Český jazyk a literatura – Pracovní list 301:
Obecná struktura zkoušky:
Umělecký text: 1. Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla; 2. Charakteristika (analýza, interpretace) uměleckého textu;
Neumělecký text: 3. Charakteristika (typické rysy) textu; 4. (vyšší úroveň) Porovnání obou textů.
Vladislav Vančura (1891 – 1942): Rozmarné léto (1926)
Slovní zásoba jazyka
Nejširším rámcem, z něhož zpravidla pro komunikaci vybíráme, je slovní zásoba celého jazyka. V naší učebnici máme samozřejmě na mysli především český jazyk. V České republice je pro velkou většinu středoškolských studentů (ale jistě ne pro všechny) čeština jazykem mateřským: naučili se jej ve svém životě jako jazyk první (jsou rodilými mluvčími češtiny).
Jak je slovní zásoba češtiny rozsáhlá? Jinak řečeno, kolik lexémů obsahuje? To můžeme jen odhadovat. Jazyky totiž dělíme – podle jednoho z mnoha hledisek – na živé neboli moderní (stále žijí jejich rodilí mluvčí) a mrtvé neboli klasické (dnes již žádné rodilé mluvčí nemají).
Aktuální (nynější) počet lexémů živého jazyka nelze určit již proto, že v něm nová pojmenování stále vznikají a některá stará zanikají. A jazyky klasické jako pomůcku vzít těžko můžeme, protože pro mnoho skutečností dnešního světa prostě nemají výrazy.
Takže nezbývá, než se obrátit ke slovníkům. Nejrozsáhlejší český výkladový slovník (tedy slovník česko-český) se nazývá Příruční slovník jazyka českého, vycházel v letech 1935 – 1957 a čítá 9 svazků. Podává výklad zhruba 250 tisíc slov. Ani on však nezahrnuje všechna česká slova (nejen proto, že byl dokončen před více než půlstoletím); může jen naznačit, že skutečný počet všech českých lexémů se patrně bude pohybovat v řádu statisíců.
V jiných jazycích je situace podobná. Nejvýznamnější německý výkladový slovník Německý slovník (Deutsches Wörterbuch; 1854 – 1971, 33 svazků) podává výklad asi 350 tisíc slov.
Český jazyk a literatura – Pracovní list 305:
Obecná struktura zkoušky:
Umělecký text: 1. Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla; 2. Charakteristika (analýza, interpretace) uměleckého textu;
Neumělecký text: 3. Charakteristika (typické rysy) textu; 4. (vyšší úroveň) Porovnání obou textů.
Michal Viewegh (1962): Výchova dívek v Čechách (1994)
Radim Palouš (* 1924): Světověk, demokracie a škola
Co vlastně znamená původně „škola“? Výraz škola je odvozen od řeckého slova SCHOLÉ, jehož doslovný překlad je „prázdeň“. Nás tato etymologie zaráží: vždyť prázdeň čili prázdniny je doba, kdy škola není! Původní řecký význam poukazuje k zcela jiné funkci školy, než jak jí rozumíme a než jak škola funguje v současné realitě. SCHOLÉ-prázdeň je prostorem, kde člověk není zaneprázdněn denním shonem a ruchem četných životních obstarávek, kdy každodenní starosti i radosti, zaměstnání i zábavy poodstupují a kdy se rozprostře mezera, která má jakýsi „magický“ účin: nepřítomnost zaneprázdnění otevírá náhle pohled na to, co není všednodenní, co je krom-obyčejné, mimo-řádné. Je-li lidský životaběh neustále vyplňován tou či onou činností běžného, obyčejného životního rytmu, člověk „nemá čas“, nýbrž „čas má člověka“. (…)SCHOLÉ je příležitost pro cosi nevšedního, pro cosi nedělního. (Český výraz „neděle“ poukazuje na nedělání, tedy k prázdni – SCHOLÉ.) Nedělní prostor je otevřeností pro neobvyklé pohledy kolem sebe, na sebe sama, nad sebe: je prostorem pro božské. (…) Příprava pro všednodenní činnosti se sensu stricto nepovažuje za školu.
Český jazyk a literatura – Pracovní list 315:
Obecná struktura zkoušky:
Umělecký text: 1. Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla; 2. Charakteristika (analýza, interpretace) uměleckého textu;
Neumělecký text: 3. Charakteristika (typické rysy) textu; 4. (vyšší úroveň) Porovnání obou textů.
Ivan Vyskočil (* 1929): Malý Alenáš (1990)
A od té doby si ten malilinkatý už nemohl žít tady na tom širém světě jako nikdo. Neboť teď už věděl, že je n ě k d o .
Jenže nevěděl k d o .
A to k d o mu nedalo spát.
Na kdejaké slovo přišel, hned si je na sebe zkoušel, jestli to náhodou není ono. Ale žádné z těch slov nebylo ono, natož aby to byl on!
Ach, ten si s tím zkoušením zkusil. Chudák malá!
Jak byl celý z a r a ž e n ý , napadlo ho, že je h ř e b í k .
„To se musím vytáhnout, když jsem hřebík!“ řekl si. A jal se vytahovat, vytahoval se a vytahoval, že kdyby byl hřebík, musel by být už dávno vytažený. Ale on ne.
„Když se stále vytahuju, tak to nejspíš nebudu hřebík, nýbrž t r i č k o !“ pomyslil si.
Byl z toho všecek n a m ě k k o . A cítil se jak v a j í č k o .
Pak byl z v a d l ý a přišlo mu, že je s a l á t .
Byl u š l ý a měl se za z i s k.
Až z ničeho nic byl s v ě ž í. A hned volal: „Já jsem svěží, já jsem s věží! To já nejspíš budu kostel! Ne, ne, spíše r a d n i c e !“
A byl z té radnice bezradný.
Takhle semlel, na co přišel. A omílal to, omílal, až z toho svého omílání byl dočista omýlený. Načež se s e s y p a l a prohlásil o sobě, že je k r u p i c e .
A s tím, že je krupice, usnul.
Naštěstí!
Protože jako krupice se mohl dostat do pěkné kaše. (…)
A dovedli Malého Alenáše na kvetoucí louku, které vévodila fialová skříň se stříbrnými zvonky. Už jak se blížili, tak ty zvonky cinkaly líbivé melodie. Ve skříni pak daleko široko nebylo nic jiného než jeden černý cylindr. Stál si tam pěkně na dýnku, otvorem vzhůru, na hedvábné podšívce oválný štítek s nápisem FERDINAND FUCHS HŰTE WIEN und BRŰNN, a měl celou tu velkou fialovou skříň jen pro sebe.
„Tak tohle je náš Ferdinand Fuchs, Malý Alenáši,“ řekl obřadně Pádlo Jan. „A tohle je náš správce Malý Alenáš, Ferdinande Fuchsi. A bude z tebe vydávat pomůcky pro naše zdání.“ (…)
Ovšem jsou i takové cylindry, které slouží nejen k vytahování pánů, ale i vytahování jiných živočichů. Třeba králíků. Avšak je tu rozdíl! Pánové se vytahují v cylindrech a sami, kdežto králíci se vytahují z cylindrů. A nevytahují se z cylindrů sami, nýbrž jsou odtud vytahováni. Zpravidla je z cylindrů vytahují páni kouzelníci při svých představeních. V takových případech jde o kouzelné cylindry.
Ale žádný kouzelník nemá tak kouzelný cylindr, aby se z něho dal vytáhnout nejen králík, holub, půllitr s pivem, kytice růží nebo věnec buřtů, ale třeba taky tunel v hoře oříškové čekolády, nafukovací strážník, kropicí tříkolka, pštros s pštrosicí a s pštrosačaty, kolotoč, prostě nač si kdo vzpomene.
Ivan Vyskočil (* 27. 4. 1929 Praha)
Český dramatik, divadelník a spisovatel.
V Praze absolvoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU) a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
V r. 1958 se podílel na založení pražských divadel Reduta a Na zábradlí. V počátcích svého působení na divadle spolupracoval s dalšími tehdy začínajícími tvůrci, Jiřím Suchým a Václavem Havlem. Těžištěm Vyskočilovy tvorby se však stalo autorské divadlo (s repertoárem z vlastní tvorby). Vytvořil zde typ divadelního pořadu, který nazval text-appeal: měl podobu pásma složeného z povídek, úvah a písniček a dotvářeného v interakci s diváky. Text-appealy se opíraly o vtipné komentáře aktuálního dění, o propracovanou hru se slovy, o posun či přímo boření ustálených řečových i úvahových postupů, ale také o hlubší myšlenkový obsah.
V 60. – 80. letech Vyskočil vedl – s mnoha přestávkami a obměnami – vlastní divadelní soubor Nedivadlo. Po demokratické revoluci 1989 se soustředil na pedagogickou práci na DAMU.
Některá díla:
Divadelní hry Autostop (s Václavem Havlem; 1961), Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra (1965), HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce, zkrátka méně známá verze známého příběhu, kdy tragický hrdina přijde zkrátka (1980);
Rozhlasová hra Cesta do Úbic: Příběh pro říkání a poslouchání (1967);
Povídkové soubory Vždyť přece létat je tak snadné (1963), Ivan Vyskočil a jiné povídky (1971).
Fantazijní příběh Malý Alenáš (1990).
Český jazyk a literatura – Pracovní list 316:
Obecná struktura zkoušky:
Umělecký text: 1. Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla; 2. Charakteristika (analýza, interpretace) uměleckého textu;
Neumělecký text: 3. Charakteristika (typické rysy) textu; 4. (vyšší úroveň) Porovnání obou textů.
Mika Waltari (1908 – 1979): Egypťan Sinuhet (1945)
Amenhotep IV., Achnaton, * kolem 1364 př. n. l., † 1347 př. n. l., panovník 18. Egyptské dynastie. V zájmu upevnění královské moci podporoval spolu se svou manželkou Nefertiti kult boha Atona (mj. změnil své jméno na Achnaton, tj. prospěšný Atonovi), po určitou dobu potlačoval kulty jiných božstev. Opustil Véset a založil nové hlavní město →Achetaton. Reformy vyvolaly odpor kněží a oslabily zemi; po jeho smrti byl obnoven starý řád. Umění jeho doby nese rysy naturalismu. Vit též Amarna, amarnský styl.
Český jazyk a literatura – Pracovní list 317:
Obecná struktura zkoušky:
Umělecký text: 1. Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla; 2. Charakteristika (analýza, interpretace) uměleckého textu;
Neumělecký text: 3. Charakteristika (typické rysy) textu; 4. (vyšší úroveň) Porovnání obou textů.
Jan Weiss (1892 – 1972): Dům o tísíci patrech (1929)
Fantastika patří k pojmům, které se často používají, ale o jejichž vymezení zdaleka nepanuje shoda. Shrneme-li existující pokusy o příslušnou definici z oblasti literatury, můžeme říci, že fantastika je taková výpověď o světě, v níž fantazijní složka úzce souvisí s lidským poznáním reality a s lidskou praxí. Fantastiku tedy nepochybně najdeme již v mnohých dílech nejstarší světové beletrie. Např. v Odyssei se sice vyskytuje mnoho fantazijních motivů, ovšem na jejich základě můžeme vcelku dobře rekonstruovat nejen život tehdejších Řeků, ale i samotnou trasu Odysseova – jinak ovšem patrně mýtického – putování). K fantastice můžeme zařadit i Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Pro texty z oblasti fantastiky je příznačné, že literárními prostředky povzbuzují čtenářovu víru v reálnost příběhu a že podávají alternativní (neobvyklé, netradiční) řešení reality.
Od 18. – 19. století, kdy vznikla ucelená soustava specializovaných vědních oborů, bývá fantastika spojována obzvlášť často s výsledky dosavadního vědeckého bádání: tak vznikla a stále se rozvíjí vědeckofantastická literatura (science fiction [¸saiǝns'fikšǝn], hovorově zkráceně sci-fi: [saifai], v českém prostředí však převažuje nepoučená výslovnost [scifi]).
Český jazyk a literatura – Pracovní list 318:
Obecná struktura zkoušky:
Umělecký text: 1. Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla; 2. Charakteristika (analýza, interpretace) uměleckého textu;
Neumělecký text: 3. Charakteristika (typické rysy) textu; 4. (vyšší úroveň) Porovnání obou textů.
Herbert George Wells (1866 – 1946): Ostrov doktora Moreaua (1896)
(…) Jak vidíte, ve svém bádání jsem sledoval jen logiku věci. Je to jediný možný způsob vědeckého zkoumání, který znám. Položil jsem otázku, vymyslel metodu jak získat odpověď, a dospěl jsem – k nové otázce. Bylo možné to nebo ono? Neumíte si představit, co to pro vědce znamená, jaké posedlosti po poznání propadne. Neumíte si asi také představit ten zvláštní krásný pocit, který vám přináší touha po vědění. Nemáte před sebou obyčejného živočicha, živou bytost, jako jste vy sám, ale problém. Bolest a soucit? Jediné, co o nich vím, je, že jsem je kdysi dávno také prožíval. Chtěl jsem – a byla to jediná věc, kterou jsem v životě opravdu chtěl – nalézt hranici tvárnosti lidského tvora.“
„Jenže to je zvrhlost!“ vybuchl jsem.
„Až do dnešního dne mě etická stránka věci netrápila. Studium přírody dovede nakonec člověka k tomu, že se stane stejně krutý jako příroda sama. Pokračoval jsem v práci a nestaral jsem se o nic jiného než o otázku, kterou jsem si položil, a můj materiál… se postupně odstěhoval do těch chatrčí. (…)“
Odmlčel se. Tiše jsem seděl a pozoroval jeho tvář.
„Zasvětil jsem svým pokusům dvacet sedm roků – včetně devíti let v Anglii, a přesto mi pořád něco schází, pořád nejsem spokojený a musím experimentovat dál. Někdy se mi to povede lépe, jindy hůř, ale ještě nikdy se mi nepodařilo dosáhnout dokonalosti. Bez větší námahy mohu vytvořit lidské tělo – pružné a hbité, nebo velké a silné, ale často mívám potíže s tlapami a drápy – to je tak obtížný úsek práce, že se ho neodvažuji odbýt. Největší obtíže nastávají při přetváření či nahrazování mozku. Inteligence těchto tvorů je překvapivě nízká, mají nevypočitatelné mezery a nečekané výpadky. Zatím se mi vůbec nedaří ovlivňovat jejich emoce – dokonce ani přesně nevím, kde je jejich sídlo. Touhy, instinkty, pudy, které jsou proti lidskosti, mají jakýsi skrytý zdroj, jenž umožňuje, že znovu a znovu propukají a zaplavují celou bytost vztekem, nenávistí či strachem. Moji tvorové se vám zdáli zlověstní a neobvyklí, když jste je viděl poprvé, ale mně připadají v první chvíli, kdy je stvořím, jako dokonalé lidské bytosti. Teprve později tento můj pocit mizí. Začne se u nich projevovat jedna zvířecí vlastnost, pak další… a já se na to musím dívat. Ale stejně se mi to jednou podaří. Pokaždé, když ponořím živého tvora do palčivé lázně bolesti, si říkám: Tentokrát z tebe vymýtím zvíře dokonale, tentokrát z tebe udělám rozumného tvora k obrazu svému. Ostatně, co je to deset roků? Člověk se vyvíjel sto tisíc let!“
Předstupně písma
V posledních tisíciletích paleolitu pravěcí lidé žijící především v jihozápadní Francii a v navazující oblasti severního Španělska vyzdobili některé jeskyně, v jejichž blízkosti přebývali, malbami z různobarevné hlíny. Zachycovali tu především lovecké výjevy. Vycházeli z magické (čarodějné) představy – poplatné např. zkušenosti z pohledu na vlastní odraz ve vodní hladině –, že zobrazení živé bytosti nějak souvisí se svou skutečnou předlohou; proto se snažili těmito malbami (a obřady, jež před nimi uskutečňovali) zajistit si úspěch při nadcházejícím lovu. Jeskynní malby tedy líčily alespoň jednoduché (lovecké) scény a v tomto smyslu je snad můžeme zařadit k prvním předstupňům písma. Malby z jeskyň Lascaux, Rouffignac, Trois Frères, Tuc d´Audoubert (ve Francii), Altamira, Clotilde, Pindal (ve Španělsku) i z jiných podobných lokalit (míst) datujeme do rozmezí asi 30 000 – asi 8 000 let př. Kr.
Dalším předstupněm písma, který už pokročil směrem k větší stylizaci i širší sdělnosti, byly značky upozorňující na významnou lokalitu. Například v Irsku existuje mohutné mohylové pohřebiště Knowth z doby kolem r. 3000 př. Kr. (tedy z tamějšího neolitu). Mohyly jsou po svém obvodu obloženy celkem více než 300 kameny, jejichž rytinová ornamentální výzdoba objasňuje náboženský i astronomický význam místa.
Jinde můžeme nalézt značky odkazující na vlastnický vztah k označené věci. Jejich novější obdobou jsou domovní znamení, kamenické značky na stavbách či značkování dobytka.
S ještě užším významem se spojovaly předměty, jejichž veřejné umístění nebo osobní předání znamenalo sdělení smluvené zprávy. Indiáni na východě Spojených států a Kanady používali wampum: pás z drobných mušlových korálků. Předání wampumu znamenalo žádost o navázání diplomatických styků mezi jednotlivými indiánskými kmeny či jejich částmi, wampumem se prokazovali vyjednavači, wampum nosily indiánské dívky vyhlížející ženicha a wampum předával nápadník dcery jejím rodičům na potvrzení svého záměru uzavřít sňatek. Sdělení bylo možné vyčíst z barvy i tvaru ornamentů: tak např. bílý wampum s tmavomodrým čtyřúhelníkem uprostřed a dvěma dvojicemi křížků po stranách oznamoval mírové shromáždění čtyř kmenů z oblasti Wabanaki na americko-kanadském pomezí.
Český jazyk a literatura – Pracovní list 324:
Obecná struktura zkoušky:
Umělecký text: 1. Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla; 2. Charakteristika (analýza, interpretace) uměleckého textu;
Neumělecký text: 3. Charakteristika (typické rysy) textu; 4. (vyšší úroveň) Porovnání obou textů.
Oscar Wilde (1854 – 1900): Jak je důležité mít Filipa (1895)
LADY BRACKNELLOVÁ (s tužkou a notýskem v ruce): Považuji za svou povinnost vám říci, že nejste zapsán v mém seznamu mladíků na ženění, ačkoliv mám stejný seznam jako drahá vévodkyně z Boltonu. My dvě totiž pracujeme spolu. Nicméně jsem ochotna připsat si vaše jméno, když vaše odpovědi budou takové, jaké požaduje skutečně milující matka. Kouříte?
JACK: Inu… ano, musím přiznat, že kouřím.
LADY BRACKNELLOVÁ: To slyším ráda. Muž má mít stále nějaké zaměstnání. Beztak je v Londýně příliš mnoho zahalečů. Kolik je vám let?
JACK: Dvacet devět.
LADY BRACKNELLOVÁ: Velmi vhodný věk na ženění. Zastávám odjakživa názor, že muž, který si přeje se oženit, má buď vědět všechno, nebo nevědět nic. Co víte vy?
JACK (po krátkém zaváhání): Nevím nic, lady Bracknellová.
LADY BRACKNELLOVÁ: To mě těší. Neschvaluji nic, co ruší vrozenou nevědomost. Nevědomost je jako jemné exotické ovoce; stačí dotyk a pel je pryč. Celá teorie moderní výchovy je od základů nezdravá. Naštěstí aspoň v Anglii nemá výchova pražádné výsledky. Kdyby je měla, znamenalo by to nebezpečí pro vyšší vrstvy a vedlo by to asi k násilnostem v bohatých čtvrtích. Jaký máte příjem? (…)
JACK: Nu, patří mi jeden dům na Belgrave Square, ale ten jsem na rok pronajal lady Bloxhamové. Mohu jí ovšem kdykoli dát šestiměsíční výpověď.
LADY BRACKNELLOVÁ: Lady Bloxhamová? Tu neznám.
JACK: Chodí málo mezi lidi. Je to dáma značně pokročilého věku.
LADY BRACKNELLOVÁ: Ach, to dneska není záruka bezúhonnosti. Které číslo na Belgrave Square?
JACK: Sto čtyřicet devět.
LADY BRACKNELLOVÁ (potřese hlavou): Nemoderní strana. Tušila jsem, že v tom bude nějaký háček. Ale to se dá snadno změnit.
JACK: Ta móda, nebo ta strana?
LADY BRACKNELLOVÁ (přísně): Obojí, bude-li třeba. (...) A teď k podružnějším věcem. Vaši rodiče dosud žijí?
JACK: Ztratil jsem oba rodiče.
LADY BRACKNELLOVÁ: Ztrátu jednoho rodiče lze považovat za nehodu, pane Worthingu, ale ztráta obou, to už vypadá jako nedbalost. Kdo byl váš otec? Měl očividně slušné jmění. Narodil se, jak by řekly radikální noviny, v purpuru obchodnickém, nebo pocházel z kruhů aristokratických?
JACK: To bohužel nevím. To je tak, lady Bracknellová: řekl jsem, že jsem své rodiče ztratil, ale vystihl bych to přesněji, kdybych řekl, že moji rodiče ztratili mne… Vskutku nevím, jakého jsem původu… Byl jsem totiž… nu… byl jsem nalezen.
LADY BRACKNELLOVÁ: Nalezen!
JACK: Nalezl mě dnes už zesnulý pan Tomáš Cardew, velmi dobročinný a laskavý starý pán, a dal mi jméno Worthing, protože v té chvíli měl náhodou v kapse jízdenku první třídy do Worthingu. Worthing je v Sussexu. Je to letovisko u moře.
LADY BRACKNELLOVÁ: A kde vás nalezl ten dobročinný starý pán, který měl lístek první třídy do toho letoviska u moře?
JACK (slavnostně): V příruční brašně.
LADY BRACKNELLOVÁ: V příruční brašně?
JACK (naprosto vážně): Ano, lady Bracknellová. Byl jsem v příruční brašně, v dosti velké příruční brašně z černé kůže a s držadly, zkrátka v obyčejné příruční brašně.
LADY BRACKNELLOVÁ: A na jakém místě přišel ten pan Jonáš, či Tomáš Cardew k té obyčejné příruční brašně?
JACK: V úschovně zavazadel na nádraží Victoria. Vydali mu ji omylem místo jeho vlastní brašny.
LADY BRACKNELLOVÁ: V úschovně zavazadel na nádraží Victoria?
JACK: Ano. U nástupiště k Brightonu.
LADY BRACKNELLOVÁ: Nástupiště tu už nerozhoduje. Přiznám se, pane Worthingu, že to, co jste mi právě pověděl, mě poněkud zarazilo. Narodit se, či být třeba jen vypěstován z příruční brašny, ať už má nebo nemá držadla, to mi připadá jako okázalé pohrdání slušnými zásadami rodinného života a připomíná to nejhorší výstřelky francouzské revoluce. A kam toto neblahé hnutí vedlo, to doufám víte. (…) Radím vám důrazně, pane Worthingu: co nejdříve si opatřte nějaké příbuzné a vynaložte všemožné úsilí, abyste se mohl vykázat alespoň jedním rodičem, kteréhokoli pohlaví, než bude docela po sezóně.
JACK: Ale jak to mám zařídit? Mohu se kdykoli vykázat tou příruční brašnou. Tu mám doma v oblékárně. Ta by vám snad mohla stačit, lady Bracknellová.
LADY BRACKNELLOVÁ: Mně, pane? Co to má společného se mnou? Snad si nepředstavujete, že by mě nebo lorda Bracknella třeba jen ve snu napadlo dovolit jediné dceři – dívce vychované s nejúzkostlivější péčí –, aby se provdala do šatny a uzavřela sňatek se zavazadlem. Dobrý den, pane Worthingu! (Odpluje s důstojným rozhořčením)
Jazykověda a její disciplíny
Jazyk lze členit několika způsoby na jednotlivé oblasti, jimž odpovídají i badatelské disciplíny jazykovědy (lingvistiky). Uvádíme jeden z možných přehledů:
3 hlavní složky jazyka:
(1) Zvuková podoba: Zkoumají ji fonetika a fonologie. Soubor pravidel pro zápis mluveného jazyka se označuje jako pravopis (ortografie).
(2) Slovní zásoba: zkoumají ji především lexikologie, slovotvorba a sémantika.
(3) Gramatika (stavba jazyka): zkoumají ji morfologie (tvarosloví; nauka o druzích i tvarech slov) a syntax (skladba; o větných celcích).
Z dalších jazykovědných oborů se pozornost soustřeďuje zejména na etymologii (o původu slov) a stylistiku (o používání jazyka při tvorbě textů).