5. října 1938 (80 let) – Druhý prezident Československé republiky (Prezident budovatel) Edvard Beneš abdikoval na svůj úřad poté, co Německá říše začala na základě Mnichovské dohody zabírat české a moravské pohraničí:
Mnichovská dohoda představuje dodnes nejvíce traumatizující událost českých / československých dějin 20. století, znamenala konec předchozí dvacetileté orientace Československa na západoevropské demokratické velmoci Francii a Velkou Británii a zahájila – přesněji právě od Benešovy abdikace – období druhé republiky, která byla poznamenána ofenzivou ultrakonzervativního chápání společenské situace, národních dějin a aktuální politiky vnitřní i zahraniční, se silným přispěním katolické pravice, přičemž symbolem tohoto vývoje se stal nový prezident republiky Emil Hácha, který byl slabošským politikem, ideálním pro směrování vývoje k úplnému zániku Československa ve prospěch nacistického Německa.
http://www.novarepublika.cz/2018/09/vyroci-ktere-nam-vubec-nikdo.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_H%C3%A1cha
Noc z 29. na 30. září 1938 (80 let) – V německém Mnichově předsedové vlád 4 velmocí podepsali Mnichovskou dohodu, která s okamžitou platností připojovala české a moravské pohraničí Československé republiky k území sousedního Německa:
Mnichovskou dohodu podepsali německý říšský kancléř (a hlava státu s titulem Vúdce) Adolf Hitler, britský ministerský předseda Neville Chamberlain, francouzský premiér Édouard Daladier a italský předseda vlády (fakticky diktátor) Benito Mussolini, dohoda byla výsledkem krátkého, ale intenzivního tlaku Hitlera zejména poté, co došlo k německému pohlcení (anšlusu) Rakouska (březen 1938), argumentem pro nároky vznášené v Mnichově bylo údajné utrpení československých Němců (jejichž zhoršující se životní podmínky ovšem padaly na vrub důsledkům světové hospodářské Velké krize, nikoli cílené diskriminace), Velká Británie a Francie Německu ustupovaly podle své politiky appeasementu, která měla kompenzovat ostře protiněmeckou politiku obou velmocí po r. 1918 (výsledkem nového, vstřícného kursu mělo být zcivilizování nynějšího nacistického režimu v Německu), Mnichovská dohoda ovšem znamenala především doklad toho, že navzdory proklamacím o novém, svobodném světovém pořádku (reprezentovaném Společností národů) klíčoví evropští politici dávají přednost nadvládě velmocí nad mladými menšími státy, což bylo obdobou koncertu velmocí z 19. století, britští a francouzští vyjednavači se před svými mnichovskými podpisy pro odstoupení tzv. Sudet Německu nechali ovlivnit také propagandou, kterou prováděli sudetoněmečtí prohitlerovští fašisté (vedení Konradem Henleinem), a naopak přehlíželi doklady pronásledování české menšiny v Sudetech, českoslovenští zástupci nebyli k mnichovskému jednacímu stolu vůbec přizváni a v situaci, kdy nově budovaná československá pohraniční opevnění nebyla ještě plně vyzbrojena, byl by výsledek případného samostatného československého vojenského odporu velmi nejistý, nehledě na to, že další zainteresovaná velmoc, Sovětský svaz, sice Československo verbálně podpořila, ale pro svou vojenskou pomoc si stanovila nereálné diplomatické podmínky.
https://zpravy.idnes.cz/marcel-ophuls-edouard-daladier-mfdf-jihlava-fk7-/zahranicni.aspx?c=A171030_171820_zahranicni_aha
https://leporelo.info/mnichovska-dohoda