Lidická noc

 

Historie obce Lidice - Památník Lidice     Ve dnech 9. a 10. června si – jako každoročně – připomínáme výročí vyhlazení české obce Lidice německou okupační mocí v r. 1942, a poprvé za 79 let to bude bez paní Marie Šupíkové; zemřela letos v březnu v požehnaném věku 88 let. Paní Šupíkovou jsem poznal v r. 2002 a pak jsem se s ní setkal ještě jednou, o deset let později. Věnovala mi dvě půldne ze vzácného času svého pohnutého života a umožnila mi potkat alespoň letmo ještě několik dalších lidických žen. Sama byla zavlečené lidické dítě – v době tragédie, která připravila o život jejího otce a bratra a oddělila ji od matky, uvržené do koncentračního tábora, jí bylo deset let. Ocitla se v německé rodině daleko od domova; po válce svědčila u norimberského soudního tribunálu a celý svůj dospělý život věnovala předávání lidického příběhu tak, aby se na tuto mimořádnou událost nezapomnělo a aby mohla promlouvat k dalším generacím zejména mladých lidí.

     Na paní Šupíkové jsem obdivoval její vitalitu, optimismus i schopnost vystihnout to podstatné, co Lidice znamenají pro nás všechny obyčejné lidi. Moje maminka byla její přesnou vrstevnicí, takže jsem snadno postřehl, že to, co bylo na paní Šupíkové mimořádné, nebylo jen plodem jejího vzácného charakteru, ale zároveň i odrazem celé atmosféry té masarykovsko-benešovské první republiky, která zkrátka – samozřejmě s jistým zobecněním – takovým povahám přála a na jejich vývoji měla svůj podíl.

 

     Až před dvěma lety to přišlo: V době, kdy se už zdálo, že Lidice a jejich přeživší obyvatelé nezadržitelně kráčejí do dějin, veřejnoprávní Česká televize odvysílala 10. června 2019 pořad V předvečer tragédie (v rámci cyklu Reportéři ČT) obsahující překvapivé a široce rozebírané tvrzení, že jedna z lidických žen, paní Alžběta Doležalová – matka Marie Šupíkové –, udala svoji  podnájemnici Štěpánku Mikešovou, že je nepřiznaná Židovka. 2. června 1942, tedy šest dní po atentátu na Heydricha, měla paní Doležalová dojít na místně příslušnou četnickou stanici v sousedním Buštěhradu a tam oznámit, že u ní bydlící rozvedená Štěpánka Mikešová je nehlášená osoba židovského původu. Téhož dne večer paní Mikešovou zatkli čeští četníci a předali ji gestapu v Kladně; paní Mikešová pak již o dva měsíce později zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. 

     Tolik médium veřejné služby, které nás v mnoha jiných pořadech o dějinách i aktuální politické situaci dennodenně přesvědčuje o své úzkostlivé objektivitě, serióznosti a vyváženosti. My, kdo jsme na práci pana redaktora Marka Wollnera zvyklí, se nedivíme. Nepřekvapí nás ani lehce popuzená suverénnost, s níž na množící se badatelskou kritiku dotčené reportáže (např. zde nebo zde; a k tomu vystoupení Marie Šupíkové v nezávislé televizi zde) pan Wollner reagoval o rok (!) později (zde). Meziřádkový podtext zmíněného pořadu ČT je jasný už z titulu práce, která reportérům posloužila jako podklad: jedná se o rozměrnou studii Lidice – zrození symbolu (2015), kterou napsal germanista a tehdy začínající historik Vojtěch Kyncl (* 1983) z Historického ústavu AV ČR; sám v pořadu také vystupuje. Oponentní hlasy bychom v tomhle díle Reportérů hledali marně, protože věc je implicitně jasná: obyvatelé Lidic se nelišili od jiných obyčejných Čechů, kteří ve své většině byli vždy zbabělí a ochotní ke křivárnám, podobně jako jejich nynější potomci, kteří taky pořád ne a ne splynout s vyspělou většinou Evropy, jejíž čelné národy se již tak úctyhodně vyrovnaly s problematickými stránkami své historie – kampak my se na ně hrabeme…

 

     V některých volných chvílích se i já probírám různými archiváliemi, a nad případem Doležalová–Mikešová se neubráním zapojení normálního střízlivého rozumu. Jediným zdrojem o údajném udání je zpráva, kterou na sklonku r. 1945 sepsal jeden z četníků, kteří v Lidicích tehdy ve dvaačtyřicátém zatýkali. Jeho text obsahuje i tvrzení, že lidická hospodyně, hnaná osobní záští, četníkům dokonce vyhrožovala, že celou věc oznámí Němcům, pokud jí se zatčením nepohodlné nájemnice nebude v Buštěhradě vyhověno.

     To je hodně divné a vzbuzuje to několik pochybností, o nichž se – kupodivu – nikdo za uplynulé dva roky nezmínil. Pochybnost první – psychologická. Představme si, že je 2. červen 1942. Celý protektorát je vzhůru nohama, neboť Heydrich zápasí na Bulovce se smrtí (zemře 4. června) a gestapo i ostatní složky německé okupační moci zuřivě pátrají po atentátnících a jejich domácích komplicích. V zemi je vyhlášeno stanné právo. Skoro všichni Češi se bojí tak, jako nikdy v životě. Podotýkám, že o proslulém „dopise Aničce“, který obrátí pozornost gestapa k Lidicím, tehdy ještě nikdo nic neví; Němci jej zachytí až následujícího dne. Jedinou racionální, sebezáchovnou strategií rodiny, která má nějaký škraloup – a tím nehlášená Židovka může být –, je zalézt do ústraní, stát se nenápadným a – proboha! – ničím na sebe neupozorňovat. V takto vypjaté chvíli zajít za četníky, a vystavit se tím do popředí zájmu úřadů je vysoce nebezpečné: lze předpokládat, že Němci obviní Doležalovy z toho, že Mikešovou dlouhou dobu ukrývali: a všichni v protektorátu přece znají z rozhlasu i úředních vyhlášek ten hrůzný dovětek: „bude zastřelen i s celou rodinou“. Že by Doležalovi, kteří mají dvě dospívající děti, šli do takového rizika jen proto, aby nemuseli cizí ženě přispívat na živobytí nebo aby neměli černé svědomí vůči rasovým zákonům? Věř, kdo můžeš.

     Pochybnost druhá – džendrová. Už jsem řekl, že moji rodiče byli vrstevníky Marie Šupíkové a moji prarodiče patřili ke stejné generaci jako manželé Doležalovi. Naše rodina rozhodně nebyla patriarchální v tom smyslu, jak to chápou dnešní bojovníci za rovnost – pozor, nikoli lidí, ale pohlaví… Ale přesto považuji za prakticky jisté, že pokud by paní XY dospěla k názoru, že je třeba nájemnici předhodit Němcům, nepochybně by o tom nejprve promluvila se svým mužem: vždyť šlo o záležitost dotýkající se celé rodiny včetně dětí. A je v nepopiratelném souladu s mentalitou doby, že v případě obapolné shody manželů by to byl právě muž – hospodář a živitel rodiny –, kdo by se na četnickou stanici osobně vypravil; poslat za sebe manželku – ženu v domácnosti –, to by bylo nemyslitelné a muž by se tím v obci navěky znemožnil; že by se celou věc podařilo utajit, když se udání událo za bílého dne a v exponovaném čase, to lze rovnou odmítnout.  

     Pochybnost třetí – historicko-administrativní. Každý, kdo někdy bádal v obecních archivech, ví, že až do r. 1948 existoval u nás institut domovského práva. Z něj mimo jiné vyplývalo, že pokud se osoba domovské právo nemající hodlala v dané obci usadit, musela s tím nejprve souhlasit obecní rada. Je fakt, že činnost obecních rad i zastupitelstev byla za německé okupace přerušena, ale zvolený starosta nadále disponoval neformální autoritou. Jeho vyžádaný souhlas s ubytováním paní Mikešové lze – opět s vysokou měrou pravděpodobnosti – předpokládat, a těžko věřit, že by se na něj udavač/ka neodvolal/a, aby zmírnil/a svůj podíl na celé záležitosti. O něčem takovém však v policejní zprávě není ani slovo; místo toho prý oznamovatelka svádí celou věc na osobní rozepře, čímž jen zdůrazňuje svůj svébytný podíl na celé věci – prostě takové malé středoevropské harakiri.

     Pochybnost čtvrtá – pro chladné hlavy. Tak si představte, že uprostřed protektorátního a okupačního běsnění přijde jakási paní na četnickou stanici a prozradí, že v daném četnickém obvodu přebývá nepřiznaná Židovka. A ti četníci si vezmou policejní přihlášku dotčené nešťastnice (zde), kde je sice napsáno, že žena mezi Židy nepatří, ale hned v další (!) vyplněné kolonce jsou jako její rodiče uvedeni Mořic Levinger a Růžena rozená Tauziková; a ti četníci sprásknou ruce a řeknou oznamovatelce: No teda, paní, to vám moc děkujeme, protože nás by ani ve snu nenapadlo, že ta ženská měla někdy něco společného s Židama…  

 

     Takže abychom to shrnuli: O celé věci neexistuje ani jediný přímý důkaz (pro ani proti), a jestliže mladý historik řekne na kameru, že četnický zápis učiněný ex post po tři a půl roce „má jednoznačnou právní validitu“, tak prostě – nebojme se toho výrazu – lže. Udavačství ze strany lidické ženy je odborně podepřeno asi tak jako stále traktované zvěsti o tom, že Božena Němcová byla dcerou paní kněžny nebo že T. G. Masaryk byl levobočkem Františka Josefa I. Všechny tři případy mají společné to, že bez výhrad se jich chytí jen bulvár, který se nerozpakuje tvrdit, že odvážně boří tabu, zatímco ve skutečnosti jen razí cestu manipulativnímu mainstreamu.   

     Jak říkají experti (všech oborů), kteří se nechtějí blamovat: možné je všechno, ale jestliže dokonce Český rozhlas – další pevnost nestrannosti – o celém příběhu referuje ještě v roce 2020 v titulcích bez stopy jakékoli pochybností (zde), a dokonce používá dehonestující formulace jako Majitelé lidických pravd apod., je to na pováženou. Komentátor ČRo Ondřej Konrád 8. června 2020 dokonce uvedl, že případ Mikešová je příkladem Židovky kamuflované jako křesťanka (sic – včetně pravopisu!). Zřejmě mu ještě nikdo neprozradil, že holokaust stál na etnickém, nikoli náboženském principu: Povinnost být označen žlutou hvězdou vyplývá pouze z jejich rasového původu, uvádí o protektorátních Židech respektovaný web Holocaust.cz (když pomineme, že takovéhle věci by měl znát každý maturant…).

 

     A jak to tedy se Štěpánkou Mikešovou mohlo být? Třeba takhle. Když se přistěhovala do Lidic, buštěhradští četníci s ní vyplnili policejní přihlášku a muselo jim být jasné, že pomáhají ukrýt Židovku (původně bydlela u jiné rodiny). Přesto to udělali a prokázali tím jistý stupeň odvahy. Po atentátu na Heydricha však ztratili nervy. Hledání atentátníků se samozřejmě soustředilo kolem Prahy, tedy včetně Kladenska. Kdyby Němci zjistili, že četníci konali v rozporu se služební přísahou, mohlo by to pro ně mít fatální následky. Navíc: již v devětatřicátém roce mladí lidičtí Josefové Horák a Stříbrný emigrovali a posléze vstoupili do československých perutí v britském letectvu. Jejich osudovou chybou bylo, že o svém záměru neinformovali své blízké, takže ti nahlásili oba mladíky jako pohřešované. Takových nezvěstných mladíků byla v protektorátu řada, a v Lidicích a okolí bylo již dlouho veřejným tajemstvím, že oba hoši slouží ve spojeneckých armádách (viz příběh „dopisu pro Aničku“). Četníci nebyli na hlavu padlí; museli předpokládat, že gestapo na Lidice kvůli oběma mladíkům samo přijde, a rozhodli se tedy konat tak, aby ze sebe setřásli jakékoli podezření. Proto musela Štěpánka Mikešová zahynout.

     Po válce ovšem byla situace jiná. Někdejší zatýkající četník hleděl nyní svoji roli obhájit, a svést vše na rodinu Doležalových se jevilo jako nejsnazší řešení: Josef Doležal i jeho syn byli 10. června 1942 zastřeleni, Alžběta Doležalová se po válce vrátila z koncentráku s podlomeným zdravím (a záhy skutečně zemřela) a dcerka Marie se teprve složitě vracela domů z německého území.

 

     Zbývá poslední otázka: Jestliže jde o takto problematickou kauzu, co hnalo a stále žene respektovaná média k nynější deformaci obrazu lidické tragédie? Odpověď najdeme snadno. Blíží se velké, osmdesáté výročí celé události. Reální pamětníci Druhé světové války valem odcházejí na věčnost; to je ideální okamžik k budování výkladů a obrazů podle potřeb aktuálních politických zájmů. Obec Lidice a zbývající přeživší se v r. 2015 provinili tím, že vyslovili nesouhlas s vybudováním pomníku oběma letcům; Horák a Stříbrný sice již mají v Lidicích pamětní desku a jsou tu po nich pojmenovány ulice, ale mediálně silným hlasem promlouvají ti, kteří tvrdí, že to je pořád málo. Těžko se ubránit dojmu, že o seriózní respekt k historii tu samozřejmě vůbec nejde…