Štefan Švec (1978): Kreativní urážení spotřebitele

     (2015)

     Znáte takové ty univerzální dárky. Když nevíte, co vrznout tetě k svátku, vyberete jí šampón. Nebo krém. Nebo rovnou kosmetický balíček, pokud po ní budete dědit. Bohužel, éra takových dárků je pryč.

     Šel jsem nedávno koupit tetě šampón. Nebylo to možné. Tedy přesněji, koupit šampón možné bylo, ale nešlo ho tetě dát, pokud jsem ji zároveň nechtěl nadosmrti urazit.

     Namátkou vybírám z lákadel, na která jsem na etiketách šampónů narazil: „pro suché, drsné vlasy bez lesku“, „pro velmi namáhané a lámající se vlasy“, „pro poškozené a suché vlasy“, „pro vlasy bez hustoty“, „vlasy bez objemu“, „pro velmi poškozené vlasy“, „rychle se mastící vlasy“, „proti lupům“, „pro jemné, oslabené vlasy“, „vlasy se sklonem k vysušování“ a konečně „pro velmi suché vlasy, hrubé na dotek“. To nejpozitivnější, na co jsem narazil, byly „normální vlasy bez lesku“. Ani to není lichotka, kterou by teta ocenila. Zdá se, že lidé s pěknými vlasy si nepotřebují mýt hlavu.

     U krémů je situace podobná. Většinou jsou pro suchou, podrážděnou pleť, na celulitidu, případně na jiný kožní průšvih. Čím se mají mazat lidé, kteří mají pokožku růžovou, jemnou a hladkou, jsem neodhalil.

     Chápu, že kosmetický průmysl vydělává na ženách, kterým vnutí, že mají problém. Velmi bych se ale přimlouval za to, aby výrobci přidali do každé řady jeden produkt pro ty, kdo kupují dárek: „pro krásnou, bezproblémovou pleť“ nebo „pro vlasy, které září zdravím“.

     Bohužel se bojím, že to neudělají. Vyostřující se konkurenční boj naopak způsobí, že ponižování zákaznic půjde ještě dál. Zanedlouho se dočkáme šampónů „pro hnusné, neduživé vlasy se svědivými záchvaty“, „pro smradlavé vlasy protivného typu“ a „pro vlasy, které vypadávají hrůzou z toho, jaké jsou“. Stejnou taktiku navíc začnou používat i výrobci ostatních běžných produktů. Začne se prodávat čokoláda „pro nevyléčitelné tlustoprdky“, knížky „pro podivíny, které nemá nikdo rád“ a plyšáčci „pro fracky, ze kterých stejně nic nevyroste a je škoda, že se vůbec narodili“.

     Možná, že trh dává lidem přesně to, co chtějí. Ale stejně. Takhle jsem si ten boj o zákazníka v kapitalismu nepředstavoval.

     https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/stefan-svec-kreativni-urazeni-spotrebitele-315435

     Karel Čapek (1890 – 1938): Obálka, která nelepí

     (1925)

     Nu ano, je to maličkost; napíšeš dopis, olížeš naklíženou ořízku, a je to. Za půl minuty se začne cípek ořízky odchlipovat a zvedat; koukejme, nechce to držet. Zabručíš něco, navlhčíš ořízku znova a zatížíš dopis biblí nebo Herzerovým slovníkem; tak teď to musí držet.

     Za hodinu ten slovník zvedneš; a ta obálka se zřejmou úlevou slabounce vzdychne a rozlepí se po celé ořízce. Teď hledej arabskou gumu nebo lžíci mouky nebo sakra něco, čím bys ten zlořečený dopis zalepil; co přitom pronášíš, to se nedá napsat, ale je to strašné. Proč, u všech všudy, z desíti obálek jich devět nelepí?

     Jak povídám, je to maličkost; ale opravdu, proč u nás obálky nelepí? Nic jiného nemají na práci; nic na nich nežádáš, než aby, u čerta, lepily. Když jsi je kupoval, řekl jsi: „Dejte mně obálky, ale takové, které lepí.“ „Prosím,“ řekli ti, „to je zaručeně výtečná kvalita, vašnosti, to je prima zboží.“ Ale ani tato zaručeně výtečná kvalita, vašnosti, z jakýchsi tajemných příčin nelepí; snad lpí na našich obálkách nějaká stará kletba; jen to mne dožírá, že jsem ještě nenašel papírníka, který by mi řekl: „Vašnosti, kdepak, u nás přece obálky vůbec nelepí; ale kupte si tadyhle lahvičku lepidla, zaručeně výtečná kvalita, vašnosti; uděláte líp, když nebudete spoléhat na naše obálky a naklížíte si je sám.“ Ale z nějakých orientálních důvodů mi dosud žádný papírník neřekl pravdu; a přece, vidíte, mohl by přitom vydělat na lepidle.

     Jsou země, kde kvetou oranže, a země, kde je věčné jaro; jsou dokonce země, kde obálky lepí; sám jsem tam byl a sám jsem to zkusil. Snad je to neuvěřitelné, ale je to tak: jsou končiny, kde fabrikant má za to, že obálka, která nelepí, je jako hodinky, které nejdou, nebo jako kráva, která nedojí; kde se domnívá, že pro pár mizerných šilinků výdělku nemusí denně dopalovat sto tisíc lidí, kteří olizují obálky. Nejspíš má ten fabrikant jakousi něžnost k lidstvu a hledí mu láskyplně pomazat obálky nejlepším lepidlem; nebo věří v Boha a bojí se věčných trestů; nebo věří v lidi a přeje si, aby lidé věřili v něho; nebo je optimista a svým způsobem hledí dokázat, že není všechno na světě šmíra a svízel a nepohodlí. Snad je to pro něho věc ctižádosti, aby jeho obálky lepily; nebo to považuje za zvláštní mravní příkaz; nebo to je v jeho zemi prostě obchodní uzance. Obchodní uzance nebo životní názor: je to potřeba kvality. Můžete posuzovat země podle jejich básníků a filozofů; ale můžete je posuzovat také podle jejich sirek, obálek a motouzů. Země, kde obálky nelepí a motouzy se trhají, má něco nedobrého; život je tam jaksi svízelný, plný malých nezdarů, zlosti a lapálií; lidé jsou nakvašení a nespokojení, proto že denně se potýkají se životní smůlou a nesolidností; nemohou důvěřovat ničemu, neboť svět je většinou šmízo, náhražka a zatracený šmejd.

     Být denně připravován o důvěru a trpělivost, to je životní šmíra; člověk může s nadšením slepovat rozbitou popelnici, ale nemůže s nadšením slepovat obálku, která nelepí; dokonce ani nemůže s nadšením psát dopisy nebo posílat do tisku básně. Ano, je to maličkost; ale svět by byl lepší, kdyby všechny obálky lepily; nebyl by lepší jen o ty obálky, ale o pocit důvěry a solidnosti. Solidnost má jakýsi společný kořen se solidaritou; je to vzájemnost výrobce a konzumenta; je to index společenské úrovně. Člověče, povídá dobré zboží, koukej, můj výrobce jedná s tebou jako s džentlmenem; bere na tebe ohled, váží si tě a nedělá si z tebe šoufky; vždyť vidíš na mně, jak si tě cení.

     Zdá se, že střední Evropa, která mívala svůj trh skoro výhradně v zemích civilizačně zaostalejších, nemusila si ve svých výrobcích klást přísný požadavek kvality; víme, čemu se říká „exportní zboží“. ssJe otázka, není-li tenhle export trochu vinen tím, že se u nás v mnohém ohledu plně nevyvinula pravá morálka výroby, to jest kvalita. A je další otázka, jak daleko a jak hluboko zasahuje problém kvality náš národní život.

     Ale to už je věc obsahu, a ne obálky.

     Lidové noviny 23. 6. 1925

     Zdeněk Jirotka (1911 – 2003): Saturnin

     Kapitola XII

     Dědeček toho večera nevykládal svou vzpomínku z mládí. Odešel po večeři do svého pokoje, protože ho teta Kateřina urazila. Bylo charakteristické, že to učinila jakýmsi příslovím. To zavdalo doktoru Vlachovi podnět k tomu, že nedbaje přítomnosti Kateřiny, pronesl filipiku proti příslovím.

     Pravil, že je to vlastně na tom světě velmi dobře zařízeno. Mnoho lidí před námi i v době současné se postaralo, abychom si žili pohodlně a nemusili se příliš namáhat. Tak není třeba, pokračoval doktor Vlach, abyste chodili pěšky, železnice vás dopraví, kamkoliv chcete. Nepotřebujete namáhavě šplhat na horské velikány, vytáhne vás tam lanovka. Není nutno, abyste četli knihy, které jsou vydávány. Kulturní referent vašich novin vám nejen stručně řekne obsah nejnovějšího díla, ale dokonce je rozpitvá, vytkne autorovi všechny chyby a nedostatky, a vám stačí, naučíte-li se zpaměti asi tak třetí větě od konce této recense. Tam bývá shrnut celý referát do jakéhosi výtažku, a dokážete-li tuto větu opakovat bez zakoktání u kavárenského stolku, budete považováni za kritickou veličinu.

     Ale ani jinak není potřebí, abyste byli vtipní, moudří a rozšafní, protože i to za vás obstarali jiní. Po celé věky chystali pro vás nepřebernou zásobu přísloví, pořekadel, úsloví a konversačních obratů, takže stačí jen sáhnout, vytáhnout to pravé a již můžete vtipně glosovat jakoukoliv situaci.

     Je ovšem nutno, abyste se vyvarovali užívání takových přísloví, která se k dané situaci buď nehodí, nebo hodí, ale jako pěst na oko. Bylo by to jednak směšné, jednak byste mohli vzít úhony, jak se říkalo. Tak třeba není vhodné říkat člověku, kterému zemřela žena a děti a blesk zapálil nepojištěnou stodolu, že každý je svého štěstí strůjcem. To může říci jen idiot, a je možné, že se tím stane strůjcem svého neštěstí, protože mu ten osudem pronásledovaný člověk za tuhle moudrost rozbije hlavu. Proto by v tom případě bylo snad vhodnější použít přísloví, že koho bůh miluje, toho křížem navštěvuje. Tím toho postiženého velmi potěšíte.

     Zrovna tak není dobře říkat někomu, kdo čeká patnáct let na povýšení a zase byl přeskočen, že trpělivost přináší růže. V tom případě by se spíše hodilo přísloví, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

     Velmi dobrá příležitost k použití zbrusu nových průpovídek se vám naskytne o pohřbu některého známého. Tu můžete těšit truchlící pozůstalé tím, že, jak se říká, mladý může, starý musí. Případně vtipně poznamenejte, že zemřelý to má za sebou a na nás to čeká. Ještě daleko duchaplnější je konstatování, že tam musíme všichni. Za takovéto překvapující sdělení vám budou pozůstalí srdečně vděčni a podstatně zmírníte jejich žal. Tím spíše, že nebudete sami, budou jim to říkat mnozí jiní a ty krásné věty se budou opakovat tolikrát, že nezúčastněný divák bude mít dojem, že všichni přítomní jsou cizinci, kteří se naučili česky z téže příručky, v níž pod nápisem „Na pohřbu“ byly uvedeny tyto perly společenské konversace.

     Jsou ovšem v životě situace a případy, kdy vám sebelepší přísloví není nic platné. Běda dozorci vězňů, který by pomáhal trestancům na svobodu a hájil se příslovím, kdo chce kam, pomozme mu tam. Nebo se dovíte, že váš známý, pan Matouš, byl pokladníkem nějakého spolku a byl kdysi zavřen pro defraudaci. Velmi vás to překvapí, protože jste se domnívali, že pan Matouš je čestný člověk, řídící se příslovím s poctivostí nejdál dojdeš. Setkáte se s jiným svým známým, panem Markem, a ten se zapřísahá, že zná Matouše celý život, a tvrdí, že je to lež a že nikdy zavřen nebyl. Tak co, byl nebo nebyl? Jste na rozpacích, ale už vám přichází na pomoc přísloví, že není šprochu, aby v něm nebylo pravdy trochu. Z toho plyne, že aspoň trochu pana Matouše bylo zavřeno.

     Později si zjistíte, že to všechno vzniklo špatným pochopením přísloví. Pan Matouš řekl před několika lety malému chlapci Jeníku Lukášovi, že děti nosí vrána. Průběhem dalšího života si ten chlapec ověřil, že pan Matouš lhal, a za několik let potom ho křivě obvinil z defraudace, dokládaje to oslnivě logickou úvahou, že kdo lže, ten i krade.

     Také přísloví kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem není radno v praktickém životě uplatňovati. Už v bibli máme příklad, kdy obr Goliáš do jistého pana Davida už ani chlebem nemohl, protože byl na místě mrtev. Je to zásada ceny tak pochybné, že je stroze odmítána i malými hochy, jejichž bitky kamením jsou podloženy naukami zcela jinými.

     Z toho je vidět, že není všechno zlato, co se třpytí. Jako třeba přísloví, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Stal se případ, že lidé přišli pozdě na nádraží a zmeškali vlak, který se někde u Pardubic srazil s rychlíkem. Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa. Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně. 

     Úplně zmatené je přísloví, že kdo za pecí sedá, jiného tam hledá. Představte si, prosím, selskou jizbu, trámový strop a pec. Za pecí někdo sedá a hledá tam někoho jiného. Protože prostor za pecí je malý a přítomnost někoho jiného dala by se jediným pohledem zjistit, je jakékoliv hledání zcela zbytečné a svědčí o pomatenosti ducha. Na naprostém odmítání přísloví co tě nepálí, nehas je založena myšlenka dobrovolného hasičstva. Protože nelze zavrhnout počínání hasičů, je nutno zavrhnout citované přísloví.

     Je samozřejmé, že k tomu, aby někdo popřel platnost věty tak obecné, jako je přísloví, je třeba určité duševní síly. Není to lehké, ale někdy se tomu nelze vyhnout, jak se přesvědčil muž, který už neměl ani jediné šaty celé a byl pětkrát v Pasteurově ústavu, protože trval na tom, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni.

     Je nutno obdivovat bujnou představivost lidí, kteří pořekadla razili. Vezměte si třeba přísloví, že kráva zajíce nedohoní. Je to sice pravda, ale nedovedu si představit, že by kráva zajíce honila a proč by to vůbec dělala. Taková kráva není, to ať mi nikdo neříká.  

     Jsou ovšem také přísloví dosud nedoceněná. Stačí, poukážeme-li jen na to, že čistota je půl zdraví a veselá mysl také půl zdraví. Je s podivem, že tyto dvě rovnice, dávající dohromady zdraví celé, unikly dosud pozornosti lázeňských lékařů. Jejich využitím by bylo umožněno léčení v masách.

     Ačkoliv je přísloví jako písku v moři, jsou lidé, kterým se jich zdá pořád málo. Ti je obyčejně doplňují výroky vlastními a občas mezi řečí prohodí: „Já vždycky říkám…“ Jejich přátelé a známí jsou úplně ohromeni tím, co oni vždycky říkají.

     Je nutno důrazně varovat před tím, aby byla pořekadla chápána doslovně. Doslova vzato, je vám vrabec v hrsti stejně málo platný jako holub na střeše. S vrabcem v hrsti nelze nic rozumného podniknout. Také si nesmíte představovat, že každá liška chválí svůj ocas. Ptal jsem se na to fořta v Tulešicích a on to rozhodně popřel. Ten ocas chválí kožišník, který vám tu lišku prodává. Přísloví sytý hladovému nevěří je míněno tak, že ten sytý nevěří hladovému, že by měl takový hlad. Není důvodu, proč by mu nevěřil, že musí v České Třebové přesedat, nebo že dotýkati se drátů i na zem spadlých je životu nebezpečno. To mu uvěří docela jistě a nebude se drátů dotýkat. Jinak by dokázal platnost rčení, že komu není rady, tomu není pomoci.

     Mnohým není jasný smysl toho, že je pozdě bycha honiti. Vzniklo to jako posměšek lidem, kteří chodí s křížkem po funuse a říkají: „Kdybych byl býval…“ a podobně. To si musíte ujasnit proto, abyste mohli tvrdit, že jestli jste zmíněného bycha nehonili, nebylo to proto, že byste nevěděli, kdo to je, nýbrž proto, že jste si byli vědomi, že je pozdě. (…)

     Zdeněk Jirotka, Saturnin, Praha 1959, s. 99 – 103.

     Rudolf Křesťan (* 1943): Nervy

     Na rozdíl od rezervních brýlí, rezervní pneumatiky nebo rezervních klíčů od bytu nemá nikdo z nás nervy do rezervy. Velmi přesně to vyjadřuje zvolání Mám jen jedny nervy! Zatím jsem neslyšel, že by někdo měl dvoje nebo troje. Že mu jedny vytečou a doleje si z kanystru další.

     Tak si říkám, že vedle šetření elektrickou energií a pohonnými hmotami bychom se měli starat i o šetření nervů. Nikdo nechce mít nervy nadranc, a přitom si je nejednou vzájemně ničíme a brnkáme na ně. Ovšemže ani nervy jako špagáty nevydrží brnkání nekonečně. Nejednou slyšíte: „Ruply mi nervy!“

     Úspory surovin se dají vyčíslit. Určitě by bylo příjemné přečíst si v novinách, že ten a ten obchodní dům ušetřil za první čtvrtletí deset procent nervů svých zákazníků ve srovnání se stejným obdobím minulého roku.

     Právě tak pozoruhodná by mohla být kritická glosa, že v tom a tom podniku vinou špatné organizace práce vyteklo zaměstnancům o 109 litrů nervů víc než ve srovnatelném období loňského roku.

     Celková kampaň za úsporu nervů by mohla mít své místo i na televizní obrazovce. Stejně jako obrázek s nápisem Nesvítíte zbytečně? zazářila by na obrazovce kresba se sloganem Nerozčilujte se zbytečně, ať nedostanete pajtlováka! (…)

     Je s podivem, že plýtvání nervy (ať cizími nebo vlastními) dosud nikdo nepředepisuje k úhradě. 

     Zbytečné ztráty bychom měli evidovat. Copak nerv není vzácná surovina? Ukazatel spotřeby nervů pokládám za tak důležitý, že by si ho měly všímat kontroly. Ale viděli jste někdy kontrolu, která by se za tím účelem podívala do kýblu? A přitom právě tam nervy mohou být.

     Nejsem stoupencem zásady To chce klid, ale právě tak ošidná je zásada To chce nervy.

     Šetřením nervů bychom mohli jen získat. Uspořit si je na okamžiky v životě, kdy jsou opravdu zapotřebí.

     Na jaké okamžiky třeba?

     Promiňte, ale nechci vás zbytečně znervózňovat.

     Rudolf Křesťan, Slepičí krok, Praha 1986, s. 92 – 94.

     Rudolf Křesťan (* 1943): Podkovaná blecha

(2002)

     Chvalitebná

Vysvědčení každoročně naděluje žákům sadu známek – včetně chvalitebných. Zmiňuji se o tomto klasifikačním pojmenování proto, že bych tomu názvu chtěl dát nedostatečnou.

     Název známky „chvalitebná“ mi už v mládí připadal obrostlý mechem. Nepamatuji si, že bych někdy od někoho slyšel, že se chvalitebně vyspal. Případně, že by mi nějaký kamarád sdělil, že měl chvalitebné rande. Nebo že nějaký sportovní fanda by se vyjádřil po fotbalovém utkání, že rozhodčí pískal chvalitebně. Natož abych od někoho slyšel chvalitebnou anekdotu.

     Toto označení přežívá jen v souvislosti s vysvědčením. Sídlí tam jako v mauzoleu. Ve 20. století se toho změnilo hodně, ale chvalitebná zůstávala pořád chvalitebnou a přehoupla se i do století nového. Na ministerstvu školství mi potvrdili, že chvalitebná má své uplatnění i v současnosti. Z toho je zřejmé, že tento archaický výraz má tuhý kořínek.

     Když jsem se paní magistry z ministerstva otázal, zda někdy použila toto přídavné jméno v jiné souvislosti než kolem klasifikace, odmlčela se na chvíli. Pak mi řekla, že ne. A že ji nikdy nenapadlo, že je to vlastně archivní slovo.

     Ke zvetšelosti tohoto výrazu lze přistoupit dvojím způsobem. Můžeme v něm spatřovat něco jako památeční hrníček po babičce. Lze ovšem zaujmout i postoj opačný a vnímat to slovo jako vyčpělé a zpuchřelé.

     Byl jsem zvědav, ke které z těch dvou možností se přikloní více lidí, a tak jsem se rozhodl vyslat výzvědný balonek. Vypustil jsem jej po rozhlasových vlnách, když jsem se otázal posluchačů, zda by byli pro nějaké nové, modernější pojmenování pro dosavadní chvalitebnou. V následných reakcích se neobjevil ani jeden člověk, který by se chvalitebné zastával a vyžadoval by její pietní oprašování.

     Všechny ohlasy se přimlouvaly za současnější a méně zcepenělý výraz. Ale faktem je, že žádný nový a objevný z dopisů nevyskočil – pominu-li návrh na název Druhák. Ten příznačně přišel z jižní Moravy. 

     V reakcích se vyskytlo několikrát upozornění na zjevný rozpor mezi tím, že v rubrice MRAVY bývala v minulosti na vysvědčení vedena chvalitebná jako ta úplně nejlepší známka, kdežto u jednotlivých předmětů byla – a zůstává – na žebříčku až druhá. Je zajímavé, že na počátku minulého století bývalo chování taxováno pětistupňově, podobně jako tomu je u předmětů. Po chvalitebném chování následovalo uspokojivé a pak zákonné, méně zákonné a nakonec nezákonné. Z tohoto pořadí jednoznačně vyplývá, že chvalitebnost byla dokonce nadřazena zákonnosti.

     Tak vysoký kurz u mě chvalitebná rozhodně nemá. V případě ohodnocení jednotlivých předmětů jsem míval nejlepší pocit u výborné a následně pak u dobré. Já vím, že trojka je trojka, jenže být dobrý se mi zdálo úctyhodnější než být jen chvalitebný.      

     Nikdy bych býval nevěřil, že dotyčné označení se dožije 21. století. Chvalitebná proklouzává vždy znovu a znovu do dalšího školního roku. To jí jde na výbornou.

Rudolf Křesťan, Podkovaná blecha. 100 úsměvných fejetonů, Praha 2002, s. 9 – 12.