Starověké Řecko

     Antická civilizace: její charakter a zeměpisné rozšíření

     Pod pojmem antika (lat. anticus = starobylý) se rozumí evropský starověk, zeměpisně vycházející z Řecka a Itálie; postupně se rozšířil po mnoha dalších zemích ve Středomoří (a Černomoří) a v západní Evropě.

    Starověké Řecko bylo větší než Řecko dnešní; starověká Itálie se blížila své dnešní podobě. 

     Učebnice sice obvykle líčí nejprve starověk řecký a teprve pak starověk italský – vlastně římský, podle města Říma a pak Římské říše –, ale ve skutečnosti se obě oblasti vyvíjely takřka synchronně.

     Blízkovýchodní kořeny antické civilizace

     Nositeli prvních vyspělých kultur v Řecku a Itálii ovšem nebyli Indoevropané – ani Řekové, ani Italikové –, ale přistěhovalé přímořské národy blízkovýchodního původu, na jejichž dějinné dílo pak řecké a italické kmeny navazovaly.

     ŘECKO: Takovou počáteční etapu řeckého starověku tvoří komplex egejských kultur (v oblasti Egejského moře a na úrovni doby měděné a doby bronzové). Jsou jimi:

  1. Kykladská kultura (především 3. tisíciletí př. Kr.): existovala na souostroví Kyklady, vynikla kykladskými idoly – kultickými soškami ženských postav. 

      2. Mínojská kultura (3. – 2. tisíciletí): z egejských kultur byla nejvýznamnější; je nazvána podle bájného krále Mínóa, její lid sídlil na ostrově Krétě, kde vybudoval městské státy (nejvýznamnějším byl Knóssos) s mohutnými paláci (odtud pojem labyrint = bludiště). Kréťané/Mínojci bohatli z kvalitní řemeslné výroby a námořního obchodu; své paláce zdobili nástěnnými malbami freskami; proslulé byly akrobatické hry dospívající krétské mládeže s nebezpečnými býky.

3. Helladská kultura (3. – 2. tisíciletí; řec. Hellas = Řecko): existovala na řecké pevnině (jih Balkánského poloostrova), udržovala kontakty s mínojskou Krétou. Ve 2. tisíciletí se helladské obyvatelstvo smísilo s prvními Řeky přicházejícími ze severu do Řecka. Řekové, tehdy ještě především pastevci, se helladskou kulturou obohatili; ohniskem tohoto prolnutí se stal městský stát Mykény, jehož hlavní město proslulo mj. mohutnými hradbami.

     Příchod Indoevropanů

     ŘECKO: Řecké kmeny se usazovaly v Řecku ve 2. tisíciletí př. Kr.; byli to Achájové (především severní Řecko), Iónové (střední Řecko a egejské pobřeží Malé Asie), Dórové (jižní Řecko) a Aiólové (část maloasijského pobřeží). Sami Řekové se nazývali Hellénové.

Řekové vyznávali polyteistické náboženství s antropomorfizovanými bohy. Hlavním sídlem bohů byla hora Olymp(os). Nejvyšší bůh se jmenoval Zeus (2. sg. Dia atd.; bůh nebe, počasí, hromu apod.). Jeho manželka byla Héra (bohyně rodinného života), z dalších bohů jsou nejznámější Athéna (bohyně moudrosti, řemesel a válečného umění), Apollón (bůh slunečního jasu, umění a uzdravování), Artemis (bohyně přírody), Afrodíté (bohyně erotické lásky a krásy), Poseidón (bůh moře a vodního živlu vůbec), Héfaistos (bůh ohně a kovářství), Hermés (ochránce pocestných).

     Své představy o bozích a světě Řekové vtělili – podobně jako jiné národy – do obrazných příběhů – mýtů (bájí). Jejich nejznámějším zpracováním jsou hrdinské eposy Ílias a Odysseia, spojené s autorskou postavou básníka jménem Homér(os): vznikly asi v 8. století př. Kr. a vyprávějí jednak příběhy spojené s Trojskou válkou, tedy se skutečným řeckým obléháním a dobytím maloasijského pobřežního města Trója (Ílion), jednak příběh dobrodružného i fantaskního putování řeckého hrdiny Odyssea z dobyté Tróje zpět do vlasti.

     Řekové zničili Tróju někdy kolem r. 1200 př. Kr. Homérské eposy však zachycují reálie řecké společnosti z období poněkud pozdějšího: jde o temné neboli homérské období (asi 1200 – asi 800 př. Kr.), kdy Řekové vstoupili do doby železné, ale ještě nevytvořili skutečné státy.

     Počátky antických států          

     ŘECKO: Archaické období (asi 800 – asi 500 př. Kr.): je to éra vzniku nejstarších řeckých městských států. Řekové vytvořili řecké hláskové písmo (dodnes používané v matematice, fyzice apod.): je to vůbec první abeceda se znaky pro všechny hlásky. 

     Relativní přelidnění řeckých měst vedlo k Velké řecké kolonizaci: některé řecké městské státy (metropole) zakládaly na různých místech středomořského a černomořského pobřeží kolonie – nové osady v cizím prostředí; na své metropoli byly nezávislé a udržovaly s ní přátelské styky. Poněkud starší byla kolonizace fénická: jejím hlavním produktem bylo mocné severoafrické Kartágo.

     Řecký městský stát se typově označoval pojmem polis (= město, obec; 1. pl. poleis). Odtud pochází slovo politika = činnost směřující k řízení státu.

     4 druhy státního zřízení v poleis: (1) monarchie: královská vláda; (2) aristokracie: vláda příslušníků nejvýznamnějších (urozených) válečnických a zároveň velkostatkářských rodů, omezovala moc králů; (3) tyrannis: samovláda jedince, který s podporou veřejnosti zlikvidoval vládu aristokracie; tyrannis bývala přechodovým obdobím; (4) demokracie: vláda lidu. 

Lid neboli démos (tedy občané) v polis tvořili osobně svobodní domorodí muži. Do dému nepatřily ženy, přistěhovalí cizinci a samozřejmě ani otroci; otroctví v antice bylo častější a tvrdší než na Blízkém východě, otroci většinou pocházeli z řad válečných zajatců.

     V Řecku se každé 4 roky v městě Olympii konaly celořecké sportovní soutěže – olympijské hry; písemně jsou doloženy od roku 776, který se proto stal počátkem starořeckého letopočtu. 

     Antická demokracie a její struktura

     ŘECKO: Klasické období: asi 500 – 338 př. Kr.: Nejvýznamnějšími řeckými poleis byly:

     A. Athény: středořecká krajina Attika, kmen Iónové; po svržení ekonomicky úspěšné, ale politicky autoritativní tyrannidy rodu Peisistratovců byla v Athénách kolem r. 500 nastolena demokracie (jejímž zakladatelem se stal Kleisthenés).

     Základem athénské demokracie bylo lidové shromáždění (ekklésiá) všech občanů: scházelo se čtyřicetkrát do roka, hlasovalo o návrzích zákonů a o otázkách zahraniční politiky, volilo úředníky, rozhodovalo o státních financích, soudilo těžké zločiny… Návrhy pro jednání ekklésie připravovala Rada pěti set, složená z volených zástupců attických regionů a mající ještě některé další pravomoci. V čele výkonné státní moci stálo 9 nejvyšších úředníků – archontů: jejich úřad byl čestný, neplacený, s funkčním obdobím 1 rok. Podobný politický systém byl i v mnoha dalších poleis.  

     B. Sparta: krajina Lakónie na jihořeckém poloostrově Peloponnés(os), kmen Dórové; obyvatelstvo tvořili: 1. Lakedaimoňané: a) Sparťané: čistě dórského původu, věnovali se pouze válečnictví, tvořili elitní a úderné jádro spartského vojska; b) Perioikové: míšenci dórského a staršího obyvatelstva, zabývali se zemědělstvím, řemeslem a obchodem, tvořili běžné, řadové oddíly ve spartském vojsku; 2. Heilóti: potomci původního, předřeckého obyvatelstva, pracovali jako otroci, a tedy živili Sparťany; v armádě zastávali pomocnou roli. Ve Spartě tvořili většinu populace.   

     Spartské lidové shromáždění se nazývalo apellá, roli rady hrála rada starších gerúsiá. V čele výkonné moci stáli 2 volení králové (pocházeli z nejvýznamnějších rodů a byli zároveň členy gerúsie) a 5 nejvyšších úředníků – eforů (samozřejmě také volených). Spartské státní zřízení mělo tedy ve srovnání s athénským méně demokratických rysů.   

     Řecko: klasické období (asi 500 – 338 př. Kr.)

     Řecko-perské války (490 – 449)

     V 6. století př. Kr. Peršané pod vládou dynastie Achajmenovců (zakladatel král Kýros II. Veliký) vytvořili Perskou říši – tehdy největší stát světa –, která sahala od Egejského moře až po řeku Indus. Jednalo se o kulturně vyspělou monarchii, kterou blíže označujeme jako patriarchální despocii: král nebyl zbožštěn a měl vystupovat jako přísný, ovšem chápavý otec svého lidu. 

     V letech 500 – 494 maloasijští Řekové uskutečnili – s athénskou pomocí – povstání proti perské nadvládě, ale byli poraženi.  Povzbuzení Peršané se rozhodli dobýt i evropské Řecko.

     V r. 490 Athény odrazily perskou námořní invazi v bitvě u Marathónu (běh posla z bojiště do Athén vstoupil do dějin jako maratonský běh).

     V letech 480 – 479 Peršané, které vedl král Xerxés I., postupovali po souši i po moři. Jejich pozemní armáda nejprve zvítězila v Thermopylském průsmyku, kde padlo třísetčlenné spartské jádro řeckého vojska i s králem Leónidem; athénské loďstvo (velitel Themistoklés) pak rozdrtilo perskou flotilu v námořní bitvě u ostrova Salamis. Vojska spojených Řeků potom porazila jak pozemní perskou armádu u středořeckých Plataiai, tak ještě další perské vojsko u maloasijského mysu Mykalé (čímž byla umenšena perská nadvláda nad maloasijskými Řeky).  

     Každá z obou vůdčích poleis – Athény a Sparta – si vytvořila spolek, v němž pod svou hegemonií sdružila své spojence. Síla Athénského námořního spolku spočívala ve válečném loďstvu, síla Peloponnéského spolku zase v pozemní armádě. Athénský námořní spolek se rozšířil o maloasijské poleis, které osvobodil od Peršanů, a proměnil se v pevnou Athénskou říši. Tak skončily Řecko-perské války (449). Pod vládou vojevůdce a politika Perikla byly Athény kulturně a stavebně velkoryse zvelebeny, včetně vybudování ikonického chrámu Parthenónu na návrší Akropoli.

     Peloponnéská válka (431 – 404)

     Rivalita mezi Athénami a Spartou vyústila v Peloponnéskou válku mezi oběma spolky. Válka zpustošila velkou část Řecka a ve svůj prospěch ji rozhodli Sparťané, když překonali athénskou námořní převahu tím, že si s perskou pomocí vybudovali vlastní silné válečné loďstvo a porazili Athéňany v námořní bitvě u severořecké lokality Aigospotamoi. Athénský námořní spolek zanikl a Sparťané po několik let okupovali Athény. Peršané opět ovládli maloasijské poleis.

     Peloponnéská válka potvrdila, že epocha řeckých městských států skončila a že vývoj dospěl k potřebě sjednocení všech Řeků. Hegemonem Řecka se nyní stala vítězná Sparta, ovšem její tvrdá politika vedla k válečné vzpouře proti jejímu vlivu: nakrátko se řeckým hegemonem stala polis Théby. Rozkolísanosti řecké politické scény využil k ovládnutí celého Řecka stát Makedonie.

     Řecko: helénistické období (338 – 146 př. Kr.)

     Makedonci – severní sousedé Řeků – byli indoevropský národ s jazykem blízkým řečtině.

     Ve 4. století př. Kr. makedonský král Filip II. ovládl balkánskou oblast zlatých dolů a pak začal ovlivňovat dění v Řecku (athénské varovné řečnické projevy proti jeho vlivu se označují jako filipiky). V r. 338 Filip se silným vojskem porazil Řeky v bitvě u Chairóneie, a Řecko tak dobyl.

     Řekové získali Filipa pro ideu nové války proti Persii. Uprostřed příprav byl sice Filip zavražděn jedním ze svých důstojníků, ale v otcově díle pokračoval Filipův syn Alexandr Makedonský; jeho učitelem byl řecký filozof Aristotelés, zakladatel mnoha specializovaných věd.

     Alexandr shromáždil řecko-makedonskou armádu o síle asi 50 000 mužů.  Jádrem Alexandrova vojska byli pěší těžkooděnci (hoplíté); jejich bojový šik (makedonská falanx) používal dlouhá kopí (sarissy) napřímená ve směru útoku. Lehká pěchota a jízda tvořily podpůrné, ale velmi pohyblivé oddíly.

     V r. 334 Alexandr Veliký zahájil největší válečné tažení, jaké do té doby světové dějiny poznaly. Nejprve ovládl Malou Asii, pak dobyl Fénicii, Palestinu a Egypt: v Egyptě založil město Alexandrii, která se záhy stala jedním z hlavních kulturních center celého Středomoří. Svedl řadu bitev; ve dvou z nich – u maloasijského Issu a u mezopotamských Gaugamél – Alexandr porazil přímo perského krále Dáreia III., kterého pak sami Peršané zavraždili. Když Alexandr obsadil největší město světa Babylńn (1 milion obyvatel), rozhodl se, že to bude hlavní město jeho právě vznikající Makedonské říše. Dobyl zbývající části Perské říše a navíc překročil řeku Indus, takže ovládl i nejzápadnější okraj Indie. Vrátil se do Babylónu, pokusil se vládnout jako všemocný orientální monarcha, ale v r. 323 náhle zemřel.

     Makedonská říše se pak rozpadla: vládci jednotlivých následnických zemí (diadochové) založili nové říše (a dynastie), navzájem spojené novou, helénistickou kulturou, která vznikla mnohotvárným smísením kultury řecké a kultur blízkovýchodních (někdy se uvádí, že helénistická kultura je prvním případem globalizace ve světových dějinách). Z centrální, syrsko-mezopotamsko-íránské části Makedonské říše se stala Říše Seleukovců, Egypt se proměnil v Říši Ptolemaiovců, Makedonii a většinu Řecka zahrnovala Říše Antigonovců atd.   

     Antická kultura

     Antická, tedy starověká řecká i římská kultura tvoří – včetně křesťanství – nejvýznamnější složku dnešní euroamerické, západní civilizace. Antika položila základy mnoha věd v čele s filozofií (vědou o obecných zákonitostech přírody, společnosti, myšlení a jazyka). Bez objevného díla filozofů a geometrů Thalése z Mílétu a Pýthagora nebo fyzika Archiméda se ani dnes neobejdeme. Hérakleitos určil neustálou změnu jako základní rys světa podléhajícího rozumnému řádu (zvanému logos). Démokritos stanovil atomy jako základní částice hmoty. Sókratés používal smysluplný dialog o pojmech jako důležitý nástroj poznání. Podle jeho žáka Platóna poznáváme skutečnost tak, že postupujeme od idejí v našem myšlení směrem ke smyslově vnímanému světu, zatímco Platónův žák Aristotelés viděl jako prvotní poznání smyslové, na něž myšlení teprve navazuje. Vlivným směrem pozdní antiky se stal stoicismus: tvrdí, že šťastný život spočívá na souladu s přírodou a rozumem, na skromnosti a na odmítání pomíjivých požitků; významnými stoiky byli Řek Epiktétos a Římané Seneca a císař Marcus Aurelius.

     Z řečníků vynikl v Athénách Démosthenés, v Římě Cicero. Řecká literatura vytvořila homérské eposy i skutečné divadlo a jeho hlavní žánry: tragédii (autoři Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) a komedii (Aristofanés). Latina je mezinárodním jazykem vzdělanců i dnes, kdy k nám přichází především prostřednictvím angličtiny. Antická architektura se vyznačuje hlavně kombinací nízkého trojúhelníkového štítu a sloupoví. Výtvarné umění (sochařství, fresky, mozaiky) si dávalo záležet na realistickém – věrném – zachycení skutečnosti; 3 sloupové řády (dórský, iónský a korintský) jsou stálou inspirací. Antickým ideálem byl všestranně rozvinutý člověk.