Autoři: Zdeněk Svěrák (1936) a Ladislav Smoljak (1931 – 2010; ve skutečnosti je jediným autorem hry)
Název: Vyšetřování ztráty třídní knihy
Rok vzniku: 1967
Žánr: komedie Umělecký směr / Tvůrčí skupina: autorské divadlo 60. let
Kompozice: 2 části: (1) vědecký seminář o životě a díle českého génia Járy Cimrmana a (2) Cimrmanova divadelní hra
Údaje o autorech ve vztahu k dílu: Autoři vytvořili autorskou a hereckou dvojici (původně trojici ještě s Jiřím Šebánkem, 1930 – 2007, s nímž se však brzy rozešli pro názorové neshody). Téma zapomenutého a zneuznaného českého génia Járy Cimrmana se poprvé objevilo v rozhlasovém pořadu Vinárna U pavouka (šlo o talkshow z fiktivní pražské vinárny), kde bylo mluvené slovo výrazně doplňováno jazzovou hudbou (Karel Velebný). Svěrák a Smoljak byli původním povoláním učitelé, pak pracovali jako scenáristé a Smoljak také jako režisér. V Divadle Járy Cimrmana shromáždili kolem sebe tým neherců (výtvarník Jaroslav Weigel, dirigent Pavel Vondruška aj.), jejichž schopnosti naivního herectví dokázali využít jako významotvornou složku svých her (zcela v duchu zásad autorského divadla, otevřeného publiku atmosférou improvizace). Všechny hry (s výjimkou Němého Bobše) jsou dvoudílné: po vědeckém semináři následuje některá z Cimrmanových her.
Doba děje: počátek 20. století (doba fin de siècle, Julese Verna, secesní kultury aj.).
Místo děje: Střední Evropa.
Hlavní postavy a jejich charakteristika:
Učitel: středního věku, typický představitel českého podučitelství (jehož obdobu ovšem nacházíme i v administrativě apod.), je přesvědčen o své neomylnosti, k žákům přistupuje s cílem především jimi manipulovat tak, aby si udržel svoji autoritu a zároveň slepě vyhověl bizarním požadavkům nadřízených, jejichž hlavním smyslem je vytvořit vojenskou formální kázní („Pane kolego, jeden žák se vám tam vzadu hýbe!“) zdání kvalitního obsahu, jenž ovšem fakticky žádný neexistuje. Svou bezradnost podtrhuje tím, že ve vztahu k žákům střídá pózy striktní a žoviální, přičemž je zřejmé, že obě jsou jen hrané a neupřímné.
Ředitel: Vlastnosti má podobné jako učitel, navíc samolibě si lebedí ve své přece jen nadřazenější pozici: vydává oběžníky s příkazy, které se snaží precizně formulovat realitu, ale ukazují, jak ředitel situaci ve škole absolutně nemá pod kontrolou (navíc žádný z pokynů se skutečného vzdělávání ani netýká). Celá atmosféra školy je poznamenána trapnou infantilností (která se ovšem v českém školství opravdu vyskytuje – i dnes).
Inspektor a školní rada: mají leccos společného s učitelem a ředitelem, jsou však zároveň dokladem toho, že v řídicích strukturách směrem vzhůru ubývá spjatost s reálným životem a narůstá až senilita.
Námět a téma:
Poetika DJC čerpá z častého, již v národním obrození přítomného pocitu české zneuznanosti tváří v tvář velkému světu. Do značné míry jde o pocit oprávněný: Češi jsou např. autory řady vynálezů (od lodního šroubu přes moderní pluh – ruchadlo – až třeba po kontaktní čočky, ovšem ve světě o tom není nic známo a zásluhy jsou připisovány jiným národům. Vážnějších obrysů ovšem tato zhrzenost nabývá, když se promítne do chápání české role v klíčových dějinných okamžicích (např. mnichovský komplex: chtěli jsme statečně bojovat, ale díky bohu nám to velmoci nedovolily, takže nemusíme řešit otázku, zda bychom byli opravdu obstáli). Tato témata byla znovu otevřena v 60. letech v souvislosti s liberalizací kulturního života v Československu (proces vyvrcholil Pražským jarem 1968) a vznik DJC i jeho hra do tohoto procesu jednoznačně patří.
Seminář si bere jako terč humoru přepjatou vědeckost: snahu pojmenovat, klasifikovat a prakticky předvést banální skutečnosti, což však vede k inflaci vědecké praxe („My si vám teď dovolíme předvést tento dialog, který Cimrman tlumočil třídě zpravidla v souhře se školníkem – my vám ho předvedeme tady s panem docentem Weiglem.“).
Hra je postavena na principu, kdy jeviště je stupínkem před tabulí a publikum je chlapeckou třídou polovenkovské školy. Učitel se obrací ke třídě, která samozřejmě nemůže odpovídat – kromě zapojení publika do hry tu vyniká absence skutečného dialogu v klasické škole. Nepochybíme, když v cimrmanovské škole uvidíme atmosféru Československa v posledních letech dlouhé vlády prezidenta a komunistického vůdce Antonína Novotného, který ovládal zákulisní politiku, ale nevynikal intelektuálními dispozicemi. Pseudovědeckost, vzdálenost od skutečné odbornosti a hranou žovialitu ovšem najdeme i dnes – například v politice nebo v nynějším projektu jednotné maturitní zkoušky.
Učitel přijde do třídy a snaží se přimět žáky, aby vydali ztracenou (jistě však jimi ukrytou) třídní knihu, která ovšem zmizela již před lety. Jediným cílem jejího případného nalezení je uchránit třídu před sankcemi ze strany ředitele, který – jak se ukáže, když do třídy také přijde – se hlavně bojí inspektora. Inspektor ovšem do třídy přijde jen proto, aby si postěžoval, jak žáci jsou obecně nepořádní, a aby jako inspirující příklad předvedl jinými žáky vyrobenou, nevalně fungující hudební skříň, hrající výstup ze Smetanovy Libuše. Inspektor se také bojí, a sice zemského školního rady, který vstoupí až na samém konci hry a akorát rozbalí svačinu.
Jazykové zvláštnosti (+ příklady):
Jazyk semináře i hry je dobře ukotven v lehce archaizujícím stylu pozdního Rakousko-Uherska: „Bylo to u nás (= na poště) jako v nějaké herně Monte Carla. Kočí házeli do automatu celé jmění, vytáčeli nazdařbůh čísla a mnohý se pak vypotácel z pošty zcela ožebračen.“
Dominuje slovní humor až anglického, relativně nenápadného typu: Jak se Jára Cimrman vůbec k pedagogice dostal? Došlo k tomu v rakousko-uherské Haliči, a to záhy po ztroskotání jeho smělého plánu vybudovat poblíže Lvova mamutí sodovkárnu. Pro odpor c. k. úřadů, které označily Cimrmana za „snílka prchavých nápadů“, se projektu sodovkárny vzdal a uchýlil se do kláštera svatého Prochora-Zastánce.
Ve zvukovém záznamu je dobře vidět, jak herci pracují s pauzami a důrazy, aby divákům usnadnili chápání vtipu: V kolektivu pravoslavných popů byl velmi oblíben. Stal se učitelem tance a zpěvu a při práci s obřím pěveckým sborem, čítajícím v létě o senách 640, v zimě však až 850 kněží, položil základy k dnešní pop-music. (PAUZA) Mezi popy (PAUZA) zůstal však jen krátce.
Kulturní souvislosti: DJC patří mezi populární i hodnotná česká autorská divadla. Na počátku vývoje tohoto typu dramatu v Českých zemích stojí pražský kabaret Červená sedma, kde působil pozdější šéfredaktor Lidových novin (a spisovatelský kolega Karla Čapka a Karla Poláčka) Eduard Bass. Nejvýznamnější české autorské divadlo ovšem bylo pražské Osvobozené divadlo, ovlivněné meziválečnou modernou (od uměleckého směru poetismu až po protifašistickou satiru), jež do českého prostředí přineslo také původní českou jazzovou hudbu: v letech 1927 – 1938 byla jeho tvůrčí páteří trojice Jiří Voskovec – Jan Werich – Jaroslav Ježek. Divadlo ovšem skončilo politickým zákazem v předválečném roce 1938.
V r. 1959 bylo v Praze založeno divadlo Semafor (akronym názvu Sedm malých forem), jehož hlavními zakladatelskými osobnostmi byli Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Divadlo existuje dodnes, jeho podoba je blízká Osvobozenému divadlu záměrně aktuálním repertoárem, významnou rolí ženského živlu a rovnocennou pozicí hudby, tance a zpěvu. Naproti tomu DJC je výhradně pánský soubor a hudba tu plní okrajovou roli.
Hra Vyšetřování ztráty třídní knihy v některých pasážích (zejména dialog učitel – ředitel) je zřetelně inspirována absurdním dramatem, které právě v 60. létech v až módní vlně pronikalo na česká jeviště (Edward Albee: Kdopak by se Kafky bál, Václav Havel: Zahradní slavnost aj.). Najdeme tu nesmyslné střídání monologických pomluv, které nechtějí ani nemohou být skutečným dialogem a které slouží jen sebeprezentaci mluvčích: „Učí se dobře, to nemohu říct.“ (scéna vrcholí prohozením rolí – úplně stejně jako jsou zaměnitelné výroky postav v Ionescově Plešaté zpěvačce).
Souvislosti DJC jsou ovšem ještě starší. Celý koncept Cimrmanovy postavy je jen dalším, velice nosným pokračováním v řadě velkých českých literárních mystifikací: RKZ, parodická Strana mírného pokroku v mezích zákona, stvořená Jaroslavem Haškem.
Ani karikaturní podání školního prostředí není v české literatuře nové: najdeme je ve vážnější poloze u Fráni Šrámka (román Stříbrný vítr) a ve shovívavě humoristickém tónu u Jaroslava Žáka (causerie Študáci a kantoři)
Vlastní názor: Není nadsázka říct, že Vyšetřování třídní knihy je první českou hrou absurdního dramatu; tento tvrdě upřímný portrét české školy i vědy má stále svou platnost. Pojetí publika jako kolektivního herce má svou obdobu ve hře Oldřicha Dańka Vy jste Jan (1987), která pojednává o inkvizičním procesu s Janem Husem, jenž ovšem na jevišti nevystupuje a jeho mlčící roli přebírá obecenstvo.
Poznámky:
Autorská a herecká dvojice Svěrák – Smoljak je podepsána pod řadou velmi úspěšných filmových komedií ze 70. – 80. let: Jáchyme, hoď ho do stroje, Kulový blesk, Marečku, podejte mi pero, Vrchní, prchni, Na samotě u lesa, Jára Cimrman ležící, spící. Divadlo mívalo potíže s cenzurou (což otevřeně ztvárnilo v „autobiografickém“ filmu Nejistá sezóna z r. 1988). Zdeněk Svěrák napsal i samostatně scénáře k filmům (kde také sám hrál) Vesničko má středisková, Kolja (Oscar 1996), Vratné lahve. Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř píší vtipné písničky pro děti, jsou také autory hitu Holubí dům (1979; zpíval Jiří Schelinger). Svěrák v současnosti především píše povídky, často inspirované jeho dětstvím.
PRACOVNÍ LIST
Zdeněk Svěrák (1936) a Ladislav Smoljak (1931 – 2010; ve skutečnosti je jediným autorem hry): Vyšetřování ztráty třídní knihy (1967)
WEIGEL: Prosil bych technickou pomůcku, pane asistente. Asistent přinese telefon.
SMOLJAK: Prosím, pane docente.
WEIGEL do telefonního přístroje: Hola, hola!
SMOLJAK: Správný začátek. Dnes už ovšem říkáme: Haló, haló, že. Hola, hola!
WEIGEL: Zde telefonista Weigel.
SMOLJAK: Tak toto je první začátečnická chyba. Můj telepartner používá nadbytečných slov, kterými prodlužuje na tehdejší dobu jistě velice nákladný hovor. Cimrman žáky vždycky připravil na to, že jakmile použijí telefonního aparátu, stávají se automaticky telefonistou. Každý telefonista to ví, čili je zbytečné, aby si to pak ještě jednotliví telefonisté neustále během telefonování do... telefonu... telefonovali, že. Tak ohlašte se znovu, pane docente.
WEIGEL: Hola, hola. Zde Weigel.
SMOLJAK: Ano, až na slůvko „zde“ je to už dobré. Totiž, podle Cimrmana je třeba mít představu o situaci, ve které se nachází ten, kterému telefonujeme.
A když se vžijete do jeho postavení, zjistíte, že je to vlastně on, který je ZDE, že. Čili my ho ohlášením nesmíme mást. Ano?
WEIGEL: Hola, hola! Tam Weigel.
SMOLJAK: Hola, hola! Tam Smoljak.
WEIGEL: Dobrý den, pane Smoljaku. Máte na skladě procházkové hole?
SMOLJAK k divákům na Weiglovu adresu: Zatím si vede velmi dobře. (K Weiglovi) Procházkové hole mám. Jak dlouhé si přejete?
WEIGEL: Potřeboval bych procházkové hole (rozpřáhne paže) asi takhle dlouhé.
SMOLJAK k divákům: Tak to je samozřejmě vyložená chyba. (K Weiglovi) Děkuji. (K divákům) To nejde. Cimrman také žáky připravil na to, že jednou přijde doba, kdy budou na ulicích běžným jevem telefonní budky, které budou samozřejmě uzounké, pro jednoho stojícího telefonistu. Čili takováhle široká gesta bychom tam v žádném případě nemohli provozovat. Tak opravte se, pane docente.
WEIGEL: Potřeboval bych procházkové hole asi takhle dlouhé (ukáže kraťounké).
SMOLJAK: To je správné. Ano, ty máme. Pošlete si pro ně vozku.
WEIGEL: Děkuji, hola, hola.
SMOLJAK: Rádo se stalo, hola, hola.
Zdeněk Svěrák: Láďa byl architekt, já jsem zedník. (2010)
(…) Chápete, jak je možné, že tenhle váš vlastně jednoduchý nápad zasahuje tolik generací?
To je otázka asi pro teatrology, já to nevím, nestačím se tomu divit. Máme hry, kterým dítě nemůže rozumět, a přesto děti baví, i když si z nich uloupnou vždycky jen to, na co stačí. Podstatné ale je, že Cimrman působil na generace, které trpěly totalitní šedí, nesvobodou. A potom pokračoval úplně nezměněně se stejným ohlasem, protože lidi zase trpí, i když něčím úplně jiným – přemírou krutosti, která tu dřív tolik nebyla vidět, pokleslým humorem, který se náhle vyrojil. Zase vyhledávají a potřebují oázu jakési laskavosti, radosti z myšlení, objevování vtipu, který se nedává až pod nos, na který si musí přijít každý sám.
Pominulo něco za ta léta, která jste s Cimrmanem prožili?
Určitě pominulo prvotní okouzlení tím, že jsme si vymysleli génia, který tu nebyl, oslavujeme ho, přitom vynášíme někoho, kdo to neuměl, byl smolař a ta adorace je hlavním komickým prvkem. Co nevyvanulo, je humor, který jsme vymačkali vlastně ze strachu, abychom nezevšedněli. Dá se, myslím, říct, že jsme zavedli určitý styl humoru
Když už jsme u hraní, Ladislav Smoljak vás všechny honil, abyste nehráli jako v kamenném divadle a zachovali si punc neherců. Jak to šlo?
Od začátku se sázelo na to, že když režisér má řídit amatéry, musí nechat rozvinout jejich osobnost, nesmí je moc dirigovat. Láďa a vlastně už v samém začátku i Helena Philippová nás nechával – koukal na nás, jak to děláme a pak teprve usměrňoval. Šlo mu o to, aby osobnosti do hry přinesly samy sebe.
Nevadilo vám, že nesmíte hrát naplno?
Láďa říkal, že jsme to napsali tak dobře, že stačí text jen říct nahlas; jakmile převáží nějaké producírování, je to na škodu.(…)
1. text:
1.Určete žánr díla a obecně tento žánr definujte. Jaké má přednosti a slabiny ve srovnání s žánry příbuznými? Kteří další autoři se například tomuto žánru věnovali či věnují?
2.Objasněte místo DJC v českém divadelním životě posledního půlstoletí.
3. Jaký smysl postava Járy Cimrmana má? Které další hry se ho týkají?
4. Charakterizujte kompozici a obsah hry.
5. Čím je zajímavý jazyk hry a humor, který je zde použit?
6. Najděte souvislosti mezi hrou a absurdním dramatem.
7. Co víte o další, nedivadelní tvorbě obou autorů?
2. text:
1. Určete žánr textu a obecně tento žánr definujte.
2. Kde s s takovým žánrem lze setkat a do jakého funkčního stylu patří?
3. Pokuste se stanovit hlavní pravidla pro úspěšnou tvorbu takového textu a najděte tyto znaky v úryvku.
4. Doložte na hře (1. text) platnost Svěrákových slov.