Literární žánry
Cermat chce celonárodní znalost definic, nezbylo tedy než najít příslušnou encyklopedii (stručnou i netriviální), takže jsme použil Ottovu všeobecnou encyklopedii (2003). Hesla jsou většinou optimální, předpokládám, že unifikovaný test nebude vyžadovat vývojové detaily žánrů, byť v některých heslech jsou obsaženy a já je ukázněně opsal.
anekdota
Stručné, vtipné vyprávění humorné příhody s pádnou pointou o známé události, osobnosti, o příslušnících určité společenské vrstvy apod. Je dokladem ústní lidové tvořivosti; anekdota se objevovala již ve středověku, zejména v kázáních jako exempla, v kronikách pro zpestření líčení apod.
bajka
Krátký prozaický nebo veršovaný alegorický příběh obsahující mravní ponaučení, v němž zvířata nebo věci mluví jako lidé.
balada
Lyrickoepická báseň s pochmurným dějem rychlého spádu, stručnými dialogy a tragickým koncem. Někdy je složena pouze z dialogů.
Původně se slovem balada označovala v Provenci a v Itálii lidová milostná taneční píseň a balada francouzská (villonská).
Balada v současném významu má původ ve Skotsku, kde ji zpívali minstrelové (žongléři). Hlavním námětem byly příběhy z válek a starých mýtů. Ze Skotska se balada dostala do Německa, kde tohoto žánru využili zejména Johann Wolfgang von Goethe a Friedrich Schiller, kteří ovlivnili českou baladickou tvorbu, zejména Františka Ladislava Čelakovského, Karla Jaromíra Erbena a Jana Nerudu. Postupně romantické fantastické náměty v českých baladách vytlačila sociální tematika, zejména v tvorbě Petra Bezruče a Jiřího Wolkera.
cestopis
Poddruh literatury faktu, námětem je autorova cesta do cizích zemí vedená tak, aby pro účely cestopisu co nejlépe přispěla k poznání tamějších přírodních, kulturních apod. zvláštností.
elegie
Původně básnická skladba psaná elegickým distychem (daktylským dvojverším, v němž se střídá šestistopý hexametr a pětistopý pentametr), později žánr lyriky vyjadřující smutek a stesk nad ztrátou blízkého člověka, nad uplynulými krásnými chvílemi apod.
epigram
Žánr reflexivní lyriky, původně prozaický nápis. Krátká, satirická báseň s vyostřenou pointou. V antické literatuře psal epigramy Martialis, v české literatuře zejména Karel Havlíček Borovský a Josef Svatopluk Machar.
epos
Rozsáhlá epická báseň se zvolna probíhajícím dějem, zevrubnými popisy, rozsáhlými přirovnáními a četnými epizodami. Podle tematiky se rozlišuje epos hrdinský, rytířský, duchovní či historický, idylický, zvířecí.
fantasy
V anglické literatuře označení pro veškerou fantastickou literaturu, která není science fiction. V české literatuře označuje epickou hrdinskou fantastiku, situovanou do imaginárního světa a čerpající z bájí a mytologie, charakteristickými nadpřirozenými jevy a úkazy magie.
kaligram
Báseň uspořádaná do výtvarného obrazce. V barokní poezii byla spjata s magickým významem, v poezii 20. století se stala jedním z projevů poezie osvobozených slov. Významným představitelem byl Guillaume Apollinaire.
komedie
Základní dramatický žánr komického obsahu, veselá divadelní hra, která ukazuje směšné stránky života. Pracuje s nadsázkou, ironií, parodií, satirou. oproti tragédii je od počátku nesena duchem plebejskosti, bere si náměty z každodenních problémů i společenských jevů současnosti.
Vznikla v antickém divadle, patrně z falických písní a prošla 3 vývojovými stupni: (1) stará attická komedie (4. – 3. století př. Kr.), založena na sporu dvou stran; preferuje témata společenská a politická (literárním představitelem je Aristofanés); (2) střední attická komedie, upřednostňující náměty ze soukromého života před společenskou tematikou, a (3) nová attická komedie (3. – 2. století př. Kr.), jež zcela ustoupila od společenské kritiky a zaměřila se na témata rodinná (hlavní představitelé Eurípidés a Meandros). Zavedla do komedie ustálené jevištní typy (mazaný otrok, chlubivý voják, šikovná kurtizána apod.) a rozvinula zápletku.
V Římě se provozovala komedie s řeckými náměty (palliata) a řískými náměty (tokáta). Jejími autory jsou Plautus a Terentius. Římskou lidovou komedii reprezentuje atellana. Z antického mimu se vyvinula ve středověku fraška, z římské atellany v renesanci folklorní komedie s ustálenými komickými typy v maskách a commedie dell´ arte. V 16. a 17 století se ustavily základní typy komedie, které často přetrvávají až do současnosti: frašky, komedie mravů a komedie charakterů (Molière), komedie intrikové (Lope de Vega), veselohry i syntetické komedie s důmyslnou dramatickou stavbou, mísící vážné i komické prvky (alžbětinské divadlo, William Shakespeare).
V 19. století se rozšířila konverzační komedie (Oscar Wilde), satirická komedie sloužící ke společenské kritice (Nikolaj Vasiljevič Gogol).
Pro 20. století jsou typické hybridní žánry jako groteska, absurdní komedie, tragikomedie.
kronika
Záznam historických událostí v časovém sledu, nikoli v příčinných vztazích. Známá je např. Kosmova Kronika česká, kronika tak řečeného Dalimila aj. K žánru románové kroniky patří např. Sága rodu Forsytů Johna Galsworthyho.
legenda
Prozaický nebo veršovaný epický žánr rozšířený zejména ve středověké literatuře, který vypráví o životě a mimořádných činech, zázracích a utrpení a mnohdy i o mučednické smrti světců a světic. Obvykle bývá zakončena výchovným naučením.
mýtus
Báje – vyprávění vyjadřující základní lidské otázky o světě, místu člověka v něm, o původu světa (kosmogonie), bohů, člověka nebo naopak o konci světa (eschatologie); funkcí mýtu je utvářet smysluplný obraz světa a identifikovat a harmonizovat člověka a společnost s daným přírodním i společenským řádem. Užívá symbolické prostředky vyjadřování, bývá anonymního původu, po generace kolektivně sdílen a tradován. Často tvoří ucelený soubor – mytologii. Pravda mýtu se opírá o důvěru, souznění a vyprávěným a jako taková nevyžaduje racionální prověřování. Potřeba vysvětlení, prověření a interpretace mýtu vede k jeho překonání a nahrazení filozofií, jak se stalo poprvé ve starém Řecku (polarita mýtu a logu).
novela
Epický prozaický žánr středního rozsahu se zajímavým, přehledně komponovaným příběhem. Novela směřuje rychlým spádem k nečekanému zakončení, pointě. Postavy novely se obvykle charakterově nevyvíjejí, děj nebývá zpomalován odbočkami ani rozsáhlými popisy jako např. v románu.
óda
Báseň oslavující pozitivní stránky života, vlast, silné osobnosti, lásku, přátelství, dobro, pravdu. Je pro ni typická vznešenost a nadnesenost stylu. Původní starořecké ódy byly doprovázeny hudebním nástrojem.
pásmo
Žánr poezie 20. století nazvaný podle básně Guillauma Apollinaira, vyznačující se volným, asociativním spojováním významově často vzdálených motivů i větších tematických celků.
píseň
Kratší skladba pro jeden sólový hlas, popřípadě hlas s doprovodem, obvykle zhudebněná lyrická báseň. Nejrozšířenější druh vokální hudby. Podle původu se rozeznává píseň lidová a umělá, podle funkce duchovní a světská. Rozkvět umělé písně zejména od 19. století v Německu (Franz Schubert, Robert Schumann, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Johannes Brahms) a v dalších národních hudebních kulturách období romantismu. Ve 20. století žánr písně značně diferencován (píseň koncertní, taneční, šanson aj.).
poema
Rozsáhlejší lyrickoepická skladba, která v moderní poezii nahradila epos. Je rozšířená zejména v ruské romantické literatuře. V české literatuře např. Romance pro křídlovku od Františka Hrubína nebo Jan Houslista od Josefa Hory.
pohádka
Původně žánr lidové slovesnosti, prozaický výpravný žánr se smyšleným dějem a hlavním hrdinou, který představuje dobro, moudrost, poctivost, pracovitost, chytrost i sílu a další kladné lidské vlastnosti a ideály. Hrdina prochází těžkými zkouškami, ve kterých vždy vítězí, a nakonec ho čeká odměna. Pohádky se dělí na fantastické, kouzelné, legendární, novelistické a umělé.
Lidové pohádky sbírali zejména Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, Josef Štefan Kubín, k tvůrcům umělých pohádek se řadí např. Hans Christian Andersen, Oscar Wilde, Antoine de Saint-Exupéry a Karel Čapek.
pověst
Prozaický výpravný žánr obsahující fantastické prvky, vedle nichž se ale objevují i reálné souvislosti s konkrétními historickými osobami, prostředím a událostmi.
povídka
Žánr prozaické epiky příběh s jednoduchým dějem, menším množstvím postav a s nepříliš komplikovanou fabulí. Děj povídky nemívá takový spád jako děj novely, často se uplatňují prvky uměleckého popisu. Povídkové postavy se v průběhu děje charakterově nevyvíjejí. Povídky se dělí např. na vědecko-fantastické, historické, psychologické.
román
Velký prozaický žánr vytvářející spojitou řadu povídkových, novelistických příběhů se společnými postavami. Román zachycuje rozsáhlý úsek života, složité mezilidské vztahy a situace jejich psychického prožívání. Románové postavy se v průběhu děje charakterově vyvíjejí. Hlavní dějová linie se rozvíjí vedlejšími, epizodními motivy. Romány se dělí podle časového určení, směru nebo proudu (román pikareskní, rytířský, realistický, naturalistický, nový), podle prostředí, v němž se odehrává děj (venkovský, městský) apod. Dále se romány dělí např. na sociální, historický, psychologický, utopický, filozofický, milostný, válečný, budovatelský (zejména v české a sovětské literatuře). Někdy je důležitá souvislost s žánrem věcné literatury, např. v biografickém románu, v románu-deníku, románu-fejetonu, románu v dopisech nebo v románu-kronice.
romance
Původně žánr ve španělské literatuře 14. a 15. století, lyrickoepická báseň doprovázená hrou na hudební nástroj. Postupně v ní převládala milostná tematika nad vyprávěním o hrdinských činech a ustálilo se celkové optimistické vyznění.
sci-fi
Science-fiction, SF, vědecko-fantastická literatura – zejména prozaická epika, někdy i drama, film nebo rozhlasová či televizní inscenace. Autoři příběhů se snaží domýšlet, jak bude vypadat vývoj vědy a techniky a jaký dopad bude mít tento vývoj na člověka i lidstvo. Jejím nejvýznamnějším představitelem je Jules Verne, později Aldous Huxley, v české literatuře Karel Čapek. V moderní literatuře patří k významným autorům zejména Ray Bradbury, Stanislaw Lem, v české literatuře Josef Nesvadba, Ondřej Neff, Ludvík Souček.
sonet
Znělka – forma lyrické básně o 14 verších: dělí se na 2 čtyřverší a 2 tříverší, zpravidla s pevným rýmovým schématem abba abba cdc dcd. V období renesance psali sonety zejména Francesco Petrarca, William Shakespeare a Michelangelo Buonarroti, V české literatuře využívali formy sonetu např. Ján Kollár, Jaroslav Vrchlický, Josef Svatopluk Machar, Antonín Sova, František Hrubín a Vítězslav Nezval.
tragédie
Základní dramatický žánr; drama vážného obsahu, v němž se hrdina dostává do konfliktu se silami, které jsou silnější než on, a většinou v tomto zápase podléhá.
Tragédie vznikla v antickém řeckém divadle, původně jako náboženské drama. Zobrazuje konflikt člověka s nadosobními silami (osudem), který vyúsťuje v katarzi (očištění). Vrcholu dosáhla řecká antická tragédie v 5. století př. Kr. v dílech Aischyla, Sofokla a Eurípida. V římském antickém divadle je tragédie většinou krvavou hrou (např. Seneca). V renesanci se uplatnila zejména v alžbětinském divadle (Thomas Kyd, William Shakespeare) a byla chápána jako střet jedince s mravním zákonem nebo společenskými poměry. Tragédie se významně uplatnila v období klasicismu, kde byla antická tragédie vnímána jako nadčasový ideál: na klasicistní tragédii byl kladen požadavek striktní jednoty času, msta a děje. Základní konflikt klasicistní trgédie vyplýval z rozporu mezi citem a povinností (Pierre Corneille). V moderním dramatu se tragédie uplatňuje v různých podobách, většinou jako konflikt jedince, toužícího po svobodné volbě, se společenskými zákonitostmi. Jejími autory jsou Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller, Henrik Ibsen, August Strindberg, Eugene O´Neill, Arthur Miller, Jean Anouilh, Tennessee Williams aj.