Starověký Řím

 

     Blízkovýchodní kořeny antické civilizace

 

     ITÁLIE: První starověkou kulturu v Itálii (zejména na jejím SZ – kraj Toskánsko aj.) vytvořili Etruskové: národ, který patrně vznikl smísením staršího obyvatelstva s mořeplaveckou migrační vlnou z Asie. Po r. 1000 př. Kr. Etruskové vybudovali první města v Evropě: vyznačovala se pravoúhlou sítí ulic, důmyslnými vodovody i kanalizací a atriovými domy (s centrálním, částečně zastřešeným dvorem – atriem). Stavělo se z kamene, dřeva a cihel (Etruskové již ovládali umění klenby). Etruskové byli špičkovými metalurgy, vyráběli kvalitní železo, měď, bronz… Světové úrovně dosáhlo etruské hrnčířství a šperkařství. Etruskové milovali luxusní oděvy i obuv; o jejich bohatství vypovídají náročně vybavené hrobky se sarkofágy. Etruskou krajinu, rozdělenou mezi městské státy, protínaly první evropské silnice i meliorační kanály, v přístavech kotvily lodě prakticky z celého Středomoří.

 

     Příchod Indoevropanů

 

     ITÁLIE: Kolem r. 1200 začala do Itálie pronikat skupina indoevropských kmenů označovaná jako Italikové. Žili na úrovni doby železné a další vyspělou kulturu převzali hlavně od Etrusků.

     V západní části střední Itálie se usadil italický kmen Latinové: jejich kraj se nazývá Latium a jazyk latina.8. století př. Kr. zde vzniklo město – a městský stát – Řím (lat. Roma): město Řím bylo vytvořeno osídlením uměle vysušené půdy mezi 7 pahorky na břehu řeky Tibery. Na vzniku Říma se významně podíleli Etruskové, kteří také městu zprvu vládli.

 

     Počátky antických států

 

     ŘÍM: Doba královská (asi 800 – asi 500 př. Kr.): mytickými zakladateli Říma byli bratři Romulus a Remus; ve skutečnosti Římu jako monarchii vládli etruští králové. Tradičně bylo založení Říma kladeno do roku 753, jenž se tak stal počátkem starořímského letopočtu.    

 

     Antická demokracie a její struktura

 

     ŘÍM: Římská republika: asi 500 – 27 př. Kr.: Kolem r. 500 Římané vyhnali svého posledního etruského krále a vybudovali si nové státní zřízení – republiku (lat. res publica = věc veřejná). Římský lid (populus) byl definován podobně jako démos v řeckých poleis. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že římský lid, tedy římští občané se dělili na 2 vrstvy, jimiž byli:

     1. Patriciové (lat. patres = otcové): byli tradičně považováni za potomky zakladatelů města, tvořili menšinovou, ale původně zvýhodněnou, tedy privilegovanou skupinu římských občanů (při hlasování o veřejných záležitostech měly jejich hlasy většinovou váhu); 

     2. Plebejové (lat. plebs = lid): původně měli jen okrajový vliv na politiku, ale již záhy po vzniku republiky zahájili dlouhý a nakonec úspěšný boj s patricii o rovnoprávnost.

 

     Ústředním tělesem římské politiky byl senát (rada starších): v době královské sloužil jako poradní sbor krále, za republiky se stal hlavním politickým dějištěm. Původně jej tvořili jen zástupci patriciů (měl 300 členů); plebejové si pak vymohli (svými 3 secesemi, tedy demonstrativními odchody z Říma) zřízení plebejského zástupce v senátu – nazýval se tribun lidu a měl právo veta: jediným slovem veto (= zakazuji) mohl zrušit výnos senátu odporující plebejským zájmům.

     Struktura dalších římských politických institucí byla dosti složitá. Existovalo několik druhů lidových shromáždění (comitia) a mnoho volených úřadů (souhrnně se nazývaly magistrates), z nichž nejvyšší pozici zaujímala dvojice consulů (při válečném ohrožení mohl místo nich po dobu 6 měsíců neomezeně vládnout dictator). Ve 4. – 3. století př. Kr. došlo k faktickému politickému zrovnoprávnění plebejů s patricii; příslušnost k oběma vrstvám měla nadále dopad již jen na míru společenské prestiže. Římskou republiku lze označit jako druh demokracie.   

 

     Idea antických říší a vznik římského impéria

     Řím: republika (asi 500 – 27 př. Kr.)

     Raná republika (5. – 3. století)

 

     Období rané římské republiky přineslo (a) ustavení republikánských politických institucí a (b) římské ovládnutí Apeninského poloostrova. Obecně řečeno, vytváření velkých říší nebylo v dějinách motivováno jen mocenskými ambicemi politiků, ale také snahou o ekonomický rozvoj bez zbytečných bariér a o posilující ideové sjednocení co největšího území a jeho obyvatel.

     Římané zahájili svou expanzi obrannými boji proti Etruskům a Keltům. Pak se obrátili proti nelatinským Italikům: buď je ve válkách porazili, nebo si je zavázali spojeneckými smlouvami. Posléze Řím dobyl také jihoitalské řecké kolonie. Římané ovšem přejímali mnoho řeckých kulturních vlivů, včetně podoby náboženství (nejvyšší římský bůh Jupiter měl rysy řeckého Dia; Minerva = Athéna, Venuše = Afrodíté, Neptun = Poseidón atd.).

     Ve 4. – 3. století př. Kr. Řím ovládl prakticky celý Apeninský poloostrov. Mnozí Římané se na nově získaných územích usazovali. Tak se rozšiřovala populace s římským občanstvím, které muže zavazovalo k vojenské službě, ale zároveň jim dávalo právo účastnit se v Římě politického života: hlasovat, volit a kandidovat. Docházelo ke kulturní a etnické romanizaci Apeninského poloostrova.

     Ve 3. století (po vyrovnání plebejů s patricii) vznikla mezi Římany nová vládnoucí vrstva, nobilita (lat. nobilis = vznešený). Tvořily ji nejbohatší a nejvlivnější patricijské či plebejské rodiny, které vynikaly pozemkovým bohatstvím, ovládaly senát a vzcházela z nich drtivá většina vysokých úředníků. Vláda nobility – oligarchie (řec. olígos = několik) – omezovala demokratický systém.

     Hlavní část římské armády tvořili římští občané: na vojenskou službu byli hrdí. Armáda se scházela v případě potřeby; mírové stavy vojska byly nízké. Římané se pro vojenskou službu vyzbrojovali sami, na své náklady. Nejbohatší vrstvy stavěly nejúdernější vojenské jednotky: těžkou pěchotu a jízdu. Chudší vrstvy vytvářely lehkou pěchotu a pomocné oddíly. Spojenci – Italikové bez římského občanství – poskytovali vojenské útvary podřízené římským velitelům. Základními jednotkami římského vojska byly legie (vždy řádově o tisících mužů).     

 

     Vrcholná republika (3. – 2. století)

 

     V období vrcholné republiky Řím svedl synchronně dvě trojice vítězných válek: války Punské proti Kartágu (Kartagince Římané nazývali Punové) a války Makedonské proti helénistickému Řecku (tedy proti Říši Antigonovců). Tak vznikla nová velmoc: Římská říše.  

     V První punské válce Římané zvítězili, když vybudovali silné válečné loďstvo, s nímž eliminovali kartaginskou námořní převahu. Ovládli 3 velké ostrovy – Sicílii, Sardinii a Korsiku – a proměnili je ve své první provincie: podřízené části římského státu, ekonomicky vytěžované ve prospěch římské státní pokladny. Druhá punská válka začala spektakulárním tažením kartaginského vojevůdce Hannibala přes Pyrenejský poloostrov a Alpy ze severozápadu do Itálie: se svým vojskem, v němž měl i válečné slony, Hannibal uštědřil Římanům tvrdou porážku u města Cannae. Nedokázal však dobýt Řím a Římané jej nakonec vytlačili přes moře zpátky do Kartága a tam ho porazili (vojevůdce Scipio Africanus). Kartágo ztratilo zbytek svých evropských území. Třetí punská válka pak přinesla úplné zničení samotného Kartága r. 146.   

     Z dnešního hlediska nejznámějším okamžikem Makedonských válek se stalo římské dobytí řecké kolonie Syrákúsy na Sicílii, kdy zahynul proslulý fyzik Archimédés. Římské dobývání Řecka skončilo zničením města Korintu také r. 146.      

 

     Krize republiky (2. – 1. století)

 

     Proměna Říma ve velmoc přinesla zbohatnutí země, ale toto bohatství se rozdělovalo velmi nerovnoměrně. Profitovala nobilita (z válečné kořisti, ze správy provincií apod.), která vytvářela výnosné velkostatky – latifundia. Zato střední vrstvy se z velké části propadaly do chudoby: řada jejich mužů padla v boji, menší hospodářství byla zpustošena Hannibalem, drobné rodinné farmy nemohly konkurovat ani latifundiím se zvýšeným počtem otroků, ani levnému obilí z provincií… Alarmujícím důsledkem se stal výrazný nedostatek občanů majetkově kvalifikovaných pro vojenskou službu, což Římskou říši nebezpečně oslabovalo.

     Tak vypukla krize římské republiky. K jejímu řešení vznikly cesty, které – vůbec poprvé v evropských dějinách – zřetelně náležejí ke dvěma hlavním politickým proudům, od novověku označovaným jako levice (snižující sociální rozpory prostřednictvím aktivní role státu) a pravice (prosazující soutěživou svobodu a omezování role státu).

     Souhrn levicových receptů na krizi římské republiky byl založen na státní podpoře směřující ke zvýšení počtu římských občanů, kteří mohli sloužit ve vojsku. Pravicová strategie spočívala v nastolení vlády pevné ruky, která by zabránila vzpourám zchudlých vrstev.

     Reformy bratří Gracchů: Tiberius Sempronius Gracchus (tribun lidu r. 133) prosadil pozemkovou reformu: stanovila strop pro rodinné pozemkové vlastnictví a nadměrečnou půdu rozdělovala mezi bezzemky; nobilové však Tiberia zavraždili a jeho reforma nebyla plně realizována. Gaius Sempronius Gracchus (tribun lidu v r. 123) navrhoval přiznat římské občanství všem spojencům-Italikům, ale zahynul při pronásledování ze strany svých odpůrců. 

     První občanská (uvnitř státu) válka v Římě (88 – 81): Stoupenci reforem (levice) vytvořili politickou skupinu populárů (přívrženců lidu), zatímco nepřátelé reforem (pravice) se označovali jako optimáti (ti nejlepší); šlo vlastně o první předchůdce skutečných politických stran. Předák populárů Gaius Marius umožnil (r. 107) vojenskou službu i bezzemkům (výzbroj jim poskytl stát) a proměnil římskou armádu ve stálé ozbrojené síly. Efektivitu tohoto řešení prokázal vítěznými válečnými výpravami v severní Africe aj. Proti Mariovi se postavil vůdce optimátů Lucius Cornelius Sulla, který v bojích uhájil římské panství v Malé Asii. Rivalita mezi oběma vůdčími politiky přerostla v občanskou válku, během níž Sulla vojensky obsadil Řím. Po Mariově smrti se Sulla stal diktátorem na neurčitou dobu a vydal proskripce: veřejné soupisy předních populárů označených za nepřátele státu, přičemž jejich majetek byl zkonfiskován a oni sami byli beztrestně zabíjeni. Sulla však asi po 2 letech náhle odešel z politiky a brzy nato zemřel.

     Spartacovo povstání (73 – 71): Největší povstání otroků v antických dějinách začalo jako vzpoura skupiny gladiátorů – otrockých zápasníků bojujících spolu v arénách pro pobavení obecenstva. Pod vedením gladiátora jménem Spartacus uprchli ze středoitalské Capuy, soustředili kolem sebe početný dav chudých bezzemků a dvakrát protáhli Itálií ve směru S–J. Byli poraženi až vojskem, kterému velel Marcus Licinius Crassus, jenž zbohatl z proskripcí. 6 tisíc vzbouřenců bylo popraveno trýznivým ukřižováním (přibitím na dřevěné kříže).

     Triumviráty: Krize římské republiky ukázala, že mohutnou říši není možné spravovat demokratickými mechanismy a že vývoj spěje k autoritativní vládě. Tak vznikl koncept triumvirátu: společné vlády tří respektovaných mužů, kteří rozpoutají vlnu úspěšných dobyvačných válek, jimiž ideově sjednotí římskou společnost a na úkor ovládnutých národů získají hmotné prostředky pro podporu deklasovaných vrstev římských občanů (z hlediska předchozích římských sporů levice–pravice šlo tedy o „středové“ řešení). 

     První triumvirát (od r. 60) tvořili Crassus, Gnaeus Pompeius (válčil v Malé Asii a Sýrii a pak se vrátil do Říma) a Gaius Iulius Caesar: mnohostranně nadaný politik i vojevůdce, dobyl keltskou Gallii (= Francii a Belgii), podnikl výpravu do Velké Británie. Když Crassus padl v Mezopotámii, Pompeius se stal konzulem bez kolegy – po Sullovi šlo o druhý případ samovlády v římské republice. Caesar se se svým vojskem vrátil do Itálie a překročením řeky Rubico (prý s výrokem Kostky jsou vrženy) zahájil druhou občanskou válku v Římě (49 – 45). Pompeius prohrál a pronásledován Caesarem uprchl do ptolemaiovského Egypta, ale Egypťané jej zavraždili. Caesar se vojensky vložil do probíhajících sporů o egyptský trůn: královnou učinil egyptskou princeznu Kleopatru, s kterou se pak oženil. 

     Caesar se s Kleopatrou vrátil ve velkolepém triumfálním průvodu do Říma a stal se natrvalo diktátorem. Provedl řadu reforem: zjednodušil zákonodárství, uděloval občanství mnohým provinciálům, materiálně podporoval chudinu, takže snížil její početnost, zavedl juliánský kalendář (vždy 3 roky x 365 dní + přestupný rok s 366 dny). Skupina senátorů se však obávala, že republika zanikne a bude nahrazena monarchií: proto v r. 44 tito spiklenci Caesara přímo v senátu ubodali.

     Druhý triumvirát (od r. 43) tvořili někdejší Caesarovi spolubojovníci: Marcus Antonius, Gaius Octavius (neboli Octavianus) a Lepidus (ten se však záhy stal veleknězem a z politiky odešel). Triumvirové nejprve vojensky zlikvidovali Caesarovy vrahy (v bitvě u Filippoi v Řecku). Antonius se pak vypravil do Egypta, kde však začal žít s Kleopatrou a Římu se odcizil. Octavianus zahájil proti oběma válku (Třetí občanská válka v Římě, 32 – 30) a porazil je v námořní bitvě u řeckého mysu Aktion; Antonius i Kleopatra vzápětí spáchali sebevraždu a Octavianus připojil Egypt k Římské říši. Do Říma se vrátil jako jedinovládce a začal připravovat přeměnu římské republiky na monarchické císařství.    

 

     Vrchol a pád Římské říše a mladší starověk ve vzdálených zemích

     Vrchol a rozpad Římské říše

     Vznik římského císařství

 

     Vítězný Octavianus zůstal po r. 30 př. Kr. jediným politikem, který byl schopen přivést Římskou říši zpět k všestrannému rozvoji. Uvědomoval si, že tak mohutný stát musí být řízen pevnou rukou, ale že takové vládnutí by mělo mít svá pravidla a důvěru občanů.

     V r. 27 př. Kr. Octavianus na znamení zásadního přelomu v politickém životě svém i říše přijal nové jméno Augustus (= Vznešený, Rozmnožitel) a začal používat titul imperator caesar (tedy císař), též princeps (= první z občanů). Do svých rukou soustředil – vlastně natrvalo – všechny významné republikánské úřady: občané tak měli mít pocit, že to dobré a osvědčené z republiky přetrvává i nadále.

     Augustus rozdělil římské provincie na 2 skupiny: (a) provincie císařské: podléhaly přímo císaři, byly méně stabilní, a tudíž s vojenskou posádkou; (b) provincie senátní: byly pacifikované, bez armády. Daně z císařských provincií, vymáhané i vojskem, byly vydatné a plynuly do císařské pokladny zvané fiscus, kterou naplňovaly také nové dědické daně apod. Daně ze senátních provincií byly méně důležité a naplňovaly státní pokladnu aerarium. Fiscus financoval armádu, úřednictvo i podporu chudých, převýšil význam aeraria a posiloval pozici císaře. Za Augustovy vlády Římané anektovali Palestinu a evropské hranice říše posunuli na řeky Rýn a Dunaj, při nichž posléze vybudovali pevnostní linii (Limes Romanus).

     Augustus uděloval v širokém měřítku římské občanství spolehlivým provinciálům. Administrativně a daňově podporoval sňatečnost a porodnost. Za Augustovy vlády Řím zažíval značný  kulturní rozmach. Jeho symboly se staly kruhový chrám Pantheon nebo básníci zlatého věku římské literatury: Vergilius (umělý epos Aeneis o počátcích Římanů), Horatius (sbírka Satiry), Ovidius (sbírky Umění milovat, Proměny). Augustus – označovaný také jako Otec vlasti (Pater Patriae) – zemřel r. 14 po Kr. Založil juliovsko-klaudiovskou dynastii: jeho nástupcem se stal jeho zeť Tiberius, který mj. zrušil lidová shromáždění.

    

     Počátky křesťanství

 

     V 1. století po Kr. vzniklo v Palestině nové náboženstvíkřesťanství. Jeho zakladatelem byl Žid Ježíš Nazaretský, jenž se narodil pravděpodobně v Betlémě nedaleko Jeruzaléma, ale většinu života prožil v severopalestinském Nazaretu a okolí. Křesťanství je monoteistické; vychází z judaismu, ale odpovídá atmosféře pokročilé starověké společnosti, kdy mezilidská soudržnost již není diktována kmenovou příslušností, ale vzájemnou citovou náklonností mezi jednotlivci. 

     Podle Ježíše ústředním pojmem celého světa je láska a ta pochází od Boha. Bůh je Otcem všech lidí a každého člověka miluje nezištnou otcovskou láskou (Ježíš ustanovil základní modlitbu Otče náš). Bohu záleží na láskyplném vztahu s námi a v případě naší upřímné lítosti dokáže odpustit každé provinění (hřích). Pro tento nový, synovský vztah s Bohem se však člověk musí rozhodnout a své rozhodnutí dokazovat sourozenecky láskyplným jednáním s druhými (s bližními): odtud základní požadavek Miluj svého bližního jako sám sebe. Souhrnně řečeno, svou lásku k Bohu křesťané projevují skrze lásku k člověku.  Tím se přibližují k Bohu, což se posléze bude jevit jako Boží příchod na zem a nastolení Božího království. Tento vrcholný konec dějin bude spojen s Posledním soudem všech dosavadních životů: soudcem bude sám Bůh a před ním obstojí jen život smysluplný, tedy život věčný.

     Ježíš kolem sebe soustředil 12 učedníků-apoštolů, s nimiž šířil své učení. O vzniku křesťanství hovoří (řecky) mladší, křesťanská část Bible – Nový zákon, v němž se Ježíšovu životu věnují 4 evangelia (radostné zvěsti). Nový zákon ilustruje sílu Ježíšova působení mj. vyprávěním o Ježíšových zázračných skutcích, zejména uzdravovacích. Ježíš a apoštolové získali řadu stoupenců. Budili však odpor u mnohých judaistů i u představitelů Diego Velazquez: Kristus na kříži | Baroko | Náboženské | Obrazy ...římské státní moci.

     Římané nakonec Ježíše popravili ukřižováním. Ježíšovi učedníci však společně cítili, že Ježíš jim i po smrti dodává sílu pokračovat v jeho díle; odtud vzešla formulace, že Ježíš vstal z mrtvých a jako Boží syn působí jako duchovní vládce i dnešního světa. Má tedy přízvisko Kristus (řec. christos; z hebr. mašíach/mesiáš = pomazaný posvátným olejem; šlo o titul někdejších izraelských králů).

     Apoštol Petr spojil Ježíšovy stoupence v organizaci církev. Obřadem přijetí do církve se stal křest vodou jako viditelné znamení vnitřního přerodu osobnosti; sám Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem, představitelem nekonvenčního judaistického směru. Křesťanství se rychle šířilo, mj. proto, že přehlíželo národnostní, sociální apod. rozdíly. Základní křesťanskou bohoslužbou je mše (lat. missa = rozeslání), skládající se z prosebných a děkovných modliteb, z prezentace biblického textu, z výkladového i nabádavého kázání a z eucharistie: obřadného přijímání chleba a vína (těla a krve Kristovy). 

 

     Římské císařství: principát (27 př. Kr. – 284 po Kr.)

 

     První etapu římského císařstvíprincipát – můžeme rozčlenit takto:

     Vláda juliovsko-klaudiovské dynastie (27 př. Kr. – 68 po Kr.): vůbec první římský císař Augustus založil císařství; Tiberius nasměroval římské expanzivní úsilí do Evropy; Caligula byl duševně nemocný a proslul tyranskou a rozmařilou politikou, byl zavražděn; Claudius dobyl jižní část Velké Británie; Nero, po Caligulovi druhý psychopatický římský krutovládce, trpěl velikášstvím, byl prvním císařem, který si získával přízeň davu rozhazováním veřejných peněz a pořádáním arénových zábav včetně gladiátorských zápasů aj. pro publikum zdarma (chléb a hry), dával vraždit své oponenty a zahájil kruté pronásledování křesťanů; spáchal sebevraždu.  

     Flaviovská dynastie (69 – 96): Vespasianus zvýšením daní a důsledností při jejich vymáhání stabilizoval státní finance, rozvrácené po Neronově éře; společně se svým synem Titem tvrdě potlačil protiřímské povstání v Palestině (Židovská válka, kdy v r. 70 Římané zničili slavný jeruzalémský Chrám, z něhož dodnes zůstala jen Zeď nářků), událost spustila židovskou emigraci z Palestiny a vytváření dodnes existující židovské diaspory – rozptýlené sítě židovských obcí v jiných zemích; Vespasianus a Titus vystavěli v Římě obří amfiteátr Colosseum (50 tisíc diváků, obvod 545 m) pro arénové hry; Titovu vládu připomíná také kamenný vítězný oblouk. Titův mladší bratr Domitianus byl krutým panovníkem a odpůrci jej zavraždili.

 

     Období adoptivních císařů (96 – 192): kritická reflexe rozkolísané úrovně mezi dosavadními císaři vedla k přijetí zásady, že aktuálně panující císař si vybere za svého nástupce nadaného a schopného mladého muže, adoptuje jej a systematicky ho připraví na kvalitní výkon císařské vlády. Toto pravidlo významně přispělo ke zhruba stoleté éře vrcholné stability i velmocenské pozice římského impéria, kdy z císařů vynikli především: Traianus, za jehož vlády římský stát dosáhl svého vůbec největšího územního rozsahu (císař dal své válečné úspěchy zvěčnit na reliéfech mramorového Traianova sloupu v Římě); Hadrianus, který je dnes známý především Hadriánovým valem, jímž opevnil hranici Římské říše na pomezí Anglie a Skotska; Marcus Aurelius, filozof na trůně (spis Hovory k sobě), jenž válčil ve střední Evropě proti Germánům a jeho vojska pronikla až na Slovensko; bronzová jezdecká socha Marca Aurelia patří mezi nejznámější římské památky.         

     Severovská dynastie (193 – 235): starověkým Římanům přinesla poslední období stability; z císařů je nejznámější Caracalla, který v r. 212 udělil římské občanství všem osobně svobodným mužům v říši a v Římě dal vybudovat impozantní objekt veřejných lázní. 

     Vojenští císaři (235 – 284): rychle se střídající řada nevýznamných monarchů, kteří byli na trůn dosazováni svými legionáři.

      

     Římské císařství: dominát (284 – 476)

 

     Druhá etapa římského císařství – dominát – byla pokusem upevnit říši silně autoritativní i centralizovanou monarchistickou mocí s teokratickými a despotickými rysy. Císaři se již obešli bez formálního zastávání republikánských úřadů a používali titul dominus et deus (pán a bůh); jejich záměry byly ovšem mařeny rozvojem křesťanství, které zbožštění lidí odmítalo.

     Zakladatelem dominátu byl Diocletianus, jehož vláda přinesla poslední vlnu hromadného a krutého pronásledování křesťanů. Constantinus I. Veliký vydal r. 313 listinu Edikt milánský, kterou křesťanství povolil; mezi Egejským a Černým mořem založil Konstantinopolis (dnešní Istanbul v Turecku) – hlavní město pro východní polovinu říše. Theodosius I. v r. 380 prohlásil křesťanství za jediné povolené, tedy za státní náboženství; sliboval si od toho utužení jednoty říše, ale ta se po jeho smrti (395) rozdělila na Západořímskou a Východořímskou říši. Rozdělení mj. respektovalo tradiční kulturní latinsko-řeckou hranici. Západořímská říše zanikla r. 476 (konec starověku), ale Východořímská (posléze zvaná Byzantská) říše vydržela – s postupně se zmenšujícím se územím – až do r. 1453.        

 

     Antická kultura

 

     Antická, tedy starověká řecká i římská kultura tvoří – včetně křesťanství – nejvýznamnější složku dnešní euroamerické, západní civilizace. Antika položila základy mnoha věd v čele s filozofií (vědou o obecných zákonitostech přírody, společnosti, myšlení a jazyka). Bez objevného díla filozofů a geometrů Thalése z Mílétu a Pýthagora nebo fyzika Archiméda se ani dnes neobejdeme. Hérakleitos určil neustálou změnu jako základní rys světa podléhajícího rozumnému řádu (zvanému logos). Démokritos stanovil atomy jako základní částice hmoty. Sókratés používal smysluplný dialog o pojmech jako důležitý nástroj poznání. Podle jeho žáka Platóna poznáváme skutečnost tak, že postupujeme od idejí v našem myšlení směrem ke smyslově vnímanému světu, zatímco Platónův žák Aristotelés viděl jako prvotní poznání smyslové, na něž myšlení teprve navazuje. Vlivným směrem pozdní antiky se stal stoicismus: tvrdí, že šťastný život spočívá na souladu s přírodou a rozumem, na skromnosti a na odmítání pomíjivých požitků; významnými stoiky byli Řek Epiktétos a Římané Seneca a císař Marcus Aurelius.   

     Z řečníků vynikl v Athénách Démosthenés, v Římě Cicero. Řecká literatura vytvořila homérské eposy i skutečné divadlo a jeho hlavní žánry: tragédii (autoři Aischylos, Sofoklés, Eurípidés) a komedii (Aristofanés). Latina je mezinárodním jazykem vzdělanců i dnes, kdy k nám přichází především prostřednictvím angličtiny. Antická architektura se vyznačuje hlavně kombinací nízkého trojúhelníkového štítu a sloupoví. Výtvarné umění (sochařství, fresky, mozaiky) si dávalo záležet na realistickém – věrném – zachycení skutečnosti; 3 sloupové řády (dórský, iónský a korintský) jsou stálou inspirací. Antickým ideálem byl všestranně rozvinutý člověk.