D. Třicetiletá válka (1618 – 1648)
1. Bojující strany
Třicetiletá válka byla největší válkou, jakou do 17. století Evropa poznala. Byla též poslední evropskou náboženskou válkou, byť byl její náboženský charakter postupně oslabován. Střetly se v ní 2 bloky států: katolický a protestantský. Souboj stoupenců dvou křesťanských vyznání však měl širší povahu: šlo i o konflikt politických koncepcí, životních stylů a kultur.
1. Katolická strana:
a) rakouští Habsburkové: již od středověku vládli ve svém Rakousku, avšak
nyní si chtěli udržet také koruny českou a uherskou, přestože v těchto zemích
měli proti sobě silný stavovský odboj, jako římští císaři usilovali o udržení
svého vlivu v německých státech;
b) Katolická liga: sdružení německých katolických států, z nichž nejsilnější bylo Bavorsko (zakladatelem a vůdcem Ligy se stal bavorský vévoda Maxmilián I. z dynastie Wittelsbachů), dalšími členy byla především všechna tři kurfiřtská arcibiskupství v Porýní;
c) španělští Habsburkové: Španělsko (s koloniemi), Španělské Nizozemí (dnešní Belgie); v samotném Španělsku se mnoho nebojovalo, země posílala vojáky především na jiná bojiště a španělští Habsburkové podporovali financování armády svých rakouských příbuzných.
Maxmilián I. Bavorský
2. Protestantská strana:
a) Protestantská unie: sdružení německých protestantských států, z nichž
nejsilnější bylo Sasko. Vůdcem unie se ovšem stal Friedrich V. Falcký,
který také pocházel z rodu Wittelsbachů (a byl tedy příbuzným Maxmiliána
Bavorského). Kalvinista Friedrich byl falckým kurfiřtem a také zetěm anglického
krále Jakuba I. (měl za manželku jeho dceru Alžbětu);
b) Protestantské stavy Českých zemí a Uherska: v některých fázích války měly ve svých zemích silnou převahu a útočily především na rakouské území (ovšem stavovská protihabsburská opozice se zformovala i v Rakousku);
c) Dánsko a Švédsko: podnikly rozsáhlá a účinná tažení do střední Evropy, jejich mimořádná vojenská aktivita měla řadu příčin: od skutečnosti, že šlo o vnitřně stabilní stavovské monarchie s velmocenskými ambicemi, až po fakt, že na severní Evropu doléhalo ochlazení klimatu v průběhu malé doby ledové, a bylo tedy třeba získávat nová dobytá či závislá území v jižněji položených úrodných oblastech;
d) Spojené Nizozemí a Anglie: poskytly vojáky mimo svá území; Friedrich V. Falcký
e) Francie: katolický stát, který ze zahraničněpolitických důvodů
(především z obavy před růstem habsburského vlivu v sousedním Německu) vstoupil do války na protestantské straně.
2. Místo války v dějinách vojenství
Třicetiletá válka znamenala – pro svou délku, územní rozsah i úpornost bojů – přelomovou etapu ve vývoji vojenství. Přinesla vrchol, ale i počínající úpadek žoldnéřství a dala základ k vytvoření stálých armád. Válka přinesla vedle dosavadní pěchoty a jízdy rozvoj třetího základního druhu vojska – samostatného polního dělostřelectva.
Vojáci byli získáváni dvojím způsobem:
1. Byli najímáni jako placení žoldnéři, kteří tvořili drtivou většinu válčících vojáků a lze je rozdělit do dvou skupin:
a) profesionálové, pro něž byla vojenská služba celoživotním povoláním;
b) naverbovaní dobrovolníci, při jejichž získávání však bývaly uplatňovány i násilné a záludné metody;
2. Byli stavěni na základě vrchnostenského příkazu jako feudální zemská hotovost, jejíž význam však právě za Třicetileté války výrazně poklesl.
Většina vojáků chápala válku jako střet nikoli idejí, ale hmotných a mocenských zájmů. Proto se běžně stávalo, že poražení a zajatí vojáci vstupovali do armády vítězů, aby doplnili její prořídlé stavy.
Typickým vojákem Třicetileté války byl mušketýr. Tento pěší bojovník měl
jako hlavní zbraň velkou pušku, mušketu. Byla dlouhá asi 175 cm (s ráží 20 mm)
a těžká až 7 (později 5) kg. Nabíjela se samozřejmě zepředu, mušketýr si s
sebou nesl střelivo pro 12 ran (těžší verzi muškety navíc musel při střelbě
opřít do vidlice). Když byl v tísni, dokázal vystřelit vždy jednou za 1 – 2
minuty, s dostřelem 200 – 300 m. A pokud ani to nepomohlo, byl ještě ozbrojen kordem
– poboční bodnou zbraní pro boj zblízka. Kadenci střelby celého bitevního
útvaru ovšem zvyšovalo střídání palných řad. Své široké klobouky mušketýři
v boji nahrazovali pěchotní ocelovou přilbou šišákem.
Protože mušketýr byl příliš těžkopádný proti jízdě, existovaly ještě pěší oddíly pikenýrů, jejichž hlavní zbraní byla píka – až 5,5 m dlouhé kopí k boji proti jezdcům. Pikenýři byli ve srovnání s mušketýry lépe chráněni ocelovou zbrojí: kromě šišáku nosili ještě kovový límec, přední a zadní plech a plechové šosy k ochraně stehen. Bojovali sešikováni do pevných útvarů, které vytvářely ochrannou clonu mušketýrům.
Nejúdernější, těžké oddíly jízdy tvořili kyrysníci. Od hlavy až po stehna byli kryti tříčtvrteční plátovou ocelovou
zbrojí, jejich výzbroj představoval palaš (poboční bodná a sečná zbraň podobná sečné šavli) a pár dlouhých jezdeckých pistolí. Existovala také lehčí jízda, jejíž význam právě během Třicetileté války významně vzrostl: arkebuzíři (s lehkou puškou, dvěma pistolemi a mečem), dragouni (schopní i pěchotního boje) aj.
Na počátku války mívala každá z bojujících armád jednotlivých států či panovníků mezi 20 a 30 tisíci mužů, ve 30. letech dokázaly některé z bitevních stran přivést na bojiště až 100 tisíc vojáků, ale to bylo maximum a ke konci války stavy každé z armád opět klesaly na původní úroveň. Početnost vojsk (včetně nepravidelností ve vyplácení žoldu), rozsah a intenzita bojových operací, následné hladomory i epidemie – to vše znamenalo strašlivou zátěž také pro civilní obyvatelstvo.
Shrnutí:
Třicetiletá válka mezi katolickým a protestantským táborem evropské politiky byla poslední náboženskou válkou v Evropě a vynikla svou délkou i ničivostí. Představovala vrchol žoldnéřského válčení a přinesla nesmírné utrpení i civilnímu obyvatelstvu.
Výběr z odborné literatury: Petr Klučina: Třicetiletá válka. Obraz doby 1618 – 1648. Praha – Litomyšl 2000. Josef Polišenský: Třicetiletá válka a evropská krize 17. století. Praha 1970.
3. Příčiny
Stručně řečeno, ve Třicetileté válce šlo o vícevrstevnatý mocenský zápas mezi dvěma bloky evropské politiky: v jednom z nich se spojovali ti, kteří byli stoupenci a prosazovatelé absolutismu, katolicismu a zároveň velmocenské role Habsburků, druhý tvořili především zastánci stavovské monarchie, protestantství a odpůrci Habsburků.
Ohniskem konfliktu se staly České země, kde Rudolfův bratr a nástupce císař a král Matyáš porušoval Rudolfův Majestát na náboženskou svobodu z r. 1609 tím, že když přesídlil do Vídně, ustanovoval do nejvyšších zemských úřadů přednostně své stoupence z řad českého katolického panstva, a tím diskriminoval protestantskou většinu českých stavů. K vypuknutí otevřené nespokojenosti pak postačily takové zdánlivě malicherné záminky, jako bylo odebrání dvou kostelů protestantům (v Broumově ve východních a v Hrobu v severních Čechách).
4. Průběh
Třicetiletá válka neznamenala tři desetiletí nepřetržitých intenzivních bojů. Období obzvlášť mohutných vojenských operací se několikrát vystřídala s chvílemi, kdy se dokonce zdálo, že obří konflikt již brzy skončí. Proto můžeme celou Třicetiletou válku rozdělit na několik fází pojmenovaných podle zemí, v nichž (a o něž) se především bojovalo nebo jejichž vojska byla hlavními nositeli válečné aktivity. Jsou to: Česká válka (1618 – 1620), Falcká válka (1620 – 1623), Dánská válka (1625 – 1629), Švédská válka (1630 – 1635) a Švédská a francouzská válka (1635 – 1648).
a) Česká válka (1618 – 1620)
1. Druhá pražská defenestrace (1618)
Česká válka byla vlastně odbojem nekatolické většiny českých stavů, hájících
svá politická a náboženská práva proti nastupujícímu habsburskému
absolutismu, jenž se opíral o katolicismus. Šlo o druhý takový
odboj, první se odehrál v letech 1546 - 1547.
Nynější napjatá atmosféra v Praze vyvrcholila 23. května 1618.
Představitelé českých stavů přišli ve velkém počtu na Pražský hrad a tam obvinili královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Vyčetli jim, že podněcují Matyáše, aby stupňoval svou rekatolizační politiku, a že sami na svých panstvích nedopřávají poddaným svobodu víry. Pak se stavové na Slavatu a Martinice vrhli a vyhodili je z okna do hradního příkopu: oba místodržící však pád přežili bez trvalých následků (spolu s nimi letěl vzduchem i písař Filip Fabricius). Tato událost, označovaná jako druhá pražská defenestrace, je považována za počátek celé Třicetileté války (ve skutečnosti šlo o defenestraci třetí – po r. 1420 a 1483).
2. Vláda direktoria a konfederativní uspořádání Českého království (1618 – 1619)
Odbojní čeští stavové zvolili vládu 30 direktorů, která okamžitě zahájila formování vojska na obranu povstání. Vrchním velitelem a neformálním vůdcem odbojníků se stal jedenapadesátiletý hrabě Jindřich Matyáš Thurn.
Císař Matyáš poslal do Čech armádu, ovšem ta se daleko nedostala: Češi ji
porazili u Nových Hradů a u Lomnice nad Lužnicí. K povstání se
připojily i Slezsko, Lužice a Morava.
Vůdce německé Protestantské unie Friedrich Falcký vypravil do Čech na pomoc vojsko vedené Arnoštem Mansfeldem. Mansfeld dobyl katolickou Plzeň, ovšem nesplnila se česká očekávání pomoci od Anglie a Saska (anglický Jakub I. měl vnitropolitické starosti a saský vévoda Jan Jiří I., jenž byl luterán, považoval kalvinistu Friedricha za svého nepřítele).
Jindřich Matyáš Thurn
3. Friedrich V. Falcký českým králem (1619 – 1620)
20. března 1619 zemřel císař Matyáš. Protože byl bezdětný, jeho nástupcem na trůnech římském, rakouském, českém a uherském se stal již dříve designovaný Ferdinand II. Štýrský, Matyášův bratranec. Rodičovská výchova i jesuitští učitelé učinili z Ferdinanda přísného katolíka, který se však osobní účasti v boji vyhýbal a o to více podléhal vlivu svých rádců.
V r. 1619 Češi zaútočili na Vídeň, ovšem císařské vojsko obchvatem vpadlo znovu do jižních Čech ve snaze uhájit před postupujícím Mansfeldem České Budějovice a Český Krumlov. Mansfeld byl poražen u Záblatí a císařští posílili pozici Budějovic tím, že pobořili a vydrancovali sousední luteránskou hornickou osadu Rudolfov.
Pražský generální sněm všech zemí Koruny české přijal novou ústavu (zemské zřízení) Českého království: jádrem jejího obsahu byla přeměna království na rovnoprávnou konfederaci 5 zemí (druhý pokus o podobné uspořádání přišel až v letech 1968 – 1969, kdy bylo na federativní stát přeměněno Československo).
Mezitím vypuklo povstání uherských stavů, vedené Gabrielem Bethlenem. Bethlen zahájil tažení proti Vídni a Češi si od jeho spojenectví slibovali obnovení své převahy. Uzavřeli spojenectví i s rakouskými stavy, které se rovněž proti Ferdinandovi vzbouřily.
V srpnu české stavy Ferdinanda sesadily a za nového českého krále zvolily Friedricha V. Falckého (Friedrichovým zvolením také skončila vláda direktoria).
4. Počátek katolické protiofenzivy
Ferdinand II. využil prakticky poslední příležitost, jež mu zbývala. V r. 1619 uzavřel spojeneckou smlouvu s Maxmiliánem Bavorským, vůdcem Katolické ligy. V r. 1620 pak Bavoři vtrhli do rakouského Podunají a spolu s císařskou armádou porazili rakouské stavy.
Obě katolická vojska se pak obrátila do Čech. Zároveň habsburská vojska ze Španělského Nizozemí vtrhla do Friedrichovy Rýnské Falce.
5. Bitva na Bílé hoře (1620)
To se již zřetelně projevily slabiny českého odboje:
1. V čele povstání stála pouze šlechta, zejména panstvo. Zástupci měst byli záměrně drženi v podřadné pozici.
2. Nikdo se vážně nezabýval myšlenkou vytvořit vojsko z poddaných: v časech zaváděného nevolnictví to bylo považováno za velmi riskantní.
3. Stavovská armáda byla složena ze žoldnéřů, mezi nimiž značný podíl tvořili němečtí protestanti.
4. Na vydržování armády bylo potřeba velmi mnoho peněz: byla sice vypsána berně, ale vzbouření stavové odmítli její mimořádné zvýšení.
5. Stavové byli přesvědčeni, že jejich zápas chápe a podporuje celá nekatolická Evropa. Nepřipustili si, že poměry se od Žižkových časů změnily a že protestantští monarchové spíše než náboženské ideje zvažují ekonomické i diplomatické dopady konfliktu (to platilo i pro Friedricha Falckého).
Součástí příběhu České války je i osud katolického kněze Jana Sarkandera. V prostředí nábožensky různorodé Moravy působil na počátku 17. století jako zanícený rekatolizátor. a jeho horlivost vyvolávala přinejmenším rozpaky. Za 11 let svého kněžského působení vystřídal téměř deset far. Své poslední působiště Holešov zachránil před vydrancováním, když blížícímu se vojsku katolických Poláků, kteří táhli na pomoc Ferdinandovi, vyšel vstříc v čele procesí s eucharistií. Zbožní žoldnéři se Sarkanderově monstranci poklonili a Holešovu se vyhnuli. Sarkander však tímto skutkem vzbudil u moravských protestantských stavů podezření, že se podílel na pozvání Poláků do země: byl tedy zajat a krutě umučen (v březnu 1620). V r. 1995 došlo k jeho svatořečení.
Na podzim 1620 císařští a ligisté vypálili Písek, uzavřeli příměří s Mansfeldem a přes Plzeň přitáhli od jihozápadu ku Praze. Vedeni francouzským šlechticem Karlem Bonaventurou Buquoyem de Longueval porazili české vojsko u obory Hvězda na Bílé hoře před Prahou 8. listopadu 1620. Friedrich Falcký, který na výsledek bitvy čekal v pohodlí Pražského hradu, uprchl z Čech, aby v dalším boji hájil svou Falc (protože tedy stihl vládnout na českém trůně jen jedinou zimu, dostalo se mu přízviska zimní král).
Bělohorská porážka je dnes chápána jako jeden z nejtragičtějších okamžiků českých dějin. Současníci ji ovšem viděli jako jedno z mnoha obdobných střetnutí. Teprve pozdější vývoj ukázal, že na Bílé hoře skončila etapa stavovské monarchie v dějinách českého státu a uvolnila se cesta silám, jež směřovaly k úplnému zániku české samostatnosti.
6. Ferdinand II., poprava 27 stavovských vůdců (1621)
Po bitvě na Bílé hoře se celé české povstání zhroutilo. Vítězní Habsburkové toho rychle využili k prosazení panovnického absolutismu a k rekatolizaci Českých zemí.
Ferdinand II. se vrátil na český trůn a proti účastníkům odboje tvrdě zasáhl. Nejproslulejším takovým činem se stalo nařízení staroměstské exekuce 21. června 1621. Ferdinand odsoudil k trestu smrti 27 představitelů českého stavovského odboje. Ačkoli v lidovém povědomí zůstává představa, že šlo o popravu 27 českých pánů, ve skutečnosti byly na pražském Staroměstském náměstí setnuty hlavy 3 pánům, 7 rytířům a 17 měšťanům (katem byl Jan Mydlář, sám nekatolík).
Popravenými pány byli Jáchym Ondřej Šlik z Holejše, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Thurn stačil uprchnout za hranice). Z popravených rytířů je patrně nejznámější šestaosmdesátiletý (!) Kašpar Kaplíř ze Sulevic, z měšťanů slovenský lékař Ján Jesenský (Jessenius), který za Rudolfovy vlády uskutečnil v Praze první veřejnou pitvu a během povstání byl rektorem Karlovy univerzity.
V r. 1621 Ferdinand také dal obojí Lužici do zástavy saskému vévodovi Janu Jiřímu I. jako odměnu za jeho protifalcký a protičeský postoj v průběhu České války.
7. Obnovené zřízení zemské (1627 - 1628)
Císař Ferdinand II. vydal Obnovené zřízení zemské, 1627 pro Čechy a 1628 pro Moravu. Obnovené zřízení zemské bylo založeno na teorii o propadlých právech vzbouřených českých stavů:
1. Český trůn se stal dědičným v habsburském rodě (skončilo právo stavů volit českého krále, zaručené již Zlatou bullou sicilskou);
2. Panovník mohl sám vydávat nejdůležitější zákony a jmenovat nejvyšší úředníky, jejichž pravomoc byla zároveň omezena (a stavovské sněmy se mohly zabývat jen nepodstatnými věcmi);
3. Nekatolická vyznání byla zakázána;
4. Katolické duchovenstvo se po dvou staletích opět stalo stavem, a dokonce prvním, nejvýznamnějším;
5. Němčina byla zrovnoprávněna jako úřední jazyk s češtinou (o skutečných záměrech s budoucím jazykovým vývojem v Českých zemích však svědčil fakt, že samo Obnovené zřízení zemské bylo nejprve vydáno v němčině a teprve posléze přeloženo do češtiny).
Obnovené zřízení zemské vytvořilo právní základ pro dovršení cesty k absolutismu v Českém království (které formálně - nikoli fakticky - stále ještě zůstávalo samostatným státem).
Ferdinand také nařídil konfiskace statků někdejších odbojníků. Kdo nesouhlasil s novými poměry, mohl se vystěhovat, ovšem bez majetku. Zvedla se silná vlna emigrace.
8. Jan Amos Komenský
Mimořádnou osobností českého národa i celé Evropy 17 století byl Jan Amos Komenský (1592 - 1670). Narodil se na jižní Moravě a stal se českobratrským knězem. Jeho zájem se soustřeďoval především na otázky výchovy a vzdělávání. V době vysoké prestiže jesuitských škol přišel se vzdělávací koncepcí stojící na třech pilířích:
1. Základním smyslem pedagogiky je rozvoj lidství (humanity).
2. Proto vzdělání i věda musejí být podřízeny zásadám mravnosti, jejímž zdrojem je Bůh.
3. Dobré vzdělávání respektuje přirozenost člověka: musí se opírat o smyslovou zkušenost i o vlastní aktivitu žáků a musí odpovídat zvláštnostem dětského věku.
Bitva na Bílé hoře zhatila Komenskému vyhlídky na realizaci jeho pedagogických představ. Přesto působil ještě 8 let na panstvích mocných českobratrských pánů, zejména na moravských statcích Karla ze Žerotína. Tehdy napsal své hlavní beletristické dílo, Labyrint světa a ráj srdce (alegorické putování městem – světem). Když však dolehly pobělohorské represálie i na privilegované vrstvy českých nekatolíků, Komenský - podobně jako mnoho jiných Čechů - odmítl přestoupit ke katolictví, a proto se musel vystěhovat do ciziny.
Jeho hlavním útočištěm se stalo polské Lešno, které se proměnilo v centrum českobratrských emigrantů. Tam byl také posléze zvolen za biskupa Jednoty bratrské.
V cizině Komenský napsal svá nejvýznamnější díla. Své pedagogické zásady shrnul do spisu Didactica, to jest Umění umělého vyučování, jenž pak mnohokrát přepracovával. Průkopnickým se stalo jeho Informatorium školy mateřské, vůbec první teoretický spis o předškolní výchově (název mateřská škola žije dodnes).
Evropský věhlas však Komenskému přinesly především učebnice jazyků Dvéře jazyků otevřené / Brána jazyků otevřená (Janua linguarum reserata) a Svět v obrazech (Orbis sensualium pictus). Učebnice byly založeny na názorném vyučování a na potlačení gramatických výkladů ve prospěch praktických dovedností: jsou plnohodnotnými předchůdci moderní jazykové výuky. Ve světě je Komenský dodnes považován za jednoho z největších pedagogů všech dob (jeho jméno nese i jeden ze vzdělávacích programů Evropské unie). Zůstává na nás, abychom posoudili, zda a do jaké míry mají Komenského zásady prostor i v dnešní české škole.
V průběhu celé Třicetileté války Komenský věřil v porážku katolického tábora. Putoval tedy po protestantských zemích, setkával se s vlivnými osobnostmi a přesvědčoval je, aby považovaly obnovení české stavovské monarchie za nutnou součást poválečného uspořádání Evropy (kromě Polska pobýval v Anglii, Švédsku, Uhrách a Nizozemí).
Válečné hrůzy jej dovedly k víře v blížící se příchod Ježíše Krista. K očekávanému vyvrcholení dějin lidstva chtěl přispět jednak dílem, které by zobecnilo celé dosavadní lidské vědění, jednak prosazováním mírových vztahů mezi národy. Mnohaleté úsilí věnoval sedmisvazkovému (a nedokončenému) spisu Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (Consultatio catholica de rerum humanarum emendatione), navrhl spolupráci různých církví a vytvoření mezinárodní akademie učenců i mezinárodního soudu (úmyslně tu nezmiňujeme celou řadu jeho dalších aktivit).
b) Falcká válka (1621 - 1624)
Vojska Katolické ligy, jimž velel Johann Tserclaes Tilly, ovládla celé Porýní včetně Rýnské Falce. Friedrich V. Falcký se uchýlil do Nizozemí. Rýnskou i Horní Falc tedy získal Maxmilián I. Bavorský a s Rýnskou Falcí i kurfiřtskou hodnost.
c) Dánská válka (1625 - 1629)
Dánský král Kristián IV., který vládl také v Norsku, chtěl učinit z luteránského Dánska obchodní a koloniální velmoc (r. 1616 vznikla první dánská kolonie v Západní Indii). Byly to tedy především mocenské zájmy, jež dovedly Kristiána ke vstupu do Třicetileté války - samozřejmě na protestantské straně.
Kromě Kristiána se přichystal do boje také falcký vojevůdce Arnošt Mansfeld, který po ústupu z Čech shromáždil v Nizozemí nové vojsko. Kristián a Mansfeld získali finanční podporu od Anglie, Nizozemí, a dokonce i od Francie. Svým vpádem do střední Evropy však narazili na nečekaně silné protihráče. Kromě Tillyho se jim postavil do cesty také český šlechtic, kníže Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583 - 1634).
První válečné zkušenosti sbíral r. 1604 v boji proti Turkům, r. 1606 přestoupil od Jednoty bratrské ke katolicismu. Sňatkem s bohatou vdovou získal rozsáhlé pozemky na střední Moravě. Po bitvě na Bílé hoře bleskurychle nabídl císaři Ferdinandovi II. finanční půjčky a již r. 1621 za ně dostal několikanásobně cennější zkonfiskovaná panství rodu Smiřických v severovýchodních Čechách. Za své sídlo si vybral tamější Frýdlant a brzy se stal vévodou frýdlantským.
V r. 1625 byl Valdštejn jmenován vrchním velitelem (generalissimem) císařských vojsk (v německých textech jej nazývali Wallenstein).
Albrecht z Valdštejna se v mnohém nelišil od jiných významných šlechticů své doby: byl velmi ctižádostivý, chtivý kariéry a dobře cítil, že náboženské spory jsou ve skutečnosti podřízeny sporům o moc. Věřil astrologii a ještě před válkou si nechal od Johannese Keplera vypracovat horoskop, jímž se po celý další život řídil. Výjimečnost však Valdštejnovi dodávaly jeho inteligence, obratnost ve finančních záležitostech a organizační schopnosti. Především těmto vlastnostem (a nikoli vojevůdcovskému nadání) vděčil za to, že se mu v průběhu Dánské války podařilo zvýšit počet císařských vojáků na neuvěřitelných 100 tisíc mužů.
Dánský král Kristián IV. považoval pomoc, kterou dostal od jiných protestantských států, za nedostatečnou a po proniknutí do severního Německa si uškodil příliš opatrným postupem.
Tíha války tedy zůstala na Mansfeldovi. Ten zamířil do Čech, ale ještě v Německu byl u Desavy (Dessau) poražen Valdštejnem (1626). Odhodlal se tedy k obchvatu a probil se přes Slezsko a Moravu až na Slovensko v Uhrách, kde se chtěl proti Vídni spojit s maďarským Gáborem Bethlenem (na kterého již kdysi spoléhal Thurn). Bethlen však na konci r. 1626 uzavřel s Habsburky mír a dezorientovaným Mansfeldovým oddílům nezbylo nic jiného než se vzdát přispěchavšímu Valdštejnovu vojsku.
Valdštejn a Tilly si pak našli v Německu Kristiána a zahnali ho na dánské ostrovy. Valdštejn dobyl Jutský poloostrov a společně s Tillym i podstatnou část jižního pobřeží Baltského moře. Tuto pobaltskou oblast pak císař Ferdinand svěřil Valdštejnovi do správy a jmenoval jej vévodou meklenburským (1628).
Po České a Falcké válce skončila tedy i Dánská válka vítězstvím katolické strany.
Valdštejn se doma stal ještě knížetem zaháňským a v Praze na Malé Straně si dal vystavět - jako vyzývavý protipól Pražského hradu - honosný Valdštejnský palác (dnes sídlo českého parlamentu).
d) Švédská válka (1630 - 1635)
V červenci 1630 se na severoněmeckém pobřeží vylodil švédský král Gustav II. Adolf se silnou armádou, aby přinesl do Třicetileté války zvrat ve prospěch protestantů. I on však sledoval především vlastní velmocenskou politiku. Gustav Adolf patřil mezi poslední evropské panovníky, kteří vedli válku sami s taseným mečem v čele svých vojáků. Rychle dobyl celé severní Německo a jeho další postup usnadnily i spory v katolickém táboře.
Německým katolickým knížatům totiž vadil úspěšný Čech v čele císařského vojska a žádali Valdštejnovo odvolání. Ferdinand II. jim v srpnu 1630 vyhověl, aby dosáhl jejich souhlasu s kandidaturou svého syna Ferdinanda III. na římský trůn. Všechna katolická vojska byla podřízena Tillymu.
Tilly v čele spojené katolické armády se pokusil protestanty zastrašit, když v květnu 1631 dobyl a rozbořil Magdeburg na Labi. Zničení známého města však jen přispělo k rychlému uzavření spojenectví mezi Švédy a Protestantskou unií, zejména Saskem. Do švédské armády vstoupili i někteří čeští emigranti, v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem.
U saského Breitenfeldu Švédové a Sasové Tillyho porazili (17. září 1631) a během následujících 7 měsíců pozice katolíků rozmetali.
Ještě do konce roku 1631 Švédové dobyli střední Německo včetně Frankfurtu nad Mohanem a Sasové pronikli do Čech. Počínali si zde jako na dobytém území, s krutostí, která nerespektovala ani náboženskou orientaci ani nedávné osudy zdejšího obyvatelstva (obzvlášť tragicky dopadl Nymburk, vypálený a vypleněný dokonce dvakrát). Když však Sasové obsadili Prahu, přece jen vzbudili naději na brzký konec války.
V dubnu 1632 Švédové porazili ligistické vojsko na řece Lechu a sám Tilly byl v bitvě smrtelně raněn. 17. dubna 1632 Gustav Adolf ovládl Mnichov.
Císař Ferdinand II. sáhl po poslední naději, jež mu zbývala: v dubnu 1632 vrátil Albrechtu z Valdštejna vrchní velení nad císařským vojskem. Rozumělo se samo sebou, že frýdlantský vévoda převezme i trosky ligistické armády, která zbyla po Tillym.
Valdštejn rychle vyhnal Sasy z Čech a vtáhl do Bavorska. Se Švédy tam svedl dvě bitvy: u Norimberka (v září) a u Lützenu (v listopadu). Obě bitvy skončily nerozhodným výsledkem, v druhé z nich však Gustav II. Adolf padl.
V r. 1633 začal Valdštejn z Ferdinandova pověření vyjednávat se Švédy o příměří. Jednání se účastili i čeští stavovští emigranti a ti nabídli Valdštejnovi přestup na protestantskou stranu. Vévoda ústně souhlasil, avšak se skutky váhal. Ve Slezsku pak překvapivě porazil Švédy vedené Thurnem, samotného Thurna zajal, ale pak ho propustil.
Tím ztratil Ferdinandovu důvěru a císař jej opět z funkce vrchního velitele sesadil. Odvolávací rozkaz zastihl Valdštejna 24. února 1634 v Chebu a vévoda se s konečnou platností rozhodl zahájit bojové akce po boku protestantů. Avšak již nazítří, 25. února večer, byl ve své ložnici proboden skotskými důstojníky císařské armády (atentátníci jednali na vlastní pěst, ovšem Valdštejnova panství byla pak zkonfiskována).
V září 1634 došlo k významné bitvě u Nördlingenu v Bavorsku. Spojené vojsko císařské a ligistické tam uštědřilo těžkou porážku Švédům i německým protestantům. Švédové tak ztratili téměř celé Německo a Sasové uzavřeli r. 1635 s Ferdinandem Pražský mír, k němuž záhy přistoupily i mnohé státy Protestantské unie (opět se zdálo, že celá válka končí). Pražským mírem získalo Sasko definitivně obojí Lužici a byl potvrzen augsburský mír z r. 1555.
Můžeme říci, že Švédská válka měla vyrovnaný průběh a podmínky Pražského míru, který ji ukončil, měly ráz kompromisu.
e) Švédská a francouzská válka (1635 - 1648)
Po bitvě u Nördlingenu byla Protestantská unie z války vyřazena (některá její knížata sice pokračovala v boji, ovšem na katolické straně, k níž se přidali např. i Dánové!). Protikatolický tábor se zúžil na osamělé Švédy. Ti se však brzy spojili s katolickou Francií, kde vládl Ludvík XIII. z dynastie Bourbonů: hlavním tvůrcem francouzské zahraniční politiky však byl kardinál Armand-Jean du Plessis Richelieu.
Francie vstoupila do Třicetileté války na protestantské straně, neboť usilovala o vytlačení Habsburků z jižního Nizozemí (dnešní Belgie) a ze severní Itálie (jistě jim vadil i habsburský vliv v německých státech Svaté říše římské). Třicetiletá válka ve své poslední etapě definitivně ztratila tvář náboženského konfliktu.
V r. 1636 Švédové opět ovládli severní Německo, kde získali spojenectví Braniborska, které se již r. 1618 rozšířilo o území Pruska a nyní se chtělo zařadit mezi mocné evropské státy.
Dalším švédským cílem se staly Bavorsko a České země s konečným cílem dobýt Vídeň. Zde působil i diplomatický tlak českých exulantů ve švédských službách: od opětovného přenesení bojů na českou půdu si slibovali obnovení české stavovské monarchie (která by samozřejmě byla většinově nekatolická). Když však Švédové r. 1639 vpadli do Čech, počínali si jako na nepřátelském území. Nedělali si starosti s šetřením majetku a životů českých lidí, a tak si proti sobě postavili i civilní obyvatelstvo. Švédský vojevůdce Johann Banér přitáhl až k Praze, ale zaútočit se neodvážil a místo toho vydrancoval severní a východní Čechy.
Mezitím v r. 1637 zemřel Ferdinand II. a jeho nástupcem se stal jeho syn Ferdinand III.
Po r. 1640 začala v městech Osnabrücku a Münsteru v severoněmecké zemi Vestfálsku vleklá mírová jednání. Jejich průběh měl být ovlivněn drtivým náporem švédsko- francouzským, jenž vyplnil posledních šest let války.
V r. 1642 švédský vojevůdce hrabě Lennart Torstensson vpadl přes Slezsko na Moravu a dobyl Olomouc.
V r. 1643 zastavili Francouzi u Rocroi španělskou ofenzivu z jižního Nizozemí a poté ovládli jihozápadní Německo (v témže roce zemřel Ludvík XIII. a na trůn formálně nastoupil jeho pětiletý syn Ludvík XIV.).
Torstensson se chtěl spojit s novým uherským odbojníkem, Jiřím Rákoczim (jenž měl tichou podporu Turků!) a společně měli zaútočit proti Vídni. Torstensson se tedy rozhodl proniknout na jižní Moravu oklikou přes Českomoravskou vrchovinu. V r. 1645 porazil císařsko-bavorskou armádu u Jankova (nedaleko Votic) a pak obléhal Brno, ovšem bezúspěšně, takže se celý plán zhroutil.
V r. 1646 spojené švédsko-francouzské síly dobyly Bavorsko, které r. 1647 uzavřelo s oběma velmocemi příměří.
V létě, kdy mírová jednání ve Vestfálsku vrcholila, podnikl švédský generál Hans Christoph Königsmarck překvapivý útok na Prahu. Tentokrát byli Švédové aspoň zčásti úspěšní: dobyli levý břeh města včetně Hradu a zmocnili se Rudolfových uměleckých sbírek. V dobytí Starého a Nového Města však Švédům zabránila tamější vojenská posádka, obětavě posílená měšťany i studenty. Úspěšný boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě se stal jedním z nejpopulárnějších okamžiků českých dějin. Pro zajímavost: velitelem pražských obránců byl při této poslední velké akci Třicetileté války Jaroslav Bořita z Martinic, jehož defenestrací před dlouhými třemi desetiletími celý konflikt začal: bývalý místodržící byl však nyní vážně zraněn a r. 1649 zemřel.
Švédská a francouzská válka skončila a nikdo nepochyboval, že katolická strana - přes všechny své někdejší úspěchy - v konečném účtování prohrála.
24. října 1648 byl podepsán Vestfálský mír, čímž Třicetiletá válka skončila.
f) Vestfálský mír
Soustava smluv nazývaná Vestfálský mír zajišťovala rovnováhu v Evropě a velmocenské postavení Francie, Švédska a středoevropské monarchie rakouských Habsburků.
1. Švédsko získalo strategicky důležitá území (především některá hansovní města) na německém pobřeží. Francie rozšířila své území v Porýní. Braniborsko pohltilo některá území ve svém sousedství - šlo především o statky katolické církve.
2. Rýnská Falc byla obnovena v rozsahu z r. 1621 a dostala i kurfiřtský hlas, který si během Falcké války přisvojili Bavoři. Těm ovšem kurfiřtská výsada zůstala a počet kurfiřtů se zvýšil na osm. V pozdějších letech došlo v kurfiřtské sestavě ještě k dalším změnám, které ovšem nezmíníme, protože další ustanovení Vestfálského míru jim odňala praktický význam.
3. Německá protestantská knížata totiž dosáhla svého hlavního cíle: v německých záležitostech byla moc habsburských římských císařů podřízena sněmu německých panovníků. Tím Svatá říše římská přestala s konečnou platností plnit svou úlohu.
4. Náboženské poměry byly upraveny podle stavu z r. 1624 v duchu zásad augsburského míru. To ovšem znamenalo, že České země a Uhry zůstaly v habsburské moci (zdrcený Komenský reagoval na toto rozhodnutí svým slavným textem Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, v němž si ovšem vyhradil prostor pro naději, že jednou se opět českému lidu vláda jeho věcí do rukou navrátí).
4. Důsledky
Třicetiletá válka byla nejničivějším ozbrojeným konfliktem, jaký Evropa do 17. století poznala (od stěhování národů?). Celkové počty obětí se odhadují velmi obtížně, smrt přinášely nejen válečné operace, ale zejména hladomory ve vydrancovaných oblastech a epidemie skutečného moru i dalších nakažlivých chorob. Úbytek obyvatelstva v mnohých oblastech byl způsoben také rozsáhlou emigrací, především protestantů odcházejících z rekatolizovaných zemí.
Zatímco např. Rýnská Falc nebo většina Meklenburska ztratily přes dvě třetiny obyvatel (!), v Bavorsku nebo českém Polabí přežil již každý druhý a ve většině Saska, Čech a Moravy se ztráty pohybovaly mezi 15 a 33 % obyvatel.
Kromě toho Třicetiletá válka (podobně jako v menším měřítku český vývoj za Václava IV. a Husitské revoluce) prohloubila vliv obecných negativních tendencí, které se projevovaly v celoevropském sociálně-ekonomickém vývoji.
V 17. století totiž Evropané tíživě pociťovali technologickou, a tedy i hospodářskou stagnaci. V zemědělství i v řemesle se většinou stále používaly nástroje pocházející v podstatě z raného středověku, či dokonce z pozdního pravěku a mnoho na nich nezměnila ani jejich někdejší zdokonalení po r. 1000 (kdy vznikl pluh, trojpolní hospodaření a třeba chomout).
Počet obyvatel dosáhl maximální úrovně, již bylo možné těmito prostředky uživit. Válka jen potvrdila zastavení růstu populace v hlavních oblastech Evropy: v r. 1600 stejně jako o sto let později mělo např. Německo zhruba 15 milionů obyvatel, Nizozemí asi 3 miliony, Francie kolem 20 milionů obyvatel apod.
E. Vrchol absolutismu
1. Evropa a okolní svět v letech 1648 - 1776: obecná charakteristika
a) Hospodářství
Třicetiletá válka představuje natolik zásadní mezník v evropských dějinách, že si před pohledem do následujících desetiletí dopřejeme alespoň stručnou inventuru toho, jak vlastně Evropa ve svém souhrnu kolem r. 1650 vyhlížela.
V průběhu celého 17. století se Evropané pokoušeli o další zásadní modernizaci dosavadních výrobních postupů. Trojpolní hospodaření nahrazovali střídavým (s vynecháním úhoru, tedy půdy ležící ladem). Prudce se rozšířilo používání vodního kola k pohánění prvních strojů: nejznámější jsou vodní mlýny, vznikaly však i vodní hamry (velké kovárny). Dalším oblíbeným zdrojem pohonu se staly mlýny větrné.
Vyšší účinnost ruční řemeslné práce byla dosahována v manufakturách: tyto podniky byly založeny na vystupňované dělbě práce, na rychlejší, hromadné výrobě a umožňovaly zaměstnávat i méně kvalifikovanou, levnější pracovní sílu.
Posléze se však objevily i kvalitativně zcela nové výrobní postupy. Nejprve se uplatnily v hutnictví: vynález vysoké pece umožnil výrobu litých (slévárenských) železných produktů (největším evropským exportérem surového železa se stalo Švédsko).
b) Velmoci
Politicky byl kontinent rozdělen na sféry vlivu 4 velmocí: Švédska, Francie, Rakouska (přesněji celého habsburského soustátí) a Turecka. Relativně nezávislou oblast představovala většina německých států. Jindy vlivná Anglie se zmítala ve vnitřních rozporech (o nich později) a soustřeďovala se na koloniální expanzi.
Na svém vzestupu vydatně pracovalo mohutnící Rusko a zatím nevelké Braniborsko. Naproti tomu ze slávy ustupovalo Polsko (tísněné švédskou, tureckou i ruskou expanzí a domácími stavovskými rozbroji) a nečekaně se do obtíží dostávalo Španělsko, jemuž se začal ztenčovat počet členů habsburské dynastie.
Ve všech evropských státech kromě Nizozemí (a také Švýcarska) byl již nastolen absolutismus.
Není tu prostor na popsání proměn, jimiž prošla správa kolonií. Zmiňme se tedy jen o případu nejvýjimečnějším, o jesuitských osadách v jihoamerickém vnitrozemí, na území dnešní Paraguaye.
Španělští Habsburkové umožnili jesuitům, aby tu vyzkoušeli celou šíři svých misijních schopností. Tovaryšstvo Ježíšovo nabídnutou příležitost využilo a uskutečnilo tu patrně nejúspěšnější projekt své existence.
Správu celé Paraguaye převzali jesuité r. 1608 výhradně do svých rukou (neměli k dispozici ani vojsko). Vybudovali síť misijních stanic, v nichž přinášeli Indiánům (především z kmene Guaraní) dobrodiní křesťanské Evropy. Indiány, kteří dosud žili jako lovci na úrovni mezolitu, naučili chovat dobytek i obhospodařovat plantáž. Indiánští chlapci si v jesuitských školách osvojili čtení i psaní a samozřejmě základy křesťanství. Dospělé pak do kostelů, narychlo zbudovaných uprostřed divočiny, úspěšně lákal zvuk varhan.
Během padesáti let překonali paraguayští Indiáni kolem jesuitských stanic vývojovou propast, která Evropu zaměstnávala několik tisíc roků. Jesuité, jejichž spolubratři v Čechách se často přidávali k pronásledování každého, kdo měl doma Husovu knížku, dokázali uprostřed pampy a pralesa i odložit řádový oděv a se vzácnou tolerancí respektovat leccos z originální indiánské kultury.
c) Společenské vztahy
Evropská šlechta byla nucena se vyrovnávat se stagnací zemědělské výroby i s rostoucím měšťanským podnikáním. Základní řešení vedlo přes zvyšování pracovních výkonů na dominikálu. K tomu sloužily dvě cesty:
1. Šlechta zvyšovala robotní složku feudální renty. Očekávaný odpor poddaných zamezila tím, že nastolila nevolnictví, které pro poddané znamenalo zákaz stěhování (do míst s mírnějšími povinnostmi). Systém se prosadil ve většině Evropy, ovšem jeho účinnost byla omezena nutností nákladně posílit represivní aparát (více dozorců, soudů, věznic).
2. V Anglii, Francii, Itálii i Nizozemí šlechta pronajímala k užívání (propachtovávala) části dominikálu poddaným. Výtěžkem pro šlechtice byl sice jen nájem (pachtovné) a pachtýř si část výtěžku ponechával pro vlastní potřebu, ovšem podařilo se takto zajistit intenzivní obhospodařování i dosud zanedbávaných pozemků.
Pachtýři často sami zaměstnávali za mzdu čeleď, čímž zvyšovali výkonnost svých hospodářství. Jejich osud však stále závisel na libovůli šlechtického majitele půdy. Šlechta totiž často zvyšovala pachtovné až k neúnosnosti. Zadlužení pachtýři se dostávali do tíživé závislosti na šlechtických věřitelích (např. se před splacením dluhů nesměli přestěhovat), takže se jejich postavení nakonec nelišilo od otevřeného nevolnictví.
S určitým zjednodušením můžeme shrnout, že v západní Evropě byl na počátku novověku obsah poddanství zbaven své ekonomické složky a omezen na společenský vztah pána a vazala, přičemž i tento poměr ztrácel postupem času na významu. Ekonomická základna feudalismu byla nahrazena vztahem pachtu. Ten umožnil emancipaci nejbohatším sedlákům (kteří zvládli hradit nájem za všech okolností), neboť je uvedl vůči šlechtě do postavení ekonomických (komerčních) partnerů. Naproti tomu postavení rolníků středních a malých se fakticky nezlepšilo, ba často zhoršilo. O svou nezávislost přišla i vrstva svobodných sedláků.
2. Anglická revoluce (1603 - 1689)
a) Charakter revoluce
Anglická revoluce je po revoluci nizozemské druhou velkou událostí, kterou neurození lidé získali trvalý významný podíl na státní moci. Podobně jako v Nizozemí i v Anglii měla revoluce podobu boje proti absolutismu (byť tentokrát domácímu), a proto významnou součást revolučních sil tvořila i část šlechty: v Anglii šlo o nižší šlechtu, která se uchýlila k podnikání, a tak se sblížila s měšťany (nazývala se gentry).
b) Příčiny
V r. 1603 nastoupila (po Tudorovcích) na anglický trůn skotská dynastie Stuartovců, konkrétně Jakub I. Tento syn Marie Stuartovny se stal králem již jako roční chlapec r. 1567 a na anglický trůn dosedl na základě vzdálených dědických nároků. Tak vznikla personální unie anglo-skotská.
Jakub vládl absolutisticky, ovšem musel čelit ekonomickým potížím. Jejich kořeny spočívaly v inflaci, kterou způsobil příliv stříbra ze Severní Ameriky a která prodražovala veškeré panovníkovy aktivity. Naproti tomu měšťanstvo a gentry byly posíleny nejen svým vlastním podnikáním, ale také nedávnými zábory církevní půdy po vzniku anglikánství.
Královská moc byla rovněž oslabena tím, že kromě anglikánské církve se v Anglii rozmáhal i kalvinismus. Ten nabýval na popularitě, poněvadž důsledně vystupoval proti sepětí církve se státní mocí. Angličtí kalvinisté se nazývali puritáni (z lat. purus = čistý).
Jakub si také uškodil vstřícnou diplomacií vůči Španělsku (naproti tomu posílil své kontakty s kontinentálními protestanty, když se stal tchánem Friedricha V. Falckého).
Mezi odpůrci Jakubova vládnutí se našli i tací, kteří raději volili vystěhování do odlehlých anglických kolonií na atlantickém pobřeží Severní Ameriky. Nejproslulejší se stala hned první výprava, která vyplula r. 1620 z Plymouthu na lodi Mayflower: mezi 102 cestujícími, dnes tradičně nazývanými Otcové poutníci (Pilgrim Fathers), tvořili puritáni téměř čtvrtinu.
V r. 1625 Jakub I. zemřel a na skotský a anglický trůn nastoupil jeho syn, pětadvacetiletý Karel I. Vystupňoval absolutistické snahy svého otce. V r. 1629 dokonce rozpustil stavovské shromáždění, Parlament, a přes 10 let zabraňoval obnovení jeho činnosti. Zároveň však usiloval o užší spojení Skotska s Anglií: začal tím, že chtěl Skotům vnutit anglikánskou víru. Skotové odpověděli ozbrojeným povstáním a jejich vojsko dokonce vpadlo r. 1639 do Anglie. Karel musel r. 1640 svolat Parlament, aby od něj získal povolení k berni, z níž by pak postavil armádu proti skotským vzbouřencům.
c) Průběh
Budeme maximálně struční. Dva roky (1640 - 1642) vedl Parlament s Karlem spory, v nichž podmiňoval svou podporu králi zrušením absolutismu.
V r. 1642 Karel I. zahájil se svou armádou válku proti Parlamentu, tedy proti stavům. Parlament sestavil své vlastní vojsko, jemuž velel Oliver Cromwell (1599 - 1658). Parlamentní síly, které navázaly účelové spojenectví i se Skoty, dosáhly pod Cromwellovým vedením rozhodujících vítězství. Nakonec byl Karel I. zajat a r. 1649 v Londýně popraven. Anglie byla prohlášena republikou, jejíž hlavou se stal samozřejmě Cromwell.
Cromwell však sám vládl autoritativně a drastickými metodami rozšířil anglickou moc v Irsku. Vzápětí se obrátil proti Skotům (skotská šlechta prohlásila králem Karla II., devatenáctiletého syna popraveného Karla I.) a uštědřil jim tvrdou porážku.
Dalším významným revolučním krokem bylo zdanění dominikálu. Tímto opatřením se srovnaly podnikatelské podmínky šlechty a měšťanů a hlavním prostředkem k dosažení společenského vzestupu se stal komerční úspěch.
V r. 1651 byl vydán Mořeplavecký zákon (v české literatuře nepřesně nazýván navigační akta - tento výraz ovšem ve skutečnosti zahrnuje všechny zákony o mořeplavbě, vydávané v Anglii od 14. století). Nový zákon umožňoval přístup do anglických přístavů jen anglickým lodím nebo lodím, jež dovážely zboží ze země svého původu. Opatření bylo namířeno proti Nizozemcům, kteří měli velké zisky z tranzitního námořního obchodu, a skutečně podlomilo nizozemskou ekonomiku.
Od r. 1653 byl Cromwell doživotní hlavou státu jako lord protektor. Zemřel r. 1658 a novým protektorem se stal jeho syn Richard. Rezignoval však již po několika měsících. R. 1660 se Angličané vrátili k monarchii: na trůn dosedl Karel II., čímž byla obnovena i anglo-skotská personální unie.
Karel II. usiloval o pozvolné obnovení absolutismu, ale neúspěšně.
V r. 1679 byl vydán zákon Habeas Corpus Act, jenž zakázal věznění bez soudního rozhodnutí (navázal na obdobná ustanovení ve Velké listině svobod z r. 1215).
Po smrti Karla II. v r. 1685 nastoupil na anglický a skotský trůn mladší bratr Jakub II. Byl katolík a pro své absolutistické a rekatolizační kroky byl sesazen již r. 1688.
Korunu zdědila Jakubova protestantská dcera Marie II. Stuartovna a její manžel Vilém III. Oranžský, který byl zároveň nizozemským vladařem (místodržícím).
Angličané využili toho, že přicházejí panovníci ze země, která již má úspěšnou revoluci za sebou a snadno přesvědčili Marii i Viléma, aby před svým nástupem na trůn souhlasili (r. 1689) s novým zákonem nazvaným Listina práv (Bill of Rights). Listina stanovovala zejména, že:
1. Král nesmí bez souhlasu Parlamentu:
a) pozastavit platnost některých zákonů,
b) vybírat daně,
c) ponechat v zemi armádu v době míru.
2. Jsou zaručeny:
a) právo obracet se na krále s peticí (veřejnou písemnou žádostí),
b) svobodné volby do Parlamentu (volební právo ovšem náleželo jen majetným lidem),
c) svoboda projevu v parlamentních debatách.
Listina práv se tedy stala základním zákonem (ústavou) Anglie. Od jiných podobných zákonů (např. zemských zřízení v Českých zemích) se lišila tím, že zajišťovala základní práva dotýkající se všech obyvatel. Proto je považována za první moderní ústavu (konstituci). Anglie se jejím vydáním stala konstituční monarchií, v níž je králova moc výrazně omezena zákonodárným sborem volených zástupců lidu.
Již takovou konstituční monarchii můžeme z hlediska občanských svobod považovat za obdobu antické demokracie. Je ovšem pochopitelné, že demokracie dnešní je mnohem širší a propracovanější. Vznik konstituční monarchie představuje největší přínos anglické revoluce.
d) Vznik Velké Británie (1707)
V r. 1707 bylo Zákonem o Unii připojeno k Anglii Skotsko: tak vznikl stát Velká Británie.
V r. 1714 nastoupila na britský trůn německá Hannoverská dynastie. Postupně se anglicizovala a ve Velké Británii vládne dodnes: v r. 1917 přijala anglický název dynastie windsorská, aby v letech První světové války demonstrovala přináležitost k britskému, a nikoli německému prostředí. Nynější královnou je Alžběta II. (od r. 1952).
3. Francie za dynastie Bourbonů
Dynastie Bourbonů, založená Jindřichem IV. Navarrským, vládla ve Francii od r. 1589.
Svého vrcholu však dosáhla za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII. (1601 - 1643) a vnuka Ludvíka XIV. (1638 - 1715).
Oba Ludvíkové nastoupili na trůn jako děti: Ludvík XIII. r. 1610, Ludvík XIV. r. 1643.
Po dobu jejich nezletilosti a mladých vladařských let byla Francie řízena vysokými církevními hodnostáři: za Ludvíka XIII. to byl kardinál Armand-Jean du Plessis Richelieu (1585 - 1642), za Ludvíka XIV. kardinál Jules Mazarin (vlastním jménem Giulio Mazzarino, 1602 - 1661).
Oba Ludvíkové vládli formou vypjatého absolutismu. Ve vysokém katolickém duchovenstvu nacházeli spojence, neboť přísná centralizace státu katolické církvi vyhovovala. Ludvík XIV. dokonce r. 1685 zrušil Edikt nantský. Zároveň svou vladařskou autoritu dovedl až na hranici teokracie (král Slunce).
Lesk své epochy zvyšovali péčí o kulturní rozvoj, nesený barokním uměním. Vybudovali nové královské sídlo: zámek Versailles u Paříže. Stal se jedním z nejproslulejších světových vladařských sídel všech dob a v jednotlivostech byl hojně napodobován. Oba Ludvíkové se obklopili zástupy dvořanů a mimořádným přepychem (zde vynikl zejména Ludvík XIV.).
Vítězstvím ve Třicetileté válce učinili z Francie nejvlivnější evropský stát, který udával tón nejen v politice, ale také v kultuře, a dokonce i v módě. Francouzština se stala hlavním evropským mezinárodním jazykem.
Francie se za Ludvíků XIII. a XIV. proměnila v jednu z největších koloniálních mocností. Získala rozsáhlá území v Severní Americe: od řeky svatého Vavřince a Velkých jezer až po Mexický záliv (většina této oblasti byla nazvána Lousiana podle Ludvíka XIV. - byla tedy mnohonásobně větší než dnešní stejnojmenný stát Spojených států). Francouzi se ovšem zmocnili oblastí i v Jižní Americe (Francouzská Guayana a některé ostrovy v Karibském moři) a v Africe (Senegal).
V největší francouzský úspěch této doby však Ludvík XIV. proměnil svou účast ve Válce o dědictví španělské, o níž se zmíníme později.
4. Habsburkové a postupný zánik české samostatnosti
a) Ferdinand III.
Ferdinand III. (1608 - 1657) byl syn Ferdinanda II. a od r. 1637 rakouský arcivévoda, římský císař a český a uherský král. Za Třicetileté války udržel celistvost habsburských území ve střední Evropě.
Po válce dal v Čechách provést soupis domů a jejich majetku, aby zjistil, kolik berních poplatníků mu zbývá. Soupis byl nazván berní rula (1653 - 1656) a vyplynulo z něj, že během Třicetileté války ubyla asi třetina obyvatelstva. Se stejným výsledkem skončil i podobný soupis na Moravě o několik let později.
Úbytek obyvatelstva přinesl zvýšení roboty těm, kteří přežili a zůstali. Robota ovšem rostla i proto, že opuštěné poddanské usedlosti vrchnost připojovala k dominikálu. Poddaní byli proměňováni v nevolníky.
V r. 1654 Ferdinand spojil Karlovu univerzitu s jesuitskou kolejí Klementinem. Na vzniklé Karlo-Ferdinandově univerzitě měli jesuité hlavní slovo. V r. 1655 bylo zřízeno nové, litoměřické biskupství.
Zkonfiskované statky Ferdinand přiděloval za odměnu svým někdejším vojevůdcům. Tak se do Českých zemí přistěhovalo velké množství německých a rakouských šlechticů a s nimi i lidé neurození. Podíl německy hovořícího obyvatelstva se zvýšil až asi na třetinu. Němčina se stala nejpoužívanějším úředním jazykem. Mezi přistěhovalci se však ojediněle vyskytovali i příslušníci vzdálenějších národů: Italové, Španělé. Tak se mezi nejvyšší šlechtou v Českých zemích objevila nejen jména Eggenberg a Lammingen, ale také Colloredo a Buquoy a z Černínů a Lobkoviců se stali Czerninové a Lobkowiczové (Eggenbergové získali zkonfiskovaný majetek Švamberků, kteří se na počátku 17. století stali dědici rožmberských panství).
Poněmčování Českých zemí a řízený úpadek českého jazyka vzbuzovaly protesty vzdělanců. Čelné místo mezi nimi zaujímali vlastenečtí jesuité, zejména historik Bohuslav Balbín. Některé Balbínovy texty ani nemohly vyjít tiskem, neboť neobstály před cenzurou (státním dozorem nad publikační činností).
Země byla zaplavena katolickou literaturou (zejména z nového vydavatelství Dědictví svatého Václava), která měla vytlačit poslední zbytky již zakázané literatury husitské a protestantské.
Skuteční umělci baroka však přinášeli hodnotnou kulturu, a to ve všech druzích umění.
b) Leopold I.
1. Osobnost
Leopold I. (1640 - 1705), syn Ferdinanda III., je v českém povědomí prakticky neznámý, ačkoli vládl 48 let a co do délky panování zaujímá druhé místo mezi osobami v čele českého státu.
Tento útlý, nehezký muž se silnými rty (rodovým fyziognomickým znakem mnohých Habsburků), navíc silně krátkozraký, se přitom původně měl stát knězem a na trůn dosedl jen proto, že postupně zemřeli již v mladém věku jeho starší bratři.
Vlády v Rakousku, Českých zemích a Uhrách se Leopold ujal po otcově smrti r. 1657, římským císařem se stal o rok později. V soudobé Evropě proslul jako hlavní rival francouzského krále Ludvíka XIV., a přestože na první pohled neměl proti mocnému Bourbonovi mnoho šancí, ve skutečnosti mu dokázal být rovnocenným soupeřem. V soukromém životě vynikal jazykovým a hudebním nadáním a zálibou v lovu.
2. Politika
V Leopoldově politice bychom našli především následující tendence:
1. Po vzoru svých předchůdců dále rozšiřoval a upevňoval centralizovanou soustavu úřadů, a tím posiloval absolutismus. Němčina se stala v habsburské středoevropské monarchii rozhodujícím úředním jazykem.
2. Podporoval vytváření příbuzenských vztahů šlechtických rodů podmaněných národností s rakouskou aristokracií. Chtěl tak vytvořit jednotnou rakouskou šlechtu, která by zastávala významná úřednická místa (několik let byl nejvlivnějším z Leopoldových rádců český kníže Václav Eusebius z Lobkovic).
S neúspěchem se Leopold setkal pouze u uherské (maďarské) šlechty. Uherští páni se stali - až do 19. století - jedinými vážnými odpůrci habsburské nadvlády ve střední Evropě. Od okázalé nespokojenosti přecházeli často k otevřeným povstáním, která bývala sice poražena, ale zanedlouho nahrazena další vzpourou. Povstalečtí vůdcové (Jiří a František Rákocziové, Imre Thököly) jsou dodnes považováni za maďarské národní hrdiny.
3. Válčil proti Turkům a právě za jeho vlády byla turecká expanze s konečnou platností zastavena. V r. 1683 Turci oblehli - podruhé v dějinách - Vídeň (poprvé r. 1529). S vydatným přispěním papežských financí se však zformovalo rakousko-polské vojsko vedené polským králem Janem III. Sobieským a v září 1683 bylo turecké obklíčení Vídně rozbito. Drtivá porážka Osmanské říše znamenala definitivní konec tureckých výbojů. Na počátku 18. století již bylo od Turků osvobozeno téměř celé Uhersko (po 300 letech).
4. Vzhledem ke klesajícímu počtu mužských členů španělské větve Habsburků se Leopold snažil získat nároky na španělské země. Jeho první manželkou byla jeho neteř, španělská princezna Markéta Tereza Španělská.
5. Leopold válčil s Ludvíkem XIV., který anexí rozšířil francouzské území o přilehlé oblasti Španělského Nizozemí, Španělska i Německa. Rakouské vojsko přinutilo Francouze vzdát se těchto území, ovšem r. 1700 španělská větev Habsburků vymřela a schylovalo se k novému měření sil.
6. Leopold podporoval rozkvět barokní kultury, zejména architektury.
3. Nevolnické povstání 1680
Nedostatek pracovních sil v zemích vylidněných Třicetiletou válkou a potřeba pracovních výkonů při budování velkolepých barokních staveb vedly v habsburské monarchii ke zvyšování roboty (někde dosahovala až 6 dnů v týdnu). Nevolníci na to reagovali povstáními. Největší česká vlna těchto vzpour proběhla v letech 1679 - 1680 ve východních, západních a severních Čechách.
Leopold tehdy pobýval v Čechách, aby unikl morové epidemii. Nevolníci začali sepisovat k císaři petice za snížení roboty. Zároveň leckde robotování odpírali. Leopold nejprve přihlížel tomu, jak vojsko rozhání vzbouřence. Pak dokonce vydal mandát (nařízení), jímž petice k hlavě státu zakázal a schválil vojenské akce k obnovení pořádku. Nevolníci odpověděli ozbrojenými útoky na vrchnostenské kanceláře. Několik desítek povstalců bylo zabito a popraveno, ale v červnu 1680 Leopold vydal robotní patent (závazný výnos): stanovil maximální robotu na 3 dny v týdnu a obecně zakázal jakkoli zvyšovat rentu (později se ovšem mezi vrchností vyskytovaly pokusy patent nerespektovat).
4. Povstání Chodů 1693 - 1695
Dalším projevem odporu se stalo povstání Chodů v západočeském pohraničí. Chodsko bylo jedním z mála jazykově českých pohraničních území. Chodové náleželi po staletí ke královské komoře a jejich jedinou, čestnou povinností byla ostraha hranice. Za Třicetileté války Ferdinand II. prodal chodské vsi Lammingerům z Albenreuthu, německému šlechtickému rodu z Chebska. Lammingerové ovšem Chodům přikázali robotu. Vzniklé napětí vyvrcholilo za působení Wolfa Maxmiliána z Albenreuthu (Chodové jej nazývali Lomikar). Zástupci Chodů, v čele s neformálním chodským vůdcem, sedlákem Janem Sladkým řečeným Kozina, jeli až do Vídně se žádostí o potvrzení starých privilegií. Získali audienci u samotného císaře a Leopold jim slíbil, že se bude chodským problémem zabývat. Nezkušení sedláci se vrátili domů s nadšenou zprávou, že císař je na jejich straně, a Chodové přestali robotovat.
Leopoldova kancelář pak v r. 1693 potvrdila poddanství Chodů a nařídila jim složit slib poslušnosti Lammingerovi. Chodové se zdráhali, a tak byli někteří jejich předáci v čele s Kozinou uvězněni v Praze. Chodské vesnice pak obsadilo vojsko (jednoho z Chodů přitom zastřelilo) a slib byl vynucen. Lamminger se přimlouval za trest smrti pro tři chodské vůdce, císař Leopold však potvrdil hrdelní rozsudek jen pro Sladkého a ten byl r. 1695 oběšen v Plzni. Nečekaným epilogem celého příběhu se stala Lomikarova smrt pouhých 340 dnů po Kozinově popravě.
Chodská vzpoura se po letech proměnila v silný symbol boje za historická práva českého národa a byla využita jako vydatný inspirační zdroj v umění (připomeňme jen román Aloise Jiráska Psohlavci a stejnojmennou operu Karla Kovařovice).
c) Josef I.
Josef I. (1678 - 1711) byl syn Leopolda I. a od r. 1705 rakouský arcivévoda, římský císař a český a uherský král.
Vitální mladík, který již od 15 let střídal milostné aféry, vyrostl v prozíravého vladaře. Dokázal si udržet absolutní moc, ale zároveň se obklopil mladými rádci a dovedl respektovat jejich názory. Podporoval pokračující vzestup talentovaného vojevůdce Evžena Savojského (1663 - 1736).
Usiloval o zlepšení státních financí a do českých dějin zasáhl prakticky jen tím, že zakázal dovoz salcburské soli po šumavské Zlaté stezce, čímž přinutil většinu Českých zemí odebírat sůl z nalezišť hornorakouských, která patřila habsburskému domu.
Zemřel předčasně na neštovice, byl bezdětný.
d) Karel VI.
Karel VI. (1685 - 1740) byl mladší syn Leopolda I. a bratr Josefa I. Od r. 1711 byl rakouským arcivévodou, římským císařem a českým a uherským králem.
Karel VI. byl posledním mužským členem rodu Habsburků. Podporoval rekatolizaci. Za jeho vlády dosáhlo baroko vrcholu svého vývoje v habsburských zemích.
Vedl Válku o dědictví španělské. V r. 1713 vydal zákon Pragmatickou sankci. Stanovila:
1. Nedělitelnost habsburské monarchie: i oficiálně se habsburské země staly jediným státem (Rakousko);
2. V případě vymření Habsburků nastupuje ženská posloupnost.
V r. 1717 se Karlovi narodila dcera Marie Terezie.
V r. 1729 byl svatořečen český kněz Jan Nepomucký, umučený r. 1393 na příkaz Václava IV. Svatořečení bylo pojato jako velkolepá barokní slavnost a reagovalo na spontánní úctu, která byla Janu Nepomuckému prokazována již dlouhý čas. Jan Nepomucký se rychle stal jedním z nejpopulárnějších evropských světců. V Českých zemích však mnozí chápali jeho svatořečení jako nástroj protireformace.
Karel VI. našel Marii Terezii jako ženicha vévodu Františka I. Štěpána Lotrinského (1708 - 1756), jenž ovšem vyměnil Lotrinsko za Toskánské velkovévodství. Svatba se konala r. 1736 a manželství bylo velmi šťastné: narodilo se v něm 16 dětí (!), z nichž vynikli Josef, Leopold a Marie Antoinetta.
5. Otázka habsburského nástupnictví a Válka o dědictví španělské
Španělská větev Habsburků vymřela r. 1700, což vyvolalo Válku o dědictví španělské (1700 - 1714) mezi Francií a Rakouskem. Oba státy se spoléhaly i na své spojence. Zatímco Francie získala na svou stranu některé německé státy (dokonce i Bavorsko), Habsburkové se opírali o pomoc Velké Británie, Portugalska, Nizozemí a Pruska.
Válka skončila mírovými dohodami, které zajistily ve Španělsku nástupnictví Bourbonů, ovšem pod podmínkou, že vláda ve Francii a Španělsku nebude v rukou jednoho panovníka. Španělské Nizozemí (dnešní Belgie) připadlo Habsburkům (Rakouské Nizozemí).