V čase slunovratu – zima 2020

     Rok s uhrančivě symetrickým číslem pomalu končí (ten přírodní právě teď) a zbývají obvyklé otázky, zač stál. Když se povzneseme nad prvoplánově se vtírající vulgarismy, vyplatí se hledat i světlé stránky. Napadá mě obzvlášť jedna, kterou bych nazval třeba vědomí rozměru času. 

     Tak schválně: nepřipomíná vám to něco? Přesně před rokem jsme žili v obvyklém poklidu, rytmizovaném jen předvánočním shonem. Z jakéhosi viru kdesi daleko na východě si tak akorát dělaly legraci masopustní masky na přelomu ledna a února. A pak nastal ten zlom: do našich životů vtrhly vichry, které jsme si do té doby nedokázali představit ani v nejdivočejších snech. Zatraceně to s námi zamávalo, ale když se do našich roušek opřelo jarní slunce, mohli jsme s úlevou konstatovat, že jsme to všechno zvládli vlastně výtečně. V lidech se probudila neformální, ale vpravdě celospolečenská solidarita: kdo mohl, tak šil či rozvážel roušky a ve svobodných, polosousedských diskusích na lavičkách před pivními okýnky restaurací jsme debatovali s vervou, jakou jsme dlouhá léta nezažili. Lidé se víc začali zajímat o budoucnost a porovnávali své představy. Svět na nás hleděl s respektem jako na zemi, která si s východními běsy poradila tak rázně a přitom elegantně, že mohla být vzorem i pro nejproslulejší velmoci. V létě jsme zaslouženě vyrazili do přírody a do světa a užívali si pocit individuálního i celonárodního vítězství.

     A potom přišla rána – pic kozu do vazu: najednou se ukázalo, že to všechno byly jen iluze, klam a mam. Protivník se na nás vrhl v míře zcela netušené. Nastoupil s nejbrutálnějšími zbraněmi – a najednou je veta po odhodlání a jednotě, zkrátka došly síly. Kdekdo začal agresivně remcat a vzpírat se ideji soudržnosti a leckdo současné tíživé poměry využívá propagandisticky pro své vlastní zištné cíle. I sami na sobě pozorujeme mátožnost, po které na jaře nebylo ani stopy. A politici – titíž, které jsme na jaře takřka nosili na rukou – najednou působí bezradně, jsou slabí, bez invence i přesvědčivosti. Přicházejí sice Vánoce – ale jsou nejtrpčí za více než padesát let. Jen ty rudé tanky tentokrát chybějí…

 

     A to všechno, přátelé, za jeden jediný rok – časový úsek, který jindy ani pořádně nevnímáme: vždyť kolik je událostí, u nichž si nejsme jisti, zda se staly předloni nebo předpředloni! Ale tenhle rok se nám zadřel pod kůži a už tam navždy zůstane. Jako tenkrát ten osmašedesátý. Nebo předtím devětatřicátý: pořád mě fascinuje, co všechno se odehrálo za pouhých šest let té zatím poslední horké války. Asi podobně jako my dnes, i tenkrát naši rodiče, prarodiče a praprarodiče museli nostalgicky i nevěřícně hledět zpět na zcela nedávné, ale již beznadějně pominulé časy, kdy se v běžném životě ještě všechno mohlo… (Už se ani věřit nechce, že nám bylo dřív tak lehce…). Znásobme si ten jeden rok třeba těmi šesti a teprve nám dojde, o jak velkou porci času se ve skutečnosti jedná. Šest let, která rychlostí blesku proměnila celý svět (žiju ve městě, kde se nedávno dokončená silnice mezi dvěma sídlišti plánovala a budovala celkem třicet roků…). A o Vánocích třeba právě před osmdesáti lety lidi netušili, jak dlouho to všechno potrvá a co je ještě před nimi (Oh, I believe in yesterday…). Ani my teď nevíme a je sakra důležité, abychom si (na počátku téhle zimy) aspoň dovedli tigridovsky říct, že dobrou noc a pevnou naději…

 

     21. 12. 2020 v 11 h SEČ

 

https://www.youtube.com/watch?v=--15YhJfPD0