodná obec uctívala jako hrdiny: věnovala jim velkou částku peněz nebo je zdarma živila, básnící na ně skládali oslavné verše. Po dobu olympijských her (včetně bezprostřední přípravy a doby pro návrat účastníků i diváků domů) byl po celém Řecku dodržován posvátný mír (ekecheiriá).

     Od r. 1896 se konají obnovené olympijské hry jako nejvýznamnější světová sportovní událost. Jsou pořádány se čtyřletou periodicitou (narušenou jen První a Druhou světovou válkou), soutěží se v širokém rejstříku sportů a v jejich obsahu i organizaci přetrvávají některé prvky starořeckých olympiád. 1. a 28. (letní) olympijské hry (1896 a 2004) se konaly v Athénách; od r. 1924 se pořádají také zimní olympiády, které mají od r. 1994 svůj vlastní čtyřletý cyklus (od r. 1960 se konají i paralympijské – paralelní olympijské – hry zdravotně handicapovaných sportovců, od r. 1988 je jejich dějiště vždy shodné s olympiádou). 

Nejtradičnějším symbolem každé olympiády je olympijský oheň, zažehovaný slunečními paprsky v Olympii při obdobě starořeckého kněžského obřadu a pak dopravovaný štafetou až do dějiště her.          

     b) Státní zřízení poleis od temného a archaického období: monarchie, aristokracie, tyrannis

     Starořecké poleis můžeme roztřídit podle různých typů státního zřízení, jehož vývojové pořadí vypadalo v temném a archaickém období takto:

1. Monarchie (vláda jediného člověka): Monarcha, tedy král je hlavou státní moci politické (především správní a vojenské), soudní i kněžské. Často vládne dědičně, ale jeho moc (zejména politická) je omezována vlivem vojenské družiny složené z velmožů (nejvýznamnějších i nejmajetnějších bojovníků).

2. Aristokracie (vláda nejlepších): Vznikla, aby odstranila rizika spojená s vládou jediného člověka, ale také proto, aby umožnila většímu okruhu bohatých a vlivných lidí využívat výhody plynoucí z přímého ovládání státu. Aristokratický stát řídí nejvýznamnější bojovníci i největší pozemkoví vlastníci, kteří si mezi sebe tradičně rozdělují státní úřady a zastávají je zpravidla dědičně. Slovo aristokracie pak označuje i samotnou společenskou vrstvu takových předních rodů a používá se rovněž v souvislosti s mladšími epochami lidských dějin (ve středověku mu odpovídal název šlechta). Starořečtí aristokraté také tvořili tehdy nejvýznamnější část vojska – jízdu.

3. Tyrannis (doslova samovláda, ale odborný význam je užší): Dědičně vládne významný rod dosazený do čela státu lidovým povstáním.

     Časté sobecké prospěchářství aristokratických rodů vyvolávalo odbojné nálady mezi obyčejnými, neurozenými lidmi. Muži prostého původu si dodávali odvahy i díky závažné změně ve vojenské taktice. V armádě totiž sloužili jako pěší těžkooděnci (hoplíté), protože neměli dost prostředků na vlastního koně, a právě sevřené sestavy (falangy) těchto pěšáků postupně předčily svým významem aristokratické jezdce (nehledě na to, že hoplíté se v boji naučili vzájemné soudržnosti).

     Leckde tedy vypukala lidová povstání, jež vedla ke svržení aristokracie. Vůdce takového převratu (ač sám často aristokratického původu) se pak chopil samovlády, ovšem opíral se o důvěru i podporu obyvatel, kteří zároveň souhlasili s tím, že po tyrannovi vládne vždy některý z jeho potomků. Tyrannidou, která dokázala přinést dočasný ekonomický i kulturní rozvoj, prošly mnohé řecké státy. Tyrannův rod se však zpravidla udržel u moci jen dvě až tři generace a pak byl (pro přílišnou koncentraci moci, postupný pokles státnických schopností i nakonec pro násilnické metody vlády) svržen (souvislost s českým slovem týrat je ovšem náhodná).  

Shrnutí:

V archaickém období vznikly řecké městské státy (poleis), které se staly kolébkou evropské politiky. Řecký veřejný život však zahrnoval také náboženské slavnosti, olympijské hry (od r. 776 př. Kr.) aj. Řecké poleis prošly zpravidla vývojovými stadii monarchie, aristokracie a tyrannis; v jejich průběhu se rozšiřoval okruh lidí, kteří mohli ovlivňovat veřejný život.

     Otázky a úlohy:

     1. Zjistěte některé zajímavé údaje o historii účastí českých (a československých) sportovců na olympijských hrách.

     2. Jakými způsoby se může dnes posilovat vědomí sounáležitosti občanů s jejich obcí?

Výběr z odborné literatury: Encyklopedie antiky. Praha 1973. Slovník antické kultury. Praha 1974. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti (1958 – 1964, české převyprávění nejznámějších starořeckých mýtů).

     c) Starořecká demokracie

Demokracie (vláda lidu) vznikla, aby z veřejného života odstranila nedostatky předchozích forem státního zřízení (např. aby likvidovala úpadkové tyrannidy). Široké vrstvy obyvatelstva tedy zatoužily po vlastním podílu na politické moci.

     Při charakterizování demokracie se nejprve musíme pozastavit u pojmu lid (řecky démos). Lid jako společenská vrstva starořecké polis, to byli občané neboli plnoprávná část obyvatelstva. Do společenství občanů se vešli všichni domorodí, osobně svobodní lidé, vyřazeni zůstali cizinci a otroci.

     Z občanů se ovšem mohli politického života účastnit jen dospělí muži: jejich práva byla samozřejmě vyvažována povinnostmi, mezi něž patřily především daně a v případě války vojenská služba. Ženy a nezletilí neměli k uplatňování občanských práv přístup. Žena byla paní domácnosti, věnovala se některým domácím pracím (starost o kuchyň, předení a tkaní), navíc velela služebnictvu a starala se o výchovu dětí. Právně však byla do svatby v moci otcově, po svatbě v moci manželově. Tak jako v jiných společnostech i dobách platila tato pravidla především ve vyšších a středních vrstvách (zámožná žena nesměla opustit dům bez doprovodu služky), v chudých rodinách nižších vrstev měly ženy postavení poněkud svobodnější, ani ony však nemohly zasahovat do politického života. 

     Starověká demokracie byla uskutečňována přímo i prostřednictvím volených zástupců. Každá demokratická polis měla nejvýznamnější politické instituce trojího druhu:

a) Sbor úředníků: úředníci byli voleni na jeden rok, věnovali se běžnému výkonu státní správy, měli rozdělené pravomoci.

b) Rada starších: členství v ní bývalo doživotní, její pravomoci se v různých poleis lišily: představovala poradní sbor pro úředníky, připravovala návrhy zákonů, měla soudní pravomoc v případě některých přečinů.

c) Lidová shromáždění: mohli se jich účastnit všichni mužští občané, přijímala zákony (podle předložených návrhů), volila vysoké úředníky, rozhodovala o nejzásadnějších politických krocích (např. o otázkách války a míru), měla soudní pravomoc v případě některých typů žalob.

     Kromě toho existovaly další, zpravidla méně důležité orgány státní moci, jimiž se však v tomto stručném přehledu zabývat nebudeme.

     Ve srovnání s dnešními demokraciemi staří Řekové neměli parlament (zákonodárný sbor ze zvolených zástupců lidu). Naproti tomu přímou demokracii uplatňovali nesrovnatelně častěji. Nám z ní zbývá jen referendum (všelidové hlasování o předem dané otázce), ovšem to bývá využíváno velmi zřídka. 

     Zdaleka ne všechny poleis prošly celou cestu od monarchie až k demokracii. Například aristokratické uspořádání bylo v Řecku vždy časté (výše uvedené instituce demokratického státu vznikaly vlastně již v aristokraciích, kde ovšem drtivá většina obyvatel neměla možnost se do politiky účinně zapojit).

     Změny státního zřízení probíhaly formou převratů a mnohé poleis na sebe navzájem nevražily pro vzájemné rozdíly hospodářské, politické i kmenové. Politická scéna starověkého Řecka byla proto dosti bouřlivá.

d) Velká řecká kolonizace (8. - 6. století př. Kr.)

     Řekové se po Féničanech stali druhým středomořským národem, který zakládal kolonie (záměrně budované osady za hranicemi domovského území). Mnohé řecké poleis kolonizovaly Středomoří nebo Černomoří. Hlavním podnětem ke kolonizaci se stal výrazný růst obyvatelstva v poleis, a tedy relativní nedostatek tamější zemědělské půdy. Důležitou roli však hrála také snaha najít nová odbytiště pro řemeslné výrobky a objevit i využívat další obchodní cesty. Někdy ovšem kolonisté odcházeli kvůli nespokojenosti s politickými nebo sociálními poměry v domovském státě.

     Na rozdíl od fénických kolonií byly řecké kolonie zcela samostatné a s mateřským státem (označovaným jako metrópolis) udržovaly přátelské styky. Řečtí kolonisté se soustřeďovali především na Itálii (včetně Sicilie), jižní Francii, část severoafrických břehů a také na pobřeží Černého moře. Některé řecké kolonie svou kulturou nakonec předčily leckteré poleis v samotném Řecku (např. slavný fyzik Archimédés žil v sicilské řecké osadě Syrákúsách).

Shrnutí:

Vrcholem starořeckého politického vývoje se stala demokracie (vláda lidu): vliv na politické dění měla ovšem jen menšina obyvatel (osobně svobodní muži kromě cizinců). Hlavními politickými institucemi byly sbor úředníků, rada starších a lidové shromáždění.

Rozvoj řeckých poleis vedl k Velké řecké kolonizaci mnohých oblastí na středomořském a černomořském pobřeží: řecká kultura se tak šířila všemi směry.

     Otázky a úlohy:

     1. Zjistěte, jaké podmínky musejí splňovat obyvatelé České republiky, aby se mohli účastnit politického života. (zejména voleb). Porovnejte tuto situaci s poměry ve starořeckých poleis.

     2. Jeden evropský stát je známý tím, že lidová hlasování se tam uskutečňují nesrovnatelně častěji než v jiných zemích. O který stát jde a čeho se tam tato referenda nejčastěji týkají? Zjistěte podrobnosti.

     3. V jakých souvislostech se v češtině používá slovo metropole nebo jeho odvozeniny? Uveďte příklady.    

Výběr z odborné literatury: Furio Durando: Starověké Řecko. Dobřejovice 2008. Michael Grant: Zrození Řecka. Praha 2006. Vojtěch Zamarovský: Řecký zázrak. Praha 2000.

e) Sparta

     Polis Sparta (též Lakedaimón) se rozprostírala v peloponnéských krajinách Lakónii a posléze i Messénii a ze všech poleis byla nejrozlehlejší (svými asi 8 400 km² by poněkud předčila Plzeňský kraj).

Pozůstatky starověké Sparty (v popředí objekt divadla)

Spartské obyvatelstvo se dělilo takto:

1. Lakedaimoňané:

a) Sparťané: Patřili ke kmeni Dórů, usadili se tu nejpozději v 10. století př. Kr. a byli jedinými občany ve státě (na počátku 5. století čítali asi 8 000 dospělých mužů s rodinami). Nepracovali, a muži se místo toho věnovali vojenské službě, ke které byli vychováváni již od dětství a kvůli níž trávili ve vojenských oddílech (složených především z pěchotních těžkooděnců) více času než se svými rodinami.

b) Perioikové (potomci té části původního obyvatelstva, která se smísila s Dóry): Byli osobně svobodní, podnikali v zemědělství, řemesle i obchodu, museli platit daně do státní pokladny a sloužit se Sparťany ve vojsku, ale neměli žádná občanská práva, a nemohli se tedy účastnit politického života.

2. Heilóti (nesmísená část původního obyvatelstva): Měli postavení otroků, byli však majetkem státu a také žili rodinným životem. Obdělávali státní půdu a i s ní byli přidělováni jednotlivým sparťanským rodinám, aby je živili. Navíc heilóti sloužili jako lehkooděnci ve spartském vojsku. Heilóti byli výrazně početnější než Lakedaimoňané, a proto byli v poslušnosti udržováni zastrašováním: zejména mladí sparťanští muži pořádali pravidelně vyvražďovací útoky na heilótské usedlosti.

3. Cizinci: ve srovnání s jinými poleis jich bylo ve Spartě velmi málo, Sparťané jim nedůvěřovali a často je vyháněli.

Sparta se vzhledem ke zvláštnostem tamějšího způsobu života kulturně dosti izolovala od jiných částí Řecka. Její ekonomickou soběstačnost posilovaly i výkonné zemědělství a vydatná ložiska železné rudy. Vzájemnou sounáležitost Sparťané posilovali okázalou asketickou vojenskou (spartánskou) skromností v chování, odívání, jídle apod. Spartské ženy sice – tak jako v jiných poleis – nemohly užívat svá občanská práva (ta přecházela na muže), ale přesto bylo jejich společenské postavení poněkud volnější než jinde: mladé dívky se navíc vydatně věnovaly sportu, a tím se připravovaly mj. na roli zdatných matek.

Sparťanští vojáci

     Sparťané měli nejlepší pozemní armádu v Řecku. Jejich státní zřízení lze označit jako blízké aristokracii.

     Úlohu hlavy státu hrála dvojice králů (archagetů), volených ze dvou rodů, Ágiovců a Eurypóntovců. Králové byli nejvyššími veliteli spartského vojska a zastávali vysoké kněžské funkce. Jejich domácí politickou moc však omezoval pětičlenný sbor volených úředníků (eforů = dohližitelů) a rada starších (gerúsiá, 30 členů, tvořilo ji 28 doživotně zvolených mužů starších 60 let a oba králové). Lidové shromážění se nazývalo apellá a scházelo se jednou měsíčně: o návrzích, předkládaných gerúsií, se hlasovalo aklamací (hromadným projevováním souhlasu či nesouhlasu) nebo rozestoupením účastníků na dvě strany.    

     Prvním Sparťanem, jehož známe jménem, by měl být Lykúrgos, údajný autor celé spartské společenské i státní organizace (hovořívá se o Lykúrgově ústavě). Pravděpodobně se však jedná o vybájenou postavu a spartské státní zřízení vzniklo postupným vývojem.

     Ve 2. polovině 6. století Sparta vytvořila vojenský spolek Lakedaimoňané a jejich spojenci. Dnes jej pro stručnost nazýváme Peloponnéský spolek. Zahrnoval Spartu, která v něm měla vedoucí postavení (hegemonii), a téměř všechny peloponnéské poleis. Vojsko spolku bylo společné a veleli mu sparťanští důstojníci.

Sparta a Peloponnéský spolek

Shrnutí:

Rozlohou největším řeckým městským státem byla Sparta na jihořeckém poloostrově Peloponnésos. Na rozdíl od jiných poleis zde státní moc výrazně ovlivňovala běžný život obyvatel: plnoprávní sparťanští muži se věnovali pouze vojenské službě a k obživě svých rodin dostávali od státu k dispozici zotročené původní obyvatelstvo. Kulturní vývoj Sparty byl poněkud jednoduchý i izolovaný, ale spartánské hrdé vlastenectví se všeobecně cenilo. Sparta se stala hegemonem vojenského Peloponnéského spolku.

     Otázky a úlohy:

     1. Zvláštní způsob spartského života se projevoval i ve vztahu k zdravotně oslabeným novorozeným dětem. Zjistěte podrobnosti.

     2. Co to v běžné řeči znamená lakonická poznámka (lakonická odpověď)?

3. Najděte slova (používaná i v češtině) jazykově příbuzná s výrazy gerúsiá a apellá.

     4. Co dnes znamená pojem ústava?

Výběr z odborné literatury: Joachim Fernau: Od Olympu k Akropoli: jak se žilo ve starém Řecku. Praha 2000. Pavel Oliva: Sparta a její sociální problémy. Praha 1971. 

f) Athény

     Městský stát Athény na poloostrově Attika ve středním Řecku vytvořili Řekové z kmene Iónů. Pokud jde o rozlohu, patřily Athény k největším poleis, byť s velkým odstupem za Spartou (měly přibližně 2 600 km², tedy o málo méně než Liberecký kraj (nejmenší z krajů v České republice).  Na rozdíl od Sparty však Athény vynikaly rovněž lidnatostí: v 5. století př. Kr. obývalo celou athénskou polis asi 300 tisíc obyvatel (jako dnešní Ostravu).

     Město, spoléhající se na ochranu bohyně Athény, bývá nazýváno Helladou Hellady a stalo se nejvýznamnějším centrem řecké kultury. Rozkvět Athén pramenil nejen z obvyklých hospodářských činností, ale i z vydatných ložisek stříbra, olova, mramoru a hrnčířské hlíny. Athény se svým přístavem Peiraieus (Pireus) také hrály důležitou roli v námořním obchodu.

Mapa Attiky s Athénami

     Stát řídili úředníci archonti (od 7. století př. Kr. jich bylo devět). Rada starších se nazývala areopag a doživotně ji tvořili bývalí archonti. Postupně vznikl i institut lidového shromáždění, nazývaného ekklésiá. Ten však dlouho mohl jen volit úředníky, a to ještě pouze z řad aristokratů.

     V 7. století athénský archón Drakón sepsal první athénský zákoník, z velké části založený na sjednocení starších, dosti přísných rodových pravidel.  

Na počátku 6. století archón Solón zmírnil aristokracii tím, že míru občanských práv i povinností podmínil majetkovými poměry. Athénští občané byli rozděleni do čtyř tříd podle majetku:

     1. a 2. třída (ty nejbohatší) měly kromě aktivního volebního práva (práva volit) též pasivní volební právo (právo být volen) k nejvyšším úřadům. Pro vojsko poskytovaly jezdce.

     Příslušníci 3. třídy mohli volit a kromě toho zastávat nižší úřady. Ve vojsku tvořili šiky pěších těžkooděných hoplítů.

     Jen poslední, 4. třída musela vystačit pouze s aktivním volebním právem a její členové sloužili jako pěší lehkooděnci či jako veslaři na válečných lodích.

                                                                                                                 Solón

     Je jasné, že i podle Solónova systému většinu úřadů nadále obsazovali aristokraté, protože také tvořili většinu mezi nejbohatšími, ale občas se na jejich politickou úroveň již dostal někdo neurozený. Tím byla do světové politiky začleněna zásada, platná ještě na konci 19. století po Kr., že největší vliv na řízení státu by měli mít nejmajetnější lidé, protože ti platí do státní pokladny největší daňové částky (daně bývaly – a dodnes jsou – určovány jako podíl z výdělku či zisku).

     Solón rovněž svěřil některé soudní pravomoci lidovému shromáždění a zrušil otroctví pro dluhy. Dlužní otroctví pak mizelo i z jiných poleis, ale přesto ve srovnání s Blízkým východem bylo otroctví v Řecku rozšířenější.  

Starověké Athény

     Ve 2. polovině 6. století př. Kr. žili Athéňané pod tyrannidou rodu Peisistratovců. Peisistratos zvelebil Athény architektonicky i ekonomicky. Jeho synové však již tak úspěšní nebyli, takže Hipparchos byl zavražděn a Hippia v r. 510 athénští aristokraté s pomocí spartského vojska vyhnali; aristokratickou vládu však restaurovat (obnovit) nedokázali, neboť síla neurozeného obyvatelstva během peisistratovské éry výrazně vzrostla. R. 508 athénský lid vedený Kleisthenem (jenž byl ovšem sám aristokrat) nastolil demokracii.

                                                      Kleisthenés (moderní pokus o podobiznu)

Kleisthenés zreformoval athénský politický systém. Dále rozšířil pravomoci ekklésie. Úlohu areopagu, tvořeného tehdy aristokraty, začala přebírat nově zřízená Rada pěti set, jejíž členové byli voleni z různých společenských vrstev v jednotlivých regionech Attiky (je možné, že již Solón zřídil obdobnou Radu čtyř set).  

     V demokratických Athénách zůstalo v platnosti Solónovo dělení občanů do čtyř tříd, ale přesto je athénská demokracie považována za vrchol politického vývoje ve starém Řecku.

Shrnutí:

Kulturně nejvýznamnější řeckou polis se staly Athény na středořeckém poloostrově Attika. V Řecku si vydobyly čelné místo také svou lidnatostí i ekonomickou zdatností, spojenou s námořním obchodem. Politický život Athén dlouho ovládala rodová aristokracie, až v 6. století nejprve Solón odstupňoval přístup občanů k politickým právům podle jejich majetku a pak Kleisthenés učinil z Athén demokracii – nejdůležitější a nejpokročilejší ve starověkém Řecku.

     Otázky a úlohy:

     1. Bohyně Athéna bývá označována také jako Pallas Athéna. Zjistěte, jak se vysvětluje původ i význam prvního z těchto slov.

2. Co v běžné řeči znamená výraz drakonická opatření? Uveďte nějaké příklady.

     3. Athény jsou dnes hlavním městem Řecké republiky, Zjistěte o nich základní informace. Jaké tam najdeme hlavní turistické cíle? Navštívili jste je? Pokud ano, připravte o nich stručnou informaci.

4. Jaký význam má dnes (např. v České republice) majetek pro účast ve volbách a v politickém životě vůbec? 

Výběr z odborné literatury: Jochen Bleicken: Athénská demokracie. Praha 2002. Igor Lisový: Věčné město bohyně Athény. Praha 2005.

7. Klasické období (asi 500 - 338 př. Kr.)

a) Řecko-perské války (499 – 449)

1. Tři perské vpády do Řecka

Na konci 6. století př. Kr. dorazila perská expanze (viz IV.B.17.b.) k východnímu a severnímu okraji Řecka. Peršané dobyli maloasijské poleis a připojili je ke svému státu. Tím začalo období nepřátelství mezi Řeky a Persií, které skončilo až po zhruba dvou stech letech. Tradičně se však jako Řecko-perské války označuje pouze počáteční, padesátiletý úsek (1. polovina 5. století) této éry, naplněný třemi perskými pokusy o dobytí Řecka a řeckými obrannými či odvetnými boji.

Maloasijští Řekové vedli v letech 499 – 494 protiperské povstání. Z řeckých poleis poslaly svým krajanům vojenskou pomoc jen Athény (20 válečných lodí) a Eretria (5 lodí) a povstání bylo po počátečních úspěších poraženo. Řecký nezdar pobídl Peršany k záměru dobýt Řecko celé.

Řecko v době Řecko-perských válek

První perské výpravě proti evropským Řekům (r. 492) velel Mardonios, zeť perského krále Dáreia I. Peršané postupovali po souši i po moři podél severoegejského pobřeží a upevnili  perský vliv v přilehlém cípu Evropy. Jejich postup však nečekaně ukončila námořní bouře, během níž perské loďstvo ztroskotalo u hornatého mysu Akté (dnešní Athos) na poloostrově Chalkidiké, a zbytek výpravy se tak musel vrátit.

Druhá výprava (490) si to namířila přímo přes moře. Dobyla mnohé ostrovy (včetně polis Eretrie na ostrově Euboia) a vzbudila takový respekt, že některé poleis se raději staly perskými spojenci či alespoň zachovaly neutralitu.

     Peršané se vylodili v severovýchodní Attice, ale vzápětí tam byli u Marathónu poraženi Athéňany. Athénský vojevůdce Miltiadés měl k dispozici asi 10 tisíc těžkooděných vojáků, téměř výhradně z Attiky (spartská pomoc se opozdila). Prudkým útokem však s nimi dosáhl mimořádného úspěchu proti nejméně dvojnásobné, ovšem lehčeji vyzbrojené perské přesile (Athéňané pobili asi 6 400 Peršanů a sami ztratili jen 192 mužů).

     Podle pověsti radostnou zprávu o vítězství přinesl do Athén běžec (jméno je nejisté: snad Diomedón nebo Feidippidés), který po zdolání trati (o délce dnes určované na 42 kilometrů a 195 metrů) padl mrtev vyčerpáním – na jeho paměť se dnes pořádají maratonské běhy o stejné vzdálenosti (při olympijských hrách v Athénách 1896 a 2004 se maraton běžel po přibližně původní trase).

     Následujících deset let se obě strany připravovaly na nové střetnutí. O napjaté atmosféře v Athénách svědčí skutečnost, že velký vliv v politickém životě tu získal – na úkor archontů – sbor volených vojenských úředníků stratégů. Athénský politik a vojevůdce Themistoklés prosadil, že z výnosu attických stříbrných dolů byla postavena stovka válečných lodí, čímž athénská válečná flotila zhruba zdvojnásobila svou početnost a stala se suverénně nejsilnější flotilou v Řecku.   

Třetí perská výprava (480 – 479) postupovala, vedena Dáreiovým synem a nástupcem Xerxem I., od severu zároveň po souši i po moři. Řecká koalice asi 30 států v čele se Spartou vzdorovala Peršanům na souši v pobřežním Thermopylském průsmyku a na moři u mysu Artemísion na Euboii.

     Bitva u Artemísia skončila nerozhodně. U Thermopyl stál spartský král Leónidás v čele 7 tisíc řeckých hoplítů proti snad 150 tisícům Peršanů. Peršané navíc (díky zradě jednoho z Řeků) dokázali najít cestu kolem průsmyku, Řekům do zad. Leónidás si ponechal jen tisíc mužů (mezi nimi 300 Sparťanů) a ostatní vojáky poslal na jih, aby je uchránil před záhubou a aby jim umožnil podpořit loďstvo vracející se od Artemísia. Leónidás a jeho zbylí vojáci se pak pokusili perskou přesilu alespoň zdržet, přičemž do posledního muže padli. Jejich čin se stal symbolem řeckého vlastenectví.

Řecký dějepisec Hérodotos (5. století př. Kr.): Dějiny:

Protože Řekové věděli, že smrti neujdou z rukou těch, kdo obešli pohoří, nešetřili proti barbarům sil a konali divy šílené odvahy. Většina jich už měla zlámaná kopí, a tak pobíjeli Peršany meči. Leonidás v této seči padl jako muž statečný, a s ním řada slavných Sparťanů.

     Pozemní část perské výpravy vtáhla do Attiky, zpustošila ji a vypálila i Athény, jejichž obyvatelstvo však bylo předem evakuováno do bezpečí. Vzápětí řecká flotila, vedená Athéňanem Themistoklem, jenž pro svůj záměr získal i spartského námořního velitele Eurybiada, svedla s perským loďstvem bitvu u nedalekého ostrova Salamis při attickém pobřeží. Počty lodí lze jen velmi přibližně odhadnout na asi 600 na perské a asi 200 na řecké straně. V bitvě perská flotila zaútočila na řeckou v úžině mezi ostrovem a pevninou: avšak menší a obratnější řecké lodě, jejichž námořníci zdejší moře i povětrnostní podmínky dobře znali, si vynutily převahu a před zraky perského krále Xerxa I. uštědřily Peršanům strašlivou porážku. 

     To znamenalo rozhodný neúspěch celé perské snahy o dobytí evropské části Řecka. Část Peršanů se i s králem Xerxem stáhla zpět na perské území, část pozemní armády v Řecku ještě přezimovala a pak byla rozdrcena u středořeckého města Plataiai (r. 479; padl zde i perský vojevůdce Mardonios).

     Jen o pár dní později došlo k další bitvě. Řecké loďstvo pronásledovalo vracející se zbytky perské flotily a vylodilo se v Malé Asii, aby podpořilo tamější Řeky chystající se k novému povstání. Na pobřeží u mysu Mykalé Řekové s vydatnou pomocí svých maloasijských krajanů drtivě Peršany porazili. Perské posádky pak musely utéct i z některých maloasijských řeckých měst.

Shrnutí:

Když Peršané dobyli Malou Asii, jejich králové Dáreios I. a Xerxés I. se pokusili dobýt i evropské Řecko: získali sice na svou stranu některé poleis, ale jádro Řecka, vedené Spartou a Athénami, se jim (navzdory porážce u Thermopyl) ubránilo vítězstvími u Marathónu, Salaminy (zde šlo o námořní bitvu), Platají a Mykalé. Úspěšný obranný boj Řeků proti mohutné přesile se stal jedním z nejpůsobivějších příběhů světových dějin.

     Otázky a úlohy:

     1. Na mapě v textu této kapitoly najdete místa významných bitev. Ukažte, kudy k těmto bojištím Peršané pronikali.

2. Shrňte hlavní příčiny celkového řeckého vítězství a perské porážky. Našli byste jinde v dějinách obdobu takových bojů?

Výběr z odborné literatury: Tom Holland: Perský oheň. Praha 2007. Nicholas Secunda: Marathón 490 př. n. l. Praha 2008.

     2. Vznik Délského spolku a počátky řeckých protiútoků

     Odražení perských útoků výrazně proměnilo řeckou politickou scénu. Athény, které prokázaly, že jsou silné na souši i na moři, se staly nejmocnějším řeckým státem, s největší autoritou.

     V r. 478 př. Kr. vznikl vojenský spolek Athéňané a jejich spojenci. Neoficiálně byl nazýván Délský spolek, protože spolková vojenská pokladna se zpočátku nacházela ve významné svatyni boha Apollóna na ostrově Délos. Čítal téměř 200 poleis. Každý členský stát měl sice v řídící spolkové radě jeden hlas, ale hegemonem ve spolku byly Athény: athénské lodě tvořily více než polovinu silného spolkového válečného loďstva a z řad Athéňanů pocházeli spolkoví vrchní velitelé i správci společné pokladny. Proto dnes často hovoříme o Athénském námořním spolku. Byl tedy druhým mezistátním vojenským společenstvím v Řecku (vedle Peloponnéského spolku, vedeného Spartou; viz IV.C.6.e.).

     Hlavním cílem Délského spolku bylo vyhnání Peršanů z prostoru Egejského moře a osvobození ostrovních a maloasijských Řeků z perské nadvlády. Spolek zahájil boje již v r. 477, kdy dobytím severořeckého přístavního města Éionu zlikvidoval poslední opěrný bod Peršanů v evropské pevninské části Řecka. V následujících bezmála třech desetiletích armáda Délského spolku vypudila Peršany téměř ze všech egejských ostrovů. Zaznamenala jediný vážný neúspěch (r. 454), kdy spolkové loďstvo připlulo až do Egypta pomoci tamějšímu protiperskému povstání, ale bylo spolu s ním poraženo: v bojích v nepřehledných ramenech nilské delty Řekové ztratili téměř stovku lodí.

     Pod vlivem Athén se demokratizovalo politické zřízení mnoha členských států Délského spolku, jelikož stoupal význam občanů z nižších tříd: nejchudší občané působili jako nepostradatelní veslaři, bohatší pak jako užiteční obchodníci. Avšak Athéňané tvrdě vojensky zmařili pokusy několika málo poleis vystoupit z organizace.

     Činnost Délského spolku také vedla k občasným ozbrojeným konfliktům mezi Athénami a Spartou. Během rozšiřování Délského spolku se totiž některé městské státy ocitaly na rozhraní mezi athénskou a spartskou sférou vlivu, což zavdávalo příčinu k vojenským střetnutím. Athény však byly úspěšné i na této druhé bojové frontě.

     Léta válčení přinesla Athénám značný nárůst bohatství. Svou pozici Athény posílily i tím, že vybudovaly mohutné opevnění (Dlouhé zdi) vytvářející ze samotných Athén i z jejich přístavu Pireus jedinou mohutnou pevnost. Do Athén byla také přemístěna spolková pokladna.  

     Athény proměnily celý Délský spolek v poměrně jednotnou Athénskou říši, která se stala jednou ze středomořských velmocí.      

     V r. 450 Délský spolek dosáhl vrcholného úspěchu: ve velké námořní bitvě u pobřeží Kypru uštědřil Peršanům drtivou porážku. V jejím důsledku opustily perské válečné lodě od r. 449 definitivně Egejské moře. Maloasijské poleis však zůstávaly součástí Perské říše, byť si patrně vymohly určitou míru autonomie (vnitřní samosprávy).

b) Vrchol rozkvětu Athén (doba Periklova)

     Svobodná většina starověkého Řecka, ale hlavně bohaté Athény prožily od závěru vítězných Řecko-perských válek éru všestranného kulturního rozmachu, jenž dodnes nejvýrazněji ovlivňuje naši představu o antickém Řecku (odtud název klasické období). Stinnou stránku vývoje ovšem představovalo narůstání rozporů mezi Athénami a Spartou, respektive mezi Délským a Peloponnéským spolkem.

     V Athénách se v r. 461 př. Kr. stal vůdčím politikem vojevůdce Periklés (asi 500 – 429 př. Kr.). Tuto roli zastával až do své smrti, přičemž od r. 443 byl – až na jedinou výjimku – každoročně volen za prvního (nejvýznamnějšího) stratéga. Byl vynikajícím řečníkem a získal si trvalou, všeobecnou vážnost. K dalšímu rozvoji Athén využíval asi polovinu příjmů plynoucích do pokladny Délského spolku. Rozšířil pasivní volební právo, takže i do nejvyšších úřadů mohli kandidovat téměř všichni athénští občané bez ohledu na majetek. Ze státní pokladny podporoval nejchudší osobně svobodné obyvatele, stanovil finanční náhrady pro úředníky a zajistil dobře placenou práci budovatelům nových stavebních objektů ve městě. Za jeho působení a také jeho zásluhou byla dovršena porážka Peršanů před r. 449 (viz IV.C.7.a.2.) a navíc nastalo poměrně dlouhé příměří se Spartou; všechny tři velké mocnosti východního Středomoří tedy spolu žily v míru.

     Periklés zvelebil Athény především výstavbou veřejných budov na návrší Akropoli: z nich nejvýznamnější byl Athénin chrám Parthenón, který i v dnešních troskách zůstává symbolem celého Řecka. Periklés dal také vybudovat opevnění Dlouhé zdi (viz IV.C.7.a.2.). Za Periklovy vlády působily v Athénách mnohé vynikající osobnosti dodnes řazené k největším tvůrcům světové kultury: trojice průkopnických autorů divadelních her Aischylos, Sofoklés a Eurípidés, otec světového dějepisu Hérodotos, nejvýznamnější starověký sochař Feidiás, zakladatel filozofie poznání Sókratés.

Shrnutí:

V r. 478 Athéňané vytvořili z mnohých poleis Délský námořní spolek, který během 30 let uštědřil další porážky Peršanům, až je vypudil z ostrovů v Egejském moři a proměnil se v nástroj athénské nadvlády nad Egeidou včetně většiny přilehlého řeckého pobřeží (spolek sice sdružoval formálně samostatné státy, ale ve skutečnosti se proměnil ve velmocenskou Athénskou říši). Pod vedením všestranného politika Perikla dosáhly tehdejší Athény vrcholného politického, ekonomického i kulturního rozkvětu.

     Otázky a úlohy:

     1. Uveďte, jaké všechny slavné stavby stojí na athénské Akropoli. Pokud jste je sami navštívili, přibližte je slovem i obrazem spolužákům.

2. Najděte v dějinách ještě jiné příklady autonomie podobné té, kterou získala řecká města v Perské říši.

     3. Co všechno v dnešním jazyce znamená slovo stratég? Jaký je rozdíl mezi strategií a taktikou?

4. Zjistěte informace o nejstarších řeckých divadelních hrách. O čem pojednávaly? Jak vypadalo starořecké divadelní představení? V čem se lišilo od dnešního divadla?

Výběr z odborné literatury: Jan Bouzek – Iva Ondřejová: Periklovo Řecko. Praha 1989.

c) Peloponnéská válka (431 – 404 př. Kr.) a její důsledky

Vzestup Athén zákonitě zneklidnil Spartu a další členy Peloponnéského spolku. Rostoucí nevraživost mezi Athénami a Spartou pramenila ze tří zdrojů: šlo tu o soupeření v oblasti mezistátní politiky (o vliv nad řeckými státy), politických systémů (demokracie versus aristokracie) a v oblasti kmenové (Iónové versus Dórové). Není tedy divu, že došlo k válce mezi oběma spolky. Podnětem pro vypuknutí otevřeného a vleklého konfliktu se stal spor o vliv nad bohatým obchodním státem Korinthos na středořecké Korintské šíji mezi Attikou a Peloponnésem.   

     Peloponnéská válka trvala od r. 431 do r. 404 př. Kr. Její průběh byl dlouho vyrovnaný. Peloponnéský spolek vítězil na souši, Athénský spolek na moři. Athény se však navíc musely potýkat s epidemií nakažlivého a smrtelně nebezpečného moru, jenž byl zavlečen (prostřednictvím lodí s obilím) z Egypta a jemuž padla za oběť nejméně čtvrtina Athéňanů, včetně Perikla.

     Dlouho bylo jediným válečným výsledkem jen pustošení rozsáhlých řeckých oblastí (do války byly zataženy i řecké kolonie na Sicilii). Ekonomické důsledky ničivé války dopadly nejzřetelněji na dosud bohaté Athény. Ty proto ztrojnásobily poplatky svých spojenců do spolkové pokladny, čímž ovšem oslabily jejich loajalitu (věrnost).  

     Vývoj války rozhodli ve svůj prospěch Sparťané tím, že pružně navázali spojenectví s Peršany. Za jejich peníze si pořídili mohutné loďstvo (vedené spartským vojevůdcem Lýsandrem) a s ním uštědřili Athénskému spolku rozhodující porážku. Došlo k ní v r. 405 u severořeckého města Aigospotamoi (dnešní Gelibolu v Turecku) na evropském břehu průlivu Helléspontos (dnešní Dardanelly), kde Sparťané úplně zničili athénskou flotilu.

     Vzápětí (r. 404) Sparťané donutili město Athény po devítiměsíčním obléhání ke kapitulaci.

Peloponnéská

válka

Důsledky války byly pro poraženou stranu kruté. Zanikl Délský spolek. Athéňané byli přinuceni zbořit opevnění včetně Dlouhých zdí, odevzdat Spartě téměř všechny zbývající válečné lodě, vstoupit do Peloponnéského spolku (a tím uznat hegemonii Sparty) a nahradit demokracii oligarchií (vládou malé skupiny lidí). V tomto případě šlo o krutou prosparťanskou vládu takzvaných třiceti tyranů, kteří – s podporou spartského vojska – dali popravit asi 1 500 mužů.

Řecký dějepisec Thúkýdidés (asi 460 – po 400): Dějiny Peloponnéské války:

Hned na začátku následujícího jara… podnikli Lakedaimoňané a jejich spojenci vpád do Attiky… Dekeleia se stala základnou k výpadům do kraje, Athéňanům velmi škodila a způsobila zhoršení poměrů především rozkrádáním majetku a pobíjením lidí. (…) Jindy podle potřeby probíhala krajem jen běžná posádka a loupila z nutnosti opatřit si jídlo… To všechno přinášelo Athéňanům velké škody. Byli připraveni o veškerou svou půdu, uteklo jim přes dvacet tisíc otroků… přišli o všechna stáda a soumary…

     Vítězná Sparta se stala hegemonem celého Řecka, které však bylo válkou všeobecně velmi oslabeno a naopak se v oblasti poněkud zvětšila síla Perské říše.

     Následujících téměř sedmdesát let poznamenal složitý vývoj bez nadčasových výsledků. V Athénách byla již r. 403 vláda třiceti tyranů svržena, došlo k obnovení athénské demokracie a posléze i k znovuvybudování athénského opevnění. O tom, že tamější poměry nebyly úplně bezútěšné, svědčí i skutečnost, že právě tehdy, v 5. – 4. století, v Athénách působili tři největší řečtí filozofové: byli to Sókratés (viz IV.C.7.b.), Platón a Aristotelés (v tomto pořadí mezi nimi panoval vztah učitel – žák). Athény též založily r. 378 nový (druhý) Athénský námořní spolek: byl namířen proti Spartě, svazky mezi členskými státy v něm byly volnější, zabýval se budováním spolkového loďstva a potyčkami se Sparťany, ovšem dosáhl jen odlesku někdejší slávy.     

     Ani Spartě její postavení dlouho nevydrželo: vlivem nedávných bojů počet plnoprávných Sparťanů klesl (snad až na pouhé 2 tisíce mužů), ale o to větší mezi nimi vznikly majetkové rozdíly. V r. 371 byla Sparta poražena středořeckou polidou Théby tak tvrdě, že se rozpadl celý Peloponnéský spolek a Théby příštích devět let řídily řecký vývoj (Thébská hegemonie 371 – 362). Stále zřetelněji se ukazovalo, že dosažené úrovni řecké společnosti přestal malý prostor městského státu vyhovovat, že řecká polis se ocitla v krizi a že vývoj v zemi spěje k vytvoření velkého politicko-hospodářského celku.

    Mezitím se na severu dnešního Řecka vzmáhal stát Makedonie. Jeho území se ovšem s dnešní balkánskou Republikou Makedonie překrývá jen v malé, nejsevernější části. Starověký národ Makedonci byl příbuzný s Řeky, a je tedy odlišný od dnešních Makedonců, kteří v indoevropské jazykové rodině patří ke slovanské větvi. Jádro starověké Makedonie zaujímaly zalesněné hory. Makedonský stát byl královstvím, kde král měl nejvyšší kněžskou, vojenskou i soudní moc. Makedonci vyváželi do Řecka dřevo (na stavbu lodí) a zlato i stříbro. V 5. století vybudovali silnou armádu a během Peloponnéské války se sblížili s řeckou politikou, když pomáhali především Spartě.

Shrnutí:

Rozmach Athén vedl k Peloponnéské válce mezi Délským a  Peloponnéským spolkem. Ve válce, která zpustošila velkou část Řecka, zvítězila Sparta, když ke své tradiční pozemní převaze přidala nově i sílu válečného námořnictva. Celkově oslabené Řecko se však stalo terčem výbojných plánů svého severního souseda, Makedonie.

     Otázky a úlohy:

     1. Nezvyklý, dokonce humorný pohled na Peloponnéskou válku přinesla jedna starořecká divadelní hra, jejíž autor tento konflikt sám zažil. Jak se hra i její autor jmenují? A který známý český karikaturista napsal českou upravenou verzi pod názvem Nejkrásnější válka?

2. Najděte v dějinách nějaký jiný případ, kdy stát pro vítězství ve válce využil podporu od svého odvěkého nepřítele, jako Sparťané využili proti Athénám pomoc od Peršanů.

     3. Název polis Théby začali staří Řekové používat i pro jedno významné město v Egyptě. Které?

Výběr z odborné literatury: Evropa v proměnách staletí. Praha 2001.

8. Hellénistické období (338 – 30 př. Kr.)

     a) Vznik Makedonské říše: Filip II. a Alexandr Veliký

     V r. 359 př. Kr. nastoupil na makedonský trůn král Filip II. (řecky Filippos, ale přidržíme se vžitého zvyku označovat monarchy různých dob i národností českými variantami jejich jmen).

Filip II. Makedonský (podle mincovního portrétu)

     Filip se zaměřil na mohutné rozšíření makedonského území i vlivu prostřednictvím diplomatických a vojenských metod. Uplatňoval dynastickou politiku: většina z jeho 7 manželek byly cizinky z mocných rodů. Zdokonalil makedonskou armádu, pro niž vytvořil novou taktiku, jež vznikla zkvalitněním taktiky řecké (IV.C.6.b). Základním vojenským útvarem se stala pěchotní makedonská falanx. Ta byla – na rozdíl od falangy řecké – hlubší (16 řad), ale jen prvních 5 řad bylo obrněných. Hlavní zbraň vojáků ve falanze představovalo dlouhé (5 – 7 m) obouruční kopí sarissa. Vojáci v 5 předních řadách napřimovali kopí vpřed proti nepříteli (tak mohli vést vcelku bezpečný boj z poměrné dálky), ostatní řady držely kopí vztyčená pod úhlem 45 stupňů na obranu proti šípům a připravená nahradit kopí vpředu. Falanx zastavovala postup nepřátelského vojska, do jehož řad vzápětí z boku vpadala těžká jízda, tvořená aristokraty. Lehká jízda chránila falangu ze stran. Makedonskou armádu doplňovaly vrhací mechanismy a obléhací stroje.

Filip se svými Makedonci nejprve porazil sousedy: jednak různé kmeny balkánského vnitrozemí, jednak některé přímořské řecké poleis, čímž rozšířil svůj přístup do Egeidy. V bojích přišel o oko, ale svých cílů dosáhl. Některé poleis připojil přímo ke svému království, mnohé jiné řecké státy získal za spojence.

                                Čelo útočící makedonské falangy

     Situaci ve zbývajících řeckých obcích dobře ilustroval vývoj v Athénách. Existovala tam politická křídla pro i proti Filipovi. Každé z nich reprezentoval významný řečník (řečníci, to tehdy vlastně byli profesionální politici). Ísokratés ve svém spise s názvem Filip vyzýval makedonského krále, aby sjednotil Řeky a vytáhl s nimi proti společnému nepříteli, Peršanům. Démosthenés naopak před Filipem varoval ve svých plamenných řečích, jež dostaly označení filipiky.

     Démosthenés se posléze stal vůdcem Athén i celé protimakedonské koalice četných poleis. Filip však své řecké nepřátele drtivě porazil r. 338 v bitvě u Chairóneie (tím zároveň zanikl druhý Athénský spolek). Ačkoli poraženým Filip ponechal formální samostatnost, ve skutečnosti jim vnutil svou politiku prostřednictvím nově založeného Korintského spolku a makedonských posádek rozmístěných v některých členských městech. Makedonského vlivu zůstala uchráněna jen Sparta.

     Jako nejmocnější muž jižního Balkánu přijal Filip řecký plán vytáhnout s makedonsko-řeckým vojskem proti Peršanům a vypudit je přinejmenším z maloasijského Řecka. Pustil se do válečných příprav, ale když byl v nejlepším, zavraždili ho probodnutím jeho důstojníci v r. 336 na svatbě jeho dcery.

     Novým makedonským králem se stal Filipův syn Alexandr III. Bylo mu teprve dvacet let, ale pro státnické úkoly byl dobře vybaven, mj. i proto, že jeho učitelem býval Aristotelés.

Alexandr Makedonský

     Alexandr neprodleně pokračoval v otcově díle. V r. 334 vpadl do Perské říše v čele makedonsko-řeckého vojska, jež čítalo asi 30 000 pěšáků a asi 5 000 jezdců. Perský král Dáreios III. mohl proti němu postavit asi 50 000 vojáků. Makedonská taktika však sílu Alexandrovy armády znásobovala. Navíc se Alexandr mohl spolehnout na slabost ústřední vlády v tak velké říši, kde navíc u podmaněných národů panovaly zřetelné protiperské nálady.

Alexandrův rychlý vítězný postup na východ nenechával nikoho na pochybách, že mladému makedonskému králi byl původní cíl příliš těsný a že mu nyní jde o vytvoření celosvětové říše, jež by byla úspěšnější nástupkyní obdobných velkých říší orientálních. Vezmeme-li v úvahu tehdejší zeměpisné znalosti, můžeme říci, že Alexandr jejího ustavení v podstatě dosáhl.

Alexandr dobyl prakticky celou Perskou říši (vyjma několika okrajových oblastí). Svedl řadu bitev, z nichž jsou nejvýznamnější tři. V r. 334, hned po překročení úžiny Helléspontos, zvítězil nad Peršany v bitvě u říčky Gráníkos. V r. 333 porazil v bitvě u města Issos na pobřeží při maloasijsko-syrském pomezí přímo krále Dáreia III. V bitvě se Alexandr zmocnil královského ležení s mnoha poklady a s členy Dáreiovy rodiny. Bitva definitivně ukázala, že Alexandr má nad Peršany silnou převahu. Se svou armádou protáhl podél středomořského pobřeží (kde však fénické město Týros musel obléhat 7 měsíců) a pronikl až do Egypta, který ovládl. Na egyptském pobřeží založil nové přístavní město, které pojmenoval po sobě Alexandrie. V následujících staletích vyrostla v jedno z nejvýznamnějších měst celého Středomoří, vynikla především jako kulturní centrum. 

     Z Egypta Alexandrovo tažení zamířilo dál na východ, k jádru perského území. Dáreios se pokusil o zvrat v r. 331 v bitvě u města Gaugamély na severovýchodním okraji Mesopotamie. Jednalo se o jednu z největších bitev celého starověku. Alexandr měl s sebou již asi 50 tisíc vojáků, Dáreios přivedl snad dvojnásobek; v jeho vojsku nechyběli osvědčené válečné vozy ani několik válečných slonů. Alexandr však uštědřil těžkopádnému perskému kolosu drtivou porážku, po níž se armáda Persie zcela rozložila. Dáreios byl na útěku zavražděn jedním ze svých satrapů (oblastních velitelů). Tím vymřela kdysi veleúspěšná perská dynastie Achaimenovců.

Shrnutí:

Makedonský král Filip II. ovládl – přímo či nepřímo – téměř celé Řecko. Jeho syn Alexandr v čele zdatného makedonsko-řeckého vojska v letech 334 – 324 dobyl a zničil Perskou říši a pronikl až na okraj Indie.

     Otázky a úlohy:

     1. Co se dnes označuje obecným slovem filipika? 

     2. O Alexandrově tažení se vypráví řada historek, které ovšem mají moudré jádro. Zjistěte, jak s Alexandrem souvisí muž jménem Diogenés a gordický uzel.

3. Zopakujte si, jak nazýváme státní zřízení v Perské říši. Čím se vyznačovalo, jaké patrně byly jeho silné i slabé stránky?

Výběr z odborné literatury: Hans Joachim Gehrke: Alexander Veliký. Praha 2002. Výběr z uměleckých zpracování: Film: Alexander Veliký (Spojené státy, 2004, režie Oliver Stone, hrají Colin Farrell /Alexandr/, Christopher Plummer /Aristotelés/, Rosario Dawsonová /Róxana/).

     b) Hellénistická kultura

     Alexandr pojímal svůj další postup jako tažení do Indie, která pro něj byla zemí na konci světa. Po cestě založil asi 70 měst a zanechával v nich vojenské posádky. Téměř všechna nazval po sobě (Alexandrie – často s různými přívlastky na odlišení od první Alexandrie egyptské). Alexandr postupně doplňoval své vojsko někdejšími příslušníky perské armády, takže když překračoval pohoří Hindúkuš (směrem na sever, do střední Asie), měl s sebou již 70 tisíc pěšáků a 10 tisíc jezdců.

     V zemi Baktrii v severovýchodním cípu Perské říše zajal tamější princeznu Róxanu a oženil se s ní (posléze uzavřel manželství s dalšími dvěma princeznami); dával tím příklad svým důstojníkům, aby se také ženili s domorodými aristokratkami. Když překročil řeku Indus, připojil ke své Makedonské říši i území, jež nikdy součástí perského státu nebyla.

Arriános (asi 95 – 175): Tažení Alexandra Velikého:

Alexandrova říše byla ve své době největší stát na světě. Sahal od dnešního Pákistánu po Jaderské moře a od Uzbekistánu po jižní okraj Egypta. Jeho státní zřízení můžeme označit jako monarchii s tím, že Alexandr v širokém měřítku přejímal zvyklosti vládců dobytých území (měl to usnadněno tím, že někde, zejména v Egyptě, jej prohlašovali za boha). Sám přijal většinu perského dvorního ceremoniálu, ale když zkoušel, zda by mu božské pocty neprokazovali také jeho makedonští a řečtí vojáci, setkal se s rozhodným nesouhlasem.

     Alexandrovo tažení a vznik Makedonské říše odstartovaly prudký rozvoj kontaktů Řecka s Asií a s Egyptem. Podnítily rozkvět dálkového obchodu i řeckých věd. Přinesly prolnutí řecké a východní kultury, z čehož vznikla kultura nová – hellénistická. Řecké kulturní prvky zdomácněly v dostupné části Asie i severní Afriky, zatímco orientální kultura obohatila řeckou část Evropy.

     Bez ohledu na další politické osudy Makedonské říše hellénistická kultura převládla v celém východním Středomoří na téměř tisíc let (až do raného středověku). Například řečtina se tu rozšířila jako diplomatický i literární jazyk. Z výučně historického, nikoli kulturního hlediska bývá ovšem hellénistické období vymezováno úžeji (viz nadpis této kapitoly).

     Po návratu z Indie se Alexandr – pro své skutky řečený též Veliký – usadil v Babyloně, z nějž učinil své hlavní město. Tam náhle zemřel v r. 323 jako třiatřicetiletý, pravděpodobně na malárii. Brzy po jeho smrti se Róxaně narodil jeho syn Alexandr IV. (narodil se tedy jako pohrobek).

     Vzápětí se rozpoutal boj mezi bývalými Alexandrovými nejvyššími veliteli, pro něž se po Alexandrově smrti ujalo označení diadochové (nástupci). Národností byli Makedonci a ve vzájemných bojích (během nichž byli zavražděni i Róxana a malý Alexandr) si mezi sebe rozdělili podstatné části Makedonské říše, jež tak zanikla (její nejvýchodnější části se zároveň osamostatnily pod vedením domorodých aristokratů).

     Nakonec se zformovaly tři nejdůležitější nástupnické státy, v jejichž čele stáli nejúspěšnější diadochové. Seleukos vytvořil Říši (a dynastii) Seleukovců: nejvíce ze všech se blížila někdejší Makedonské říši, sahala od západního pobřeží Malé Asie až po jižní Írán. Ptolemaios vybudoval Říši (a dynastii) Ptolemaiovců, zaujímající Egypt. A Antigonos založil Říši (a dynastii) Antigonovců, která zahrnula původní Makedonské království a ovládla – přímo či nepřímo – prakticky celé Řecko.

     Makedonští dobyvatelé podléhali asimilaci s domorodým obyvatelstvem nových říší, mezi nimiž však pokračovaly konflikty. Během nich dozrávaly podmínky pro vpád nové velmoci – Římanů.

Příklady využití řeckého výtvarného stylu v mimoevropském prostředí hellénistické doby: (zleva) egyptský portrét chlapce, seleukovská plastika lva, středoasijská soška indického náboženského reformátora Buddhy, egyptská bohyně Isis-Afrodíté. 

Shrnutí:

Na území Alexandrovy Makedonské říše – bez ohledu na její brzký rozpad po zakladatelově smrti – vznikla nová, hellénistická kultura, založená na vzájemném prolínání řeckých a orientálních vlivů (řečtina se stala hlavním jazykem východního Středomoří).

     Otázky a úlohy:

     1. Napište krátkou úvahu, v níž se pokuste objasnit smysl následujícího textu. Jedná se o úryvek z povídky Nový advokát od slavného pražského spisovatele Franze Kafky (1883 – 1924): Dnes – to se nedá popřít – neexistuje žádný veliký Alexandr. Vraždit dokáže sice leckdo… a mnohým je Makedonie příliš těsná, takže proklínají otce Filipa – ale nikdo, nikdo nedovede vést do Indie. Už tehdy byly brány Indie nedosažitelné, avšak králův meč vyznačil směr. Dnes jsou ty brány přeneseny docela jinam, dál a výš; nikdo neukáže směr; mnozí třímají meče; ale jen proto, aby se jimi oháněli; a pohled, který je chce sledovat, zbloudí.

2. Hellénismus bývá považován za chronologicky první případ procesu, který ovládá také naši dnešní společnost i svět: stírají se rozdíly mezi národními kulturami, převládá jediná, málo rozlišená kulturní atmosféra, založená mj. na dominanci jediného mezinárodního jazyka, země se propojují politicky i ekonomicky… Jak se tento proces i jemu odpovídající životní styl nazývá?   

Výběr z odborné literatury: Pavel Oliva: Svět helénismu. Praha 2001. Anna Swiderková: Tvář helénistického světa. Praha 1983.

9. Řecká kultura

     Řecká kultura vznikla setkáním kultury blízkovýchodní a kultury řeckých kočovných kmenů. Rozvíjela se díky podnětům vycházejícím z polohy Řecka na křižovatce Evropy a Orientu.

     Řecká kultura představuje nejvydatnější svébytný zdroj dnešní kultury euroamerické. Spolu s kulturou starověkého Říma je zahrnována pod pojem antika (tedy kultura či lépe civilizace nejstarších evropských států), přičemž starý Řím byl na řeckých vzorech velmi závislý.

     Řekové usilovali o vyvážený rozvoj svých osobnostních kvalit odborných, mravních,  uměleckých i tělesných. Ideál všestranně rozvinutého člověka se označoval jako kalokagathiá (řec. kalos = fyzicky krásný a agathos = mravně dobrý). K jeho dosažení směřovalo i vzdělávání.

     Děti byly původně vzdělávány v rodinách. Teprve později vznikaly veřejné školy pro chlapce a mladé muže. Nazývaly se gymnasia (řec. gymnos = obnažený; podstatnou složkou výuky bylo sportovní zápolení, které žáci podstupovali nazí). Dívky se vzdělávaly doma i nadále, jen nejbohatší rodiče je posílali do soukromých škol: ty se dělily na chlapecké a dívčí.

     Řekové jako první Evropané rozvíjeli vědy, jež vznikly v říších starověkého Východu. Mnohé řecké osobnosti ovšem pěstovaly několik oborů najednou, takže jsme na rozpacích, zda takový Thalés z Mílétu nebo Pýthagorás ze Samu byli spíše filozofy, či matematiky.

     Souvislostí mezi naším světem a starými Řeky bychom našli bezpočet. Tak v Řecku leží počátky historie jako soustavné vědy: základním kamenem pro naše vědění o starověkém Blízkém východě je dílo Otce dějepisu Hérodota (spis Dějiny), jehož následovník Thúkýdidés zase sepsal Dějiny Peloponnéské války. Jako odborná činnost s nutným teoretickým zázemím byla chápána i politika (a odtud dnešní věda politologie). A absolventi lékařského studia dodnes skládají přísahu založenou na pravidlech, která sestavil Hippokratés.

     Starořecká kultura vzkvétala také v řeckých koloniích: ztělesněním této skutečnosti může být fyzik Archimédés, jenž žil v sicilských Syrákúsách.

Výřez z fresky italského malíře Rafaela (kolem 1500) Athénská škola: Platón a Aristoteles ukazují každý tam, kde podle jejich názorů začíná lidské poznání.

     Pokud jde o umění, o básníku Homérovi již byla řeč. Jeho prakticky současným kolegou byl Hésiodos (jeho eposy Původ bohů a Práce a dni shrnují starořecké představy o vzniku světa a popis života na počátku řeckých dějin). První ženou mezi evropskými literáty se stala básnířka Sapfó: žila na ostrově Lesbos, kde kolem sebe soustředila skupinu umělecky nadaných dívek i žen.

     Z trojice největších řeckých filozofů Sókratés a Platón byli přesvědčeni, že lidské poznání začíná myšlením o věčných, nadosobních, obecných idejích a odtud pokračuje ke zkoumání smyslového světa, zatímco Aristotelés viděl postup opačný, od zkoumání konkrétních skutečností k jejich rozumovému zobecnění: stal se zakladatelem prakticky všech specializovaných vědních oborů. V klasickém období mezi básníky kraloval Pindaros. Řecko je rovněž pravlastí divadla a hry Aischylovy, Sofoklovy, Eurípidovy nebo Aristofanovy se hrají dodnes.

     Jména starořeckých výtvarníků známe jen výjimečně, ale každé z nich patří mimořádné osobnosti: Feidiás vedl dílnu, jež za Periklových časů vytvořila sochařskou výzdobu athénské Akropole; Myrón stvořil bronzovou sochu Diskobola, která, ač dochována pouze v kopiích, je patrně nejslavnější antickou plastikou; Práxitelés je autorem prvního aktu vůbec (Afrodíté Knidská; dnes rovněž jen jako kopie).

     Další obsáhlou kapitolu představuje architektura: připomeňme jako jeden příklad za všechny, že tři starořecké sloupové řády (styly podpěrných sloupů) – dórský, iónský, korintský – byly hojně využívány až do nové doby.     

Sloupové řády (zleva a chronologicky): dórský, iónský, korintský.

     Těžká a jednotvárná práce nebyla ve starém Řecku ceněna, a proto ji svěřovali otrokům. Svobodní řemeslníci však ke své profesi přistupovali jako k umění, takže jejich díla měla i zřetelné kvality estetické: např. těžiště starořeckého malířství tvořily malby na užitkových vázách amforách.

     Celé ovzduší řeckých poleis bylo jedinečné tím, jak podporovalo růst mimořádných osobností. Tento vývoj kulminoval během necelých dvou set let klasického období. Nelze zapomínat na těžký osud otroků ani na ženskou nerovnoprávnost, ale odhlédneme-li od nich na okamžik, zjistíme, že svoboda i demokracie Periklových Athén ještě dnes zůstávají nedosaženým ideálem. Každý athénský občan tehdy cítil, že je vlivným členem obce, že se může podílet na jejím vývoji a že politika je čitelná a otevřená veřejné kontrole.

          Britská rekonstrukce starořeckého divadelního představení

Vznik velkých říší hellénistického světa vzdálil občana správě veřejných věcí, což však vedlo k soustředění pozornosti na potřeby individuálního života. Hellénistický Řek se stal především výrobcem (či obchodníkem), zatímco dříve v polis byl především občanem.

     Dochází k velké specializaci profesí. S tím souvisí rozvoj školství, čtenářství, a dokonce i cestování. Kontakt s Orientem probudil touhu po originalitě a tajuplných záhadách. Řečtí bohové získali některé orientální rysy, do Evropy přišla astrologie (hvězdopravectví; obor hledající vztahy mezi děním na hvězdné obloze a na zemi). Z dřívějších období však pokračuje, ba vzrůstá obliba sportovních soutěží a divadelních představení: obojí získává charakter masové zábavy.

     Vznikaly však i specializované vědecké instituce. Tak diadochos Ptolemaios I. Sótér založil v egyptské Alexandrii středisko věd a umění nazvané Múseion. Na státní útraty tam žili a tvořili vědci mnoha oborů a básníci. V Múseionu se nacházela i nejslavnější knihovna starověkého Středomoří, čítající až 700 000 svitků. Múseion pak dalo své jméno všem novodobým muzeím.

Shrnutí:

Starořecká kultura (tvořící starší ze dvou fází antické civilizace) je nejvydatnějším zdrojem dnešní kultury euroamerické. Vyznačuje se úsilím o všestranný (tělesný, duševní i mravní) rozvoj člověka a o vysokou estetickou úroveň prostředí. Náležejí do ní počátky prakticky všech evropských věd i institucionalizovaného vzdělávání. Vynikla však i položením základů politického života Evropanů.

     Otázky a úlohy:

     1. Najděte ve svém okolí příklady uměleckých (stavebních, výtvarných apod.) objektů, které mají řeckou inspiraci (třeba i v její pozdější, římské obdobě).

2. Již staří Řekové sestavili seznam Sedmi divů světa – nejúžasnějších stavebních památek. Které objekty do seznamu patřily? Nenechte se zmást tím, že můžete najít několik variant. 

Výběr z odborné literatury: Antonín Bartoněk: Světem starých Řeků. Praha 1977. Alena Frolíková: Politická kultura starověkého Řecka. Praha 1990. Pavel Oliva: Kolébka demokracie. Praha 2000. Vojtěch Zamarovský: Za sedmi divy světa. Bratislava 2003.